Věda a náboženství: soulad či protiklad?

Náboženství - umění - věda - to jsou tři základní složky lidské kultury, odlišující lidský rod od ostatních živočišných druhů v přírodě. Mezi těmito třemi fenomény jsou mnohé podstatné rozdíly, avšak je zde i řada paralel, společných východisek a koncepcí. V této naší úvaze se pokusíme zamyslet nad často diskutovaným vztahem mezi vědou (především přírodovědou) a náboženstvím.
Poznámka: Nejčastěji používané slovní spojení "věda a víra" zde neužíváme proto, že může být poněkud zavádějící: občas vzniká nedorozumění (někdy i úmyslné) pramenící z toho, že slovo "víra" nemusí vždy znamenat víru náboženskou.

Vznik fenoménu náboženství
První pověry a jednoduché "náboženské" představy vznikaly již v počátcích vývoje lidského druhu, v předcivilizačním období. Lidé žili přírodním způsobem života. Příroda jim na jedné straně poskytovala obživu a základní podmínky života, na druhé straně však museli tvrdě bojovat o přežití. Vedle blahodárných vlivů se setkávali s krutostí živlů a s mnoha dalšími nebezpečími a škodlivými jevy, které ohrožovaly jejich zdraví a život. Tyto jevy pocházely především z "rozmarů" okolní přírody, ale také často ze zlého jednání ostatních lidí.
  Těchto škodlivých jevů se lidé báli, snažili se před nimi chránit, avšak často byli proti nim bezmocní. Pro vznik náboženství pak byla rozhodující ta skutečnost, že většinu jevů v přírodě si lidé nedovedli vysvětlit a připisovali jim nadpřirozený původ *). Záhadné a mocné síly, stojící za těmito jevy, si lidé personifikovali v nadpřirozené bytosti, z nichž se později vyvinula mytologická představa božstva a posléze Boha.
*) Pověry pramení z nejistoty. Je hodně věcí a událostí, které nedovedeme ovlivnit či předvídat. I nyní mnoho lidí věří v astrologii, parapsychologii, homeopatii a pod. My lidé jsme navíc tvorové "mytofilní" a máme rádi tajemné a neuvěřitelné příběhy, a to i tehdy když jsou vymyšlené. Svou roli při formování náboženských představ sehrály i sny, které je někdy těžké odlišit od reality.
  Tedy ve skutečnosti "člověk si stvořil Boha k obrazu svému" (i když později některé náboženské směry tvrdily že "Bůh stvořil člověka k obrazu svému" *). A tak, jak ze zkušenosti věděli, že silného a mocného člověka si lze usmířit a naklonit chválou, dary a službami, věřili že nadpřirozené bytosti, démony či božstva, si lze příznivě naklonit a usmířit uctíváním, obětmi, obřady, modlitbami, (boho)službami - vznikl fenomén kultu.
*) Antičtí Řekové měli v této otázce zdravý nadhled když tvrdili, že "Kdyby voli měli bohy, byli by bohové rohatí"...
  Božstvo či Bůh v tomto pojetí byl vlastně jakousi "institucí splněných přání". Splnění lidských přání si zde lze vyprosit, vynutit či "vytrucovat" prostřednictvím určitých zaříkávadel, magických formulí, rituálních praktik, obětí, askeze, sebetrýzněním a pod. Nebesa či božstva jsou tím "přinucena" k vyslyšení modlitby a plnění těch požadavků, které kouzelník či kněz vznáší (často jménem jiných a za peníze)...
  V duchovním smyslu náboženství či víra představuje vztah k tomu, co nás přesahuje a je tudíž pro nás nedisponovatelné. To většinu lidí neuspokojuje a Boha si nahrazují modlou - ať již fyzickou (různé sochy, předměty, relikvie), nebo symbolickou (magické formule, předepsané modlitby, rituály, členství v církvích či sektách). To je již "disponovatelné" a modláři si namlouvají, že vhodnými manipulacemi s těmito "svátostmi" dosáhnou svých cílů, nebo je to alespoň zvýhodní před ostatními...
Smysl jevů a událostí
  Hledání a chápání smyslu jevů a událostí je základní lidskou vlastností a potřebou. Tam, kde jsou příčinné vztahy a mechanismy, je jejich odkrytí a pochopení velmi užitečné a zajímavé, posunuje nás to dopředu ve vědě i v celkovém lidském rozhledu. Někteří lidé však utkvěle hledají "smysl" i v tom, co je náhoda, co ve skutečnosti žádný smysl nemá. Ve shodě s příslovím "kdo hledá, ten najde" se často nějaké to vysvětlení, byť "přitažené za vlasy", nakonec najde. Jednou, podruhé, vícekrát. A pak zapracuje psychický výběrový mechanismus: neúspěšné případy daného vysvětlení jsou ignorovány a zapomenuty, (náhodně) úspěšné případy naopak favorizovány a absolutizovány. Vzniklá pověra či dogma nabývá zdání samozřejmosti - že "to tak je", že "to funguje"...
  Zvláště naléhavá je pro nás snaha pochopit osudové události - neštěstí, nemoc, smrt. Proč se to stalo zrovna mně, mému dítěti, určitému dobrému a spravedlivému člověku? Náhodu zde často nejsme ochotni přijmout. Časté je náboženské vysvětlení, že je to (Boží) trest za nějaký "hřích" či provinění; v životě většiny lidí se vždy něco takového najde *). A když ne, tak je to trest za činy jeho předků, případně karma z jeho minulých životů. V křesťanství se navíc objevuje dogma "dědičného hříchu", spásné úlohy utrpení (vlastním utrpením přispíváme ke spásnému utrpení Ježíše Krista). A smrt je osvobozením od pozemského bídného života, Bůh člověka povolává k věčnému "nebeskému" životu.
*) Pojetí viny, trestu či pomsty, pocházející z temných období "boje o přežití" a bojů o nadvládu jedněch nad druhými, je hluboce zakořeněné v lidské psychice. Z humanistického pohledu by trest neměl být aktem pomsty, ale měl by směřovat k nápravě provinilého člověka a k nápravě následků jeho zlých skutků; a tam kde to nejde, by měl zajišťovat ochranu společnosti před zločinem. Ve starých mytologiích je však trest pojímán většinou jako pomsta. Ve Starém zákoně je aplikována zásada "oko za oko, zub za zub" - ba co víc, nepřátelství a pomsta se akcentuje: i za malé protivenství často ta nejkrutější pomsta, většinou vražda, často i včetně zcela nevinných lidí z okruhu provinilce-oběti. V Novém zákoně toto Ježíš Kristus již částečně popírá, blíží se spíše humanistickému pojetí. Představa, že vina musí být usmířena či vykoupena trestem - v tomto případě krutou smrtí dokonale nevinného a ušlechtilého člověka, samotného Krista - je však i zde jedním z ústředních motivů...
  Jedním ze zdrojů přitažlivosti náboženství je tedy zvládání úzkosti a stresu. Ono známé přirovnání náboženství k opiu je z tohoto hlediska dosti výstižné. Opium svým analgetickým účinkem pomáhá lépe zvládnout tělesné utrpení a svým omamným působením na centrální nervový systém tlumí i psychické trauma. Náboženství pomáhá zvládnout psychické utrpení, pramenící z fyzických i duševních podnětů, nabídnutím jeho "smyslu" z hlediska vyšších duchovních sfér, nadřazených tomuto světu. Poskytuje naději, že "nezemřeme navěky". Pokud uvěříme těmto náboženským koncepcím a nadějím (odhlédneme od jejich neopodstatněnosti, iluzórnosti, absence důkazů), může mám to snad pomoci k vyrovnanému životu...
  Snažit se "vědět všechno a nevěřit v nic" - obejít se bez iluzí, neopodstatněných domněnek a nepravd - je jistě morálně čestné a intelektuálně korektní. Avšak není to snadná pozice! Jak se vyrovnat s beznadějí pramenící ze skutečného a objektivního poznání - nezaleknout se hrůzy z "pohlédnutí pravdě přímo do očí"? Zde by se mnohdy nějaké to "opium" docela hodilo..!..

