Mikrofyzika a kosmologie. Inflační vesmír.

AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie

Pokoušíme-li se reflektovat nejranější minulost vesmíru, pak standardní kosmologický model (rozebíraný v předchozím §5.4) nás vede k počátečnímu stavu, kdy o struktuře, vývoji a budoucnosti vesmíru rozhodovaly vzájemné interakce "elementárních" částic v horké a husté "zárodečné" plasmě, v níž vzájemné vzdálenosti mezi částicemi byly velice malé, tyto částice byly nesmírně "nahuštěny" na sebe. Kosmologický výzkum si zde "podává ruku" s fyzikálním bádáním ve zdánlivě opačné části přírodovědy - v mikrosvětě elementárních částic. Záhadu vzniku vesmíru nám pomáhají odhalovat nejen astronomická pozorování nejvzdálenějších končin vesmíru, ale i experimenty na velkých urychlovačích, kde při srážkách částic, urychlených na vysoké energie, vznikají extrémní stavy hmoty (látky a excitovaných polí), podobné podmínkách ve velmi raném vesmíru.
O časovém období t < ~ 10^-4s, kdy hustota hmoty ve vesmíru podstatně převyšovala jadernou hustotu r » 10¹⁴g/cm³, fyzika donedávna nedokázala nic určitějšího říci, protože vlastnosti hmoty při tak extrémních hustotách (tj. interakce elementárních částic při supervysokých energiích) nebyly známy. V poslední době však výrazné úspěchy zaznamenala fyzika elementárních částic, především teorie elektroslabých interakcí, grandunifikační teorie a supergravitace, díky nimž je možno (aspoň rámcově) pochopit i daleko ranější fáze - téměř až k "planckovskému" období t_p » 10^-43s , kdy hustota hmoty dosahovala ~10⁹⁴ g/cm³. Umožňuje to význačná vlastnost těchto unitárních kalibračních teorií *) - tzv. asymptotická volnost, dovolující popis interakcí elementárních částic při velmi vysokých energiích blížících se Planckovské energii E_p » 10¹⁹ GeV, za níž již převládají kvantově-gravitační efekty. Aplikace moderních kvantových teorií elementárních částic ukazuje, že při postupné změně teploty superhusté látky v ní dochází k řadě výrazných fázových přechodů, během nichž se vlastnosti "elementárních" částic, z nichž se látka skládá, velmi silně mění [154], [273].
*)Unitární proto, že se snaží sjednotit různé druhy interakcí - fyzikálních polí - elektromagnetické, silné, slabé interakce do jednoho unitárního pole. Jako kalibrační se označují proto, že se v nich používají speciální "cejchovací - kalibrační" transformace souřadnic a potenciálů polí v souvislosti se symetriemi a zákony zachování. Je podrobněji analyzováno v §B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.".
Lze předpokládat, že tyto fázové přechody, probíhající při ochlazování expandujícího vesmíru v nejranějších stádiích po velkém třesku, podstatně ovlivňovaly dynamiku evoluce. Studium kosmologických důsledků fázových přechodů v grandunifikačních kalibračních teoriích, které začalo v r.1981 prací A.Gutha [112], vedlo k hypothéze tzv. inflační expanze vesmíru, podle níž se vesmír v nejranějších stádiích své evoluce rozšiřoval exponenciálně narůstající rychlostí.

Jednou ze základních koncepcí současných unitárních kalibračních teorií (viz §B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.") je představa o spontánním narušení symetrie mezi různými typy interakcí v důsledku vzniku konstantních skalárních polí j - tzv. Higgsových polí - v celém prostoru. Tyto teorie předpokládají, že před narušením symetrie (při velmi vysokých energiích) mají všechny vektorové mezony zprostředkovávající interakce nulovou klidovou hmotnost a mezi jednotlivými typy interakcí nejsou principiální rozdíly. Po vzniku Higgsových skalárních polí část těchto vektorových bosonů získá efektivní klidovou hmotnost, příslušné interakce se stanou krátkodosahovými a symetrie mezi různými typy interakcí se naruší. Ve Weinbergově-Salamově teorii jsou před narušením symetrie jednotné elektroslabé interakce zprostředkovávány výměnou nehmotných *¹) vektorových bosonů, zatímco po vzniku Higgsova skalárního pole vektorové bosony W a Z získají klidovou hmotnost, čímž se odpovídající slabé interakce stanou krátkodosahovými; fotony elektromagnetického pole zůstávají nehmotné. Podobně v grandunifikačních teoríích (GUT) jsou před narušením symetrie všechny vektorové částice nehmotné a mezi slabými, silnými a elektromagnetickými interakcemi není principiální rozdíl (např. leptony se mohou přeměňovat na kvarky a naopak). Po vzniku Higgsova pole (v GUT existuje několik typů skalárních polí) vektorové mezony X a Y získají velkou klidovou hmotnost ~10¹⁵GeV, čímž se silné interakce oddělují od elektroslabých; vzájemná přeměna kvarků a leptonů je téměř znemožněna a proton se stane prakticky stabilní. Další skalární pole pak poruší symetrii mezi slabými a elektromagnetickými interakcemi. A naopak lze očekávat, že při dostatečně vysoké energii interagujících částic (tj. při extrémně vysoké teplotě látky) skalární pole j vedoucí k narušení symetrie musí vymizet a symetrie mezi různými druhy interakcí se obnoví.
*¹) Pod zkráceným názvem "nehmotná částice" zde rozumíme "částice s nulovou klidovou hmotností".
Předpokládá se, že na počátku vesmíru byla dokonalá symetrie. Pak nepatrná kvantová porucha způsobila vibrace v unitárním poli a přechod do nižšího energetického stavu - spontánní narušení symetrie. Brzké narušení symetrie způsobilo, že intrakce se od sebe oddělily, jejich kvanta - částice - se staly odlišné. Toto snížení symetrie způsobilo vznik veškeré hmoty a struktur ve vesmíru. Lze říci, že všechno symetrické co vidíme kolem nás jsou "fragmenty" původní symetrie na počátku času.

Fázové přechody v superhusté látce, doprovázené (a způsobované) změnami symetrie interakcí, mohou být:

Inflační expanze vesmíru
Teorii fázového přechodu při postupném ochlazování superhusté látky v důsledku expanze vesmíru těsně po velkém třesku poprve použil A.Guth [112], který předpokládal, že na počátku byl vesmír v symetrickém stavu s j = 0, v němž však energie vakua (samotného prázdného prostoročasu) e = V(j=0) byla velmi vysoká - jednalo se o jakési "falešné vakuum" (obr.5.7a). V terminologii §5.2 lze říci, že zde byla velká hodnota kosmologické konstanty L - viz níže poznámku *²). Při expanzi (která mohla zpočátku, dokud hustota energie částic převyšovala energii vakua V(0), probíhat podle zákona a(t) ~ t^1/2 standartního modelu) a ochlazováním vesmíru se hustota energie relativistických částic (úměrná T⁴) brzy stala zanedbatelně malou oproti energii vakua V(0). Nemuselo zde však ještě dojít k bezprostřednímu (plynulému) fázovému přechodu do stavu s narušenou symetrií j = j_o, tj. z "falešného" do "skutečného" vakua s L @ 0.

