Křesťanství a komunismus: paralely a rozdílnosti
Je příznačné pro lidské pojímání věcí společenských, že myšlenkové proudy, stavěné na různých úrovních proti sobě, mají často mnohé základní ideje a východiska do značné míry podobné. Platí to i o různých náboženských směrech a vyznáních, které, zneužity pro zájmy bohatých a mocných, stály miliony lidských životů, přestože se některé z nich od sebe lišily jen nevýznamnými detaily. Osvícení filosofové a náboženští myslitelé ostatně poukazují na rovnocennost všech náboženství a na pošetilost jakéhokoli náboženského dogmatismu a fundamentalismu. Jak tvrdil významný indický guru Sáji Bába: "Všechny cesty jsou pravé". ............
Paralely základních
myšlenek
Radostná zvěst křesťanství
Křesťanství, jehož ústřední legendou (tvořící náplň
Nového zákona) je narození, působení, ukřižování a
zmrtvýchvstání Ježíše Krista, vyrůstalo
ze starších legend o dějinné cestě židovského národa,
popsaných ve Starém zákoně.
...............
Alegorická poselství Starého zákona a zvláště Nového
zákona (radostná zvěst - evangelium Ježíše Krista)
odrážela touhy prostých lidí po čestném životě a
spravedlivém uspořádání společnosti. Prvotní křesťanská
církev byla na svou dobu velice revoluční a
"levicová" (jak bychom řekli nyní) - prosazovala rovnost
všech lidí, alespoň před Bohem. Proto byla
vládnoucí třídou zpočátku krutě pronásledována.
"Spíše velbloud
projde ouškem jehly, než bohatý člověk projde do
království nebeského".
"Propast, která za života odděluje bohatého člověka od
jeho bližních, ho na věčnosti oddělí od Boha".
"Nelze říci, že bohatí vydýchají více vzduchu či
spotřebují více světla. Všechno skutečně důležité
rovnoměrně a rovně rozděleno jest" (Sv. Jan
Zlatoústý).
Ideje svobody, demokracie, socialismu, komunismu
Rovněž myšlenky svobody, demokracie, socialismu a komunismu (i
když se zpočátku takto nenazývaly) byly vyjádřením
odvěkých nejniternějších tužeb a snů prostých lidí,
utlačovaných a ponižovaných. Tyto ideje však dlouho nemohly
být formulovány a prosazovány těmito prostými lidmi
samotnými. Ti byli udržováni v nevzdělanosti, područí a
"bázni Boží" (tj. v povinné úctě k vrchnosti, v
pověrách a náboženském tmářství - páni a vrchnost jsou
tu od Boha). Jejich myšlenky a tužby jen nesměle "rašily
na světlo" a byly přesněji vyjadřovány osvícenými
vzdělanci, jejichž "srdce se klonilo k
lidu". Byli to jednak ti, kteří nezapomínali na svůj
prostý původ, jednak i někteří vzdělaní lidé z
bohatších vrstev, kteří měli ušlechtilejší povahu a brali
vážně křesťanskou lásku a soucítění s bližními.
Tyto snahy o spravedlivější uspořádání světa vyvrcholily
ve Francii v letech 1789-1794 Velkou francouzskou
revolucí pod heslem rovnost, volnost,
bratrství. Tato revoluce, i když stála mnoho
lidských životů (často zbytečně) a byla dočasně
potlačena, sehrála rozhodující úlohu v novodobých
dějinách: nastartovala pád feudálního panství
a otevřela cestu pro rozvoj společnosti v
duchu idejí svobody, demokracie, pokroku vědecko-technického i
společenského.
Pokrokoví myslitelé 19.století čím dál více pociťovali,
že myšlenky Velké francouzské revoluce je potřeba dovést
ještě dále: nespokojit se s formální občanskou svobodou a
demokracií kapitalistické společnosti, kterou může fakticky
využívat jen malá část lidí - ze středních a vyšších
majetkových vrstev. Myšlenky všelidové demokracie
a beztřídní společnosti pregnantně
formulovali ve svých dílech zvláště K.Marx a B.Engels
(příslušný filosoficko-společenský směr se označuje jako
marxismus). Paralely s křesťanskými idejemi jsou zde zjevné:
fiktivní "rovnost lidí před Bohem"
doplnit na skutečnou (autentickou) "rovnost lidí
před lidmi".
Deformace a zneužití
křesťanství
Když si feudální vládcové uvědomili, že
křesťanské náboženství lze využít jako prostředek k
ovládnutí lidových mas pro "dobrovolnou" oddanou
službu vládnoucí vrstvě, nejen že přestalo být
pronásledováno, ale postupně prakticky v celé Evropě se
stalo křesťanství na téměř 1000 let státním
náboženstvím a katolická církev postupně převzala
úlohu ideologické záštity feudálního panství.
