SOCIALISTICKÁ ZŘÍZENÍ 20.STOLETÍ :

Totalita? – nebo heroický pokus o humanitu?

Pád socialistických zemí na konci 20.století
Nejdůležitějším politickou událostí konce 20.století byl bezesporu pád socialistických režimů ve středoevropských a východoevropských zemích. V době, kdy k tomu docházelo a bezprostředně poté, to bylo téměř všeobecně vítáno s nadšením. Aktivisté těchto převratů se snažili zajistit především nevratnost příslušných změn a vsugerovat nutnost likvidace všeho, co bylo doposud. Vedle některých užitečných právních změn tak byly protlačeny i vysloveně nespravedlivé zákony (jako byl hanebný "restituční" zákon), které umožnily hrstce drzých a bezcharakterních lidí rozkrást a zlikvidovat větší část hodnot vytvořených více než dvěma generacemi. U nás tyto změny proběhly naštěstí pokojně (označení "sametová revoluce", kde ovšem slovo revoluce není zcela výstižné), ale v některých zemích docházelo k násilnostem a zločinům (např. vražda prezidenta a jeho manželky v Rumunsku). V atmosféře rozjitřených citů a pokřiku masívní pravicové propagandy prakticky zanikly hlasy přemýšlivějších lidí upozorňující na některé skryté aspekty a rizika budoucího vývoje (tyto hlasy byly často i umlčovány).

Heroický pokus o vytvoření spravedlivé společnosti skutečné svobody a demokracie
Přes veškéré chyby a deformace (a navzdory účelovým pomluvám a zkreslování - viz níže) lze vznik lidově demokratických a socialistických zřízení v SSSR a v řadě středo- a výchdoevropských zemí považovat za heroický pokus - zatím největší a nejúspěšnější v dějinách - o splnění odvěkých snů slušných a ušlechtilých lidí: vybudovat takovou společnost, v níž by lidé spolu vycházeli férově, vzájemně se neokrádali, nevyvyšovali se a vážili si jeden druhého ve vzájemné rovnosti a solidaritě. Skutečně, ješte nikdy v dějinách se tak nezanedbatelná část lidstva nevydala na tuto vytouženou cestu, s tak výraznými počátečními úspěchy všestranného rozvoje, přínosem pro život lidí a přitažlivostí pro obyvatele ostatních zemí.

Příčiny pádu
Proč tak nadějně se vyvíjející společenský systém začal postupně stagnovat, až se nakonec zhroutil? Příčin je jistě celá řada a existují na to diametrálně odlišné pohledy a názory. Pravicová propaganda nešetří invektivami a pejorativními nálepkami - výrazivo jako "komunistická diktatura, nesvoboda, totalita, zločiny komunismu, ..." jsou stabilním "střelivem" účelově vedené demagogie a mnozí tomu věří ("100-krát opakovaná lež se stává pravdou").
Je bohužel smutnou skutečností, že společenský vývoj v soc.zemích byl provázen řadou negativních jevů, nešvarů a deformací - vyjmenovávat je zde by bylo "nošením dříví do lesa", to za nás horlivě dělají jiní (a ještě si štědře přidávají a přimýšlejí). Vinou špatné zpětné vazby a podceněním úlohy demokracie se do vedoucích funkcí přečasto dostávali lidé nejen neschopní, ale mnohdy i nepoctiví a sobečtí (tedy vlastně vnitřně "pravicoví"). Tito lidé mají svůj nesmazatelný podíl viny na stagnaci, jakož i na řadě přehmatů a nespravedlností zanechávajících na jejich obětech psychické a morální trauma po celý život. Lidí takto postižených bylo sice mnohonásobně méně než se po převratu tvrdilo (jako vždy, když se jim dá přílržitost, nejvíce vykřikují ti co byli osouzení právem), avšak morální škody byly veliké - přispívaly výrazně k diskreditaci dobré myšlenky.
Byrokratizace nejen společenského života, ale i výrobní a ekonomické sféry, vedla k fatální nepružnosti, neprůchodnosti iniciativy a inovací, znechucení lidí, kteří byli schopni a ochotni pro společnost nebo pro svůj obor něco udělat. Triumfovali lidé se sobeckou morálkou; čestní a obětaví lidé se často stávali terčem posměchu. Zkrátka pravý opak toho, co mělo být cílem socialistických reforem. Ve výrobní sféře to zákonitě vedlo ke stagnaci, k zaostávání technické úrovně výrobků, ke ztrátě konkurenceschopnosti na světových trzích.
Vnitřní příčiny neúspěchu jsou jistě velmi významné. Často se ale zapomíná na vnější příčiny. Pro objektivní pohled si musíme uvědomit, v jaké celkové situaci a poměru sil social. země žily. Startovací pozice těchto zemí byla nesrovnatelně horší než pozice bohatých rozvinutých západních zemí. Kapitálem ovládané vlády těchto bohatých zemí nebraly nové lid.dem. země jako partnery, kteří by měli v rovné soutěži ukázat přednosti nastoupené cesty (z nichž by tyto západní země pak mohly také leccos převzít), ale dělaly všechno pro likvidaci ekonomiky i kulturního vlivu těchto zemí. V tomto nerovném poměru sil, ve "studené válce" která nám byla vnucena, jsme dlouhodobě neměli šanci. A přirozeně se to negativně odráželo i na vnitřním politickém klimatu - byl sklon potlačovat každý nesouhlas a kritiku z obav (či pod záminkou) před destabilizací řízenou zvenku.