Směřování k monoteismu
Všechny kultury v historii měly nějaké své mytologie. Prvotní náboženství byly lokální, etnické a omezené územím, obzorem a rozhledem svých vyznavačů, s množstvím často bizarních bohů, démonů, duchů a nesourodých myšlenek a příkazů. Teprve později, s narůstajícím rozhledem a úrovní myšlení lidí, vznikaly snahy o univerzální pojetí nadpřirozena, ztělesněné jediným Bohem.
  Důležitou úlohu ve vývoji náboženství pak hrály "věčné" či eschatologické otázky, které si lidé kladli později, na vyšším stupni svého vývoje:
"Kam se podějeme, až navždy utichne naše srdce? Bude to úplný a definitivní konec, nebo existuje nějaký posmrtný život? Je zde svět od věčnosti do věčnosti, nebo kdysi vznikl - a zase zanikne? Co je podstatou světa? Vznikl náš svět 'sám od sebe', nebo byl stvořen Bohem?".
  Lidsky uspokojivé odpovědi na tyto otázky na tehdejší úrovni poznání nemohly být jiné než náboženské; ostatně ani nyní z vědeckého hlediska není na tyto otázky snadné odpovědět (viz např. "Antropický princip aneb kosmický Bůh").
  Novou důležitou dimenzi do náboženského myšlení a cítění vnesla monoteistická náboženství - judaismus, křesťanství (to především) a islám - je to dimenze lásky: Bůh je k lidem slitovný a milující a lidé jsou též povinni Boha z celého srdce milovat. Jedná se zde o lásku ani ne tak citovou či sentimentální (a už vůbec ne tělesnou či erotickou), ale vnitřní - bytostnou, existenciální. V křesťanství je myšlenka mystického spojení nebe a země ztělesněna v osobě "bohočlověka" Ježíše Krista. Různá pojetí Boha jsou z filosofického hlediska diskutována v již zmíněné práci "Antropický princip aneb kosmický Bůh", část 5 "Kosmický Bůh".
  Monoteistická víra, především křesťanská, nabízí člověku pokoj, jistotu spočinutí v důvěře v Boha - že Bůh jako milující otec ví nejlépe, co nám prospívá a "nedá nám zahynouti na věky". Tato "jistota" a spočinutí je však čistě psychického charakteru, je založena jen na víře, nemá žádnou objektivní oporu či důkaz. Má hodně společného s placebo-efektem v medicíně, který rovněž může působit příznivě. Velmi výstižně to charakterizuje Marxův výrok "náboženství je opiem lidstva"...
Církve, sekty, poselství
Systematickým rozvíjením představ o nadpřirozených jevech a bytostech vznikají náboženství se svými kulty, písemnými texty i dogmaty. Organizačními strukturami jsou pak církve, popř. sekty. Důležitým pozitivním přínosem takto chápaného nábožeství je jeho morální poselství - vyrovnanost, naděje, láska, pokora, konání dobra. Psychologicky příznivě může působit i naděje na překonání smrti ve spáse či reinkarnaci.
  Bohužel jsou dobře známé i negativní dopady netolerance a fanatismu v náboženství; zvláště když dochází ke zneužití náboženského cítění pro zištné a egoistické cíle jednotlivců či skupin. K tomu docházelo zvláště v době středověku, kdy v celé Evropě se stalo křesťanství státním náboženstvím a katolická církev převzala úlohu ideologické záštity feudálního panství. Bylo to doprovázeno zlořády a deformacemi křesťanské víry, úpadkem morálky katolického kléru, hrabivostí, dogmatismem, netolerancí a krutými zločiny vůči svobodně smýšlejícím lidem.
  Jinými cestami se ubíral náboženský vývoj ve východních zemích - Indii, Číně a Japonsku. Z konglomerátu velkého množství mytologických směrů hinduismu v Indii se zrodil neobyčejně významný duchovně-filosofický směr - buddhismus (zakladatel Siddhártama Gautama - Buddha, žil v letech 623-560 př.n.l.). Buddhismus postupně pronikl do Číny, řady zemí jihovýchodní Asie a v 7.stol. pak do Japonska, kde v koexistenci s původním šintoismem se vyvinul ve známý zen-buddhismus. V Číně kromě toho vznikl duchovně-filosofický směr taoismus (zakladatel Lao-c´, "starý mistr", žil v 6.stol. př.nl.) a společensko-filosofický směr konfucionismus (zakladatel Kchung-fu-c´, "mistr Kchung" - latinsky Konfucius, žil v letech 551-479 př.n.l.). Společným znakem těchto východních duchovních směrů je absence dogmatického náboženství, jednota, soucit a láska ke všem tvorům - základním zákonem je "neubližování", filosofický postoj k životu a ke světu. Nebyly proto zneužívány pro zištné zájmy bohatých a mocných. V některých ohledech tak tyto východní duchovní směry svou úrovní převyšují západní monoteistická náboženství (judaismus, křesťanství, islám) - viz např. část "Východní filosofie a náboženství" v práci "Antropický princip aneb kosmický Bůh".