Bylo to doprovázeno zlořády a deformacemi
křesťanské víry, úpadkem morálky vysokého
katolického kléru, hrabivostí, dogmatismem, netolerancí
a krutými zločiny vůči svobodně
smýšlejícím lidem.
Pobožní lidé mají sklon věřit, že
Bůh je na jejich straně a je proti těm druhým,
vyznávajícím víru v jiného Boha, nebo jen jiný způsob
víry ve stejného Boha. Tato pošetilá představa, zneužitá
bohatými a mocnými, stála již mnoho miliónů lidských
životů v náboženských válkách.
Určitá náprava situace
v katolické církvi mohla začít až po pádu
feudalismu, kdy církev postupně ztratila své
výsadní postavení. To napomohlo k oduševnění
církve a k návratu k některým původním hodnotám. Nejdále
v tomto směru postoupil II.Vatikánský koncil
v letech 1962-65, svolaný osvíceným papežem Janem 23. Na
tomto koncilu se podařilo (přes odpor kurie) prosadit
pokrokové tendence k překonání dogmatismu, "otevření
se světu" ("aggiornamento" ) a k
ekumenismu.
Deformace myšlenek
socialismu a komunismu
Deformace pokrokových myšlenek socialismu a komunismu
(tyto deformace pak často vyústily v totalitní úchylky od
demokracie), mají své kořeny již v době programového
formování těchto idejí: byl to boj s nepřátelstvím
bohatých a mocných, kteří se nevybíravými
prostředky snažili tyto myšlenky potlačit
již v samotném zárodku. Tak se postupně vyvíjel vyhraněný antagonismus
a touhy po odvetě, které propukaly při každém povstání či
revoluci.
Další etapa deformací pokrokových myšlenek pak přišla až
v období heroických pokusů o realizaci
myšlenek lidové demokracie a socialismu ve 20.stol. v
některých zemích. Nejdříve to bylo v Rusku po Velké
říjnové socialistické revoluci, která vyústila ve vznik
konfederativního Sovětského svazu, po 2.světové válce pak v
některých zemích střední a východní Evropy. Zde po
tragických zkušenostech války zatoužili lidé po zásadní
změně společenského uspořádání a proto byla dána
politická důvěra socialistickým, dělnickým a komunistickým
stranám. Tyto strany, složené převážně z politicky
nezkušených a nepřipravených lidí, často
"neunesly" náhle získanou moc a jejich
představitelé se dopouštěli mnoha přehmatů a vyřizování
osobních sporů, což někdy vyústilo až ve zločiny (jako
byly justiční vraždy*). Později, v 60.-80.letech ovládli
často vedoucí funkce ve všech sférách společenského
života i ekonomiky lidé neschopní, sobečtí a
prospěchářští; ti pak byli jednou z hybných sil převratu v
r.1989.
*) Druhá strana se zase někdy uchylovala
k prostým (nejustičním) vraždám; je hanebnou špinavostí,
když se teď někteří "hrdinové" pokoušejí
obhajovat např. sprosté vraždy nevinných lidí, kterých se u
nás dopustili Mašínové!
Nepřátelství mezi
katolickou církví a myšlenkami socialismu
Hluboce zakořeněný
nepřátelský vztah mezi církví (zejména římsko-katolickou)
a idejemi socialismu a komunismu má stejný původ jako výše
zmíněný antagonismus s bohatými a mocnými v období
feudalismu a kapitalismu. S výjimkou pokrokového období ranné
křesťanské církve byla totiž církevní hierarchie po mnoho
století zcela zaprodána zájmům bohatých a mocných.
Zvláště v období středověku sloužila katolická církev
jako ideologická záštita feudální
diktatuře, za což se jí dostávalo hojných materiálních
požitků. Bylo to
samozřejmě zcela v rozporu s pravým
posláním církve a s učením Ježíše Krista, který kázal
chudobu a brojil proti sobectví a chamtivosti: "Mé
království není z tohoto světa"; "Spíše velbloud
projde ouškem jehly, než bohatý člověk projde do
království nebeského!".
V katolické církvi působilo i mnoho
čestných, obětavých a skromných kněží, kteří své
duchovní povolání brali opravdově jako službu bližním a
tím Bohu. Mnozí z nich pokrokové myšlenky přijímali, neboť
byly v souladu s pravým Kristovým učením a slibovali si od
nich i ozdravění duchovního života. Ty však "nebylo
slyšet", své myšlenky nesměli veřejně hlásat, jinak
byli tvrdě perzekuováni.