Obr.5.7. Některé kosmologicky důležité průběhy efektivního potenciálu V(j) skalárního pole j způsobujícího narušení symetrie v kalibračních unitárních teoriích.
a) Efektivní potenciál vedoucí k plynulému fázovému přechodu 2.druhu ze symetrického stavu j =0 "falešného vakua" do stavu j =j_o s narušenou symetrií.
b) V případé, že efektivní potencial V(j) má dvě lokální minima (jedno odpovídá stabilnímu stavu j =j_o a druhé metastabilnímu stavu j »0), nastává fázový přechod 1.druhu.
c) Klesá-li efektivní potenciál V(j) v oblasti malých j dostatečně pozvolna, bude inflační expanze vesmíru pokračovat i během fázového přechodu - viz text.

Má-li efektivní potenciál V(j) tvar podle obr.5.7b, je symetrická fáze falešného vakua stabilizována nevelkou energetickou bariérou, kterou je nutno tunelovým efektem překonat před přechodem do asymetrického stavu skutečného vakua s j = j_o; potom mohlo být napřed dosaženo určitého metastabilního stavu za silného "podchlazení", v němž vesmír byl po určitou dobu udržován ještě v symetrickem stavu falešného vakua s velikou hodnotou L. Za této situace se hustota energie v expandujícím vesmíru blíží hodnotě V(0) dané falešným vakuem a prakticky nezávisí na čase. Podle Einsteinových-Fridmanových rovnic, konkrétně rovnice (5.23a), se v tomto stavu vesmír bude rozšiřovat podle exponenciálního zákona

Ekvivalentně lze říci, že dynamika kosmologické evoluce po určitou dobu probíhala podle de Sitterova modelu (§5.2) pod "vládou" velké kosmologické konstanty L *). Kosmologická konstanta, kterou Einstein nejprve zavedl a pak ji označil za "největší chybu svého života", se tak dočkala "rehabilitace" v podobě inflačního vakua, které může vysvětlit nejranější fáze vesmíru...
*) Z matematického hlediska lagrangián skalárního pole spolu s kosmologickou metrikou (5.22) vede k vázaným rovnicím pro gravitaci a pole j : ^{^..}j + 3.^{^.}j.^{^.}a/a + dV(j)/dj = 0, (^{^.}a/a)² + 1/a² = (8pG/3)[V(j) + ¹/₂ ^{^.}j²], kde V(j) je efektivní potenciál. Higgsovo skalární pole j používané v unitárních kalibračních teoriích přispívá do lagrangiánu v nejjednodušším případě členy L_j = ¹/₂ (j_;i)² - ¹/₂m²j² - ^l/₄ j⁴, kde m je hmotnost a l > 0 je (samo)vazbová konstanta pole j. Tenzor energie-hybnosti tohoto skalárního pole bude mít nenulové pouze diagonální složky rovné T_o^o = - e, T^a_b = p.d^a_b, kde e = ¹/₂ ^{^.}j² + ¹/₂m²j², p = ¹/₂ ^{^.}j² - ¹/₂m²j². Pokud se pole j mění dostatečně pomalu tak, že ^{^.}j² << m²j², efektivní stavová rovnice bude p = - e, což povede k "deSitterovskému" stádiu doprovázenému exponenciální expanzí (srovnej s §5.2, část "deSitterův model").
Jiná argumentace: Higgsovo skalární pole j zavádí do lagrangiánu určitý konstantní člen. Jak bylo ukázáno v §2.5 (část "Variační odvození Einsteinových rovnic"), konstantní člen v Lagrangově funkci vede ke kosmologickému členu L.g_ik v Einsteinových rovnicích gravitačního pole. Lze tedy říci, že Higgsovo skalární pole "generuje" kosmologickou konstantu L, která pak podle deSitterova řešení (§2.5) způsobuje gravitační odpuzování, jež můze být dominantní a vést k inflační expanzi.

Až se teplota při svém exponenciálním poklesu sníží natolik, že metastabilní stav se stane labilní, nastane fázový přechod ze symetrického stavu j @ 0 do stavu j = j_o s narušenou symetrií, vakuový stav se rozpadne a všechna energie falešného vakua se rychle přemění na vysokoenergetické částice: vesmír se opět zahřeje na vysokou teplotu T ~ V(0)^1/4 a jeho další evoluce probíhá již podle standardního modelu horkého vesmíru v režimu nejprve dominujícího záření, kdy a(t) ~ t^1/2, později po patřičném ochlazení pak v režimu dominující látky s expanzí a(t) ~ t^2/3.
Vesmír "sám sebe" obrovsky "rozfoukl", načež došlo k fázové přeměně při níž se polní hmota zkondenzovala na částice. Pokud evoluce nejranějšího vesmíru opravdu probíhala podle inflační hypotézy, lze obrazně říci, že veškerý vesmír - i my sami - jsme složeni z látky vzniklé ukončením inflační fáze...


Obr.5.8. Časový průběh expanze vesmíru podle inflačního modelu ve srovnání se standardním kosmologickým modelem.

Evoluce vesmíru podle inflačního modelu je znázorněna na obr.5.8 ve srovnání se standartním modelem. Dočasné velmi krátké stádium exponenciálního rozšiřování *), které se obvykle nazývá "inflační" (ve skutečnosti je "super-inflační"!), má velmi vážné důsledky pro formování globální struktury vesmíru a dává možnost řešit celou řadu kosmologických problémů, před nimiž byl standartní model horkého vesmíru donedávna bezmocný.
*) Začátek inflačního stádia se odhaduje na cca 10^-35sekundy od vzniku vesmíru. V té době by se měla oddělovat silná interakce od ostatních interakcí, hmota vesmíru vesmír procházela fázovým přechodem. Trvání inflačního stádia se odhaduje na cca 10^-37sekundy; v průběhu tohoto extrémně krátkého času se rozměry vesmíru "nafoukly" 10²⁹-krát
Především inflační expanze vesmíru umožňuje elegantně řešit výše zmíněný problém horizontu (příčinnosti), na nějž naráží vysvětlení globální homogenity a izotropie vesmíru. Podle inflačního modelu se totiž každé dva body nebo částice ve vesmíru - i ty které jsou nyní od sebe velmi vzdálené - v minulosti nacházely ve velmi malé (exponenciálně malé) vzdálenosti, a tudíž mohly být příčinně spojeny. Kvantovými efekty ustavenou lokální homogenitu a izotropii pak exponenciální expanze roztáhne na velkou oblast, z níž pak dalším rozšířením vznikl nyní pozorovatelný vesmír. Při dostatečné délce inflačního stádia tedy celá pozorovatelná část vesmíru vznikla expanzí jediné drobné příčinně souvislé oblasti předinflační epochy.
Rovněž záhadu rovinnosti řeší scénář inflace velmi raného vesmíru zcela přirozeně a jednoduše, protože při inflační expanzi poloměr prostorové křivosti vesmíru a(t) exponenciálně roste, čímž se vesmír stává stále rovinnější. Prudká inflace všechno vyhladila a učinila vesmír rovinným. Teplota T»V(0)^1/4, na niž se po fázovém přechodu zahřál vesmír, přitom nezávisí na délce stádia exponenciální expanze. Kvantitativní odhady *) ukazují, že pro vysvětlení pozorované rovinnosti vesmíru stačí, aby doba trvání inflační expanze Dt splňovala relaci Dt > ~ 70.H^-1, tj. aby v průběhu inflace rozměry vesmíru vzrostly alespoň e⁷⁰-krát » 10²⁸-krát. Ve skutečnosti však doba inflace byla pravděpodobně podstatně větší, takže i kdyby počáteční křivost byla jakkoliv velká, po inflačním rozšíření a zahřátí se vesmír stal téměř úplně rovinným s hustotou hmoty velmi blízkou kritické hustotě (r/r_krit@ 1).
*) Tyto odhady vycházejí z požadavku, aby celková entropie S vesmíru (která je pro uzavřený fotonový vesmír přibližně rovna S » a³.T³_f, kde T_f je "teplota" záření) při inflační expanzi vzrostla z původní hodnoty S_o» a_o³.T_p³ v planckovském období na nynější entropii S » a³.T_f³ @10⁸⁷ pozorovatelné části vesmíru velikosti a »10²⁸cm obsahující reliktní záření o teplotě T_f@ 2,7 °K.

