Pravoslavná hudba východních
křesťanů

V pravoslavných chrámech a klášterech východních křesťanů se při liturgiích a ostatních náboženských shromážděních provozují osobité duchovní zpěvy vyznačující se neobyčejnou krásou a vznešeností. Jsou to jednak sólové zpěvy kněží, kterým sborovým zpěvem odpovídají shromáždění věřící či mnichové. Hudební nástroje (kromě zvonů) se v pravoslavných chrámech nepoužívají - pravoslavná církev zastává názor, že nejlepším "nástrojem" pro velebení Boha je lidský hlas.
Ostatně: "Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh", praví se v úvodu Janova evangelia; tóny vydávané hudebními nástroji působí na lidské city, které nejsou kontrolovány rozumem a odvádějí tak od duchovní reflexe Božího slova.

  Působivou zvláštností pravoslavných liturgických zpěvů bývají extrémně hluboké basy. Evokují hloubku a tajemnost Boží podstaty.
  Pravoslavné duchovní zpěvy se tradičně zpívají nejčastěji v církevně-staroslověnském jazyku*), dále též řecky, někdy dokonce arabsky. V současné době se při pravoslavných bohoslužbách stále častěji používají přeložené texty v místních národních jazycích - pravoslavné církve v jednotlivých zemích jsou autokefální (samostatné).
*) Staroslověnština byla asi do 9.stol. společným jazykem všech Slovanů. Když se pak vyvinuly jednotlivé národní jazyky, zůstala staroslověnština nadále liturgickým jazykem (podobně jako latina v západní církvi až do 2.Vatikánského koncilu).

P r a v o s l a v í - historický vývoj
Pro osvětlení
specifického charakteru pravoslavné hudby a spirituality může být zajímavé stručně zrekapitulovat původ a historický vývoj pravoslaví.
  Křesťanství, jehož ústřední legendou popsanou v Novém zákoně je působení a učení Ježíše Krista, jeho ukřižování a vzkříšení, vzniklo v oblasti předního východu - v Palestině. Ze stejné oblasti pocházejí i dřívější legendy o náboženské historii Izraelského národa, tvořící náplň Starého zákona.
Působením apoštolů Petra a Pavla se křesťanské náboženství z předního Východu rozšířilo do Řecka a do Říma. V Římské říši bylo křesťanství zpočátku pronásledováno - bylo útěchou utlačovaných a ponižovaných. Během prvních třech století se však křesťanství nezadržitelně šířilo. Bylo přitažlivé jednak svým poselstvím o překonání smrti vzkříšením, jednak svými humanistickými a pokrokovými idejemi, stejně jako morálním kodexem. Myšlenka o rovnosti všech lidí byla v té době vskutku revoluční! Křesťanství přestalo být pronásledováno od r.311, kdy císař Konstantin vydal toleranční edikt. Hlavou křesťanské církve se stal římský biskup (původní slovo episkop = dohližitel), později nazývaný papežem (papa = otec), svatým otcem - považoval se za "neomylného" nástupce sv.Petra....
  Círař Konstantin, který přijal křesťanskou víru, nechal vybudovat ve východní řecké části Římské říše - v Byzantské říši - nové hlavní město Konstantinopol (Cařihrad, dnes je to turecký Istanbul), které se stalo v té době největším a nejkulturnějším městem na světě (pomineme-li tehdy v Evropě neznámá města v Číně).
  V průběhu dalších desítiletí a staletí se prohlubovaly rozpory mezi oběma centry - Římem a Konstantinopolí. Tím se postupně Římská říše i křesťanská církev rozštěpily jak jazykově, tak zeměpisně - na latinsky mluvící Řím na západě a řecky mluvící Konstantinopol na východě. Skutečné příčiny rozporů byly nepochybně mocenské, záminkou však byly některé věroučné spory o povaze Svaté Trojice (formulace "filioque" - Svatý Duch vychází nejen z Boha Otce, ale i ze Syna), či uctívání svatých obrazů (ikonoklasmus - obrazoborectví, versus ikonografie - malování a uctívání svatých obrazů).
  K závažné roztržce došlo r.1054, kdy se římský papež a konstaninopolský patriarcha vzájemně exkomunikovali. Tuto roztržku definitivně zpečetilo barbarské přepadení Konstantinopole křižáckými vojsky v r.1204, při němž se papežští "křesťané" k pravoslacným křesťanům chovali mnohem hůře, než muslimští nepřátelé. Od té doby se římsko-katolická církev na západě a pravoslavná (ortodoxní) církev na východě oddělily a vyvíjely se nezávisle. Název pravoslavná či ortodoxní (orthodoxia: řec. ortho = správný, pravdivý; doxa = učení, názor, vyznání) pochází z toho, že východní církev se snažila držet tradiční věrouky vycházející z evangelií a nepřijímala některé dodatky a změny prosazované římskou církví, včetně instituce papeže *). Násilné pronikání islámu, které vyvrcholilo dobytím Konstantinopole r.1453, vedlo k rozpadu Byzantské říše; těžiště pravoslavného křesťanství se přesunulo do slovanských zemí východní Evropy a též do některých zemí jižní Evropy - Řecko (význačná je oblast Athos), Bulharsko, Jugoslávie.....
*) Podobně jako římsko-katolická církev, má i pravoslavná církev hierarchickou strukturu. Na rozdíl od autoritativního a "neomylného" papeže je pravoslavný patriarcha považován jen za "prvního mezi rovnými".