Na otázku "Totalita? - nebo heroický pokus o humanitu?" nastolenou v nadpise této eseje, lze tedy při objektivním zamyšlení odpovědět: obojí. S vysvětlením, že "totalita" byla patrně nezbytná ve fázi prosazování nového společenského zřízení (proti nepochopení i záměrnému nepřátelství), jehož konečným cílem byla právě ona humanita. V důsledku specifických dějinných okolností (jakož i určitých rysů lidské povahy) však "totalita" přetrvávala déle než bylo třeba, což nakonec přispělo k neúspěchu a porážce celého systému.

Jak dál ? - je naděje na vytvoření solidární společnosti svobodných lidí ?

Je porážka socialistického hnutí definitivním koncem pokrokového vývoje společnosti, jak tvrdí skeptikové a jak se všem ostatním snaží vsugerovat pravicová propaganda? Věřme, že nikoli! Velká Francouzská revoluce (která rovněž prošla velmi rozporuplnými a krvavými fázemi) byla též dočasně poražena, avšak její ideje se nezadržitelně šířily dál - nevolnictví, robota a posléze i celé feudální panství bylo postupně zrušeno i v zemích značně vzdálených od Francie. Podobně ideje socialistické revoluce výrazně přispěly k humanizaci kapitalismu a rozvoji demokracie ve všech západních zemích.

Neúspěch při dosažení pozitivního a ušlechtilého cíle neznamená pro inteligentní a přemýšlivé lidi jeho popření a odvržení *), nýbrž jen poznání, že dosavadní cesta byla chybná či neschůdná. Je třeba pečlivě analyzovat všechny příčiny, z chyb si vzít poučení a hledat nové cesty. Často se vyskytuje námitka, že celá myšlenka socialismu či komunismu je pouhou utopií. Pro rozvoj a pokrok společnosti však i utopie má veliký význam - ne jako něco, co by se mělo důsledně a okamžitě realizovat ("hystericky" a dogmaticky, bez ohledu na všechno), ale spíše jako jakýsi "maják" ukazující směr, či limitní cíl, k němuž bychom se snažili postupně přiblížit. Pozitivní utopie představuje souhrn myšlenek a koncepcí, které by nás měly inspirovat...
*) Jako fyzika mne napadl drobný příměr ze svého oboru. Experimentální prokázání nového fyzikálního jevu je často obtížné a zpočátku neúspěšné, navzdory značnému úsilí a vloženým prostředkům. Příkladem může být experimentální prokázání neutrin (viz např. pasáž "neutrina" v práci "Jaderná a radiační fyzika"), nebo pokusy o detekci a prokázání existence gravitačních vln (§2.7. "Gravitační vlny" v knize "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu") - dosud se nepodařilo.
Bylo by chybou na základě počátečních neúspěchů zkoumaný fyzikální jev negovat a zavrhnout, popř. i včetně fyziků, kteří se na experimentech podíleli. "Negativní výsledek je také výsledek". Ukazuje se, že zdokonalené varianty nakonec zpravidla vedou k úspěchu, který obohatí příslušnou vědní disciplínu a celé lidské poznání.
Citlivé fyzikální experimenty, přinášející pokrok ve fyzice, se potýkají s řadou přírodních rušivých vlivů, které je nutno eliminovat či korigovat. Snahy o pokrok ve společnosti jsou na tom ještě hůř - narážejí na účelový odpor bohatých a mocných kruhů stávající společnosti, jakož i na sobecké zájmy a nevědomost zmanipulovaných lidiček. Jaká by byla naděje na úspěch experimentů např. na urychlovačích v CERN, kdyby tam každou chvíli vybuchla bomba (nastražená konkurenčním týmem), nebo kdyby něktří pracovníci rozkrádali či poškozovali složitou technologii zařízení? A jak asi "demokraticky" by vedení, odpovědné za zdárný chod experimentů, postupovalo vůči těmto jedincům..?..