Fridmanovská expanze ve standartním modelu se zpomaluje: d²a/dt²= d²(a_o.t^1/2)/dt² = - ¹/₂ a_o.t^-2/3 < 0. V inflačním stádiu je však zrychlení expanze d²(a_o.e^Ht)/dt² = a_o.H².e^Ht kladné. Fyzikální příčina je v tom, že při velkém záporném tlaku p = - e = - r.c², odpovídajícím stavu falešného vakua, se gravitační síla stává odpudivou, jak je vidět z rovnic (5.23); v §5.2 bylo ukázáno, jak gravitace v de Sitterově modelu způsobuje vzájemné odpuzování částic. Tyto "antigravitační" síly vedou k celkovému rozpínání vesmíru podle Hubbleova zákona, a to i tehdy, kdyby počáteční stav byl klidový *). Inflační model tak do určité míry odpovídá i na otázku, proč se vesmír rozpíná?
*) Zcela překvapivým vývodem inflační koncepce raného vesmíru je poznatek, že pro formování globální struktury vesmíru mohla antigravitace hrát důležitější úlohu než gravitace ! Odpudivá gravitace je v příkrém rozporu s nyní pozorovanou zásadně přitažlivou gravitací mezi hmotnými tělesy a částicemi. Musíme si však uvědomit, že v nejranějších fázích vesmíru neexistovaly žádné hmotné-látkové částice, nýbrž jen fyzikální pole, která svou vnitřní strukturou (popsanou potenciály pole a z nich vytvořeným Lagrangiálem či Hamiltoniánem) připouštějí i antigravitační účinky...
-----------------------------------------------------------
Současná poznámka: Je možno spekulovat o tom, zda přechod z "falešného vakua" v iniciálních fázích vývoje vesmíru proběhl opravdu na "pravé vakuum" s nulovou hustotou energie, či zda i naše současné vakuum nemá přece jen nějakou zápornou hustotu energie - srov. s pasáží o temné energii na konci následujícího §5.6 "Akcelerovaná expanze vesmíru? Temná energie?".
-----------------------------------------------------------

Původní Guthův model inflačního vesmíru však měl některé nedostatky související se známou skutečností, že při fázových přechodech vlivem (kvantových) poruch vznikají a postupně se rozšiřují četné "domény" ("bubliny") nové stabilní fáze uvnitř původního prostředí metastabilní fáze. V každé takové "bublině", vzniklé tunelovým průchodem Higgsova pole j potenciálovou bariérou na křivce V(j) podle obr.5.7b, se velmi rychle ustaví asymetrický stav s j =j_o a inflační expanze se zastaví. Stěny těchto domén, v nichž je soustředěna značná energie pole, se při rychlé expanzi navzájem srážejí, což by vzhledem k velkým rozměrům domén vedlo k silné nehomogenitě a anizotropii vesmíru, v rozporu s astronomickým pozorováním.

Neoinflační modely
Byly proto navrženy další dvě varianty modelu inflačního vesmíru [129],[2],[171] - tzv. neoinflační modely, spočívající v hledání vhodného průběhu efektivního potenciálu V(j) v grandunifikačních kalibračních teoriích, který potřebujeme pro vysvětlení pozdějších vlastností vesmíru. Pokud je křivka efektivního potenciálu V(j) v oblasti mezi malou potenciálovou bariérou a hodnotou j_o velmi pozvolná (obr.5.7c), může proces narušení symetrie vlivem růstu skalárního pole probíhat zpočátku poměrně pomalu, takže inflační expanze vesmíru pokračuje (na rozdíl od původního Guthova modelu) ještě určitou dobu i uvnitř "bubliny" po fázovém přechodu, dokud si hustota energie udržuje přibližně konstantní hodnotu blízkou V(0). Teprve v okolí rovnovážné hodnoty j =j_o, kde potenciál V(j) má naopak velký gradient, je stadium pomalého růstu j (doprovázeného exponenciální expanzí) vystřídáno lavinovitým přechodem pole k rovnovážné hodnotě j =j_o s oscilacemi kolem minima efektivního potenciálu; rychle se měnící pole j produkuje Higgsovy bosony rozpadající se na relativistické částice - potenciální energie vakuového stavu V(0) se přemění na energii rychlých částic, čímž se daná oblast vesmíru "zahřeje" na vysokou teplotu (T~V(0)^1/4) a její expanze bude již dále probíhat podle standartního modelu. V důsledku prodloužené inflační fáze se vesmír stačil rozšířit podstatně více než v původním modelu; podle odhadů tato expanze činí zhruba e²⁰⁰⁰-krát, což odpovídá rozměrům vesmíru ~10⁸⁰⁰cm. Celá viditelná část vesmíru by se pak nacházela hluboko uvnitř jediné "bubliny", takže bychom nemohli pozorovat žádné nehomogenity vznikající na rozhraní jednotlivých domén.
Další výzkumy ukázaly, že scénář inflačního vesmíru lze úspěšně realizovat též v rámci supergravitačních teorií (výpočty byly prováděny konkrétně pro N=1 supergravitaci [103]), i když dostatečně velké inflační expanze se dosahuje pouze v poměrně úzké skupině teorií (u nichž průběh efektivního potenciálu kolem j =0 je velmi pozvolný). Supergravitační inflace by ovšem probíhala ještě blíže k velkému třesku - hned po 10^-43s, kdy proběhl proces spontánního narušení supersymetrie a oddělení gravitačních interakcí (viz též §B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.").

Neustálá inflace? Nestabilita falešného vakua.
Idea inflace na počátku vesmíru může mít různé varianty. Podle inflačního modelu bylo na počátku "falešné vakuum" s odpudivou gravitací, díky které se exponenciálně rozpínalo: čím více se vytvořilo prostoru s vakuem, tím více bylo energie, tím větší odpudivá gravitace a tím prudčeji vakuum expandovalo - stále rychleji a rychleji. Falešné vakuum však bylo nestabilní, jeho malé části se podle kvantových zákonitostí nahodile přeměňovaly na "pravé" vakuum, jako když se ve vařící kapalině tvoří bubliny páry. Tyto přechody z falešného vakua se projevily vznikem velmi zahřáté hmoty v bublinových vesmírech - spustily se žhavé "velké třesky" a následná expanze a ochlazování jednotlivých bublin-vesmírů. Podle této varianty inflačního modelu je náš vesmír jen jedním z mnoha dalších vesmírů, navždy oddělených stále narůstajícím objemem falešného vakua (srov. níže s obdobným důsledkem modelu tzv. chaotické inflace).

