Antropický princip aneb kosmický Bůh

1. Ú v o d
Přemýšliví lidé se odedávna zajímají nejen o problémy každodenního života a lokální projevy přírody, ale kladou si - aspoň někdy - i "věčné" otázky globálního, ba eschatologického charakteru. Některé z nich se týkají vesmíru :

Jakou má vesmír velikost, tvar a strukturu? Je konečný nebo nekonečný? Jak se vyvíjí?
Je zde vesmír od věčnosti do věčnosti, nebo kdysi vznikl - a zase zanikne?
Co je podstatou vesmíru? Vznikl vesmír spontánně, nebo byl stvořen Bohem?
Existují i jiné vesmíry?

Je vznik života jevem zákonitým nebo náhodným? Vznikl život i jinde ve vesmíru? Existují mimozemské civilizace?
Jaké je naše místo ve vesmíru? - jsme jen bezvýznamnou lokální fluktuací entropie, nebo je vesmír sestaven pro nás?
Existuje Bůh? - a pokud ano, kde a jak ho hledat?

V naší přednášce se pokusíme z fyzikálního hlediska zamyslet nad některými z těchto otázek, jakož i nad filosofickými aspekty současné astrofyziky a kosmologie.

První skupinou otázek zmíněných v "Úvodu", tj. globální stavbou a vývojem vesmíru jako celku, se zabývá kosmologie. Kosmologii lze považovat za interdisciplinární obor na pomezí astronomie, fyziky a filosofie.
Ve starověku a středověku stála kosmologie na mystických základech. Vzhledem k nedostatku znalostí o přírodě a vesmíru ji tvořily naivní pozemské představy, mající málo společného se skutečností. Charakteristickým rysem tehdejší přírodovědy byla propast oddělující zákony pozemské přírody od "nebeských" zákonů vesmíru. Teprve bádání Galileiho, Koperníka, Keplera a hlavně Newtona překlenuly tuto nesmyslnou propast a naznačily, že ve světě patrně platí univerzální fyzikální zákony, kterými se řídí jak pozemská příroda, tak vesmírná tělesa. Později spektrometrická analýza záření přicházejícího i z těch nejvzdálenějších končin vesmíru ukazala, že přírodní děje probíhající zde na Zemi i v celém pozorování dostupném vesmíru, se řídí stejnými fyzikálními zákony mechaniky, gravitace, elektrodynamiky, atomistiky, jaderné fyziky, termodynamiky, fyziky plasmy atd.

Klasický "návod" jak pochopit vesmír lze tedy zhruba popsat následujícím schématem :

Aby vůbec byla šance aspoň rámcově popsat tak složitý (vlastně nejsložitější) objekt jako je vesmír, musíme se nutně uchýlit k dalekosáhlým zjednodušením a idealizacím, které abstrahují od lokálních struktur a zvláštností, avšak zachovávají důležité globální rysy vesmíru: vytváříme kosmologické modely.
Nejjednodušší modely jsou založeny na mechanických představách a Newtonových zákonech dynamiky a gravitace, ty složitější zahrnují efekty obecné teorie relativity. Často se znázorňují pomocí našemu zraku přístupným obrázkům jednorozměrným či dvourozměrným (např. povrch nafukujícího se balónku).

Kromě těchto obecných principů vychází současná kosmologie ze dvou důležitých faktů :

Sloučením obecné teorie relativity a kosmologie tak vzniká relativistická kosmologie. V přednášce budou stručně nastíněny základní principy relativistické kosmologie a vlastnosti některých kosmologických modelů *). Nejdůležitějším z nich je Fridmanův model, který spolu s Hubbleovým zákonem červeného posuvu spekter vzdálených galaxií vede k závěru, že vesmír jako celek se rozpíná.
*) Fyzikální aspekty relativistické kosmologie jsou podrobněji rozebírány v kapitole 5 "Relativistická kosmologie" knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".

