Křesťanství a komunismus: paralely a rozdílnosti


Je příznačné pro lidské pojímání věcí společenských, že myšlenkové proudy, stavěné na různých úrovních proti sobě, mají často mnohé základní ideje a východiska do značné míry podobné. Platí to i o různých náboženských směrech a vyznáních, které, zneužity pro zájmy bohatých a mocných, stály miliony lidských životů, přestože se některé z nich od sebe lišily jen nevýznamnými detaily. Osvícení filosofové a náboženští myslitelé ostatně poukazují na rovnocennost všech náboženství a na pošetilost jakéhokoli náboženského dogmatismu a fundamentalismu. Jak tvrdil významný indický guru Sáji Bába: "Všechny cesty jsou pravé". ............

Paralely základních myšlenek
Radostná zvěst křesťanství 
Křesťanství, jehož ústřední legendou (tvořící náplň Nového zákona) je narození, působení, ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, vyrůstalo ze starších legend o dějinné cestě židovského národa, popsaných ve Starém zákoně.
...............
  Alegorická poselství Starého zákona a zvláště Nového zákona (radostná zvěst - evangelium Ježíše Krista) odrážela touhy prostých lidí po čestném životě a spravedlivém uspořádání společnosti. Prvotní křesťanská církev byla na svou dobu velice revoluční a "levicová" (jak bychom řekli nyní) - prosazovala rovnost všech lidí, alespoň před Bohem. Proto byla vládnoucí třídou zpočátku krutě pronásledována.
"Spíše velbloud projde ouškem jehly, než bohatý člověk projde do království nebeského".
"Propast, která za života odděluje bohatého člověka od jeho bližních, ho na věčnosti oddělí od Boha".

"Nelze říci, že bohatí vydýchají více vzduchu či spotřebují více světla. Všechno skutečně důležité rovnoměrně a rovně rozděleno jest" (Sv. Jan Zlatoústý).

Ideje svobody, demokracie, socialismu, komunismu 
Rovněž myšlenky svobody, demokracie, socialismu a komunismu (i když se zpočátku takto nenazývaly) byly vyjádřením odvěkých nejniternějších tužeb a snů prostých lidí, utlačovaných a ponižovaných. Tyto ideje však dlouho nemohly být formulovány a prosazovány těmito prostými lidmi samotnými. Ti byli udržováni v nevzdělanosti, područí a "bázni Boží" (tj. v povinné úctě k vrchnosti, v pověrách a náboženském tmářství - páni a vrchnost jsou tu od Boha). Jejich myšlenky a tužby jen nesměle "rašily na světlo" a byly přesněji vyjadřovány osvícenými vzdělanci, jejichž "srdce se klonilo k lidu". Byli to jednak ti, kteří nezapomínali na svůj prostý původ, jednak i někteří vzdělaní lidé z bohatších vrstev, kteří měli ušlechtilejší povahu a brali vážně křesťanskou lásku a soucítění s bližními.
  Tyto snahy o spravedlivější uspořádání světa vyvrcholily ve Francii v letech 1789-1794 Velkou francouzskou revolucí pod heslem rovnost, volnost, bratrství. Tato revoluce, i když stála mnoho lidských životů (často zbytečně) a byla dočasně potlačena, sehrála rozhodující úlohu v novodobých dějinách: nastartovala pád feudálního panství a otevřela cestu pro rozvoj společnosti v duchu idejí svobody, demokracie, pokroku vědecko-technického i společenského.
  Pokrokoví myslitelé 19.století čím dál více pociťovali, že myšlenky Velké francouzské revoluce je potřeba dovést ještě dále: nespokojit se s formální občanskou svobodou a demokracií kapitalistické společnosti, kterou může fakticky využívat jen malá část lidí - ze středních a vyšších majetkových vrstev. Myšlenky všelidové demokracie a beztřídní společnosti pregnantně formulovali ve svých dílech zvláště K.Marx a B.Engels (příslušný filosoficko-společenský směr se označuje jako marxismus). Paralely s křesťanskými idejemi jsou zde zjevné: fiktivní "rovnost lidí před Bohem" doplnit na skutečnou (autentickou) "rovnost lidí před lidmi".

Deformace a zneužití křesťanství
Když si feudální vládcové uvědomili, že křesťanské náboženství lze využít jako prostředek k ovládnutí lidových mas pro "dobrovolnou" oddanou službu vládnoucí vrstvě, nejen že přestalo být pronásledováno, ale postupně prakticky v celé Evropě se stalo křesťanství na téměř 1000 let státním náboženstvím a katolická církev postupně převzala úlohu ideologické záštity feudálního panství. Bylo to doprovázeno zlořády a deformacemi křesťanské víry, úpadkem morálky vysokého katolického kléru, hrabivostí, dogmatismem, netolerancí a krutými zločiny vůči svobodně smýšlejícím lidem.

