 |
Pravoslavná
hudba východních
křesťanů
|
V pravoslavných chrámech a klášterech
východních křesťanů se při liturgiích a ostatních
náboženských shromážděních provozují osobité duchovní
zpěvy vyznačující se neobyčejnou krásou
a vznešeností. Jsou to jednak sólové
zpěvy kněží, kterým sborovým zpěvem
odpovídají shromáždění věřící či mnichové. Hudební
nástroje (kromě zvonů) se v pravoslavných chrámech
nepoužívají - pravoslavná církev zastává názor, že
nejlepším "nástrojem" pro velebení Boha je lidský
hlas.
Ostatně: "Na počátku bylo slovo a to
slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh", praví se v úvodu
Janova evangelia; tóny vydávané hudebními nástroji působí
na lidské city, které nejsou kontrolovány rozumem a
odvádějí tak od duchovní reflexe Božího slova.
Pravoslavné duchovní zpěvy se tradičně zpívají
nejčastěji v církevně-staroslověnském jazyku*),
dále též řecky, někdy dokonce arabsky. V současné době se
při pravoslavných bohoslužbách stále častěji používají
přeložené texty v místních národních jazycích
- pravoslavné církve v jednotlivých zemích jsou autokefální
(samostatné).
*) Staroslověnština byla asi do 9.stol.
společným jazykem všech Slovanů. Když se pak vyvinuly
jednotlivé národní jazyky, zůstala staroslověnština nadále
liturgickým jazykem (podobně jako latina v západní
církvi až do 2.Vatikánského koncilu).
P r a v o
s l a v í - historický vývoj
Pro osvětlení specifického charakteru
pravoslavné hudby a spirituality může být zajímavé
stručně zrekapitulovat původ a historický vývoj
pravoslaví.
Křesťanství, jehož
ústřední legendou popsanou v Novém zákoně
je působení a učení Ježíše Krista, jeho ukřižování
a vzkříšení, vzniklo v oblasti předního
východu - v Palestině. Ze stejné oblasti pocházejí i
dřívější legendy o náboženské historii Izraelského
národa, tvořící náplň Starého zákona.
Působením apoštolů Petra a Pavla se křesťanské
náboženství z předního Východu rozšířilo do Řecka
a do Říma. V Římské říši bylo
křesťanství zpočátku pronásledováno - bylo útěchou
utlačovaných a ponižovaných. Během prvních třech století
se však křesťanství nezadržitelně šířilo. Bylo
přitažlivé jednak svým poselstvím o překonání smrti
vzkříšením, jednak svými humanistickými a pokrokovými
idejemi, stejně jako morálním kodexem. Myšlenka o rovnosti
všech lidí byla v té době vskutku revoluční!
Křesťanství přestalo být pronásledováno od r.311, kdy
císař Konstantin vydal toleranční edikt. Hlavou křesťanské
církve se stal římský biskup (původní slovo episkop =
dohližitel), později nazývaný papežem
(papa = otec), svatým otcem - považoval se za
"neomylného" nástupce sv.Petra....
Círař Konstantin, který přijal křesťanskou
víru, nechal vybudovat ve východní řecké části Římské
říše - v Byzantské říši - nové hlavní
město Konstantinopol (Cařihrad, dnes je to
turecký Istanbul), které se stalo v té době největším a
nejkulturnějším městem na světě (pomineme-li tehdy v
Evropě neznámá města v Číně).
V průběhu dalších desítiletí a staletí se prohlubovaly
rozpory mezi oběma centry - Římem a Konstantinopolí. Tím se
postupně Římská říše i křesťanská církev rozštěpily
jak jazykově, tak zeměpisně - na latinsky mluvící Řím na
západě a řecky mluvící Konstantinopol na východě.
Skutečné příčiny rozporů byly nepochybně mocenské,
záminkou však byly některé věroučné spory o povaze Svaté
Trojice (formulace "filioque" - Svatý Duch vychází
nejen z Boha Otce, ale i ze Syna), či uctívání svatých
obrazů (ikonoklasmus - obrazoborectví, versus ikonografie -
malování a uctívání svatých obrazů).