Relativistická kosmologie v koprodukci s dalšími fyzikálními obory (jako je atomová a jaderná fyzika, termodynamika, hydrodynamika, fyzika elementárních částic) dospěla k tzv. standardnímu kosmologickému modelu vzniku a vývoje vesmíru. Podle tohoto modelu se vesmír zrodil zhruba před 13-15 miliardami let ve velmi žhavém a hustém stavu, při tzv. velkém třesku. Od té doby se vesmír rozpíná a chladne. Historie expandujícího vesmíru se obvykle rozděluje na 4 význačné etapy: hadronová éra, leptonová éra, éra záření a éra látky *); v přednášce budou tato období stručně charakterizována *).
*) Podrobněji viz §5.4 "Standardní kosmologický model. Velký třesk" v téže monografii "Gravitace, černé díry ...".

Scénář standartního kosmologického modelu poměrně přesvědčivě vysvětluje stavbu a vývoj vesmíru a je nyní téměř všeobecně přijat. Přesto zde však existují některé problémy a sporné otázky. První je problém počáteční singularity a tím konečnosti vesmíru v čase - otázka vzniku či stvoření vesmíru ("co bylo, když ještě nic nebylo?"). V této souvislosti poznamenejme, že představa oscilujícího vesmíru, často uváděná v populárních (někdy i v odborných) publikacích, je paradigma; není v souladu s termodynamikou ani s obecnou teorií relativity: pokud je Fridmanovský vesmír uzavřený, je jednocyklový! Dále je to problém globální homogenity a izotropie vesmíru, který naráží na existenci horizontu událostí ve Fridmanově kosmologickém modelu: vzdálené (protilehlé) oblasti raného vesmíru se od sebe rozletí příliš rychle, než aby se stačily "dohodnout" že se mají uspořádat tak, aby vesmír později vykazoval tak dokonalou homogenitu a izotropii, jakou pozorujeme. Dalším globálním problémem je záhada tzv. rovinnosti raného vesmíru: proč byla počáteční rychlost expanze vesmíru s nesmírnou přesností "naladěna" na únikovou rychlost (neboli hustota hmoty velmi raného vesmíru byla naprosto přesně rovna kritické hustotě)?

Na zmíněné otázky je standardní kosmologický model schopen odpovědět pouze výmluvou, že počáteční podmínky při velkém třesku byly - náhodou či Božím přičiněním? - právě takové, že vesmír má nyní takovou strukturu, jakou pozorujeme. Otázky vzniku vesmíru a původu jeho vlastností byly často odkazovány do oblasti metafyziky a teologie.
Ve standartním modelu jsou i další "drobnější" problémy, např. problém reliktových magnetických monopólů a dalších exotických částic (které by v nepřípustném množství měly ve vesmíru přetrvávat z období velkého třesku), problém spektra zárodečných nehomogenit atd.

Je tomu nedávno, co fyzikové zabývající se kvantovou mikrofyzikou velmi raného vesmíru našli elegantní možnost řešení problémů standardní kosmologie. Tento nový rozvoj kosmologie velmi raného vesmíru začal v r.1981, kdy americký fyzik A.Guth na základě analýzy fázových přechodů v grandunifikačních teoriích vyslovil hypotézu tzv. inflační expanze vesmíru, podle níž se vesmír v nejranějších stádiích své evoluce po kratičkou dobu rozpínal s exponenciálně narůstající rychlostí. Po skončení procesů fázového přechodu se pak vesmír začal rozšiřovat podle Fridmanova zákona, jak jej známe dnes. Tuto hypotézu zakrátko rozpracovali další astrofyzikové (např. Linde, Steinhadt, Albrecht, Hawking), kteří navrhli několik variant scénářů inflační expanze vesmíru (neoinflační modely, chaotická inflace) - viz §5.5 "Mikrofyzika a kosmologie. Inflační vesmír." knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".

Představa inflační expanze velmi raného vesmíru řeší přirozeným způsobem většinu problémů standardního modelu. Celý náš pozorovatelný vesmír (metagalaxie) totiž vznikl inflační expanzí jediné velmi malé (a tudíž příčinně souvislé) prostorové oblasti předinflačního období. Takto vzniklá oblast vesmíru bude automaticky homogenní a izotropní, bude prakticky rovinná a výskyt případných exotických částic z předinflačního období se zředí na prakticky nulovou hustotu.