Pravoslaví u nás
Do našich zemí přinesli autentické křesťanství osvícení bratři věrozvěstové Cyril (Konstantin) a Metoděj z byzantsko-řecké Soluně při své proslulé misi r.863 do Velkomoravské říše. Tito východní věrozvěsti nepřišli s "ohněm a mečem", rozsévajícím násilí, neštěstí a utrpení (jak to často činili misionáři ze západu), ale se vzdělaností a kulturou, pokorně předávanou svým žákům a lidu slovanských zemí.

  Ještě předtím k nám sporadicky pronikali kněží ze západu, především z Bavorska. Těm však často nešlo ani tak o šíření pravé křesťanské víry, jako spíš o mocenské podmanění našich zemí pod vliv německých císařů (evangelizace "ohněm a mečem"). Kníže Rastislav si toto nebezpečí prozíravě uvědomil a požádal Byzantskou říši (poselstvím vyslaným k byzantskému císaři Michalovi III.) o vyslání křesťanských věrozvěstů a biskupů, kteří by evangelizovali lid Velkomoravské říše v jejich slovanském jazyce a v duchu pravé křesťanské víry, bez postranních mocensko-politických záměrů. Byzantský císař vyhověl a pověřil tímto úkolem vzdělané a osvícené bratry Cyrila a Metoděje, kteří kromě svých dalších vynikajících schopností dobře znali slovanský jazyk. Cyril, který byl velmi erudovaný filolog, vytvořil (na bázi řecké abecedy) pro potřeby slovanských jazyků novou abecedu (hlaholice, cyrilice), která velmi dobře odrážela výslovnost používanou ve slovanských jazycích.
  Mise Cyrila a Metoděje byla velmi úspěšná. Po smrti Metoděje r.885
(Cyril již tehdy nežil), kdy se jeho nástupcem stal vzdělaný a osvícený Gorazd, se mocenské síly z Německa a Říma rozhodly využít situace ke zničení výsledků Cyrilo-Metodějské mise a nastolení svého panství. Využili k tomu neblaze proslulého zrádného biskupa nitranského Wichinga, jehož ctižádostí bylo získání arcibiskupského stolce. Ten dal intrikami zesadit Gorazda a za pomoci německých vojáků všechny žáky a následovníky Cyrila a Metoděje uvěznit, krutě mučit a nakonec vyhnat ze země. Někteří z nich pak působili v zemích jihovýchodní Evropy (např. sv.Kliment v Bulharsku), kde byli díky své vzdělanosti velice ceněni a rozhodujícím způsobem se zasloužili o evangelizaci těchto zemí v pravoslavném duchu. Díky těmto násilnostem se naše země nakonec přece jen dostaly pod vliv západní katolické církve.
  Slovanský (staroslověnský) jazyk se pak v liturgii používal již jen sporadicky. Bylo to např. v Sázavském klášteře založeném osvíceným opatem sv.Prokopem v 30.letech 11.stol. a pak za doby Karla IV v Emauzském klášteře na Slovanech. Nemělo to však nikdy dlouhého trvání - nakonec zvítězila zpupnost a netolerance katolické církve a slovanští mnichové byli vyhnáni. Obdivuhodné dílo Cyrila a Metoděje však nebylo zapomenuto, žilo v slovanských srdcích dál (u nás se opět živě připomínalo za dob Národního Obrození). Vedlo to v r.1880 k jejich uznání a svatořečení i katolickou církví; v r.1981 pak byli (spolu se sv.Benediktem) prohlášeni za "spolupatrony Evropy".
  