K definitivní roztržce došlo r.1054, kdy se římský papež a
konstaninopolský patriarcha vzájemně exkomunikovali. Od té
doby se římsko-katolická církev na západě a pravoslavná
(ortodoxní) církev na východě oddělily a vyvíjely se
nezávisle. Název pravoslavná či ortodoxní
pochází z toho, že východní církev se snažila držet
tradiční věrouky vycházející z evangelií a nepřijímala
některé dodatky a změny prosazované římskou církví,
včetně instituce papeže *). Násilné pronikání islámu,
které vyvrcholilo dobytím Konstantinopole r.1453, vedlo k
rozpadu Byzantské říše; těžiště pravoslavného
křesťanství se přesunulo do slovanských zemí
východní Evropy a též do některých zemí jižní
Evropy - Řecko (význačná je oblast Athos), Bulharsko,
Jugoslávie.....
*) Podobně jako římsko-katolická
církev, má i pravoslavná církev hierarchickou
strukturu. Na rozdíl od autoritativního a
"neomylného" papeže je pravoslavný patriarcha
považován jen za "prvního mezi rovnými".
Do našich zemí přinesli autentické
křesťanství osvícení bratři věrozvěstové Cyril
(Konstantin) a Metoděj z
byzantsko-řecké Soluně při své proslulé misi r.863 do
Velkomoravské říše.
Ještě předtím k nám sporadicky
pronikali kněží ze západu, především z
Bavorska. Těm však často nešlo ani tak o šíření pravé
křesťanské víry, jako spíš o mocenské podmanění
našich zemí pod vliv německých císařů (evangelizace
"ohněm a mečem"). Kníže Rastislav si toto
nebezpečí prozíravě uvědomil a požádal Byzantskou říši
(poselstvím vyslaným k byzantskému císaři Michalovi III.) o
vyslání křesťanských věrozvěstů a
biskupů, kteří by evangelizovali lid Velkomoravské říše v
jejich slovanském jazyce a v duchu pravé
křesťanské víry, bez postranních mocensko-politických
záměrů. Byzantský císař vyhověl a pověřil tímto úkolem
vzdělané a osvícené bratry Cyrila a Metoděje, kteří kromě
svých dalších vynikajících schopností dobře znali
slovanský jazyk. Cyril, který byl velmi erudovaný filolog,
vytvořil (na bázi řecké abecedy) pro potřeby slovanských
jazyků novou abecedu (hlaholice, cyrilice),
která velmi dobře odrážela výslovnost používanou ve
slovanských jazycích.
Mise Cyrila a Metoděje byla velmi úspěšná.
Po smrti Metoděje r.885 (Cyril již tehdy
nežil), kdy se jeho nástupcem stal
vzdělaný a osvícený Gorazd, se mocenské
síly z Německa a Říma rozhodly využít situace ke zničení
výsledků Cyrilo-Metodějské mise a nastolení svého
panství. Využili k tomu neblaze proslulého zrádného
biskupa nitranského Wichinga, jehož ctižádostí bylo
získání arcibiskupského stolce. Ten dal intrikami zesadit
Gorazda a za pomoci německých vojáků všechny žáky a
následovníky Cyrila a Metoděje uvěznit,
krutě mučit a nakonec vyhnat ze země.
Někteří z nich pak působili v zemích jihovýchodní Evropy
(např. sv.Kliment v Bulharsku), kde byli díky své vzdělanosti
velice ceněni a rozhodujícím způsobem se zasloužili
o evangelizaci těchto zemí v pravoslavném duchu.
Díky těmto násilnostem se naše země nakonec
přece jen dostaly pod vliv západní katolické církve.
Slovanský (staroslověnský) jazyk se pak
v liturgii používal již jen sporadicky. Bylo to např. v
Sázavském klášteře založeném osvíceným opatem
sv.Prokopem v 30.letech 11.stol. a pak za doby Karla IV v
Emauzském klášteře na Slovanech. Nemělo to však nikdy
dlouhého trvání - nakonec zvítězila zpupnost a netolerance
katolické církve a slovanští mnichové byli vyhnáni.
Obdivuhodné dílo Cyrila a Metoděje však nebylo
zapomenuto, žilo v slovanských srdcích dál (u nás
se opět živě připomínalo za dob Národního Obrození).
Vedlo to v r.1880 k jejich uznání a svatořečení
i katolickou církví; v r.1981 pak byli (spolu se sv.Benediktem)
prohlášeni za "spolupatrony Evropy".
Pod vlivem Národního obrození v
19.století si mnoho osvícených lidí postupně uvědomovalo,
kde jsou naše pravé kořeny a začali se
živě zajímat o pravoslaví. Tehdejší germánsky a pravicově
orientované vládnoucí kruhy však nedovolovaly rozsáhlejší
aktivity tohoto druhu, neboť se obávaly rozšíření
panslavismu. Bylo možné pouze velmi skromné působení
Pravoslavné besedy a Československé obec pravoslavné.