Znázornění velikosti vesmíru pro různé modely expanze.

a) Standardní model

b) Model s prostou inflací

c)
Model chaotické inflace - pozorovatelná část našeho vesmíru by zde byla jen nepatrnou částečkou jedné z mnoha metagalaxií

Koncepce inflačního vesmíru vede k podstatným změnám v našich představách o vzniku a globální struktuře vesmíru. Především, vesmír je patrně mnohem větší, než se předpokládalo: žijeme uvnitř metagalaxie, která je jen zcela nepatrnou částí celku vzniklého inflační (a posléze Fridmanovskou) expanzí. Dále, fázové přechody unitárního pole doprovázené inflační expanzí mohly vzniknout spontánně v řadě míst velmi raného vesmíru. Celý Vesmír by potom sestával z mnoha samostatných "minivesmírů" (metagalaxií) s různými vlastnostmi - viz §5.5., pasáž "Vznik více vesmírů" v monografii "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".

Ještě dále v tomto směru jdou některé koncepce kvantové kosmologie: podle nich mohou všude a neustále spontánně vznikat "nové vesmíry" z dostatečně silných kvantových fluktuací polí ve vakuu, které podlehnou inflační expanzi. Podle kvantové teorie (v souvislosti s Heisenbergovými relacemi neurčitosti) je totiž vakuum v mikroměřítcích zaplněno chaotickými kvantovými fluktuacemi polí i metriky prostoročasu o nejrůznějších amplitudách a rozsazích. V oblasti Planckových délek (10^-33cm) jsou fluktuace již tak silné, že fluktuuje i topologie prostoročasu ("pěnovitá" struktura vakua). Naprostá většina kvantových fluktuací vzápětí (během Planckova času) zaniká. Existuje však určitá pravděpodobnost vzniku dostatečně intenzívní a přitom dostatečně rozsáhlé fluktuace, u níž je hustota energie uvažovaného (většinou skalárního) pole konstantní v oblasti o velikosti přesahující kauzální (de Sitterův) horizont, daný hustotou energie tohoto pole. Za této situace potom podle Einsteinových-Fridmanových rovnic bude měřítkový faktor růst podle exponenciálního zákona - dojde k inflační expanzi této oblasti, která přeroste v "nový vesmír".
Tímto způsobem by tedy mohly všude a neustále vznikat "minivesmíry" a občas inflační expanzí i "skutečné vesmíry". Tyto vesmíry budou mít nejrůznější vlastnosti včetně různého počtu rozměrů (dimenze) prostoročasu. Dynamika chování polí během inflace a při fázovém přechodu, spolu s počtem dimenzí v nichž proběhla inflace a počtem dimenzí které zůstaly zkompaktifikované, určuje v každém takovém vesmíru strukruru prostoročasu, vlastnosti fyzikálních interakcí a elementárních částic.
Celý Vesmír se tak jeví jako kypící "pěna" rozpínajících se "bublin" - samostatných vesmírů, z nichž každý se řídí svými vlastními zákony fyziky. Tyto paralelní vesmíry, pohybující se výchozí varietou, tzv. hyperprostorem, žijí svým "vlastním životem". Cokoli, co je fyzicky možné, se může odehrát v nějakém paralelním vesmíru.
Náš vesmír by mohl být součástí "moře" nekonečného množství jiných paralelních vesmírů. A celý pro nás viditelný vesmír je jen malou oblastí v jedné z těchto bublin. Jinak jen velmi málo bublin má fyzikální a geometrické vlastnosti vhodné pro vytvoření složitějších struktur - galaxií, hvězd, planet a nakonec života.
Mechanismus inflační expanze a její vliv na globální strukturu vesmíru je v přednášce stručně vysvětlen a názorně ilustrován na obrázcích - fyzikální podrobnosti viz opět §5.5 "Mikrofyzika a kosmologie. Inflační vesmír" monografie "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".