Pod vlivem Národního obrození v 19.století si mnoho osvícených lidí postupně uvědomovalo, kde jsou naše pravé kořeny a začali se živě zajímat o pravoslaví. Tehdejší germánsky a pravicově orientované vládnoucí kruhy však nedovolovaly rozsáhlejší aktivity tohoto druhu, neboť se obávaly rozšíření panslavismu. Bylo možné pouze velmi skromné působení Pravoslavné besedy a Československé obec pravoslavné. Pravoslavná církev u nás mohla začít oficiálně působit až po r.1918, kdy se naše národy jednak vymanily zpod nadvlády a útlaku německého panství, jednak pod vlivem všeobecně proklamované svobody a demokracie mohl začít i svobodný náboženský život. V r. 1921 byl pro Moravu vysvěcen v  Bělehradě v Jugoslávii první český pravoslavný biskup Gorazd (původním jménem Matěj Pavlík). Jméno Gorazd přijal jako symbol kontinuity s Cyrilo-Metodějskou tradicí - Gorazd byl první slovanský biskup jakožto nástupce sv. Metoděje (+885), jak bylo výše uvedeno. V r. 1924 biskup Gorazd spolu s věrnými pravoslavnými utvořili pravoslavnou eparchii pod srbskou jurisdikcí se sídlem v Praze. Pravoslavní věřící v Čechách a na Moravě z vlastních prostředků postavili pak více než deset nových chrámů (rozhodujícím způsobem se o to zasloužil osvícený archimandrita Andrej V. Kolomacký, a to jak architektonickými návrhy a uměleckým ztvárněním, tak vlastníma rukama při stavbě!).
  Zdárně se rozvíjející pravoslavnou církev u nás tragicky postihla 2.světová válka. Fašistická perzekuce se zde, vzhledem k vlasteneckému a slovansky orientovanému duchu pravoslaví, projevila naplno. Biskup Gorazd a stovky dalších pravoslavných věřících byli zavražděni, velké množství jich bylo uvězněno v koncentračních táborech.
  Po válce se mohla pravoslavná církev u nás znovu začít rozvíjet. Bylo zde okolo 20 tisíc pravoslavných věřících z Gorazdovy české a moravskoslezské eparchie, kteří byli pak výrazně posíleni, když se r. 1947 vrátilo do Československa z Volyně asi 40 tisíc Čechů, většinou pravoslavného vyznání (byli to potomci Čechů, kteří emigrovali do Ruska v 2.polovině 19. století z ekonomických důvodů). Bezprostředně po válce vstoupila pravoslavná církev v Československu pod jurisdikci Moskevského patriarchátu, ale jen na krátkou dobu - v r. 1951 udělila ruská pravoslavná církev pravoslavné církvi v Československu autokefalitu (samostatnost).