Pravoslavná církev u nás mohla začít oficiálně působit
až po r.1918, kdy se naše národy jednak vymanily zpod
nadvlády a útlaku německého panství, jednak pod vlivem
všeobecně proklamované svobody a demokracie mohl začít i svobodný
náboženský život. V r. 1921 byl pro Moravu
vysvěcen v Bělehradě v Jugoslávii první český
pravoslavný biskup Gorazd (původním jménem
Matěj Pavlík). Jméno Gorazd přijal jako symbol
kontinuity s Cyrilo-Metodějskou tradicí - Gorazd byl
první slovanský biskup jakožto nástupce sv. Metoděje
(+885), jak bylo výše uvedeno. V r. 1924 biskup Gorazd spolu
s věrnými pravoslavnými utvořili pravoslavnou
eparchii pod srbskou jurisdikcí se sídlem v Praze.
Pravoslavní věřící v Čechách a na Moravě z vlastních
prostředků postavili pak více než deset nových chrámů
(rozhodujícím způsobem se o to zasloužil osvícený
archimandrita Andrej V. Kolomacký, a to jak architektonickými
návrhy a uměleckým ztvárněním, tak vlastníma rukama při
stavbě!).
Úspěšně se rozvíjející pravoslavnou církev u nás tragicky
postihla 2.světová válka. Fašistická perzekuce se
zde, vzhledem k vlasteneckému a slovansky orientovanému duchu
pravoslaví, projevila naplno. Biskup Gorazd a stovky
dalších pravoslavných věřících byli zavražděni,
velké množství jich bylo uvězněno v koncentračních
táborech.
Po válce se mohla pravoslavná církev u nás znovu začít
rozvíjet. Bylo zde okolo 20 tisíc pravoslavných věřících
z Gorazdovy české a moravskoslezské eparchie, kteří byli
pak výrazně posíleni, když se r. 1947 vrátilo do
Československa z Volyně asi 40 tisíc Čechů, většinou
pravoslavného vyznání (byli to potomci Čechů, kteří
emigrovali do Ruska v 2.polovině 19. století z ekonomických
důvodů). Bezprostředně po válce vstoupila pravoslavná
církev v Československu pod jurisdikci Moskevského
patriarchátu, ale jen na krátkou dobu - v r. 1951 udělila
ruská pravoslavná církev pravoslavné církvi
v Československu autokefalitu (samostatnost).
Pravoslavná
spiritualita
Pravoslavné křesťanství má většinu své věrouky
společnou s vírou katolickou a protestantskou. Určité
rozdíly věrouky a značné rozdíly v liturgii,
v praktikování víry a organizaci církve, pramení z téměř
1000-letého oddělení a samostatného vývoje východního a
západního křesťanství. Jak bylo již výše zmíněno,
pravoslavná církev se více přidržovala tradiční
věrouky vycházející z raně-křesťanské
interpretace evangelií a nepřijímala dodatky a reformy
prosazované římskou církví. Neuznává autoritu římského
papeže (o němž katolická církev tvrdí, že je
"neomylným" nástupcem sv.Petra) a nepožaduje
celibát kněží. Pravoslavné rozvržení církevního roku se
dosud řídí Juliánským kalendářem
(zavedeným v době císaře Gaia Julia Cézara), což vzhledem k
západnímu Gregoriánskému kalendáři vede k určitým časovým
posuvům křesťanských svátků - vánoc, velikonoc a
svátků od nich časově odvozených.
Pravoslavná liturgie je celá založena na duchovním
zpěvu, jehož se ve sborových pasážích účastní
všichni věřící. A to bez používání hudebních nástrojů
- křesťané chválí Boha "živým hlasem" nesoucím
slovo, nikoli neživými nástroji. Spolu s Ježíšem Kristem se
v pravoslavné církvi nesmírné úctě těší i p.Marie,
kterou zde nazývají "Přesvatá Bohorodice".