Magie a náboženství
Nejstarším a nejtypičtějším náboženským projevem, provázejícím celé dějiny lidstva, je magie: snaha ovládat neviditelné mocné síly, proniknout do vnitřních zákonitostí světa (vesmíru) *), "osedlat" si je a "zapřáhnout" je do lidských záměrů. V dřívějších dobách byli lidé zcela vydáni na pospas rozmarům přírody a nevypočitatelnému chodu dějin. Snažili se proto nějakým způsobem zasahovat do dění, umět ovlivňovat ty "karty", které osud rozdává. Ve východním pojetí pak magie může představovat i zacházení s tajnými silami, které dřímají v našem podvědomí.
*) Z pohledu magie je svět jakýsi obrovský "stroj", dokonale seřízené soukolí, nad jehož chodem může znalec magie získat kontrolu - "tahat za provázky" tohoto stroje, nenechat věci náhodě, ale vstupovat aktivně do chodu tohoto "soukolí, kterým je náš svět. Může tak ovládat rozmary přírody, získat moc nad ostatními lidmi.
  Magie, jinak také kouzlení či čarování, se rozděluje podle řady kritérií. Nejznámější je dělení etické:
J Bílá magie,
která se magickými praktikami snaží pomáhat lidem, dobru, dobré věci.
N Černá magie,
která chce jiným škodit, ať již pro nezasloužený sobecký prospěch jednotlivců či skupin, nebo pro vyznávání zla jako takového.
  Další dělení je podle metody a pozičních vztahů magicky ovlivňovaných subjektů:
¨ Magie dotyková
vychází z představy příčinného působení toho, co se vzájemně dotýká. Položením ruky mág člověka "uzdravuje", dává mu "energii", "osvícení", "ducha svatého" atd.
¨ Magie na dálku
vychází z představy příčinné vazby - jakéhosi "vlákna" souvislosti - mezi podobnými věcmi a jevy. Někoho můžeme ovlivňovat "na dálku" např. tím, že máme jeho obraz, sošku, jeho vlasy nebo nějakou jeho jinou věc a vykonáváme s nimi příslušné rituální manipulace.
  Podle osoby a cesty, kterou magické působení probíhá, můžeme rozeznávat dva způsoby:
¨ Magie náboženská,
kdy mág je v úzkém styku s určitými božstvy či démony, kteří na jeho přímluvu provedou příslušná zázračná působení.
¨ Magie přímá (osobní),
kdy mág samotný osobně disponuje příslušnými "silami" či "schopnostmi" (nebo to o sobě aspoň tvrdí) k provedení zázračných působení. Tyto schopnosti získal buď vlastní zásluhou (cvičením, studiem magických textů), nebo mu byly svěřeny božstvem.
Magie a monoteismus
S monoteistickými náboženstvími je magie, aspoň ve své původní podobě, částečně v rozporu. Magie nepotřebuje a nechce nějakého svrchovaného "pána světa" a jeho běhu, který je nevypočitatelný, rozhoduje podle své vůle a nenechá se "jen tak od někoho" ovlivňovat nějakými magickými praktikami. A monoteistická náboženství zase nestrpí, aby nějaký "smrtelník" narušoval svrchovanost jediného Boha. Podle náboženských legend byla magie dovolena jen "vyvoleným", v křesťanství Ježíši Kristu, apoštolům, "svatým".
  Na místo mága nastupuje kněz, který je oficiálně "zasvěcen" (či "vysvěcen") nadřízenými církve, kteří mu svěří "ducha svatého" a moc "zastupovat Boha" na zemi (v katolocké církvi je tato moc úředně hierarchicky rozdělena - papež - biskupové - kněží).
Magie a věda
Z povrchního pohledu se magie někdy připodobňuje vědě, která se snaží poznat síly ovládající svět, ovládnout je a využít v lidský prospěch. U vědy je však na prvním místě objektivní poznání, věda pracuje systematicky a na ověřených základech, její poznatky jsou univerzálně platné *), fungují nezávisle na nějakých "zázračných schopnostech" určitých lidí. Věda se snaží uskutečnit a ovlivnit to, co je možné. Magie naproti tomu tvrdí, že dokáže spíše to nemožné...
*) Některá omezení vědy jsou zmíněna níže.
  Magii nejde o objektivní poznání (aspoň ne v první řadě), důležité je vlastní působení, resp. přesvědčit ostatní, že toto působení je úspěšné. Magické myšlení přežívá i v moderní době, jen názvosloví a rekvizity se změnily. Už to nejsou jména božstev, démonů, ďáblů, tajuplné "posvěcené" předměty, jedovaté rostliny, kosti, svaté ostatky atd. Magie si vypůjčuje (bez náležitého pochopení) některé pojmy z fyziky - energie, vibrace, silová pole, neviditelné částice atd. - a tvrdí, že jimi geniálně odhalené přírodní zákonitosti způsobí to, co bylo dosud nemožné...
  Obecně lze říci, že magie - ať již se jedná o magii náboženskou, nebo o šarlatánské pseudo- přírodovědné směry - nefunguje; snaží se ovládat to, co ovládat nejde, nebo aspoň ne používanými metodami, často chybnými a rozpornými. Zdánlivá úspěšnost magie u některých lidí je psychického původu, způsobená náhodou umocněnou výběrovým efektem, favorizujícím náhodně úspěšné případy a pomíjejícím případy neúspěšné. Projevuje se zde též obdoba placebo-efektu v medicíně; stejné je to ostatně i s náboženstvím jako takovým....
Poznámka autora: Magické jevy a různé záhadné události mají své legitimní místo v literatuře - v pohádkách, legendách, tajemných příbězích (viz např. starojaponské příběhy Kaidan). Jsou zdrojem estetických zážitků, námětem k přemýšlení, vhodným literárním ztvárněním mohou nést i etické poselství. Osobně je mám velmi rád a mám jich slušnou sbírku. Jako fyzik jsem však dalek toho, abych je dával do souvislosti s realitou a připisoval jim jiný něž metaforický význam.