Primordiální zárodečné nehomogenity a velkorozměrová struktura vesmíru
Výše jsme si nastínili, jak scénář inflační expanze raného vesmíru může řešit některé základní kosmologické problémy standartního modelu - problém horizontu, globální homogenity a izotropie a rovinnosti. Další předností inflačního modelu je to, že umožňuje vysvětlit vznik zárodečných nehomogenit pro utváření kup galaxií. V důsledku kvantových fluktuací pole j po celou dobu inflačního stádia vznikají drobné počáteční nehomogenity hustoty energie, jejichž průměrná velikost je stále zhruba stejná - mají náhodné Gaussovské spektrum. Tyto fluktuace se při exponenciální expanzi roztáhnou na všechna možná měřítka a vedou nakonec ke vzniku nehomogenit dr hustoty hmoty r ve vesmíru. Přitom "spektrum" těchto nehomogenit dr/r je téměř nezávislé na jejich prostorové velikosti - škálově invariantní spektrum, což dobře vyhovuje teorii formování galaxií z takových primordiálních "zárodečných" nehomogenit.
Aby však "amplituda" těchto nehomogenit měla realistickou hodnotu dr/r »10^-4 požadovanou pro vytváření galaxií, je třeba aby pole j mělo velmi malou vazbovou konstantu (l< ~10^-12). V GUT tato podmínka není splněna - kvantové fluktuace při fázovém přechodu jsou zde příliš silné, amplituda fluktuací vychází asi o čtyři řády vyšší; místo galaxií by zde mohly vznikat jen obří černé díry. Hodnotu amplitudy zárodečných nehomogenit dr/r »10^-4, potřebnou pro vytvoření pozorovaných galaxií, se daří získat až v supergravitační realizaci inflačního modelu [103], kde pole j interaguje s jinými poli pouze gravitačně a vazbová konstanta l může být dostatečně malá.
Tyto primordiální nehomogenity se pak dále vyvíjely v leptonové a radiační éře v podobě plasmatických fluktuací a oscilací, které po "zamrznutí" při rekombinaci a oddělení záření zanechaly v distribuci hmoty hustotní "otisky", z nichž se nakonec vyvinula velkorozměrová struktura vesmíru - kupy galaxií a galaxie (srov diskusi v předchozím §5.4, pasáž "Fluktuace a akustické oscilace v plasmatické látce").

Baryonová asymetrie vesmíru
Pozorovaná baryonová asymetrie vesmíru (diskutovaná v předchozím §5.4) vznikla podle současných teorií elementárních částic při rozpadu některých "exotických" částic, při nichž se nezachovává CP-invariance. Mohly by to být těžké Higgsovy bosony, kalibrační bosony X a Y, popř. hadrony obsahující c-kvarky a b-kvarky. Tyto částice, nyní pro nás "exotické", se na počátku hadronové éry mohly vyskytovat ve velkém množství. Ve srovnání se standardním modelem vede inflační model k účinnější "generaci" baryonové asymetrie, protože ta probíhá na konci silně nerovnovážného inflačního stádia, kdy rozšiřování a ochlazování vesmíru probíhalo podstatně rychleji než rozpad zmíněných bosonů a jejich antičástic, takže rovnováha se více již nemohla ustavit. Střední energie částic (teplota) ve vesmíru rychle klesá pod práh tvorby X a Y, další procesy narušující zachování baryonového čísla se stávají zanedbatelné a vzniklý přebytek baryonů nad antibaryony ve vesmíru "zamrzá".

Reliktní částice
Kromě "klasických" kosmologických problémů pomáhá model inflační expanze velmi raného vesmíru řešit též některé nové problémy vznikající až po kosmologické aplikaci kalibračních unitárních teorií. Jedná se především o problém reliktových magnetických monopólů, reliktových gravitin a příp. dalších "exotických" částic a struktur vznikajících podle kalibračních unitárních teorií v nejranějších stádiích vesmíru při fázových přechodech s narušením symetrie. Některé z těchto částic a struktur jsou stabilní nebo dlouhožijící, takže by mohly přetrvat do pozdnějších období evoluce vesmíru (po prvotní nukleosynthézy i déle) a vést tak k velmi nežádoucím (a dokonce i katastrofickým) kosmologickým důsledkům.
Inflační model přispívá k řešení problému reliktových exotických částic tím, že při inflační expanzi se hustota všech částic existujících před fázovým přechodem sníží téměř na nulu. Supertěžké exotické částice, jako jsou magnetické monopóly, mohou vznikat pouze v blízkosti rozhraní jednotlivých domén, takže při dostatečně silné inflační expanzi se v pozorovatelné části vesmíru prakticky neobjeví. "Lehčí" částice, jako jsou gravitina, by mohly sice po inflační fázi vzniknout znova, pokud při termalizaci vakuové energie dojde k příliš silnému zahřátí vesmíru; v rámci supergravitace však lze vytvořit modely, v nichž zahřátí vesmíru je dostatečně nízké aby gravitina nevznikala (a přitom postačující pro vysvětlení např. baryonové asymetrie).
Primordiální gravitační vlny
Při inflační expanzi vesmíru se nesmírně "nafouknou" kvantové fluktuace a dynamické nehomogenity gravitačních potenciálů by měly generovat i mohutné gravitační vlny, v jejichž spektru by amplituda vln měla vzrůstat směrem k delším vlnovým délkám. Tyto gravitační vlny, jakožto reliktní, by nám v principu mohly umožnit "nahlédnout" do inflační fáze. Během dlouhé expanze vesmíru, po 14 miliardách let, však natolik zeslábly, že jsou mimo jakoukoli možnost přímé detekce v dohledné budoucnosti. V době, kdy byly ještě relativně silné, však mohly specificky modulovat reliktní mikrovlnné záření, což by v budoucnu, při podstatném zvýšení citlivosti, úhlové a teplotní rozlišovací schopnosti přístrojů, snad bylo možné detekovat (je diskutováno v §5.4, pasáž "Mikrovlnné reliktní záření - posel zpráv o raném vesmíru" a v §2.7, pasáž "Měření polarizace reliktního mikrovlnného záření").

Chaotická inflace a kvantová kosmologie; vakuově inflační model
Původní teorie inflačního vesmíru, vycházející z fázových přechodů v unitárních polích, vyžadují pro svou úspěšnou realizaci splnění specifických počátečních podmínek (určité výchozí hodnoty a rozložení pole j), které nejsou přesvědčivě odůvodněny a ve skutečném vesmíru by asi nenastaly. V poslední době se však ukázala jiná velmi slibná možnost realizovat inflační expanzi velmi raného vesmíru, která není vůbec založena na mechanismech fázových přechodů při vysokých teplotách: jedná se o tzv. chaotickou inflaci vesmíru [262],[118],[172], kterou navrhli Linde a Vilenkin v r.1983.
Tato teorie vychází ze situace v časech t < ~ t_p při hustotách r >~r_p, kdy v důsledku silných kvantově-gravitačních fluktuací polí i metriky prostoročasu lze předpokládat, že při t <~ t_p všechny hodnoty polí j (při nichž V(j) <~ m_p⁴) byly zhruba stejně pravděpodobné; rozložení pole j ve vesmíru bylo tedy víceméně chaotické. Proto existovaly i oblasti prostoru, v nichž pole j bylo shodou okolností dostatečně silné a přitom téměř homogenní. Pokud rozměry Dl oblasti, v níž je pole j homogenní, jsou větší než velikost horizontu v de Sitterově modelu s hustotou energie V(j), tj.

a pole j se mění s časem dostatečně pomalu, pak vnitřní část této oblasti se bude exponenciálně rozpínat podle zákona a(t) ~ a_o.e^H.t nezávisle na situaci vně této oblasti, tj. podle inflačního scénáře. V důsledku této enormní expanze klesá hodnota pole j, záporný tlak nakonec pomíjí a fáze exponenciálního rozpínání tím končí.
Inflantonové pole
Hypotetické pole uvedených vlastností, které vyvolává inflační expanzi, se někdy nazývá inflatonové pole. Takovým inflatonovým polem může být skalární pole j s kvadratickou závislostí potenciální energie na velikosti pole V(j) = ¹/₂m²j², které jsme již uvažovali v poznámce *²) výše. Za přítomnosti takového pole k nastartování inflace automaticky dojde tehdy, je-li počáteční hustota energie pole větší než plyne z výše uvedených vztahů (pro oblast Planckovské velikosti musí být počáteční energie inflatonového pole větší než trojnásobek Planckovy hmotnosti). V duchu kvantové teorie pole se, víceméně formálně, zavádí jeho kvantum inflaton.