Pravoslavná spiritualita
Pravoslavné křesťanství má většinu své věrouky společnou s vírou katolickou a protestantskou. Určité rozdíly věrouky a značné rozdíly v liturgii, v praktikování víry a organizaci církve, pramení z téměř 1000-letého oddělení a samostatného vývoje východního a západního křesťanství. Jak bylo již výše zmíněno, pravoslavná církev se více přidržovala tradiční věrouky vycházející z raně-křesťanské interpretace evangelií a nepřijímala dodatky a reformy prosazované římskou církví. Neuznává autoritu římského papeže (o němž katolická církev tvrdí, že je "neomylným" nástupcem sv.Petra) a nepožaduje celibát kněží. Pravoslavné rozvržení církevního roku se dosud řídí Juliánským kalendářem (zavedeným v době císaře Gaia Julia Cézara), což vzhledem k západnímu Gregoriánskému kalendáři vede k určitým časovým posuvům křesťanských svátků - vánoc, velikonoc a svátků od nich časově odvozených.
  Pravoslavná liturgie je celá založena na duchovním zpěvu, jehož se ve sborových pasážích účastní všichni věřící. A to bez používání hudebních nástrojů - křesťané chválí Boha "živým hlasem" nesoucím slovo, nikoli neživými nástroji. Spolu s Ježíšem Kristem se v pravoslavné církvi nesmírné úctě těší i p.Marie, kterou zde nazývají "Přesvatá Bohorodice".
Pravoslavný kříž 
Symbolem většiny křesťanských církví je kříž, poukazující podle legendy na krutý způsob Kristovy smrti ukřižováním. Pravoslavný kříž se vyvinul z byzantského dvojitého patriarchálního kříže. Má tři břevna:
Horní krátké břevno dvojitého kříže představuje tabulku s nápisem "Ježíž Nazaretský, král Židů" v řeckém, latinském a hebrejském jazyce. Tuto tabulku nechal Pilát přibít na Kristův kříž podle tehdejšího zvyku ukazovat na tabulkách viny odsouzených. Prostřední dlouhé břevno je na roztažené ruce, za něž byl Kristus na kříž přibit. Dolní krátké břevno pravoslavného kříže (jinak sloužící jako opěrka pro nohy) je šikmo natočené, diagonální. Symbolizuje to jakýsi "rozcestník". Zvednutý konec ukazuje k nebi, kam se odebral Kristus a též jeden ze zločinců ukřižovaných spolu s Kristem po pravé straně - ten, který projevil pokání a Kristus mu udělil milost odpuštění a pozval ho do království nebeského. Druhý - snížený - konec břevna ukazuje na peklo, kam odešel druhý zločinec (ukřižovaný z levé strany), který lítost neprojevil.
Pravoslavné Ikony 
Vedle kontemplace a duchovního zpěvu je důležitou součástí pravoslavné spirituality i úcta k ikonám (tzv. ikonolatrie či ikonodulie). Ikona*) je stylizované alegorické (symbolické) zobrazení Krista, p.Marie, apoštolů a dalších světců, či biblických výjevů. Pro provedení ikony je charakteristická plochost (bezprostorovost, nepřítomnost obvyklé perspektivy - "tabulový" obraz, někdy dokonce i obrácená perspektiva), střídmost a statičnost - nadpřirozenost Boha a duchovnost světců je zdůrazněna plošností, určitou geometrizací a ornamentalistikou. Zobrazovaný motiv není zasazen do realistické krajiny, ale do stylizovaného pozadí. Cílem je soustředit pozornost na hlavní téma, které je vytrženo z běžné reality a je jakoby zasazeno do roviny "nadzemské", duchovní. Podle pravoslavné terminologie se ikony nemalují, ale "píší" - ikonopisci se nepovažují za malíře v obvyklém uměleckém smyslu; bývají jimi často kněží a mnichové v pravoslavných monastýrech. Ikona je většinou provedena jako deskový obraz bez rámu. Některé ikony jsou zdobeny drahokamy a kovovými tepanými ornamenty (někdy i zlatými).
*) Řecké slovo eikon původně označovalo obraz ve všeobecném významu. Později se tento pojem významově zúžil na idealizované zobrazení nesoucí náboženský obsah. V podobném zúženém významu se slovo ikona nyní používá pro symbolické obrazce v počítačové grafice.
  Ikona neslouží jako umělecký obraz, ale jako duchovní objekt, ztvárňující evangelní poselství. Symbolika ikony vede hlouběji než obvyklý obraz. Spíše než děj je zobrazena určitá duchovní idea. Ikona není zobrazením tohoto světa, je jakési "okno" do duchovních dimenzí, do věčnosti. Z neutrálního abstraktního pozadí, znázorňujícího věčnost a nekonečnost nebeských prostorů, vystupuje stylizovaná tvář obklopená svatozáří. Světlo je tlumené a jako by vyzařovalo zevnitř. Podle raně-křesťanské spirituality se příchodem Krista prostor a čas rozplývají v nekonečnu - dočasné a konečné je nahrazeno absolutním.
  Dále bývají na ikonách zobrazeny určité atributy světce (kniha, meč, ratolest a pod.) a někdy i iluminovaný textový nápis. Do svatozáře kolem hlavy Kristovy (pantokratos - vševládce) je vepsán kříž, jehož tři ramena jsou opatřena velkými řeckými písmeny se symbolickým významem (viz levý obrázek níže): Omega - "jsoucí, ten který jest"; Omikron - "ten jenž přijíti má"; H - "již přišel"; dohromady tvoří slovo "omn" - všeobecný.
  Pravoslavní křesťané věří, že ikona je posvátný obraz - že v ikoně je příslušný světec duchovně přítomen. V pravoslavných chrámech a monastýrech je uchovávána řada historicky a umělecky cenných ikon, jimž místní tradice přisuzují zázračné působení. Úcta k ikonám se projevuje klaněním, zapalováním svíček před nimi, někdy i líbáním **).
**) V rané historii východní byzantské církve se však vyskytovala přechodná období (především v letech 726-843) tzv. ikonoklasmu (obrazoborectví) - odmítání ikon a jejich ničení. Tvrdilo se, že úcta k ikonám je modloslužebnictví, které Bůh zakazuje (Mojžíšovými ústy) již ve Starém zákoně. V období ikonoklasmu bylo zničeno mnoho umělecky cenných ikon.
Ostatně, v dějinách východní i západní církve se vyskytovalo mnoho ostrých ideologických a teologických sporů, které nám dnes již připadají bezpředmětné, těžko pochopitelné a absurdní. Byl to např. spor mezi monofysitismem (podle něhož Kristus měl pouze božskou přirozenost, nikoli navíc ještě lidskou) a nestoriánstvím (připisující Kristu dvě osoby - božskou a lidskou, přičemž p.Marie byla matkou jen lidské části Krista). Další byl spor o povaze Svaté Trojice, zvaný filioque - otázka, zda Svatý Duch vychází nejen z Boha Otce, ale i ze Syna - z Krista.