  Prostomyslní pobožní lidé mají sklon věřit, že Bůh je na jejich straně a je proti těm "druhým", vyznávajícím víru v jiného Boha, nebo jen jiný způsob víry ve stejného Boha. Tato pošetilá představa, zneužitá bohatými a mocnými, stála již mnoho miliónů lidských životů v náboženských válkách. Prosazování "jediných a správných bohů" bývá doprovázeno potoky krve, vražděním, a to buhužel i dětí, kteří ještě ani nevědí, jak nesmyslné bohy si jejich rodiče, resp. pra-pra...- dědové, vymysleli.
  Klasické náboženství odebírá člověku zdravý rozum, dělá z něj idiota který musí věřit v neopodstaněné a nelogické jevy a legendy - vystrašeného človíčka, kterému vnucuje iluzorní berle jakýchsi posmrtných nadějí. V tomto smyslu se náboženství jeví jako bezcharakterní demagogie vychytralých pokryteckých zvěstovatelů "slov božích", často ve službách utlačovatelů lidí...
  Určitá náprava situace v katolické církvi mohla začít až po pádu feudalismu, kdy církev postupně ztratila své výsadní postavení. To napomohlo k oduševnění církve a k návratu k některým původním hodnotám. Nejdále v tomto směru postoupil II.Vatikánský koncil v letech 1962-65, svolaný osvíceným papežem Janem 23. Na tomto koncilu se podařilo (přes odpor kurie) prosadit pokrokové tendence k překonání dogmatismu, "otevření se světu" ("aggiornamento" ) a k ekumenismu.

Deformace myšlenek socialismu a komunismu
Deformace pokrokových myšlenek socialismu a komunismu
(tyto deformace pak často vyústily v totalitní úchylky od demokracie) mají své kořeny již v době programového formování těchto idejí: byl to boj s nepřátelstvím bohatých a mocných, kteří se nevybíravými prostředky snažili tyto myšlenky potlačit již v samotném zárodku. Tak se postupně vyvíjel vyhraněný antagonismus a touhy po odvetě, které propukaly při každém povstání či revoluci.
  Další etapa deformací pokrokových myšlenek pak přišla až v období heroických pokusů o realizaci myšlenek lidové demokracie a socialismu ve 20.stol. v některých zemích. Nejdříve to bylo v Rusku po Velké říjnové socialistické revoluci, která vyústila ve vznik konfederativního Sovětského svazu, po 2.světové válce pak v některých zemích střední a východní Evropy. Zde po tragických zkušenostech války zatoužili lidé po zásadní změně společenského uspořádání a proto byla dána politická důvěra socialistickým, dělnickým a komunistickým stranám. Tyto strany, složené převážně z politicky nezkušených a nepřipravených lidí, často "neunesly" náhle získanou moc a jejich představitelé se dopouštěli mnoha přehmatů a vyřizování osobních sporů, což někdy vyústilo až ve zločiny
(jako byly justiční vraždy*). Později, v 60.-80.letech ovládli často vedoucí funkce ve všech sférách společenského života i ekonomiky lidé neschopní, sobečtí a prospěchářští; ti pak byli jednou z hybných sil převratu v r.1989.
*) Druhá strana se zase někdy uchylovala k prostým (nejustičním) vraždám; je hanebnou špinavostí, když se teď někteří "hrdinové" pokoušejí obhajovat např. sprosté vraždy nevinných lidí, kterých se u nás dopustili Mašínové!

Nepřátelství mezi katolickou církví a myšlenkami socialismu
Hluboce zakořeněný nepřátelský vztah mezi církví (zejména římsko-katolickou) a idejemi socialismu a komunismu má stejný původ jako výše zmíněný antagonismus s bohatými a mocnými v období feudalismu a kapitalismu. S výjimkou pokrokového období ranné křesťanské církve byla totiž církevní hierarchie po mnoho století zcela zaprodána zájmům bohatých a mocných. Zvláště v období středověku sloužila katolická církev jako ideologická záštita feudální diktatuře, za což se jí dostávalo hojných materiálních požitků. Bylo to samozřejmě zcela v rozporu s pravým posláním církve a s učením Ježíše Krista, který kázal chudobu a brojil proti sobectví a chamtivosti: "Mé království není z tohoto světa"; "Spíše velbloud projde ouškem jehly, než bohatý člověk projde do království nebeského!".
  