Pravoslavný
kříž
Symbolem většiny křesťanských církví je kříž,
poukazující podle legendy na krutý způsob Kristovy smrti
ukřižováním. Pravoslavný kříž se vyvinul z byzantského
dvojitého patriarchálního kříže. Má tři břevna:
Horní krátké břevno dvojitého kříže představuje tabulku
s nápisem "Ježíž Nazaretský, král Židů" v
řeckém, latinském a hebrejském jazyce. Tuto tabulku nechal
Pilát přibít na Kristův kříž podle tehdejšího zvyku
ukazovat na tabulkách viny odsouzených. Prostřední dlouhé
břevno je na roztažené ruce, za něž byl Kristus na kříž
přibit. Dolní krátké břevno pravoslavného kříže (jinak
sloužící jako opěrka pro nohy) je šikmo natočené,
diagonální. Symbolizuje to jakýsi "rozcestník".
Zvednutý konec ukazuje k nebi, kam se odebral Kristus a též
jeden ze zločinců ukřižovaných spolu s Kristem po pravé
straně - ten, který projevil pokání a Kristus mu udělil
milost odpuštění a pozval ho do království nebeského.
Druhý - snížený - konec břevna ukazuje na peklo, kam odešel
druhý zločinec (ukřižovaný z levé strany), který lítost
neprojevil.
Pravoslavné
Ikony
Vedle kontemplace a duchovního zpěvu je důležitou součástí
pravoslavné spirituality i úcta k ikonám
(tzv. ikonolatrie či ikonodulie). Ikona*)
je stylizované alegorické (symbolické) zobrazení Krista,
p.Marie, apoštolů a dalších světců, či biblických
výjevů. Pro provedení ikony je charakteristická plochost
(bezprostorovost, nepřítomnost obvyklé perspektivy -
"tabulový" obraz, někdy dokonce i obrácená
perspektiva), střídmost a statičnost -
nadpřirozenost Boha a duchovnost světců je zdůrazněna
plošností, určitou geometrizací a ornamentalistikou.
Zobrazovaný motiv není zasazen do realistické krajiny, ale do
stylizovaného pozadí. Cílem je soustředit pozornost na
hlavní téma, které je vytrženo z běžné reality a je jakoby
zasazeno do roviny "nadzemské", duchovní. Podle
pravoslavné terminologie se ikony nemalují, ale
"píší" - ikonopisci se nepovažují
za malíře v obvyklém uměleckém smyslu; bývají jimi často
kněží a mnichové v pravoslavných monastýrech. Ikona je
většinou provedena jako deskový obraz bez
rámu. Některé ikony jsou zdobeny drahokamy a kovovými
tepanými ornamenty (někdy i zlatými).
*) Řecké slovo eikon
původně označovalo obraz ve
všeobecném významu. Později se tento pojem významově
zúžil na idealizované zobrazení nesoucí náboženský obsah.
V podobném zúženém významu se slovo ikona nyní
používá pro symbolické obrazce v počítačové grafice.
Ikona neslouží jako umělecký obraz, ale jako duchovní
objekt, ztvárňující evangelní poselství. Symbolika ikony
vede hlouběji než obvyklý obraz. Spíše než děj je
zobrazena určitá duchovní idea. Ikona není
zobrazením tohoto světa, je jakési "okno" do
duchovních dimenzí, do věčnosti. Z neutrálního
abstraktního pozadí, znázorňujícího věčnost a
nekonečnost nebeských prostorů, vystupuje stylizovaná tvář
obklopená svatozáří. Světlo je tlumené a jako by
vyzařovalo zevnitř. Podle raně-křesťanské spirituality se
příchodem Krista prostor a čas rozplývají v nekonečnu -
dočasné a konečné je nahrazeno absolutním.
Dále bývají na ikonách zobrazeny určité atributy
světce (kniha, meč, ratolest a pod.) a někdy i
iluminovaný textový nápis. Do svatozáře kolem hlavy Kristovy
(pantokratos - vševládce) je vepsán kříž, jehož tři
ramena jsou opatřena velkými řeckými písmeny se symbolickým
významem (viz levý obrázek níže): Omega -
"jsoucí, ten který jest"; Omikron -
"ten jenž přijíti má"; H -
"již přišel"; dohromady tvoří slovo "omn"
- všeobecný.
Pravoslavní křesťané věří, že ikona je posvátný
obraz - že v ikoně je příslušný světec duchovně
přítomen. V pravoslavných chrámech a monastýrech je
uchovávána řada historicky a umělecky cenných ikon, jimž
místní tradice přisuzují zázračné působení. Úcta k
ikonám se projevuje klaněním, zapalováním svíček před
nimi, někdy i líbáním **).