    Ikony Ježíše Krista a Přesvaté Bohorodice                            Ikonostas

Ústředním architektonickým prvkem v pravoslavném chrámu je tzv. ikonostas - stěna se třemi vchody zdobená ikonami. Odděluje oltářní prostor pro kněze (apsidu - symbolizuje nebeské království) od hlavní chrámové lodi (solei) pro věřící (má patrně svůj původ v chrámové oponě, oddělující podle Starého zákona v Jeruzalémském chámu "posvátné" místo pro oběti od ostatního prostoru). V oltářním prostoru za ikonostasem je uprostřed posvátný prestol - hlavní obětní stůl na kterém probíhá obřad proměňování chleba a vína. Dále je zde boční posvátný stůl žertvenik, na němž se chléb a víno připravují pro liturgii (viz níže).
  Postranní průchody v ikonostasu slouží pro jáhny či diakony asistující při liturgii, střední ("carský") vchod pro hlavního celebrujícího kněze a pro průvod s chlebem a vínem pro eucharistii. Na ikonostase je umístěna řada ikon, na kterých jsou znázorněni především Kristus a Marie, dále apoštolové, poslední večeře, světec kterýmu je chrám zasvěcen, andělé a další.
  Sochy Krista a světců, tak časté v katolických chrámech i na veřejných prostranstvích, pravoslavná církev nepoužívá - svou trojrozměrností zdůrazňují tělesnou stránku, zatímco ploché ikony stránku duchovní.
  K chrarakteristickým rysům pravoslavné spirituality patří určitá niternost, radostnost a neokázalost. Pravoslavná církev se ani ve středověku neposkvrnila tak hanebnými zločiny a deformacemi, jako byly inkviziční procesy spojené s upalováním "kacířů", svatokupectví, hrabivost, agresívní uplatňování moci, které byly příznačné pro západní katolickou církev. Další svérázná vlastnost pravoslaví - důsledné zachovávání tradic, včetně těch nejstarších z raného křesťanství, se může nyní jevit jako anachronismus. Paradoxně však právě v moderním světě, vyznačujícím se překotnou dynamikou, zvraty a hodnotovým relativismem, kdy lidem chybí zakotvení v trvalejších a univerzálních hodnotách, může tento rys neměnnosti a kontinuty pravoslaví být pro mnohé lidi přitažlivý.
Literárně je pravoslavná spiritualita reflektována v řadě děl - např. v prvních dvou kapitolách "Bratří Karamazových" F.M.Dostojevského (postava starce Zosimy), nebo v příběhu "Ve svaté noci" A.P.Čechova
(ostatně, má osobní životní zkušenost do určité míry rezonuje s postavou mnicha-převozníka Andreje...).