Vznik a rozvoj vědy
Prvopočátky vědy na počátku lidské civilizace vznikaly z pohnutek veskrze pragmatických: systematicky a správně řešit problémy, které život přinášel. Takovými konkrétními problémy byly např. stavby kultovních objektů a budování zavlažovacích systémů, racionální hospodaření a obdělávání půdy, distribuce potravin nebo jiných předmětů a jejich směňování a pod. K řešení takových úkolů bylo třeba naučit se stanovovat vzdálenosti, výškové rozdíly a rozlohy, studovat a předpovídat počasí, počítat a rozdělovat zboží co do kvality i kvantity. Takto vzniklé poznatky byly na svou dobu velmi cenné, avšak byly víceméně nahodilé a neutříděné - do skutečné vědy jim chyběla systematičnost, poznání vzájemných souvislostí a stanovení obecných závěrů. Tvořily však již empirický základ k pozdějšímu budování přírodovědy.
  Již v prehistorických dobách lidé vypozorovali, že periodicky se opakuje nejen den a noc, ale též roční období, přičemž existuje těsná souvislost mezi těmito denními a ročními obdobími a pohybem Slunce, Měsíce a planet po obloze. Nutnost určovat a předpovídat denní a roční období, tj. přírodní podmínky pro zemědělské i jiné práce, proto přirozeně vedla k astronomickým pozorováním.
Těsné souvislosti mezi přírodními ději a pohybem nebeských těles, jejichž příčiny starověcí pozorovatelé neznali, navodily představu, že s polohami a pohyby nebeských těles souvisejí i další jevy na Zemi - různé katastrofy, války a dokonce průběhy lidských osudů. Z této falešné představy se vyvinula astrologie, která až do konce středověku byla hlavním motivem astronomickych pozorování.
  S astrologií úzce souvisela i další falešná cesta zkoumání přírody - alchymie *), která se na základě některých metafyzických principů a filosofických představ snažila dosáhnout transmutace prvků a nalézt univerzální "kámen mudrců". Alchymisté však při svých pokusech (z hlediska tehdy požadovaných cílů zákonitě neúspěšných!) nashromáždili velké množství empirických poznatků, které se později, po opuštění nesprávných alchymistických představ, staly důležitým východiskem pro poznání skutečné podstaty chemického slučování látek, základem pro vybudování chemie.
*)Pozn.: Toto kritické hodnocení se vztahuje jen na přírodovědnou stránku alchymie a astrologie! Některé duchovní a filosofické aspekty, zvláště snaha o jednotné pojetí jsoucna či o duchovní zdokonalování, byly na svou dobu na vysoké úrovni a mohou nás oslovovat i dnes. U nynějších zastánců alchymie a astrologie se často setkáváme s nedorozuměním souvisejícím se zaměňováním a slučováním chybných přírodovědeckých představ minulosti s hodnotnými duchovními a filosofickými myšlenkami trvalé platnosti.
  Rozvoj skutečné přírodovědy můžeme sledovat zhruba od 16.stol., kdy se od neurčitého hloubání a nezávazného "filosofování" postupně přecházelo k systematickému pozorování za použití prvních přístrojů a k provádění experimentů jakožto rozhodujících nástrojů poznání. Bylo to zásluhou M.Koperníka, J.Keplera a G.Galileiho, na něž navázal I.Newton, který svou experimentálně objevenou a podrobně matematicky formulovanou mechanikou vlastně založil fyziku jako fundamentální přírodní vědu. O vývoji a struktuře fyziky viz pasáž "Fyzika - fundamentální přírodní věda" v monografii Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření .
  Skutečná věda je systematické, kritické a odpovědné myšlení, opírající se o objektivně zjištěné skutečnosti. Svým analytickým a syntetickým přístupem nám podává přesnější a komplexnější pochopení skutečnosti; umožňuje nahlédnout i tam, kam přímo nedohlédneme a kam někdy nedosahuje ani naše představivost a intuice...

Náboženství proti vědě
Náboženské texty, které jsou církvemi kanonizovány jako závazné "články víry" obsahují m.j. i některá tvrzení o přírodě, Zemi a vesmíru (včetně popisů "stvoření světa"), poplatná samozřejmě úrovni vědění v době vzniku těchto textů. Je proto přirozené, že v průběhu vývoje společnosti a rozvoje vědeckého poznání se tato tvrzení dostávají do rozporu s novými poznatky přírodovědy - geografie, astronomie a později fyziky, chemie, biologie.
  Konflikt tohoto druhu mezi přírodovědou a církví se nejvíce vyhrotil v 15. a 16.století, kdy vznikly první významné astronomické objevy a pozorování G.Galileiho, M.Koperníka, J.Bruna, J.Keplera a dalších. Zjištění, že Země se otáčí kolem osy a obíhá kolem Slunce jako jedna z ostatních planet, bylo nejen v rozporu s tehdy vžitou Ptolemaiovou soustavou, ale církev v tom, že Země již není středem Vesmíru, viděla ohrožení dogmatického náboženského učení. Proto se ke všem těmto novým poznatkům, jakož i k jejich objevitelům a těm, kdo je uznávali a obhajovali, církev stavěla většinou nepřátelsky. Počínala si přitom velmi krutě a nevybíravě - např. J.Bruno byl upálen, Galilei byl násilím donucen svá tvrzení odvolat, mnoho lidí bylo perzekuováno, přírodovědecké spisy cenzurně zakazovány.
  Později pod tlakem důkazů a dalších nezvratných poznatků musela církev nakonec všechny tyto astronomické a přírodovědecké skutečnosti uznat a přijmout; a ejhle - ukázalo se, že nejsou v rozporu s duchem křesťanského učení, nýbrž jen s dogmatickým přístupem a doslovným výkladem "článků víry".
  Dalším (a dosdud trvajícím!) sporným bodem mezi přírodovědou a křesťanským náboženstvím či církví je evoluční teorie vzniku a vývoje života. Dogmaticky orientovaní teologové a církevní představitelé (jakož i mnozí věřící) vidí v evoluční teorii přímé ohrožení víry ve stvoření života a člověka Bohem a proto propagují kreacionistické představy. Osvícenější teologové zde však tak ostrý rozpor nevidí, otázku nechávají v kompetentních rukách přírodovědců (biologů, chemiků, fyziků, paleontologů) a v případě potvrzení a ověření evoluční teorie jsou ochotni uznat evoluci jako "metodu Božího tvoření života", plně slučitelnou s pokročilejším chápáním Písma.
Určitým problémem však zůstává lidské vědomí, duševní činnost, "duše". Zatímco moderní věda čím dál přesvědčivěji ukazuje, že vědomí je produktem fyzikálních a chemických jevů mezi neurony a vzniklo jako výsledek biologické evoluce, teologie trvá na božském původu "duše", kterou do tělá vkládá přímo Bůh.