3. Koncepce mnoha vesmírů
S představou více vesmírů - multivesmíru - se v astrofyzice a kosmologii setkáváme v zásadě ve třech souvislostech :

a) Everetova-Wheelerova interpretace kvantových zákonitostí
Existuje nekonečně mnoho vesmírů v konfiguračním prostoru kvantové mechaniky. Při každé interakci se realizuje nejen výsledný stav v našem vesmíru, ale i všechny ostatní možné stavy v jednotlivých vesmírech - realizují se všechny "promarněné šance" z našeho vesmíru.
Každá historická událost se odehrává různě ve všech možných variantách v různých paralelních světech..?.

b) Geometricko-topologické vlastnosti prostoročasu - černé díry
Rotující nebo elektricky nabité černé díry mají složitou geometrickou a topologickou strukturu prostoročasu - mohou být mosty (tunely) do jiných vesmírů. Podrobnější rozbor však ukazuje, že tato možnost je jen teoretická. Cauchyovy horizonty uvnitř černých děr, umožňující proniknutí částice do kauzálně oddělené oblasti prostoročasu - jiného vesmíru, jsou nestabilní vůči perturbacím polí vně černé díry i vůči kvantovým fluktuacím, takže ve skutečnosti se asi nerealizují.
Podrobnější rozbor viz §3.5 a §4.4. knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu", zvláště pak pasáž "Černé díry - mosty do jiných vesmírů?".

Podle některých unitárních teorií pole (viz "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.") mohou být v prostoročase dodatečné "extra-dimenze", které jsou pro nás skryté - jsou svinuty (zkompaktifikovány) do nepatrných sub-mikroskopických velikostí; v našem Vesmíru jsou rozvinuty 3 prostorové dimenze a 1 časová dimenze. Spolu s naším Vesmírem (makroskopicky 3+1-rozměrným) možná koexistují další "paralelní" vesmíry (s naším jen volně "ideově podobné") s jinými rozvinutými a zkompaktifikovanými dimenzemi (srov. "Antropický princip a existence více vesmírů"). A snad i nespočetné množství dalších "vesmírů", v nichž je to všechno ještě úplně jinak..?.. I pokud by takové "vesmíry" existovaly, byly by mimo naše možnosti prostoročasového poznání - byly by pro nás asi principiálně nedostupné a nepozorovatelné..?..

Různé významy pojmu "vesmír"
Je třeba upozornit na terminologické a filosoficko-metodologické problémy koncepce více vesmírů. Pojem "vesmír" se totiž užívá v několika významech, z nichž základní jsou tyto tři :

Jedna ze základních otázek astrofyziky a kosmologie zní: Proč je vesmír sestaven právě tak (specificky) a ne jinak? Fyzikální zákony by přece připouštěly existenci vesmíru i se zcela jinými vlastnostmi! Ukazuje se, že i fakt naší lidské existence umožňuje podívat se na tuto otázku, jakož i na otázku místa člověka ve vesmíru, z poněkud neobvyklého úhlu. Jaké zákonitosti a jevy vůbec umožnily, že zde na Zemi - a možná i v mnohých biosférách jinde ve vesmíru - se vyvinul život a nakonec i tvorové schopní zamýšlet se nad svým původem? Tento přístup se označuje souhrnným názvem antropický princip.
Počátky antropického principu byly předznamenány úvahami o podivuhodných vztazích a poměrech mezi "velkými čísly" charakterizujícími fyzikální konstanty vesmíru a mikrosvěta (např. poměr velikosti vesmíru a atomového jádra, či poměr vazbových konstant jednotlivých druhů interakcí), na které již v 30.letech upozornil P.Dirac. Zda určité nápadné koincidence v těchto číslech (lišících se desítkami řádů) jsou náhodné, nebo mají nějaký hlubší význam? V 60. a 70.letech někteří odborníci v astrofyzice a kosmologii (především pak Dicke, Carter, Hawking, Collins, Wheeler a další) poukázali na to, že ze samotného faktu naší lidské existence plynou některá důležitá omezení na počáteční podmínky a průběh evoluce vesmíru (viz obrázek), jakož i na hodnoty "konstant" a parametrů ve fyzikálních zákonech. Samotný název antropický princip poprve použil v r.1968 B.Carter.
Ostatně, označení "princip" je možná poněkud nešťastné a zavádějící - nejedná se o žádný ústřední princip ve fyzikálním, astronomickém či obecně přírodovědeckém poznání. Antropický "princip" je spíš jakýsi "konglomerát" specifických myšlenek, koncepcí a souvislostí, majících co říci k záhadě vzniku a vývoje našeho tak specifického vesmíru. Astrofyzikální aspekty antropického principu jsou diskutovány v §5.7 "Antropický princip a existence více vesmírů" již shora citované knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".
Proč existuje "něco" a ne "nic" ?Náš svět je naplněn spoustou zajímavých věcí - miliardy galaxií, mlhovin, triliony hvězd, planet a dalších struktur ve vesmíru. Na naší planetě (a něco z toho možná i na jiných planetách) jsou krásné přírodní útvary - hory, řeky, moře, stromy a nespočet dalších rostlin a živočichů, my lidé. Proč všechny tyto zajímavé a složité věci vůbec existují?: "Proč existuje 'něco', místo toho aby neexistovalo 'nic'..?.." - toto je nejzávažnější otázka fundamentální fyziky.
Základní fyzikální zákony, včetně teorie relativity, kvantové a částicové fyziky, totiž naznačují že vesmír by s největší pravděpodobností měl být celkem nudným místem - měl by být temný, nehostinný, bez makroskopických struktur a tím pádem samozřejmě bez života... Speciální vlastnosti vesmíru nedovedeme vysvětlit. Určitou možností to pochopit by byla hypotéza, že žijeme v multivesmíru. Ve většině jednotlivých vesmírů téměř nic neexistuje, v naprosté prázdnotě a temnotě se inkoherentně šíří fluktuující pole a pohybují se jen kvanta polí a částice, bez jakýchkoli struktur. Ale my žijeme v jednom z těch mála vesmírů, kde zákony fyziky umožňují aby 'něco' existovalo - aby mohly vznikat a vyvíjet se složitější struktury (viz níže "Koncepce více vesmírů").