Úplná kosmologická teorie?
Koncepce chaotické inflace má, kromě toho že nevyžaduje téměř žádné apriorní počáteční podmínky *), ještě další význačný pozitivní rys: jako jediná nabízí určitou možnost řešit i nejfundamentálnější kosmologický problém - problém iniciální singularity a vzniku vesmíru. Za úplnou lze považovat jen takovou kosmologickou teorii, která zahrnuje i proces vzniku vesmíru. Podle kvantové teorie gravitace jsou v malých měřítcích Dl <~ l_p kvantové fluktuace metriky a fyzikálních polí velmi velké. Existuje proto možnost, že v důsledku těchto fluktuací se utvoří oblast zaplněná pomalu se měnícím skalárním polem j. Jestliže velikost a Dl této oblasti je větší než velikost horizontu v de Sitterově modelu s hustotou energie V(j), pak vnitřní část této oblasti se bude exponenciálně rozpínat nezávisle na vnější situaci, jak bylo již výše uvedeno.
*) Kromě univerzálnosti kvantových fluktuací stačí předpokládat alespoň jedno výchozí pole j (dostatečně slabě interagující s ostatními poli), které nemusí být jednoduchým skalárním polem, může se jednat i o pole fermionové, nebo dokonce o vakuové fluktuující pole křivosti prostoročasu [174].
Přitom pravděpodobnost toho, že kvantové fluktuace (jež jsou velké pouze při hustotě energie vznikajícího vesmíru r >~r_p) povedou ke vzniku inflačně expandujícího vesmíru, je značná pouze při splnění podmínky Ö[3hc/8pG.V(j)] = H^-1 <~ m_p^-2, neboli V(j)>~ m_p⁴; pravděpodobnost kvantového vzniku vesmíru při V(j) << m_p⁴ je podstatně nižší *). Vzhledem k podmínce Dl <~ m_p^-1 z toho plyne, že pokud popsaným mechanismem vzniká Fridmanovský vesmír, bude to nejpravděpodobněji vesmír uzavřený, startující svou inflační expanzi z charakteristické velikosti l < ~ l_p @ 10^-33cm.
*) Za předpokladu, že kvantový vznik vesmíru probíhá mechanismem tunelování pres bariéru, byla by pravděpodobnost vzniku vesmíru P ~ e^-k.^r^p^/^r, kde k je nějaká konstanta. S poklesem hustoty pod r_p tedy pravděpodobnost kvantového vzniku vesmíru rychle klesá.

Podle této koncepce tedy vesmír nikdy nemusel být v singulárním stavu, ale v důsledku kvantově-gravitačních fluktuací spontánně vznikl "z ničeho" - z vakua zaplněného virtuálními částicemi a poli. "Bublina" časoprostoru se podle tohoto vakuově-fluktuačního modelu mohla nafoukout obrovskou rychlostí a vedla tím k velkému třesku. Objevuje se tak nástin úplné kosmologické teorie jednotně vysvětlující vznik vesmíru, jeho evoluci i strukturu hmoty jej zaplňující. Všechny detaily této teorie nejsou zatím zdaleka ještě rozpracovány, avšak některé kvalitativní rysy základních procesů kvantové kosmologie *) je možno pochopit již nyní.
*) Kvantová kosmologie naráží na některé základní metodologické problémy. Například není jasné, co vlastně znamená kvantový popis vesmíru jako celku. V základech kvantové teorie totiž leží proces měření, který předpokládá určitý vnější přístroj, resp. vnějšího pozorovatele, provádějícího měření. V případě kvantové kosmologie však kvantovým systémem je celý vesmír zahrnující všechny věci, takže žádný vnější přístroj nebo pozorovatel zde nemůže existovat. Z kvantové fyziky se zde přebírají (extrapolují) vlastně jen nejzákladnější koncepce - spontánnost, náhodnost, nepředvídatelnost, fluktuace...

Spontánní kvantový vznik vesmíru inflační expanzí dostatečně velké kvantové fluktuace.

Vznik více vesmírů? - multiversum
Z hlediska klasické kosmologie - §5.1-5.4 - zde máme jediný "náš" vesmír (z globálního hlediska považovaný za homogenní a izotropní) a představa jiných vesmírů se jeví jako absurdní. Začleníme-li však do mechanismů kosmologické dynamiky vzniku a evoluce vesmíru koncepce kvantové fyziky fluktuujících polí a vlnových funkcí částic, vyvstává možnost vzniku různých domén natolik význačných a autonomních, že je lze považovat za samostatné vesmíry.
Během shora diskutované exponenciální expanze ("Inflační expanze vesmíru") mohlo v některých místech dojít ke kvantovým fázovým přechodům nezávisle a tyto oblasti pak mohly svou rychlou expanzi zastavit v jiném čase než jiné oblasti. Mohly tak vzniknout rozdílné domény či "bubliny", které při dostatečném rozepnutí se mohly stát nezávislými "vesmíry". Náš Vesmír by pak byl jen jednou z těchto "bublin", kromě něho by mohlo existovat mnoho jiných...
Představa spontánního kvantového vzniku vesmíru ("Chaotická inflace") vede ještě k dalším zajímavým možnostem a důsledkům. Dostatečně silné kvantové fluktuace podobné té, jež vedla ke vzniku "našeho" vesmíru, mohly totiž nezávisle nastat i jinde (shora uvedená "Chaotická inflace"). Z prvotního vakua, které dalo vzniknout našemu světu, by se tak mohlo vynořit mnoho dalších vesmírů, každý se svými specifickými různými fyzikálními zákony. Vznikla by tak celá řada různých rozpínajících se "bublin" - řada nezávislých vesmírů s různou globální strukturou prostoročasu i vlastnostmi částic a hmoty. Taková předpokládaná množina spontánně vznikajících vesmírů z kvantových fluktuací může vytvářet jakýsi "fraktalový strom" nových a nových vesmírů (viz pasáž o fraktalech v §3.3). Podle některých unitárních teorií pole (rozebíraných v §B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.") mohou být v prostoročase dodatečné "extra-dimenze", které jsou pro nás skryté - jsou svinuty (zkompaktifikovány) do nepatrných sub-mikroskopických velikostí; v našem Vesmíru jsou rozvinuty 3 prostorové dimenze a 1 časová dimenze. Spolu s naším Vesmírem (makroskopicky 3+1-rozměrným) možná koexistují další "paralelní" vesmíry - s naším jen volně "ideově podobné" - s jinými rozvinutými a zkompaktifikovanými dimenzemi. A snad i nespočetné množství dalších "vesmírů", v nichž je to všechno ještě úplně jinak..?.. Náš Vesmír by tak mohl být součástí "moře" nekonečného množství jiných paralelních vesmírů; "zrníčkem písku" na gigantické "pláži" multivesmíru...(další diskuse v §5.7 "Antropický princip a existence více vesmírů").

Pro drobné zpestření můžeme uvést půvabnou indickou legendu o stvoření mnoha vesmírů.