Věda proti náboženství
Je přirozené, že zmíněné nevybíravé a neopodstatněné útoky náboženských představitelů a mnohých dogmaticky orientovaných věřících na poznatky vědy a na vědce samotné, nutně způsobil protireakci v kruzích lidí zabývajících se přírodními vědami. Během 18. a 19.století se v Evropě postupně, avšak výrazně, měnilo rozložení politické moci - feudálně-církevní panství přestávalo mít rozhodující moc, vznikaly základy skutečné demokracie a lidských práv a svobod. Zároveň s tím slavily přírodní vědy obrovské úspěchy při objasňování stále většího množství dříve nepochopitelných přírodních jevů, čímž ponechávaly čím dál menší prostor tradičně (teisticky) chápanému Bohu jako stvořiteli všech věcí, který přímo řídí běh událostí v přírodě i v životě lidí*).
*) Navíc, toto tradiční teistické chápání Boha je z logického hlediska vnitřně rozporné. Je-li tento Bůh všemocný a řídí svět, pak každá událost, každá lidská myšlenka a skutek, je rovněž jeho dílem ("ani jeden vlas nevypadne člověku bez Boží vůle"). Jak potom takový Bůh může lidi soudit, odměňovat či trestat za jejich skutky a myšlenky, když tyto jsou konec konců též dílem jeho samého? Pro aspoň částečné řešení tohoto rozporu teologové tvrdí, že "Bůh dal člověku svobodnou vůli aby se mohl rozhodnout, zda se bude řídit Božími zákony, či je zpupně porušovat"......
  Donedávna tajemné jevy jako blesk, zemětřesení, astronomické úkazy (komety, meteority, zatmění a pod.) již nebylo třeba připisovat rukám Boha. "Zázraky" a "božské zásahy" do lidských záležitostí ztrácely věrohodnost. Rozmach vědeckého poznání v 19.století tak zpochybnil mnohé nauky tradičního náboženství. Z úst a per vzdělanců se stále častěji šířily myšlenky jako: "Hypotézu Boha již nepotřebujeme", "Bůh není nic než výplod lidské obrazotvornosti", "Bůh je mrtev", "Náboženství je opiem lidstva", "Náboženství patří do muzea". Moderní přírodověda a filosofie tak postavily základ vědeckého ateismu, vzniklého jako protireakce na dřívější náboženské tmářství a nepřátelské útoky církve proti vědeckému poznání.
........................
Některé negativní jevy ve vědě
Důvěra některých lidí ve vědu je občas snižována některými negativními jevy, které se nevyhýbají ani této oblasti lidské činnosti. Vědu dělají jen lidé, s celým spektrem známých lidských vlastností. Můžeme se zde tedy setkat nejen s ušlechtilostí, moudrostí, velkorysostí, skromností, tolerancí, ale podobně jako v běžném životě i s vlastnostmi a jevy opačnými - s nízkostí, malicherností, sobectvím, pýchou a povýšeností, nenávistí, "konkurenčním" bojem. Zvláště pýchu a povyšování některých "vědců" nad "obyčejné smrtelníky" snášejí lidé velmi špatně a mohou pak snadno podlehnout protivědeckým tendencím.
Formalizace a byrokratizace vědy:
vědci se často stávají "štvanci" konkurence a prestiže, formálních kritérií (citační indexy, "publikuj, nebo zhyň!", a pod.) Ţ ztráta rozhledu a syntetického myšlení, neochota dialogu s ostatními (s "laiky").
"Šedivá je teorie, zelený strom života!"
Odlidštění vědy
a její odtržení od života Ţ určitá ztráta důvěry veřejnosti ve vědu. Často se objevuje otázka: "Učinila nás věda šťastnějšími?" - a zpravidla hned následuje záporná odpověď a vyjádření zklamání z vědeckého rozvoje, dokumentovaného příklady zneužití vědy, např. ve službách zločinu a války. Při hlubším zamyšlení si však uvědomíme neobjektivnost těchto soudů, jedná se často o nekorektní odpovědi na nesprávně položené otázky. Základní otázka by měla znít spíše: "V čem může věda přispět k rozvoji člověka a lidské společnosti, k poznání sama sebe a přírody?"; z tohoto poznání pak může vyrůstat zušlechťování vztahů mezi lidmi a k živé i neživé přírodě: to může být potom reálným příspěvkem ke štěstí lidí! A to zde necháváme stranou miliony zachráněných životů díky vědeckým metodám medicíny, či možnou záchranu lidské civilizace v budoucnosti při ohrožení např. pádem asteroidu...