Jedním z nich byl Bernardo Bolzano (*1781),
významný profesor, matematik, filosof a kněz, z jehož
myšlenek můžeme uvést krátký citát: "Raději
pochybujte o kterékoli jiné pravdě - o božském původu
naší svaté víry, o nesmrtelnosti duše, či dokonce o
existenci Boha na nebesích - než abyste jen na okamžik
zapochybovali o podstatě rovnosti všech lidí a o navěky
nezměnitelné povinnosti, která z toho vyplývá: milovat
každého jako sebe sama! Přijde čas, a říkám to s naprostou
důvěrou, kdy si budou lidé ošklivit válku, tu nesmyslnou
snahu dokazovat své právo mečem. Přijde čas, kdy budou do
patřičných mezí vykázány všechny ty tisíceré rozdíly
hodností a přehrady mezi lidmi, které působí tolik zla. Kdy
bude každý jednat se svým bližním jako bratr s bratrem. ...
Přijde čas, kdy si nikdo nebude myslet, že si zaslouží úctu
a čest proto, že pro sebe jako jedinec urval tolik statků, že
by stačily k uspokojení potřeb tisíců. ...
Člověk, který parazituje na lidské společnosti, byť je
sebevznešenějšího původu a zaujímá sebevyšší
postavení, si zaslouží jen naše opovržení. ..."
Za své humanistické a osvícenské myšlenky byl vrchností a
církví pronásledován, cenzurován a vyhozen z university.
Ani po pádu feudalismu se církev nedokázala
oprostit od dogmatických předsudků a nároků na vládu,
blahobyt a nadřazenost a ke všem idejím o rovnosti lidí a
spravedlivějšímu uspořádání společnosti se
představitelé církve stavěli většinou nepřátelsky. V
novější době v tomto směru neblaze proslul zejména papež
Pius XII. (pontif. r.1939-1958), který se velice zpronevěřil
svému poslání - dokonce částečně podporoval i hitlerovský
fašismus*) a spolu s některými podobně orientovanými
církevními hodnostáři z kurie se ostře stavěl proti
jakémukoli smíru či dialogu mezi katolickou církví a novými
myšlenkovými proudy, zvláště pak proti nově vznikajícím
lidově-demokratickým zřízením. Po skončení 2.světové
války záhy začala "studená válka", do níž se
konzervativní kruhy Vatikánu pod vedením Pia XII. velmi
aktivně zapojily (m.j. "exkomunikace" z církve všech
osob, které sympatizovaly se socialistickým hnutím). Tato
tehdy vládnoucí dogmatická garnitura Vatikánu má velký
podíl spoluviny na nepřátelství mezi
církví a státem v některých zemích (spolu
s nedemokratickými postupy v těchto zemích), na něž doplatila řada kněží, kteří museli do
vězení či exilu. Naštěstí nástupce Pia XII, Jan
XXIII. (pontif. r.1958-1963), byl naopak jedním z nejosvícenějších
papežů v novodobé historii, což podstatně zlepšilo
vztahy římsko-katolické církve s pokrokovým světem.
*) Podporoval fašismus ještě jako kardinál Pacelli před
válkou, kdy byl vatikánským vyslacem a apoštolským nunciem v
Německu V]. Pak byl zvolen papežem, za války v r.1941 uvítal
agresi proti Sovětskému Svazu, která si vyžádala nejvíc
miliónů lidských životů (útočnou válku proti SSSR
považoval za tažení na "obranu západního
křesťanství"). Na některé představitele katolické
církve byla pak ke konci 2.svět. války napojena konspirativní
síť příslušníků SS, která pomáhala válečným
zločincům k útěku před spravedlností; ve
Vatikáně se pak těmto nacistům vystavovaly falešné pasy.
Hybnou silou těchto a dalších hanebností,
které přetrvávaly až do konce pontifikátu Pia XII, byla
vyhraněná pravicová orientace tehdejšího papeže a jemu
blízkých prelátů z katolického kléru, jejich odpor
vůči společenskému pokroku a z toho plynoucí
sympatie k hitlerovskému fašismu, který bojoval proti
komunismu (i západní demokracii, která
též nepřeje dogmatickému klerikalismu).
Příliš jim přitom nevadilo, že nacisté zavraždili miliony
křesťanských věřících, i několik tisíc katolických
kněží. Tyto klerikální kruhy považovaly komunistické a
socialistické hnutí za největší hrozbu pro církevní
panství (větší než fašismus) a k jeho likvidaci byly
ochotni se spojit s kýmkoli...