Další, poněkud extravagantní, představa existence mnoha či nekonečného počtu vesmírů vychází z "mnohasvětové" Everettovy interpretace stochastických zákonitostí kvantové mechaniky. Podle této hypothézy, vyslovené H.Everettem v r.1957 [79], při každé interakci, vedoucí k určitému kvantově mechanickému stavu v daném vesmíru, nastává nejen výsledný stav v našem vesmíru, ale ve skutečnosti se realizují i všechny ostatní možné stavy, avšak v "jiných vesmírech". Obrazně lze říci, že v ostatních vesmírech se realizují všechny "promarněné šance" z našeho vesmíru. Každá historická událost se odehrává různě ve všech možných variantách v různých paralelních světech. Nejedná se zde tedy o různé vesmíry z hlediska prostoročasu, ale prostoru stavů - jedná se o pravděpodobnostní prostor, ve kterém simultánně existují všechny možné světy a všechny události. Jsou to odlišné větve "pravděpodobnostního stromu". V tomto konfiguračním prostoru jsou jednotlivé vesmíry vzájemně ortogonální, takže z klasického hlediska mezi nimi neexistuje možnost propojení.
Virtuální matematická přestava množiny mnoha vesmírů byla použita v pokusech o kvantové modelování evoluce vesmíru pomocí koncepce Feynmanova kvantování dráhových integrálů v nekonečně-rozměrném tzv. "superprostoru" (je zmíněno v §B.5, části "Feynmanovo kvantování dráhových integrálů", pasáž "Dráhové kvantování vesmírů v "superprostoru""). Jednalo se jen o ryze spekulativní abstraktní model, kde se skutečná existence různých vesmírů nepředpokládala....
Některé související gnoseologické otázky kvantové fyziky a její interpretace jsou diskutovány v kapitole 1.1 "Atomy a atomová jádra", pasáži "Kvantová poznatelnost" monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".
Multiversum
Pokud skutečně existují takovéto "mnohočetné" vesmíry, pak to, co jsme dosud nazývali vesmír - universum, může být výsledkem jednoho velkého třesku (či kvantové fluktuace) z mnoha jiných, podobně jako je naše Slunce jen jedna z mnoha hvězd vzniklých podobným způsobem v Galaxii. Pro Vesmír by pak místo obvyklého dosavadního názvu "univerzum" bylo přiléhavější označení "multivesmír - multiversum". Jednalo by se o jakýsi "super-koperníkovský" přístup: nejen naše planeta Země a sluneční soustava je jednou z mnoha, ale i celý náš vesmír je v kosmickém měřítku jen jedním z mnoha vesmírů, v nichž probíhají různé děje pod vlivem různých fyzikálních zákonů. Všechny tyto vesmíry dohromady pak vytvářejí opravdový všeobjímající Vesmír - multiversum.
Tyto další "vesmíry" se patrně nacházejí daleko za naším pozorovatelným vesmírem (za kosmologickým horizontem), nebo mohou existovat v různých časových epochách, popř. koexistují jako "paralelní" s naším vesmírem v jiné topologii, jiných dimenzích nebo v jiné "větvi" kvantové vlnové funkce. Pro nic takového žádné důkazy nejsou a možná ani nikdy nebudou... Tyto hypotetické další "vesmíry" jsou pro nás neviditelné a pravděpodobně nemohou mít žádný vliv na náš vesmír. Žádný experimentální test dostupný v jednom vesmíru nemůže odhalit existenci jiného vesmíru nebo jeho vlastnosti. Musíme si tedy bohužel přiznat, že přes veškerou zajímavost a lákavost, koncepce mnoha vesmírů je ve smyslu "Popperovy břitvy" nikoli ověřitelná či vyvratitelná vědecká teorie, ale jen pouhá hypotéza "metafyzického" charakteru..!..

Multivesmír (multiversum, megaverzum, metaverzum) s paralelními světy či vesmíry, mnohočetnými a alternativními vesmíry, je tedy jen hypotetická theze o nespočetném množství možných vesmírů - včetně toho našeho, které snad kdesi existují a dohromady vytváření přírodní realitu.
I pokud by takové "vesmíry" existovaly, byly by mimo naše možnosti prostoročasového poznání - byly by pro nás asi principiálně nedostupné a nepozorovatelné. Určitá možnost nepřímého prokázání existence více vesmírů by snad mohla spočívat ve srážce našeho vesmíru s jiným vesmírem. Tato událost by zanechala stopy na jinak v průměru homogenní a izotropní distribuci hmoty a mohla by být pozorovatelná jako kruhový defekt v distribuci reliktního záření (zatím mimo možnosti současné detekční techniky); avšak i kdyby takové defekty byly pozorovány, daly by se pravděpodobně vysvětlit i jinými alternativními způsoby...
Neustálá inflace?Kvantové fluktuace vakua, v nichž dochází k inflační expanzi, možná všude a neustále "chrlí" nové a nové vesmíry s nejrůznějšími vlastnostmi. Docházelo by tak k jakési permanentní "věčné inflaci", při níž neustále probíhá "pučení" nových a nových vesmírů. Prostředí - varieta - v němž jednotlivé vesmíry vznikají a pohybují se, se nazývá hyperprostor. Celý Vesmír se tedy podle těchto koncepcí jeví jako kypící "pěna" rozpínajících se "bublin", vznášejících se v prázdném pozadí prvotního vakua - ze samostatných vesmírů, z nichž každý se řídí svými vlastními zákony fyziky *). Paralelní vesmíry žijí svým "vlastním životem". Cokoli, co je fyzicky možné, se může odehrát v nějakém paralelním vesmíru. Klíčem k záhadě unikátnosti našeho (antropického) vesmíru by mohly být statistické zákonitosti v multivesmíru.
*) Ve výchozí varietě kvantovými fluktuacemi vznikají pole s různými distribucemi potenciálních minim a maxim v různých jejich částech, což neustálou exponenciální inflací dává vzniknout vesmírům s různými hmotnostmi částic a s rozdílnými fyzikálními zákony jejich interakcí. Podle vícedimenzionáních unitárních teorií pole (§B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.") by o základních vlatnostech jednotlivých vesmírů rozhodoval způsob kompaktifikace extra-dimenzí výchozí variety.
Náš celý viditelný vesmír je podle těchto hypotéz jen malou oblastí v jedné z takových bublin. Jinak jen velmi málo "bublin" má fyzikální a geometrické vlastnosti vhodné pro vytvoření složitějších struktur - galaxií, hvězd, planet a nakonec života (srov. "Antropický princip aneb kosmický Bůh").
Ve světle podobných koncepcí se ukazuje, že tradiční (a zdálo by se samozřejmý) kosmologický požadavek, aby se Vesmír jako celek během expanze stal homogenní a izotropní, není nutný - stačí, aby tyto vlastnosti vykazovaly jednotlivé "minivesmíry", nebo alespoň metagalaxie v níž žijeme. K této otázce se ještě vrátíme v §5.7 "Antropický princip a existence více vesmírů".