V katolické církvi působilo i mnoho čestných, obětavých a skromných kněží, kteří své duchovní povolání brali opravdově jako službu bližním a tím Bohu. Mnozí z nich pokrokové myšlenky přijímali, neboť byly v souladu s pravým Kristovým učením a slibovali si od nich i ozdravění duchovního života. Ty však "nebylo slyšet", své myšlenky nesměli veřejně hlásat, jinak byli tvrdě perzekuováni.
Jedním z nich byl Bernardo Bolzano (*1781), významný profesor, matematik, filosof a kněz, z jehož myšlenek můžeme uvést krátký citát: "Raději pochybujte o kterékoli jiné pravdě - o božském původu naší svaté víry, o nesmrtelnosti duše, či dokonce o existenci Boha na nebesích - než abyste jen na okamžik zapochybovali o podstatě rovnosti všech lidí a o navěky nezměnitelné povinnosti, která z toho vyplývá: milovat každého jako sebe sama! Přijde čas, a říkám to s naprostou důvěrou, kdy si budou lidé ošklivit válku, tu nesmyslnou snahu dokazovat své právo mečem. Přijde čas, kdy budou do patřičných mezí vykázány všechny ty tisíceré rozdíly hodností a přehrady mezi lidmi, které působí tolik zla. Kdy bude každý jednat se svým bližním jako bratr s bratrem. ... Přijde čas, kdy si nikdo nebude myslet, že si zaslouží úctu a čest proto, že pro sebe jako jedinec urval tolik statků, že by stačily k uspokojení potřeb tisíců. ... Člověk, který parazituje na lidské společnosti, byť je sebevznešenějšího původu a zaujímá sebevyšší postavení, si zaslouží jen naše opovržení. ..." Za své humanistické a osvícenské myšlenky byl vrchností a církví pronásledován, cenzurován a vyhozen z university.

  Ani po pádu feudalismu se církev nedokázala oprostit od dogmatických předsudků a nároků na vládu, blahobyt a nadřazenost; ke všem idejím o rovnosti lidí a spravedlivějšímu uspořádání společnosti se představitelé církve stavěli většinou nepřátelsky. V novější době v tomto směru neblaze proslul zejména papež Pius XII. (pontif. r.1939-1958), který se velice zpronevěřil svému poslání - dokonce podporoval i hitlerovský fašismus*) a spolu s některými podobně orientovanými církevními hodnostáři z kurie se ostře stavěl proti jakémukoli smíru či dialogu mezi katolickou církví a novými myšlenkovými proudy, zvláště pak proti nově vznikajícím lidově-demokratickým zřízením. Po skončení 2.světové války záhy začala "studená válka", do níž se konzervativní kruhy Vatikánu pod vedením Pia XII. velmi aktivně zapojily (m.j. "exkomunikace" z církve všech osob, které sympatizovaly se socialistickým hnutím). Tato tehdy vládnoucí dogmatická garnitura Vatikánu má velký podíl spoluviny na nepřátelství mezi církví a státem v některých zemích (spolu s nedemokratickými postupy v těchto zemích), na něž doplatila řada kněží, kteří museli do vězení či exilu. Naštěstí nástupce Pia XII, Jan XXIII. (pontif. r.1958-1963), byl naopak jedním z nejosvícenějších papežů v novodobé historii, což podstatně zlepšilo vztahy římsko-katolické církve s pokrokovým světem.
*) Pius XII podporoval fašismus ještě jako kardinál Pacelli před válkou, kdy byl vatikánským vyslacem a apoštolským nunciem v Německu **). Pak byl zvolen papežem, za války v r.1941 uvítal agresi proti Sovětskému Svazu, která si vyžádala nejvíc miliónů lidských životů (útočnou válku proti SSSR považoval za tažení na "obranu západního křesťanství"). Na některé představitele katolické církve byla pak ke konci 2.svět. války napojena konspirativní síť příslušníků SS, která pomáhala válečným zločincům k útěku před spravedlností; ve Vatikáně se pak těmto nacistům vystavovaly falešné pasy. Hybnou silou těchto a dalších hanebností, které přetrvávaly až do konce pontifikátu Pia XII, byla vyhraněná pravicová orientace tehdejšího papeže a jemu blízkých prelátů z katolického kléru, jejich odpor vůči společenskému pokroku a z toho plynoucí sympatie k hitlerovskému fašismu, který bojoval proti komunismu
(i západní demokracii, která též nepřeje dogmatickému klerikalismu). Příliš jim přitom nevadilo, že nacisté zavraždili miliony křesťanských věřících, i několik tisíc katolických kněží. Tyto klerikální kruhy považovaly komunistické a socialistické hnutí za největší hrozbu pro církevní panství (větší než fašismus) a k jeho likvidaci byly ochotni se spojit s kýmkoli...