Je jistě dějinnou tragédií, že místo zachování pokrokových cílů a odstranění nešvarů, se po převratu vývoj částečně ubíral cestou odvržení humanistického cíle, zachování většiny nešvarů a jejich zmnožení. Z tohoto hlediska udělala společnost u nás a v ostatních "postsocialistických" zemích výrazný krok zpět. Byla tím do značné míry znehodnocena práce tisíců obětavých lidí, kteří všechny své duševní a fyzické síly dávali do vytváření lepší společnosti, jakož i znevážena památka mnoha lidí, kteří (a to na obou stranách) položli své životy při prosazování pokrokových myšlenek.
Jaké obrodné mechanismy by mohly vést k obnově pokrokových tendencí rozvoje společnosti? "Vstanou noví bojovníci", kteří opět "pozvednou prapor revoluce", jak doufají někteří komunisté? Já osobně jsem k tomuto skeptický. Společenská situace se za posledních cca 50 let výrazně změnila: "dělnická třída" v pravém slova smyslu je v menšině, intelektuálové a lidé pracující duševně si již neuvědomují, že jsou též "proletáři" stejně jako manuálně pracující dělníci. Kromě toho rozhodující vliv na veřejné mínění v bezduché konzumní společnosti získala masmédia (televize, tisk, rozhlas), která jsou ovládána bohatými a mocnými kruhy a hlásají jednoznačně pravicovou propagandu "elit", "celebrit", "hvězd" a jiných "schopných" lidí, jejichž větší "schopnosti" spočívají ve skutečnosti jen ve zvýšené míře sobectví, drzosti a povýšenosti.
Na druhé straně však snad existují nejméně dvě nadějné okolnosti :
1. Nežijeme ve "vzduchoprázdnu" - společnost v rozvinutých západních zemích udělala během 20.století rovněž výrazný pokrok "doleva" - směrem ke skutečné demokracii, rovnosti v právu, odbourávání sociálních rozdílů *). Bohatí a mocní již nemohou tak otevřeně a zpupně "zametat" s obyčejnými lidmi jak to dělávali dříve. Není to již ten bezduchý kořistnický a konzumní systém, jak jej kritizovali nejen dělníci, ale zejména intelektuálové v něm žijící. Úspěšně pracuje mnoho občanských sdružení a neziskových organizací.
*) I když je třeba si realisticky uvědomit, že to bylo do značné míry pod tlakem úspěšného rozvoje socialistických idejí ve východních zemích. Po vítězství kapitálu ve studené válce vyvstává reálná hrozba postupného odbourávání demokratických vymožeností i v západních zemích!
2. Vědecko-technický pokrok a informační technologie postupně umožňuje rovnost v přístupu k informacím a ke vzdělání, což bylo jedním z důležitých cílů socialistického a komunistického hnutí.
Zdá se tedy, že budoucí vývoj se nebude ubírat cestou násilných revolucí, ale pozvolné a klikaté evoluce, která povede k postupné konvergenci pozitivních rysů obou systémů.

"Lidé mohou být šťastní a krásní a nemusí přitom ztratit schopnost žít na Zemi. Nechci a nemohu uvěřit, že by zlo bylo normálním stavem lidstva."
"Není větší štěstí než uvěřit v dobrotu lidí a jejich vzájemnou lásku."
F. M. Dostojevskij

RNDr. Vojtěch Ullmann