Vznik vesmíru z "ničeho"?
Vznik vesmíru z "ničeho" se může zdát zvláštní a nepřijatelný, odporující všem našim poznatkům - zákonům zachování. Avšak definice "ničeho" je zde odlišná od běžného významu tohoto slova. V kvantové fyzice "nic" = "vakuum" znamená prostor, v němž neustále po kratičké okamžiky elementární částice začínají a končí svou existenci ve vakuových fluktuacích. V jakési "prostoročasové pěně", v reji vakuových fluktuací, nepřetržitě vznikají a zanikají maličké submikroskopické "vesmíry". Naprostá většina z těchto vznikajících "bublinkových" vesmírů vzápětí splaskne a zanikne, avšak podle zákonitostí kvantové pravděpodobnosti jednou za čas vznikne tak velká fluktuace, která je schopna dalšího vývoje - inflační expanze (jak bylo rozebíráno výše v pasáži "Chaotická inflace"). Vedle "našeho" vesmíru tak mohly vznikat i jiné vesmíry v topologicky jiném prostoru...
Nadsvětelné rychlosti na počátku vesmíru?
To, že se při vzniku vesmíru různé oblasti rozpínaly a vzdalovaly se od sebe rychlostmi podstatně vyššími než rychlost světla, se může jevit v rozporu se základními principy speciální teorie relativity (STR - §1.6 "Čtyřrozměrný prostoročas a speciální teorie relativity"). Nutno však mít na paměti, že STR platí v inerciálních vztažných soustavách, které zde neexistují. Jednotlivé rozpínající se oblasti nemohou být spojeny žádným signálem, takže formálně nadsvětelná rychlost se nemůže fyzikálně projevit. A nakonec vysvětlení přípustnosti nadsvětelných rychlostí na samém počátku vesmíru může vycházet ze situace, že počáteční vesmír byl jen amorfní varieta, kde ještě nebyla metrika ani kauzalita...

Jaký je potenciální přínos inflační koncepce ?
Když to stručně shrneme, scénář inflační expanze velmi raného vesmíru řeší tak říkajíc "jednou ranou" několik nejdůležitějších problémů současné kosmologie :
Proč je vesmír ve velkých měřítcích tak dokonale homogenní a izotropní? Proč je průměrná hustota hmoty ve vesmíru tak blízká kritické hustotě? Proč v jinak homogenním rozložení hmoty ve vesmíru vznikly fluktuace se spektrem vhodným pro vznik pozorovaných galaxií? Proč není vesmír zaplněn magnetickými monopóly a dalšími "exotickými" částicemi?

Koncepce inflačního vesmíru vede k podstatným změnám v našich představách o vzniku a globální struktuře vesmíru. Především, vesmír je patrně mnohem větší, než se předpokládalo: žijeme uvnitř metagalaxie, která je jen zcela nepatrnou částí celku vzniklého inflační (a posléze Fridmanovskou) expanzí. Dále, fázové přechody unitárního pole doprovázené inflační expanzí mohly vzniknout spontánně v řadě míst velmi raného vesmíru. Celý Vesmír by potom sestával z mnoha samostatných "minivesmírů" (metagalaxií) s různými vlastnostmi.

Koncepce inflačního vesmíru však přináší též nový důležitý poznatek metodologického (či dokonce filosofického) charakteru. V kosmologii bylo doposud vždy nutno většinu pozorovaných vlastností vesmíru (homogenitu a izotropii, počáteční rychlost expanze, měřítko nehomogenit pro vznik galaxií, entropii na jeden baryon a pod.) "zabudovávat ručně" do daného modelu jakožto počáteční podmínky. V inflačním modelu jsou však počáteční podmínky irelevantní, protože inflační expanze efektivně "smazává" veškeré detaily vesmíru, který byl před inflační fází. Lavinovitě narůstající expanze téměř dokonale vyhlazuje vesmír. Jakmile inflace začne, zahladí veškeré stopy dřívějšího stavu - zanechá jen rozsáhlý horký, hustý a hladký raný vesmír. Podle inflačního modelu tedy struktura vesmíru není produktem počátečních podmínek, ale je výlučně důsledkem fundamentálních zákonů fyziky - zákonů gravitace a kvantové teorie pole. Poprve se tak setkáváme s fyzikální teorií, která kromě dynamiky evoluce řeší (nebo lépe řečeno obchází) problém počátečních podmínek - srovnejme se zmínkou v §3.3 (Cauchyova úloha, příčinnost a horizonty, pasáž o "Cauchyově úloze") a v §5.7 ("Antropický princip", verze "Existence více vesmírů?"); viz též rozbor z filosofického hlediska v práci "Antropický princip aneb kosmický Bůh" .
V konceptu "věčné inflace" se vesmír jako celek neustále rozpíná exponenciální rychlostí, ale v některých oblastech může být tato rychlá expanze zpomalena nebo zastavena (trvale nebo dočasně) nějakým místním procesem, třebas kvantovou fluktuací pole či křivosti prostoročasu. Tato lokální oblast je sice obklopena ostatním vesmírem, který stále pokračuje ve své exponenciální expanzi, avšak uvnitř této "vesmírné bubliny" mohou vzniknout specifické fyzikální zákony. Mohly se zde jinak oddělovat základní interakce, s jiným rozvinutím či kompaktifikací dimenzí, s jiným narušením symetrií, což by vedlo k tomu, že základní částice mohou nabýt odlišné hmotnosti a vzájemné interakce. Vznikne tím odlišná fyzika a chemie, jiné vlastnosti atomů (nebo prostor bez existence stabilních atomů...). Mohlo by hypoteticky vzniknout nekonečně mnoho takových samostatných oblastí - "minivesmírů", metagalaxií, s různými vlastnostmi ...
A koncept "chaotické inflace" dokonce vede k neustálému primárnímu vzniku zcela nových "vesmírů", vždy a všude..!.. Musíme však přiznat, že všechny tyto koncepce jsou již velmi spekulativní, mimo vědeckou astrofyziku, spíše na úrovni "sci-fi" ...

Možnosti ověření inflačního modelu
Přímo prozkoumat či ověřit tak hluboce "dějinami zasutou" událost, jako je inflační expanze na samém začátku evoluce vesmíru, samozřejmě není možné. Každopádně se musíme spoléhat pouze na nepřímé důkazy či indicie. Ve prospěch inflační hypotézy by mohly hovořit tři pozorovatelné indicie :
¨ Plochost a homogenita vesmíru
To se opravdu pozoruje, je to však argument a posteriori, kvůli němuž byl inflační scénář vlastně vymyšlen...
¨ Gaussovské škálové spektrum fluktuací hustoty látky,
které vznikllo inflačním roztažením stochastických kvantových fluktuací předinflační epochy - bylo diskutováno výše v pasáži "Zárodečné nehomogenity a velkorozměrová struktura vesmíru". Toto rozdělení nehomogenit, z nichž později vznikly galaxie a kupy galaxií, je možno pozorovat pomocí dostatečně přesného měření fluktuací reliktního záření (výsledky se budou nepochybně zpřesňovat).
¨ Primordiální gravitační vlny
Při tak gigantickém a rychlém ději jako je inflace, by mělo dojít k intenzívnímu rozvlnění křivosti prostoročasu - měly by vzniknout mohutné primordiální gravitační vlny, které se od té chvíle budou šířit vesmírem. Jejich původní amplituda by byla úměrná druhé mocnině energie uvolněné při inflaci. S expanzí vesmíru slábnou a nyní se vyskytují jako velmi slabé a dlouhovlnné reliktní gravitační vlny, mimo možnosti detekce v dohledné budoucnosti. V době, kdy byly tyto gravitační vlny ještě poměrně silné, na konci éry záření, však mohly způsobit částečnou polarizaci tehdy vznikajícího (oddělujícího se) elektromagnetického záření, které nyní pozorujeme jako mikrovlnné reliktní záření (vznik a vlastnosti reliktního mikrovlnného kosmického pozadí byly rozebírány §5.4, pasáž "Mikrovlnné reliktní záření - posel zpráv o raném vesmíru"). Při dostatečné přesnosti a citlivosti měření této polarizace (zvláště jejího vířivého módu B) by bylo možno hypotetické inflační primordiální gravitační vlny takto nepřímo prokázat (je diskutováno v §2.7, pasáž "Měření polarizace reliktního mikrovlnného záření") - a jejich prostřednictvím "nahlédnout" do inflační fáze.