V] Přesněji řečeno, Pacelli-Pius nepodporoval
původní levicovou (pseudo)socialistickou a do značné míry
ateistickou část nacistického učení, ale jen tu část
pravicovou, obrácenou k antikomunismu
("antibolševismu"). Podporoval též velkoněmecké
pangermánské přesvědčení o hegemonii německého národa a
jeho právu na expanzi a nadvládu nad jinými národy. V takto
orientovaném "silném" Německu viděl protiváhu
proti šíření vlivů z východu. Antisemitismus a mlčení k
holocaustu, které se mu často vyčítá, není tak zcela
jednoznačné (nemusel ostatně mít ani dostatek objektivních
informací o hrůzném rozsahu těchto zločinů). Na základě
indoktrinace a částečně i osobních zkušeností z Německa
(kde se setkal s řáděním revolučních bojůvek) považoval
socialistické a komunistické hnutí za největšího
nepřítele církevního panství a pro jeho zničení
byl ochoten podporovat cokoli. A to možná ve víře, že tím
slouží církvi, kterou má svěřenu řídit.
Souhrnně řečeno, politické rozhodování Pia XII. bylo
podřízeno jednoduchému vzorci: to, co nahrávalo antikomunismu
a konzervativním "hodnotám" uspořádání
společnosti podporoval; vše co nějak souviselo s myšlenkami
socialismu, komunismu a podobných společenských reforem,
nenáviděl a tvrdě potlačoval. V ostatních otázkách snad
postupoval podle zásad křesťanské etiky. A jelikož byl
obratným diplomatem, mnozí lidé ho obdivovali a uznávali...
Nelze se proto divit, že když se k
vládě dostaly socialistické či komunistické strany, přešly
tyto rozpory v otevřené nepřátelství mezi církví a
státem (u nás to bylo zvláště v 50.letech). Úlohy
se tentokrát vyměnily: netolerantní "zástupci lidu"
si vyřizovali účty s církví. Nebylo to však proti
skutečným viníkům zločinů církve v minulosti (ti již
dávno nežili, jejich následovníci byli v zahraničí, např.
ve Vatikáně) a osnovatelům politických intrik v současnosti,
nýbrž byli pronásledováni často i ti kněží a
příslušníci řádů, kteří se žádnými těmito činy
přímo neprovinili.
V čem je možný
soulad?
Z hlediska výše zmíněných paralel základních
myšlenek se vyhraněné rozpory mezi křesťanskou církví a
socialistickým hnutím (které je nyní v útlumu - snad lze
doufat že pouze v dočasném) jeví jako nešťastné a
paradoxní. K dosažení určitého souladu a usmíření by snad
mohlo dojít tehdy, když by obě strany odstoupily od
dogmatismu, předsudků a vyhrocování sporných bodů a spíše
akcentovali to, co je spojuje a v čem se mohou
vzájemně doplňovat:
Z tohoto souladu by měly užitek obě strany a
všichni lidé dobré vůle. Že takový soulad je možný,
ukazuje např. působení lidových kněží v
Jižní Americe, snažících se v duchu "teologie
osvobození" nejen o evangelizaci, ale i o
sociální pozvednutí a společenské uvědomění indiánských
obyvatel v duchu pokrokových ideálů rovnosti, volnosti,
bratrství. Vedle výše zmíněných myšlenek Bolzanových byly
u nás v novější době z tohoto hlediska zajímavé např.
myšlenky P. Josefa Plojhara (1902-1981) (když
si odmyslíme některé sporné body jeho politického působení
ve funkcích předsedy Čs. strany lidové a ministra
zdravotnictví a po r.1968), který byl
řadu let předsedou mírového sdružení duchovních
"Pacem in terris":
§Dvakrát přišlo z Východu jasné světlo, které
zazářilo do srdcí lidstva. Poprvé, když se naplnil čas, aby
byly zaplašeny temnoty rozumu i srdce a dotkly se nebe se zemí.
To poprvé zazářilo z Východu světlo Ex Oriente lux,
když hvězda Betlémská zvěstovala narození nejvyšší
lásky. A podruhé vzešlo lidské společnosti nádherné
světlo Ex Oriente lux, když se objevila záře Velké
říjnové socialistické revoluce. Něktří by nám chtěli
namluvit, že tato dvě světla, tyto dva ohně, se musejí
navzájem pohlcovat. Ne! Plameny se spolčují v sytý žár a v
tomto žáru obou plamenů z Východu společně kováme nové
heslo: Ex oriente Pax - z Východu mír! Všichni lidé
dobré vůle si musí podat ruce k této práci pro záchranu
lidského štěstí. Když se nám toto dílo podaří, pak se v
novém důstojném a sociálně spravedlivém světě uskuteční
to ideální, pro život určené slovo žalmisty Páně: "Justicia
et Pax osculate sunt" - "Spravedlnost a mír se
políbily".§
| Antropický princip aneb kosmický Bůh | Věda a náboženství | ||||||
| Hudba: | Indická | Čínská | Tibetská | Japonská | Pravoslavná | Katolická | Islámská |
| AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie | |||||||