Děje v přírodě a vesmíru, jeho struktura a evoluce, se odehrávají podle fyzikálních zákonů. Kromě tvaru funkčních závislostí mezi fyzikálními veličinami obsahují tyto zákony soubor základních přírodních konstant - parametrů, jejichž hodnoty určují "míru či intenzitu" příslušného procesu. V naší přírodě jsou tyto konstanty přesně dané (změřené), avšak v zásadě by mohly nabývat různých hodnot; přírodní děje by pak probíhaly jinak. Na hodnoty některých parametrů je evoluce přírody velmi "citlivá". Pod "přesným vyladěním" zde rozumíme situaci, kdy malé změny určitých parametrů by mohly způsobit velké změny evoluce systému - v tomto případě vesmíru, v němž by mohl nebo nemohl vzniknout a existovat život.

Z globálně-kosmologického hlediska :
Aby mohl vzniknout a rozvíjet se život, rychlost expanze vesmíru musí ležet v úzkém "dovoleném rozmezí" kolem kritické (únikové) rychlosti. Kdyby rychlost expanze byla podstatně menší než kritická, rozpínání vesmíru by se záhy zastavilo a přešlo ve smršťování, takže by zde nebylo dost času pro vznik a rozvoj života. Kdyby se vesmír naopak rozpínal rychlostí podstatně vyšší než úniková, hmota by se příliš rychle rozředila a rozptýlila natolik, že by nemohly vzniknout gravitačně vázané struktury jako jsou galaxie a hvězdy, které jsou potřebné pro vznik složitějších prvků a posléze života.