**) Přesněji řečeno, Pacelli-Pius nepodporoval původní levicovou (pseudo)socialistickou a do značné míry ateistickou část nacistického učení, ale jen tu část pravicovou, obrácenou k antikomunismu ("antibolševismu"). Podporoval též velkoněmecké pangermánské přesvědčení o hegemonii německého národa a jeho právu na expanzi a nadvládu nad jinými národy. V takto orientovaném "silném" Německu viděl protiváhu proti šíření vlivů z východu. Antisemitismus a mlčení k holocaustu, které se mu často vyčítá, není tak zcela jednoznačné (nemusel ostatně mít ani dostatek objektivních informací o hrůzném rozsahu těchto zločinů). Na základě indoktrinace a částečně i osobních zkušeností z Německa (kde se setkal s řáděním revolučních bojůvek) považoval socialistické a komunistické hnutí za největšího nepřítele církevního panství a pro jeho zničení byl ochoten podporovat cokoli. A to možná ve víře, že tím slouží církvi, kterou má svěřenu řídit..?..
Souhrnně řečeno, politické rozhodování Pia XII. bylo podřízeno jednoduchému vzorci: to, co nahrávalo antikomunismu a konzervativním "hodnotám" uspořádání společnosti podporoval; vše co nějak souviselo s myšlenkami pokroku, socialismu, komunismu a podobných společenských reforem, nenáviděl a tvrdě potlačoval. V ostatních otázkách snad postupoval podle zásad křesťanského učení. A jelikož byl obratným diplomatem, mnozí lidé ho obdivovali a uznávali...
  Nelze se proto divit, že když se v některých zemích k vládě dostaly socialistické či komunistické strany, přešly tyto rozpory v otevřené nepřátelství mezi církví a státem (u nás to bylo zvláště v 50.letech). Úlohy se tentokrát vyměnily: "zástupci lidu" si vyřizovali účty s církví. Nebylo to však proti skutečným viníkům zločinů církve v minulosti (ti většinou již dávno nežili, jejich následovníci byli v zahraničí, např. ve Vatikáně) a zahraničním osnovatelům politických intrik v současnosti, nýbrž byli pronásledováni často i ti kněží a příslušníci řádů, kteří se žádnými těmito činy přímo neprovinili...

V čem je možný soulad?
Z hlediska výše zmíněných paralel základních myšlenek se vyhraněné rozpory mezi křesťanskou církví a socialistickým hnutím (které je nyní v útlumu - snad lze doufat že pouze v dočasném) jeví jako nešťastné a paradoxní. K dosažení určitého souladu a usmíření by snad mohlo dojít tehdy, když by obě strany odstoupily od dogmatismu, předsudků a vyhrocování sporných bodů a spíše akcentovali to, co je spojuje a v čem se mohou vzájemně doplňovat:

  Z tohoto souladu by měly užitek obě strany a všichni lidé dobré vůle. Že takový soulad je možný, ukazuje např. působení lidových kněží v Jižní Americe, snažících se v duchu "teologie osvobození" nejen o evangelizaci, ale i o sociální pozvednutí a společenské uvědomění indiánských obyvatel v duchu pokrokových ideálů rovnosti, volnosti, bratrství. U nás, vedle výše zmíněných myšlenek Bolzanových, byly v novější době z tohoto hlediska zajímavé např. myšlenky P. Josefa Plojhara (1902-1981) (když si odmyslíme některé sporné body jeho politického působení ve funkcích předsedy Čs. strany lidové a ministra zdravotnictví a po r.1968), který byl řadu let předsedou mírového sdružení duchovních "Pacem in terris":
§Dvakrát přišlo z Východu jasné světlo, které zazářilo do srdcí lidstva. Poprvé, když se naplnil čas, aby byly zaplašeny temnoty rozumu i srdce a dotkly se nebe se zemí. To poprvé zazářilo z Východu světlo Ex Oriente lux, když hvězda Betlémská zvěstovala narození nejvyšší lásky. A podruhé vzešlo lidské společnosti nádherné světlo Ex Oriente lux, když se objevila záře Velké říjnové socialistické revoluce. Něktří by nám chtěli namluvit, že tato dvě světla, tyto dva ohně, se musejí navzájem pohlcovat. Ne! Plameny se spolčují v sytý žár a v tomto žáru obou plamenů z Východu společně kováme nové heslo: Ex oriente Pax - z Východu mír! Všichni lidé dobré vůle si musí podat ruce k této práci pro záchranu lidského štěstí. Když se nám toto dílo podaří, pak se v novém důstojném a sociálně spravedlivém světě uskuteční to ideální, pro život určené slovo žalmisty Páně: "Justicia et Pax osculate sunt" - "Spravedlnost a mír se políbily".§

Antropický princip aneb kosmický Bůh Věda a náboženství
Hudba: Indická Čínská Tibetská Japonská Pravoslavná Katolická Islámská
AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie

RNDr. Vojtěch Ullmann