Styl pravoslavné liturgie a hudby
Pravoslavná hudba se nejčastěji používá přímo v chrámech, kde tvoří nejen součást, ale často i vlastní náplň pravoslavné liturgie. Prakticky celá liturgie sloužená v pravoslavných chrámech je totiž zpívaná (mluvené slovo se používá pouze při kázání) - jak sólový zpěv celebrujícího kněze, tak sborový zpěv věřících a mnichů (nejčastěji 8 hlasů a více). Klasická byzantská východní liturgie tohoto druhu je "Liturgie sv. Jana Zlatoústého" (řec. Zlatoústý = Chrysostomos), pocházející z 6.století (navazuje na raně-křesťanskou liturgii zapsanou Basilem Velikým). Skládá se ze tří částí:
Proskomidie 
Jsou to přípravné obřady před vlastní liturgií, kterých se neúčastní věřící, ale kněží je provádějí v oltářním prostoru za zavřeným ikonostasem. Na posvátném stole ("žertveník") se připravuje chléb a víno pro eucharistii. Používá se zde kvašený chléb ("Kristus je kvasem veškerého duchovního života"), zvaný prosfora. Vykrajuje se z něj především část ve tvaru beránka (symbolizuje Krista) a pak další části na památku Pany Marie, svatých, dále za zesnulé věřící i živé pravoslavné křesťany. Chléb se pokládá na liturgický talířek s podstavcem (diskos), doprostřed beránek a kolem se skládají ostatní části. Do kalicha se nalévá červené víno a voda.
Liturgie katechumenů 
je první veřejnou částí bohoslužby. Název pochází z toho, že se při ní věřícím připravujícím se na křest (katechumenům) sdělují slova evangelia a církevní nauky. Začíná se zpěvem "Blahoslaveno budiž království Otce i Syna ..." (viz níže), pak ektenie, antifony. Kněz vynese z malého vchodu velkou knihu Evangelium, zpívají se tropary a kondaky (krátké oslavné hymny), trojsvatá píseň, úryvky z evangelia.
Eucharistie 
neboli přijímání je vyvrcholením liturgie. Po Cherubínské písni se koná obřad zvaný velký vchod, při němž sloužící duchovní vycházejí bočními dveřmi z ikonostasu a nesou "ctihodné dary" - chléb a víno (chléb na diskosu a víno v kalichu, předtím připravené na žertveníku při proskomidii). Kráčejí okolo ikonostasu nebo přes celý chrám a po slavnostních modlitbách vcházejí středním vchodem ikonostasu zpět to oltářního prostoru; chléb a víno pokládají na svatý prestol. Obřad velkého vchodu symbolizuje cestu Ježíše Krista s křížem na Golgotu a jeho ukřižování. Následuje vyznání víry v
Niceo-Cařihradském znění. Při eucharistickém kánonu kněz zpívá odkaz Krista při poslední večeři "Vezměte a jezte..." (viz níže), pozdvihuje chléb a víno s vzýváním (epiklese) Svatého Ducha, aby sestoupil a duchovně proměnil předložené dary na tělo a krev Krista. Beránek a ostatní části chleba se pak rozdrobí a vloží do kalichu s vínem. Tento duchovně proměněný chléb a víno nejprve přijímají kněží v oltářní části, pak z ní kněží vycházejí "svatým vchodem" a nesou kalich, z něhož rozdávají přijímání věřícím. Přijímá se podobojí - tělo i krev Kristova - chléb a víno, které se na lžičkách podává věřícím. Eucharistie se smí zúčastnit pouze pokřtění pravoslavní křesťané, kteří se připravili postem, modlitbou a zpovědí. Křesťané věří, že skrze svaté přijímání se duchovně spojují s Kristem, pomáhá jim oprostit se od sobectví a dalších negativních žádostí a hříchu, uvádí je na cestu "zbožštění".
Litugie je ukončena závěrečným požehnáním a propuštěním věřících v pokoji.