Z hlediska fyzikálních konstant :
Podobně, kdyby fyzikální konstanty měly poněkud jiné hodnoty, resp. poměry hodnot (stačí jen o několik málo procent), než je tomu v naší přírodě, evoluce vesmíru by rovněž probíhala jinak a nevedla by ke vzniku života *) - alespoň ne v nám známých formách založených na organických sloučeninách uhlíku (o důležitosti uhlíku jako základního biogenního prvku viz níže "Uhlík - základní biogenní prvek").
*) Po pravdě řečeno, k tomuto vývodu dospíváme tehdy, když měníme jeden z fyzikálních zákonů, či jeho parametrů, přičemž ostatní necháváme nezměněny. Potom opravdu často jen nepatrná změna jenoho z fyzikálních zákonů by natolik změnila vývoj vesmíru, že by to znemožnilo existenci života. Změníme-li hypoteticky parametry ve standardním modelu částicové fyziky např. tak, že silná jaderná interakce by byla poněkud slabší, jaderná nukleosyntéza v nitru hvězd by vytvořila příliš málo uhlíku, kyslíku, dusíku a dalších biogenních prvků (stelární nukleogeneze je podrobněji rozebírána v §4.1, část "Termonukleární reakce v nitru hvězd" monografie "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu"). Podobně kdyby hmotnosti kvarků "u" a "d" byly poněkud jiné, mohl by se např. proton stát nepatrně těžší než neutron, protony by se rozpadly na neutrony a nevznikly by žádné atomy.
Změna síly slabé interakce by změnila průběh prvotní nukleosyntézy na počátku vesmíru (a později i termonukleárních reakcí v nitru hvězd), což by rovněž mohlo změnit zastoupení prvků v neprospěch složitějších prvků organické chemie a vzniku života. Pokud by síla slabé interakce byla menší, neutrony by se rozpadaly pomaleji a většina by se jich v leptonopvé éře stačila sloučit s protony na hélium (k podobnému efektu by došlo, kdyby rychlost expanze vesmíru na počátku byla nižší). Vedlo by to k deficitu protonů - hmota ve vesmíru by sestávala hlavně z hélia, nebyl by dostatek vodíku k pozdějšímu vytvoření vody a uhlovodíků nezbytných pro život (primordiální nukleogeneze pro podmínky našeho vesmíru je podrobněji rozebírána v §5.4 "Standardní kosmologický model. Velký třesk. Formování struktury vesmíru.", pasáž "Primordiální nukleosyntéza").
Zatím není dostatečně prozkoumána situace, kdy bychom současně změnili dva či více parametrů nebo fyzikálních zákonů zároveň (to může být úkolem budoucích výzkumů jaderné astrofyziky a kosmologie). Můžeme si představit takové "šikovné" změny dvou nebo více parametrů, při nichž by se mohlo stát, že jejich důsledky pro chemický vývoj vesmíru se v jistém smyslu "vykompenzují". Vedle specifických fyzikálních zákonů s hodnotami parametrů, jak je pozorujeme v našem antropickém vesmíru, tak možná existují další "sady" zákonů s jinými hodnotami parametrů, které mohou vyústit v evoluci vesmíru sice jiného než ten náš, ale přesto umožňující složité reakce a vznik života... Dokonce si lze hypoteticky představit vesmír s takovou kombinací fyz. zákonů-konstant-parametrů, ve kterém by podmínky pro vznik a vývoj života byly ještě vhodnější než v tom našem..?!.. A takové alternativní vesmíry možná skutečně vznikají a existují..?.. - v rámci koncepce více vesmírů...
Fyzikálně možné stavy, jakých vesmír může nabývat, umožňují vznik života pouze ve velmi úzkém rozmezí; stačí jen malá odchylka a vesmír bude z fyzikálního hlediska dál existovat, ale již v něm nebude možný život. Přesné nastavení - jemné "vyladění" - všech těchto nutných hodnot a specifických podmínek se jeví jako velmi nepravděpodobná náhoda; tím spíše když je nutno "zřetězení" jednotlivých nepravděpodobných stavů v souvislý sled podmínek, který vyústí ve vznik života a nakonec inteligentního pozorovatele. Nebo je za tím "něco", co astrofyzice a kosmologii uniká? Právě na to se snaží odpovědět antropický princip.