Koexistence vědy a náboženství
Pro jasné a střízlivé pochopení vztahu náboženství a vědy je třeba v prvé řadě vyjít ze základní skutečnosti:

  Kdo si nepřizná tento generický fakt, bude zbaven "půdy pod nohama" a v otázce vztahu náboženství a vědy bude tápat mezi směsicí subjektivních, protichůdných a často účelově propagovaných názorů *). Objektivní reflexe vztahu náboženství a vědy naopak může vést k ocenění skutečných hodnot, kterými se tyto dvě kategorie vzájemně doplňují, k nalezení možnosti koexistence vědy a náboženství.
*) Např. výrokem "Veškeré náboženství patří do muzea" jsou věřící většinou velice pobouřeni. Při hlubším zamyšlení však můžeme reflektovat spíše jeho pozitivní obsah ve dvou směrech:
1.Aby lidská společnost byla chráněna před negativním vlivem dogmat které lidi rozdělují a podněcují nesnášenlivost a nenávist, což může vyústit až ve zločiny.
2.Aby pozitivní etické a kulturní poselství příslušných náboženských směrů zůstalo uchráněno před likvidací ze strany sekularizované konzumní společnosti.
  Začněme nejdříve otázkou slučitelnosti náboženských koncepcí a tvrzení s principy a poznatky vědy. Můžeme předeslat, že přímočaře a plně slučitelný s vědou je jen jediný náboženský směr: panteismus, který neobsahuje žádné mýty a legendy o zázracích, ani žádná nepravděpodobná tvrzení o vzniku či stvoření světa. Koncepce univerzálního Boha, který je skrytou vnitřní podstatou všech věcí a hybnou silou všech dějů, dokonce navozuje myšlenku, že vědecké bádání snažící se odhalovat stavbu věcí a vysvětlovat průběh dějů, je vlastně náboženským aktem!
  Též buddhismus a taoismus, které jsou více filosofickými směry, než náboženstvím, jsou svou snahou po jednotném pojetí jsoucna docela koherentní se současnými unitarizačními koncepcemi vědy; samozřejmě s výjimkou některých doprovodných učení jako je astrologie či tradiční čínská medicína (ty ale nejsou organickou součástí duchovního učení, nýbrž jsou produktem nedostatečného přírodovědeckého poznání v dávných dobách, kdy se příslušné duchovní proudy formovaly).
  Božská personifikace přírodních sil a zákonitostí byla v dávných dobách, kdy lidé podstatu a mechanismus většiny přírodních jevů neznali, docela běžná. Teistická představa všemohoucího Boha, který všechno všude a neustále "dělá svýma rukama", byla po staletí jádrem většiny náboženství v euro-americkém teritoriu. Ani nyní ještě zdaleka nevíme všechno. Víme toho však dost na to aby bylo zřejmé, že pokrok v přírodovědě čím dál víc "vytěsňuje" fantastická a nadpřirozená vysvětlení jevů a nahrazuje je skutečnými ověřenými poznatky a přirozeným vysvětlením, odhalujícím i vzájemné souvislosti jevů. Teistická představa je nyní již zcela zbytečná, nevěrohodná ba absurdní. Náboženské "vědění" tohoto druhu je jen zdánlivé, prázdné a často falešné, ve skutečnosti nic nevysvětluje, pouze "záplatuje" naši nevědomost.
Tři druhy náboženských sdělení 
  Z hlediska racionální vědecké analýzy lze v náboženských textech nalézt tři druhy sdělení:
¨ Pravdivé či věrohodné popisy historických událostí, jednání lidí, jejich životních a morálních zkušeností. Tyto aspekty jsou do značné míry podobné u různých náboženských směrů, odrážejí různorodost lidské povahy a jednání.
¨ Nepravdivé smyšlenky a nevěrohodné mýty a legendy o zázracích a nadpřirozených úkazech, většinou poplatné určitým dogmatům, často logicky nekonzistentní a rozporné, odlišně popisované v různých náboženských směrech.
¨ Netestovatelné doměnky a hypotézy, jejichž pravdivost či mylnost nelze nijak objektivně ověřit.
O symbolickém či alegorickém významu náboženských tvrzení, včetně těch sporných a nepravděpodobných, je zmínka níže.  
Metodologické rozdíly:  
Podstatný rozdíl mezi vědou a náboženstvím je v logice a metodologii přístupu k myšlenkám, koncepcím, teoriím a hypotézám. Věda je založena na pochybnostech a neustálém kritickém ověřování a testování hypotéz. Stále se ptá "Jak je to ve skutečnosti? Jsou naše představy správné, nebo mají být doplněny, modifikovány či opuštěny?". Pokrok ve vědě je založen na postupu: Testujme! - a podle toho jak to dopadne, půjdeme tím či jiným směrem o kousek dál.
  Náboženství je naproti tomu založeno na víře v již dříve "zjevené pravdy" (o nichž se nediskutuje) a většinou žádné pochybnosti nepřipouští. Články a tvrzení víry jsou tudíž vědeckou metodou ověřování či vyvracení hypotéz netestovatelné (určitou výjimkou může být srovnávání některých událostí, popisovaných v náboženských textech, s výsledky historického bádání). Uvažování jiným směrem se považuje za nepřípustné - za herezi, kacířství. Náboženství proto nemůže přinášet žádný gnoseologický pokrok.
  V této souvislosti můžeme zmínit jeden z Murphyho aforismů: "Věřit znamená být přesvědčen o něčem, co není pravda". Mnohé události, autoritativně popisované v náboženských textech, se buď nestaly, nebo se udály jinak. A stejně tak je tomu i u předpovědí do budoucnosti - různých těch věšteb a proroctví.

Dva aspekty komplementarity vědy a náboženství
Pro objektivní posouzení slučitelnosti určitého konkrétního náboženského směru s vědeckými poznatky je užitečné rozdělit si dané náboženské učení na dvě části:

• 1. Duchovní a myšlenkové poselství - v oblasti etiky a psychologie (poselství dobra, lásky, vyrovnanosti, soucítění atd.).
• 2. Mýty a legendy - konkrétní bájné události, zázraky božstev, nadpřirozené činy svatých, popisy stvoření světa a pod.