Pravoslavné liturgické "ordinárium" (které je svou strukturou v některých ohledech podobné katolickému) se z hudebního hlediska obecně skládá z řady zpívaných částí:

Pravoslavné duchovní zpěvy mají často hymnický charakter, zesilující vlastní význam slov. Kouzlo pravoslavné duchovní hudby zvláště vyniká při liturgii v pravoslavném chrámu, kde je umocněno tajemným prostorem osvětleným mihotavým světlem velkého množství svíček, vůní kadidla, ikonami vyzařujícími duchovní poselství, krásnými liturgickými rouchy a zpěvem zaznívajícím střídavě z různých míst chrámu.
  Spolu se základními liturgickými zpěvy jsou součástí pravoslavné spirituaility i překrásné duchovní písně, jako je "Kolokolčik", "Klášterní legenda", "Večernij zvon", .... V těchto tklivých duchovních písních se vedle niterné křesťanské víry odráží i kouzlo a poezie širých ruských obzorů a stepí, reflektovaných citlivou a poetickou slovanskou duší.
  V předvečer významných svátků (zvláště Velikonočních) se večerní nešpory a raní matutina někdy spojují do tzv. Celonočního bdění - pravoslavné vigilie. ...................
......................
-doplnit

F o n o t é k a :

P.Česnokov: Liturgie sv. Jana Zlatoústého
Zpívá: Moskevský sbor Narození Přesvaté Bohorodice ,
Řídí: Nikolaj Georgievskij , Tenor: Arkadij Leontjev
Voskresno jutrněje - srbská pravoslavná noční vigilie velikonoční
Zpívá: sbor Stevana Mokrjanace , Řídí: Peter Vitovec ,
Sólový zpěv: D.Ž.Todorovič, M.Ilič
Ektenie - st.Petrohradské litanie
Zpívají: kněží a sbor Spaso-Preobreženské katedrály v Petrohradě
Tichvinský severoruský monastýr - duchovní a liturgické zpěvy
Zpívá: mužský soubor Valaam , Řídí: Igor Ušakov
Staroruská celonoční vigilie
Zpívá: Státní akademický ruský sbor SSSR , Řídí: Alexandr Svešnikov
Velká pravoslavná liturgie z baziliky Alexandra Něvského v Sofii
Zpívá: sbor "Svetoslav Obretenov" , Řídí: Georgui Robev
Ruské sborové duchovní skladby
Zpívá: mužský komorní soubor Akafist , Řídí: Andrej V. Malutin
Bůh je mé světlo - ruské duchovní zpěvy
Zpívá: soubor Blagověsť , Řídí: Galina Kolcová
Liturgické zpěvy
Zpívá: mužský sbor St.Petěrburgu , Řídí: V.Afanasjev a V.Vasilenko
Maxim Berezovskij: Eucharistické a liturgické skladby
Zpívá: komorní sbor Vidrodženija , Řídí: Mstislav Jurčenko
D.S.Bortňanskij: 35 pravoslavných vokálních koncertů
Zpívá: Ruský státní symfonický sbor , Řídí: Valerij Poljanskij

"A život příštího století ..." -
katolická a pravoslavná hudba
Zpívá: Lina Mkrtčyjan a Leningradský komorní sbor , Řídí: N.Korněv
Pravoslavné písně
Zpívá: sbor Donských kozáků "Bolšoj Don", Řídí: Petja Houdjakov
Liturgie sv. Jana Zlatoústého
Zpívá: Řecký Byzantský chór , Řídí: Likurgos Angelopulos
Liturgie sv. Jana Zlatoústého
Zpívá: rumunský soubor Psalmodia, Řídí: Sebastian Barbo Bukura
Pričesne - rumunské liturgické prosodické zpěvy stylu Ison
Zpívá: Kristian Pomonači a soubor Theofilos
Ranní liturgické zpěvy z hory Athos
Zpívá: soubor Psalmodia , Řídí: Sebastian Barbo Bukura
Večerní liturgické zpěvy z hory Athos
Zpívá: soubor Psalmodia , Řídí: Sebastian Barbo Bukura
Byzantský chorál v arabské verzi
Zpívá: Maria Keyrouz - řeholnice řádu Sester Bazilejských
Melchitské mariánské hymny
Zpívá: Maria Keyrouz - řeholnice řádu Sester Bazilejských
Římsko-byzantská velikonoční liturgie z období 7.-8.století
Zpívá: Ensemble Organum , Řídí: Marcel Peréz
.............
............ - bude doplňováno

Hudba: Indická Čínská Tibetská Japonská Pravoslavná Katolická Islámská
Antropický princip aneb kosmický Bůh Gravitace, černé díry Věda a víra
AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie

Vojtěch Ullmann