Objektivní a univerzální "definice" života, která by zahrnovala všechny různorodé formy života (včetně již vymizelých či dosud neobjevených), není nikterak snadná. Shrneme-li některé základní společné vlastnosti dosud známých organismů, pak můžeme zjednodušeně říci: Život je samoudržujícím se a reprodukujícím se chemickým systémem, v němž fungují mechanismy zpětné vazby, který se sám uspořádává (navzdory všeobecné tendenci v přírodě směřovat k větší neuspořádanosti - růtu entropie) a je schopen evoluce.
Důležitou okolností pro správné chápání života bylo vyvrácení tzv. vitalismu - předpokladu, že složité "organické" látky vznikají působením jakýchsi specifických "vitálních sil", které jsou vlastní pouze živým organismům (jsou odlišné od sil ovládajících neživou přírodu). Pečlivé fyzikálně-chemické výzkumy s naprostou jistotou ukázaly, že ani jeden atom v jakémkoli živém organismu se nijak neliší od příslušného atomu v neživé "anorganické" přírodě. Rovněž všechny složité "organické" molekuly v organismech mohou být (aspoň v principu) připraveny syntézou anorganických atomů vodíku, uhlíku, kyslíku, dusíku, síry, fosforu a příp. dalších. To, co činí organismus živým, není nějaká tajemná "životní-vitální síla", ale úžasná kombinace a souhra nesčetných chemických a biofyzikálních procesů, které se v živém organismu odehrávají. Je to způsobeno především schopností uhlíku vytvářet neobyčejnou rozmanitost sloučenin. Atomy uhlíku se mohou spojovat navzájem a s jinými atomy nejen do jednoduchých molekul (lineárních nebo cyklických), ale i do řetězců, které mohou mít stovky, tisíce až miliony článků - vytvářet makromolekuly. Při zástavě životních funkcí - smrti organismu - se žádný z jeho atomů "neztratí", ztratí se jen koordinace zmíněných složitých procesů; a mnohé složité "organické" molekuly se posléze rozloží na jednodušší.
Základem biologie je nauka o stavbě a činnosti buňky jakožto základního stavebního kamene organismů. Biologické děje v buňkách i v celém organismu jsou založeny na chemických reakcích především složitých organických sloučenin uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku, síry, fosforu a dalších prvků, které probíhají převážně ve vodním prostředí. Teprve objev buněk a postupné poznávání složitých biochemických reakcí, probíhajících v buňkách na molekulární úrovni, přeměnilo koncem 19. a ve 20. stol. biologii a medicínu z popisné empirické nauky (popis druhů, "počítání okvětních lístků a tyčinek", vnější projevy nemocí, ..., s mnoha nepodloženými a chybnými domněnkami) na skutečnou vědu, umožňující na jednotném exaktním základě pochopit podstatu a fungování života, za fyziologických i patologických situací. Výzkum složitých biochemických pochodů na subcelulární úrovni bude ještě dlouho pokračovat. O buňkách, jejich stavbě a činnosti je podrobněji pojednáno v §5.2, část "Buňky - základní jednotky živých organismů" monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".
Může fungování života a jeho evoluce porušovat 2.zákon termodynamiky ?
Veškeré přírodní dění probíhá na nejnižší úrovni podle fyzikálních zákonů mechaniky, elektřiny a magnetismu, atomové a jaderné fyziky. Z makroskopického hlediska se neuspořádaný pohyb atomů a molekul v látkách analyzuje pomocí termodynamiky, založené na kinetické teorii tepla - teplo je projevem kinetické energie pohybu atomů a molekul v látce. Kromě nejznámější veličiny teploty T (dané střední kinetickou energií částic.....) a tepla Q (......) se zavádí entropie S, což je termodynamická veličina vyjadřující teplo přenášené v reverzibilním procesu dělené teplotou, při které k přenosu dochází: DS = DQ/T. První zákon termodynamiky je zákon zachování energie~tepla. Druhý termodynamický zákon říká, že teplo nemůže samovolně přecházet z chladnějšího tělesa na teplejší těleso. Vyjádření pomocí entropie říká, že v uzavřeném systému se entropie nemůže snižovat.
Mikroskopické vysvětlení termodynamiky je založeno na statistické mechanice, která.aplikuje Newtonovu mechaniku (a následně i kvantovou mechaniku) na pohyb a interakce molekul a atomů. Mikroskopické vysvětlení entropie je S = k_B.lnW, kde k_B je Boltzmanova konstanta a W je počet různých možných konfigurací systému. Na molekulární úrovni souvisí entropie s uspořádaností či neuspořádanosti daného systému částic - molekul. Entropie kvantifikuje neuspořádanost na molekulární úrovni.