  Část 1 je obvykle (při vhodné formulaci a interpretaci) docela dobře slučitelná s poznatky vědy, může pro ni být komplementární a dokonce inspirující. Část 2, mýty a legendy (často ostatně zkreslené a zkomolené ústním podáním, překlady a pod.), pokud by byly brány doslovně, jsou většinou v naprostém rozporu s poznatky současné vědy (často i v rozporu se zkušeností a "zdravým rozumem"). Nelze z toho však jednoznačně a nekompromisně usuzovat na neslučitelnost daného náboženského směru s vědou a rozumem. Osvícení teologové a náboženští myslitelé navrhují pojímat tyto mýty a legendy nikoli doslovně a dogmaticky, nýbrž symbolicky jako určité alegorie, metafory či podobenství, jejichž úkolem je názorně a srozumitelně, pomocí určitých skutečných či fiktivních událostí a jednání lidí a božstev, lidem ukázat a vysvětlit význam hlubokého abstraktního poselství duchovního a etického charakteru. A to na úrovni lidského poznání a reálií té doby, kdy příslušné náboženské mýty a legendy vznikly - aby byly lidem srozumitelné. V tomto kontextu chápanou mytologickou část náboženství pak není třeba stavět do ostrého střetu a konfrontace s vědou, podobně jako to není třeba u básní a jiných literárních spisů. Mnohé detaily (i ty málo pravděpodobné) slouží často jen jako "kulisy", dokreslující na základě dobových představ určitou hlavní myšlenku. Náboženská kategorie "Bůh" vypovídá o člověku, nikoliv o fyzikální podstatě přírody.

Fakta a poznání ve vědě a náboženství
Věda pracuje s fakty, které objevuje v okolním světě i v nás samých, studuje jejich vzájemné vztahy a závislosti. Zjišťuje všeobecná pravidla - přírodní zákony, pokud možno univerzální platnosti, které určují vzájemné vztahy objektů a událostí v prostoru a v čase. Hlavním cílem vědy je odhalovat jevy a pravidla (zákonitosti), která umožňují dávat je do souvislosti a předpovídat další jevy a skutečnosti. Další úloha vědy je unitarizační - snažit se redukovat objevené souvislosti na nejmenší počet vzájemně nezávislých zákonitostí a dosáhnout tak racionálního sjednocení jevové mnohostrannosti a rozmanitosti.
  Filosofie a náboženství pak pojednává o "významu" těchto objevovaných faktů a souvislostí - tj. o jejich začlenění do kontextu naší psychiky. Věda může zjišťovat pouze to, "co je" (popř. teoreticky "co by mohlo být"), nikoli to, co podle našich psychicko-etických kritérií "by mělo být". Tato druhá okolnost je doménou filosofie a náboženství, které se zabývají především hodnocením lidských skutků a myšlenek; nemůže však kvalifikovaně hovořit o faktech a vztazích mezi nimi. Pokud tak někdy činí, je to zásadní chyba a nedorozumění, které zákonitě skončí nezdarem, často se závažnými negativními důsledky.
  S často uváděným názorem, že "věda pomáhá člověku v jeho materiálních potřebách, zatímco náboženství uspokojuje jeho duchovní a morální potřeby", nelze tak docela souhlasit. Vědecké poznání nových, často dříve netušených jevů a krása architektury jejich vzájemných vztahů vyjádřených v přírodních zákonech, poskytuje přemýšlivému člověku neskonalou radost z poznání "jak funguje náš svět", jaká je podstata věcí a událostí. Tento vnitřní pocit je duchovního charakteru, ne nepodobný "náboženskému vytržení" či samádhi při meditaci. Vede nás to k hluboké úctě před velkolepostí skrytého řádu a "rozumu", který je imanentně vtělen v bytí. Prostřednictvím vnitřně pochopeného vědeckého poznání můžeme dosáhnout osvobození od pout malichernosti a sobectví, dosáhnout zduchovnění našeho chápání světa a zušlechtění vzájemných vztahů mezi sebou i k živé a neživé přírodě. A toto je přece náboženský přínos v nejhlubším slova smyslu!
  Co se týče druhé části výše uvedeného tvrzení, "pravé" náboženství by skutečně mělo lidem pomáhat v duchovních a morálních požadavcích - a jistě tak často i činí. Ne všechny náboženské směry jsou však "pravé". Ty, které jsou znešvařené fundamentalismem a dogmatismem, slouží v podstatě zase jen k uspokojení materiálních potřeb - sobeckých hmotných, mocenských či prestižních nároků "vůdců" a úzkých skupin kterým slouží, zneužívajících náboženské cítění zmanipulovaných lidí...

Je věda "nové náboženství"?
Při diskusích o vztahu vědy a náboženství se často můžeme setkat i s dalšími dvěma názory:
¨ Věda vznikla z náboženství,
základy logiky a vědecké metodologie byly založeny v náboženské scholastice (např. u Tomáše Akvinského). Ve skutečnosti to bylo spíše tak, že s pokrokem lidského rozhledu vzdělaní lidé začali racionálně reflektovat dění v přírodě i společnosti a zabývat se otázkami logiky a gnoseologie. A ve středověku, kdy církev totálně vládla, se vzdělaní lidé mohli rekrutovat jedině z řad křesťanských myslitelů.
¨ Věda je novým náboženstvím,
nahrazuje lidem dřívější náboženské potřeby. Toto tvrzení není příliš objektivní, lze ho různě interpretovat. Věda může do určité míry nahradit či doplnit náboženské představy pro zhruba dva okruhy lidí:
1. Pro ty, kteří nahlédli iluzornost a nevěrohodnost náboženských dogmat a legend, založených na nedostatečné úrovni poznání v dávné minulosti. A snaží se poznat, jak skutečně "funguje" tento svět a jak to reflektovat. Věda je pro ně zdrojem spolehlivých a pravdivých poznatků, na nichž mohou zakládat svů světový názor.
2. Pro věřící lidi otevřené různým koncepcím a názorům - lidi hledající, kteří se filosofické a duchovní otázky snaží objektivně reflektovat: podepřít je či korigovat reálnými a ověřenými poznatky.
  Pokud je tvrzení "věda je novým náboženstvím" chápáno pejorativně ve smyslu "náboženská dogmata byla nahrazena dogmaty vědeckými", je to nefér kritika, která může být směrována na určité osoby zaštiťující se vědou (viz výše "Negativní jevy ve vědě"), nikoli však na vědu jako takovou. Věda je totiž svou vlastní povahou bytostně antidogmatická.