**) V rané historii východní byzantské
církve se však vyskytovala přechodná období (především v
letech 726-843) tzv. ikonoklasmu
(obrazoborectví) - odmítání ikon a jejich ničení. Tvrdilo
se, že úcta k ikonám je modloslužebnictví, které Bůh
zakazuje (Mojžíšovými ústy) již ve Starém zákoně. V
období ikonoklasmu bylo zničeno mnoho umělecky cenných ikon.
Ostatně, v dějinách východní i zápodní církve se
vyskytovalo mnoho ostrých ideologických a teologických
sporů, které nám dnes již připadají těžko
pochopitelné a absurdní. Byl to např. spor mezi monofysitismem
(podle něhož Kristus měl pouze božskou přirozenost, nikoli
navíc ještě lidskou) a nestoriánstvím
(připisující Kristu dvě osoby - božskou a lidskou,
přičemž p.Marie byla matkou jen lidské části Krista).
Další byl spor o povaze Svaté Trojice, zvaný filioque
- otázka, zda Svatý Duch vychází nejen z Boha Otce, ale i ze
Syna - z Krista.
 |
||
| Ikony Ježíše Krista a Přesvaté Bohorodice Ikonostas |
Ústředním architektonickým prvkem v
pravoslavném chrámu je tzv. ikonostas - stěna
se třemi vchody zdobená ikonami, oddělující oltářní
prostor pro kněze (apsidu) od hlavní chrámové lodi
pro věřící (má patrně svůj původ v
chrámové oponě, oddělující podle Starého zákona v
Jeruzalémském chámu "posvátné" místo pro oběti
od ostatního prostoru). Postranní vchody
slouží pro jáhny či diakony asistující při liturgii,
střední ("carský") vchod pro hlavního
celebrujícího kněze.
Sochy Krista a světců, tak časté v
katolických chrámech i na veřejných prostranstvích,
pravoslavná církev nepoužívá - svou
trojrozměrností zdůrazňují tělesnou stránku,
zatímco ploché ikony stránku duchovní.
K chrarakteristickým rysům pravoslavné spirituality patří
určitá niternost, radostnost a neokázalost. Pravoslavná
církev se ani ve středověku neposkvrnila tak hanebnými
zločiny a deformacemi, jako byly inkviziční procesy spojené s
upalováním "kacířů", svatokupectví, hrabivost,
agresívní uplatňování moci, které byly příznačné pro
západní katolickou církev. Další svérázná vlastnost
pravoslaví - důsledné zachovávání tradic,
včetně těch nejstarších z raného křesťanství, se může
nyní jevit jako anachronismus. Paradoxně však právě v
moderním světě, vyznačujícím se překotnou dynamikou,
zvraty a hodnotovým relativismem, kdy lidem chybí zakotvení v
trvalejších a univerzálních hodnotách,
může tento rys neměnnosti a kontinuty
pravoslaví být pro mnohé lidi přitažlivý.
Literárně je pravoslavná spiritualita reflektována v řadě
děl - např. v prvních dvou kapitolách "Bratří
Karamazových" F.M.Dostojevského (postava starce Zosimy),
nebo v příběhu "Ve svaté noci" A.P.Čechova
(ostatně, má osobní životní zkušenost do určité míry
rezonuje s postavou mnicha-převozníka Andreje...).
Styl pravoslavné hudby
Pravoslavná hudba se nejčastěji používá
přímo v chrámech, kde tvoří nejen součást, ale často i
vlastní náplň pravoslavné liturgie.
Prakticky celá liturgie sloužená v pravoslavných chrámech je
totiž zpívaná (mluvené slovo se používá
pouze při kázání) - jak sólový zpěv
celebrujícího kněze, tak sborový zpěv
věřících a mnichů (nejčastěji 8 hlasů a více). Klasická
liturgie tohoto druhu je "Liturgie sv. Jana Zlatoústého" (řec. Zlatoústý =
Chrysostomos), pocházející z
6.století (navazuje na raně-křesťanskou liturgii zapsanou Basilem
Velikým). Pravoslavné liturgické "ordinárium" (které je svou strukturou v některých ohledech
podobné katolickému) se obecně skládá
z následujících hlavních částí:
Pravoslavné duchovní zpěvy mají často hymnický
charakter, zesilující vlastní význam slov. Kouzlo
pravoslavné duchovní hudby zvláště vyniká při liturgii v pravoslavném
chrámu, kde je umocněno tajemným prostorem
osvětleným mihotavým světlem velkého množství svíček,
vůní kadidla, ikonami vyzařujícími duchovní poselství,
krásnými liturgickými rouchy a zpěvem zaznívajícím
střídavě z různých míst chrámu.