Původ přírodních konstant
Ve fyzikálních zákonech vystupují - kromě proměnných hodnot zkoumaných fyzikálních veličin (síly, rychlosti, energie, potenciálů a intenzit polí) a prostorových a časových souřadnic - i určité konstantní faktory, které se nikdy nemění, jsou podle našich dosavadních poznatků vždy a všude ve vesmíru stejné.
  Těmito primárními přírodními konstantami jsou především: rychlost světla ve vakuu c= 299 792,458 m/s, Newtonova gravitační konstanta G= 6,672.10^-11 Nm²/kg², Planckova konstanta h= 6,6262.10^-34 J s, náboj elektronu e= 1,60219.10^-19 C, hmotnost elektronu m_e= 9,10938.10^-11 kg a řada dalších konstant udávajících klidové hmotnosti elementárních částic, jejich elektromagnetické vlastnosti, jakož i řada konstant sekundárních (odvozených, přepočítávacích faktorů).
  V rámci stávajících fyzikálních teorií nemáme žádné vysvětlení, proč tyto konstanty mají zrovna takové speciální číselné hodnoty, které se neřídí žádným pořádkem? Vysvětlení či "odvození" těchto konstant je jedním z hlavních úkolů unitárních teorií, snažících se vytvořit kompletní sjednocený popis přírody - "teorii všeho" (viz též §B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.").
  Je možné v zásadě dvojí řešení problému fyzikálních konstant v rámci budoucí unitární teorie:
¨ Každá přírodní konstanta má pouze jednu logicky možnou hodnotu. Zatím se však nerýsuje žádná teorie, která by dovedla takové konkrétní hodnoty (nebo aspoň poměry hodnot) předpovědět a odvodit z "prvotních principů"...
¨ Hodnoty přírodních konstant jsou náhodné a ustavily se v důsledku bouřlivých procesů na počátku evoluce vesmíru, z náhodných fluktuací polí, které pak "zamrzly". Pro jejich konkrétní hodnoty není žádné jiné vysvětlení, než antropické - že tvoří vzácnou kombinaci, která umožňuje takovou evoluci hmoty, která vyústí ve vznik myslícího života ve vesmíru (viz §5.7 "Antropický princip a existence více vesmírů"). Při jiné fluktuaci by byly úplně jiné hodnoty těchto základních konstant.
  Podle té druhé možnosti by náš pozorovatelný vesmír mohl být pouze jedním z mnoha izolovaných "ostrovů", obklopených rozsáhlámi prostory bez života - kdy nemohly vzniknout uhlíkové atomy a molekuly DNA, nebo dokonce ani elektrony a protony. Námi pozorované přírodní zákony by byly pouze jakýmsi "jedním vydáním" či "místní realizací" obecných přírodních zákonů (viz též práci "Antropický princip aneb kosmický Bůh").
Proměnnost přírodních konstant ?
Občas se diskutuje i o možné proměnnosti základních přírodních konstant v čase a příp. i v prostoru, v průběhu evoluce vesmíru - o otázce, zda hodnoty základních přírodních konstant (popř. jejich vhodné poměry či kombinace) byly stejné po celou dobu existence vesmíru? Experimentální prověření této okolnosti je mimořádně obtížné, neboť případná proměnnost konstant je velmi pomalá (zlomky promile za miliardu let). Určitou možností by byly přesné spektrometrické analýzy záření přicházejícího z nejvzdálenějších oblastí vesmíru - a tedy vyzářeného před více než 10-12 miliardami let.
  Jemná struktura rozštěpených spektrálních čar je závislá na tzv. konstantě jemné struktury a = e²/2e_ohc = 0,0072973525376 = 1/137,03599968, což je bezrozměrná veličina sestavená z poměru dalších přírodních konstant: e - elementární náboj elektronu, h - Planckova konstanta (redukovaná), c - rychlost světla, e_o - elektrická permitivita vakua (§1.1 "Atomy a atomová jádra", část "Stavba atomů" knihy "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření"). Tato velmi přesně změřená veličina může být vhodným nástrojem pro testování konstantnosti či proměnnosti fundamentálních přírodních "konstant": případné odchylky v energetickém rozložení jemné struktury spektrálních čar záření ze vzdáleného vesmíru od nynějších laboratorně změřených poloh těchto čar by mohly svědčit o proměnnosti konstanty a. Dosavadní spektrometrické výsledky proměnnost konstanty jemné struktury neprokazují. O možné proměnnosti gravitační konstanty viz Dodatek A. "Machův princip a obecná teorie relativity".

Původ prostoročasu, vakua, fyzikálních zákonů ???
I kdyby se podařilo vytvořit onu kýženou "úplnou kosmologickou teorii" (jakkoli je to zatím jen na úrovni hypothéz), stále by nám zůstaly otevřené dvě nejobtížnější a nejfundamentálnější otázky kosmologie a snad i celé fyziky a přírodovědy:
1. Jaký je původ prostoročasu a "vakua", jehož fluktuace následně vedly ke vzniku vesmíru?
2. Jaký je původ základních fyzikálních zákonů, podle nichž vznikl a vyvíjí se náš vesmír? (např. kvantových zákonů, umožňujících zrod energie "z ničeho?)
Základní metodou fyziky a přírodovědy je redukcionismus - snažit se složité jevy převádět a vysvětlovat pomocí jevů jednodušších a fundamentálnějších. Např. konečným cílem unitární teorie pole je všechny 4 interakce vysvětlit pomocí jediného unitárního pole, jehož projevem by pak byly i všechny elementární částice a interakce mezi nimi.
Nejjednodušším "polem" je vakuum - obecně zakřivený prostoročas, z geometrického hlediska charakterizovaný obecnou teorií relativity jež je zároveň fyzikou gravitace, v němž navíc platí zákonitosti kvantové teorie pole. Popř. nějaká obecnější varieta s více rozměry, v jejímž rámci fungují vícedimenzionální unitární teorie pole. Zde kvantové fluktuace metriky či jiných geometrických struktur mohou vést ke zformování "okrsku", který pak již podle zákonitostí teorie pole včetně gravitace může zpočátku exponenciálně (inflačně) a posléze Fridmanovsky expandovat - zrodí se nový vesmír. Existenci této počáteční (či permanentní a vše prostupující) variety je třeba postulovat, stejně jako platnost základních fyzikálních kvantově-gravitačních zákonů, které to všechno "spustí" a řídí. Původ těchto dvou primárních postulovaných východisek, a tím i původ vesmíru z hlediska důvodu jeho existence, asi musíme nechat v transcendentní rovině (na "Bohu" ..?.); bude - snad věčně? - zahalen tajemstvím....
Některé další filosofické a gnoseologické aspekty odhalování přírodních zákonitostí, vytváření jejich modelů a formulování fyzikálních teorií jsou diskutovány v §1.1, pasáž "Přírodní zákony, modely a fyzikální teorie" a v §1.0 "Fyzika - fundamentální přírodní věda" knihy "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".

Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu :
Gravitace ve fyzice	Obecná teorie relativity	Geometrie a topologie
Černé díry	Relativistická kosmologie	Unitární teorie pole
Antropický princip aneb kosmický Bůh
Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření
AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie


5.4. Standardní kosmologický model. Velký třesk.		5.6. Budoucnost vesmíru

Inflační model, kvantová kosmologie a existence více vesmírů