Náboženství, umění, kultura
Velmi významná, v minulosti pak zcela dominantní, byla úloha mytologie v kultuře a umění. Mnohé náboženské texty samotné jsou literárně uměleckými díly, nesoucími etické a estetické poselství, často nezávislé na vlastním náboženském či pověrečném obsahu. Hlavně se však náboženské představy staly námětem a inspirací mnoha uměleckých děl v oblasti malířství, sochařství, architektury, hudby (o duchovní hudbě viz např. "Duchovní hudba křesťanů západní a střední Evropy" nebo "Pravoslavná hudba východních křesťanů").
  Z objektivního pohledu jsou všechna tato díla vyjádřením lidské fantazie a směřování ke kráse, lásce a dobru. Náboženské myšlenky a představy jsou zde vlastně jen prostředkem k vyjadřování o všelidských otázkách, o společných aspektech lidské psychiky. Mytologická jména, místa a události - především z řecké antické mytologie, ale i ze Starého a Nového zákona či z legend hinduistických a buddhistických - se často využívají jako působivá přirovnání v literatuře, a to i v současné.

Náboženský relativismus
Svět víry a náboženství je velmi pestrý, vyskytují se stovky různých náboženských směrů, sekt, církví. Zamyslíme-li se objektivně a bez předsudků nad touto skutečností, vede nás to zákonitě k náboženskému relativismu *).
*) Jen omezení lidé mohou věřit v samospasitelnost určité církve či sekty - že členstvím v ní a přesným vykonáváním určitých předepsaných obřadů dojdou "spasení", zatímco všichni ostatní budou "zatraceni". Výrazivo jako "pohané", "nevěřící psi", "kacíři", "antikristi", kterým tito fundamentalisté a dogmatici označují všechny jinak věřící, se již mnohokrát stalo záminkou k vraždám a náboženským válkám.
  Chrámy, obřady, rituály, starodávné tradice a pod., mohou přitom opravdu sehrát pozitivní roli - odpoutávají mysl od všedních vlivů a psychicky navozují takové stavy vědomí, které jsou otevřenější pro duchovní inspiraci.

Alegorické přirovnání fenoménu náboženství k "duchovnímu stromu" s mnoha větvemi.

Víra či náboženství je jako strom s mnoha větvemi. Kmen tohoto stromu - univerzální duchovní princip - je zakořeněn hluboko v lidské psychice. Z tohoto univerzálního duchovního principu vyrůstají jednotlivé církve, sekty, denominace - větve stromu, které jsou v zásadě rovnocenné. "Všechny cesty jsou pravé!", prohlašoval známý indický guru Sáji Bába.
  Víme však, že u stromu vedle větví zdravých, vitálních, plodonosných, jsou některé větve suché, nemocné či napadené škůdci; takové větve nejen že nenesou ovoce, ale mohou ohrozit zdárný růst celého stromu. Těmto suchým či napadeným větvím se podobají některé církve a sekty, v nichž převládl dogmatismus, neupřímnost, fundamentalismus a zneužívání náboženského cítění pro materiální a mocenské cíle jednotlivců či skupin (na úkor ostatních lidí)...

Náboženství jako zdroj etiky a estetiky
Náboženské spisy a duchovní tradice obsahují řadu poučných příběhů, podobenství a krásných legend, které jsou projevem univerzálního Božského "kompasu" v našem nitru, směřujícího nás k dobru, ušlechtilosti a kráse. Chraňme si tyto legendy a řiďme se jejich etickým poselstvím. Nedeformujme jejich pravý (tj. symbolický a alegorický) obsah a význam dogmatismem a snahou o "doslovný výklad", nezneužívejme odlišností v jejich obsahu či výkladu ke sporům a nenávisti vůči našim bližním. Jinak se obrátí proti nám!
  Božský "kompas" etiky, humanismu a lásky je zakódován spíše v našich srdcích, než ve starých náboženských legendách, mnohokrát zkreslených při překladech a opisech, či účelově překroucených falešnými vykladači.
  Věřící lidé často ve své povrchnosti vůbec nerozumí tomu, co vyznávají. Víru chápou jako obeznámenost s určitými "fakty", tvrzeními, či praktikami, o nichž nepochybují a navenek jim přitakávají. Nebo jako členství v nějaké "samospasitelné" církvi či sektě. Pobožní lidé často věří, že Bůh je na jejich straně a je proti "těm druhým", vyznávajícím víru v jiného Boha, nebo jen jiný způsob víry ve stejného Boha. Tato zcestná představa, zneužitá bohatými a mocnými, stála již mnoho miliónů lidských životů v náboženských válkách... Sami křesťané tvrdí, že v pekle bude hodně kněží a teologů, i těch "pravověrných".
  Hlouběji založení lidé chápou víru jako niterný vztah, vnitřní ztotožnění s podstatou, uvedení životního stylu do souladu s etickým poselstvím, pomoc a službu svým bližním...
Na závěr bych si dovolil předložit k zamyšlení následující myšlenku:

Skrytá inpirace
Při psaní konceptu tohoto zamyšlení o vztahu vědy a náboženství jsem poslouchal gregoriánský chorál, pravoslavné liturgie, indické rágy a mantry z posvátných jeskyní Elora a hudbu zen-buddhistických mnichů Šomyo. Každému, kdo hloubá nad podobnými otázkami, mohu hudbu tohoto či podobného druhu doporučit jako krásný zdroj skryté inspirace.
Lze přitom, podle svého zaměření, přemítat či meditovat o duchovních otázkách, běhu času a života. Z přírodovědní oblasti pak třebsas o teorii relativity, o struktuře a vývoji Vesmíru, o elementárních částicích, unitární teorii pole, skrytých dimenzích. Je však dobré se přitom na chvíli oprostit od technických a matematických podrobností, ale spíše intuitivně reflektovat jejich smysl a vztah k základním zákonitostem světa a jeho běhu - ke krásám a tajemstvím přírody, vesmíru i naší duše.

RNDr. Vojtěch Ullmann