Spolu se základními liturgickými zpěvy jsou součástí
pravoslavné spirituaility i překrásné duchovní
písně, jako je "Kolokolčik",
"Klášterní legenda", "Večernij zvon",
.... V těchto tklivých duchovních písních se vedle niterné
křesťanské víry odráží i kouzlo a poezie širých ruských
obzorů a stepí, reflektovaných citlivou a poetickou slovanskou
duší.
V předvečer významných svátků (zvláště Velikonočních)
se večerní nešpory a raní matutina někdy spojují do tzv. Celonočního
bdění - pravoslavné vigilie.
...................
......................-doplnit
 |
F o n o t é k a : |  |
P.Česnokov: Liturgie sv. Jana Zlatoústého
Zpívá: Moskevský sbor Narození Přesvaté
Bohorodice ,
Řídí: Nikolaj Georgievskij , Tenor: Arkadij Leontjev
Voskresno jutrněje - srbská
pravoslavná noční vigilie velikonoční
Zpívá: sbor Stevana Mokrjanace , Řídí: Peter Vitovec ,
Sólový zpěv: D.Ž.Todorovič, M.Ilič
Ektenie - st.Petrohradské litanie
Zpívají: kněží a sbor
Spaso-Preobreženské katedrály v Petrohradě
Tichvinský severoruský monastýr - duchovní a liturgické zpěvy
Zpívá: mužský soubor Valaam , Řídí: Igor Ušakov
Staroruská celonoční vigilie
Zpívá: Státní akademický ruský
sbor SSSR , Řídí: Alexandr Svešnikov
Velká pravoslavná liturgie z baziliky Alexandra
Něvského v Sofii
Zpívá: sbor "Svetoslav Obretenov" , Řídí:
Georgui Robev
Ruské sborové duchovní skladby
Zpívá: mužský komorní soubor Akafist , Řídí:
Andrej V. Malutin
Bůh je mé světlo - ruské
duchovní zpěvy
Zpívá: soubor Blagověsť , Řídí: Galina Kolcová
Liturgické zpěvy
Zpívá: mužský sbor St.Petěrburgu , Řídí:
V.Afanasjev a V.Vasilenko
Maxim Berezovskij: Eucharistické a liturgické
skladby
Zpívá: komorní sbor Vidrodženija , Řídí: Mstislav
Jurčenko
D.S.Bortňanskij: 35 pravoslavných vokálních
koncertů
Zpívá: Ruský státní symfonický sbor , Řídí: Valerij
Poljanskij
"A život příštího století ..." - katolická a pravoslavná hudba
Zpívá: Lina Mkrtčyjan a Leningradský komorní sbor ,
Řídí: N.Korněv
Pravoslavné písně
Zpívá: sbor Donských kozáků "Bolšoj Don",
Řídí: Petja Houdjakov
Liturgie sv. Jana Zlatoústého
Zpívá: Řecký Byzantský chór , Řídí: Likurgos
Angelopulos
Liturgie sv. Jana Zlatoústého
Zpívá: rumunský soubor Psalmodia, Řídí: Sebastian
Barbo Bukura
Pričesne - rumunské
liturgické prosodické zpěvy stylu Ison
Zpívá: Kristian Pomonači a soubor Theofilos
Ranní liturgické zpěvy z hory Athos
Zpívá: soubor Psalmodia , Řídí: Sebastian Barbo
Bukura
Večerní liturgické zpěvy z hory Athos
Zpívá: soubor Psalmodia , Řídí: Sebastian Barbo
Bukura
Byzantský chorál v arabské verzi
Zpívá: Maria Keyrouz - řeholnice řádu Sester
Bazilejských
Melchitské mariánské hymny
Zpívá: Maria Keyrouz - řeholnice řádu Sester
Bazilejských
Římsko-byzantská velikonoční liturgie z období 7.-8.století
Zpívá: Ensemble Organum , Řídí: Marcel Peréz
.............
............ - bude doplňováno
| Hudba: | Indická | Čínská | Tibetská | Japonská | Pravoslavná | Katolická | Islámská |
| Antropický princip aneb kosmický Bůh | Gravitace, černé díry | Věda a víra | |||||
| AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie | |||||||