Živé organismy vykazují vysoký stupeň organizace. Jejich složité biochemické látky mají specifickou entropii podstatně nižší než jednoduché chemikálie z nichž vznikly (hlavně CO₂ a voda). Organismy sice nejsou uzavřené systémy, intenzivně komunikují s okolím. Přesto však může být zajímavé položit si otázku, kde je kompenzována ta snížená (negativní) entropie? Odpověď zní, že je to obrovský tok energie a entropie ze Slunce, přes biosféru a ven zpátky na oblohu do okolozemského vesmíru. Vstupní fotony přicházejí ze Slunce (při ~6000oK) s nízkou entropií a nakonec odcházejí ven přes horní vrstvy atmosféry (~255oK) ven na noční oblohu (~3oK).
Tedy život, ani jeho biologická evoluce, nijak neporušují 2.zákon termodynamiky, jak účelově argumentují někteří kreacionisté...
Kde a jak může vzniknout život ?
Tak složitý fenomén, jakým je život, se ve vesmíru sotva může vyvinout v nějakém libovolném prázdném místě v prostoru. Přinejmenším musí být přítomen zdroj energie a vhodný materiální nosič života. Zdroji zářivé energie ve vesmíru jsou hvězdy a vhodnými materiálními nosiči, schopnými zajistit vhodné a dlouhodobě stabilní podmínky pro časově náročný proces vzniku a evoluce života, jsou planety obíhající kolem hvězd - je podrobněji diskutováno níže v pasáži "Životodárné hvězdy a planety". Na těchto planetách s vhodnými podmínkami by život "pozemského typu" mohl nejpravděpodobněji vznikat a vyvíjet se nejprve v mělčinách teplých moří, zalitých světlem a tepelným zářením z mateřské hvězdy. Hypoteticky je však i jiná možnost :
Vznik života v termálních podmořských hlubinách ?
Za specifických okolností by se snad život mohl vyvinout v podpovrchové vodě i na vzdálenějších chladných terestrických planetách, nebo na měsících obíhajících kolem velkých planet, vzdálených od mateřské hvězdy. Potřebné teplo by mohly dodávat slapové síly vznikající při oběhu (viz §1.2, pasáž "Gravitační gradienty - slapové síly" v knize "Gravitace, černé díry..."), které dynamicky deformují - "hnětou" - materiál planety či měsíce, čímž se třením generuje tepelná energie. Dalším zdrojem vnitřní tepelné energie by po stamiliony i miliardy let mohl být pomalý radioaktivní rozpad přírodních radioisotopů uranu, thoria a draslíku (viz §1.4 "Radionuklidy", pasáž "Geologický význam přírodní radioaktivity" v knize "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření"). Nitro takové planety či měsíce by dlouhodobě mohlo mít teplotu stovek i tisíců stupňů. Pokud je tam větší množství vody - moře, oceán, na mořském dně mohou být hydrotermální průduchy, kterými horké plyny ze žhavého nitra vyvěrají a probublávají vodou směrem nahoru. V okolí těchto míst může být přiměřená teplota (cca 10-40^oC), dostatek kysličníku uhličitého a rozpuštěných minerálů na to, aby se zde mohla "vařit" prebiotická chemie a posléze vznikat prekurzory membrán, samoreplikujících se organických molekul a nakonec metabolismu..?.. Taková "poklidná" místa, chráněná před nepříznivými událostmi pustošícími povrch planety, mohou rozvíjejícímu se životu poskytnout živiny, energii a bezpečné útočiště. Je to všechno zatím diskutabilní, srovnejme též možnosti nastíněné níže v pasáži "Jak vznikl život?".
Pozn.: Zde na Zemi se v podmořských hlubinách nacházejí takové geotermální průduchy, v jejichž okolí to překypuje životem. Tento život zde však nevznikl, nýbrž příslušné organismy se tam dostaly odjinud a přizpůsobily se specifickým podmínkám.
Jedno takové místo, kde se vyvinul život, důvěrně známe. Je jím systém: [hvězda = Slunce] + [planeta = Země]. Na naší Sluneční soustavě však není nic unikátního, co by nemohlo vzniknout i jinde ve vesmíru. Základní fyzikální a chemické procesy se odehrávají stejným způsobem na Zemi i na jiných místech v kosmu (pro tento přírodovědný poznatek se někdy používá název princip uniformity). Tytéž mechanismy, které vedly ke vzniku života na naší planetě, by mohly vytvořit živé systémy i jinde ve vesmíru, kde jsou vhodné podmínky. Postavení Země ve vesmíru není nijak vyjímečné, takže lze snad očekávat nějaké formy života i na jiných vhodných plantách..?.. Kromě toho možná mohou existovat i jiné mechanismy (nám zatím neznámé), které mohou i za odlišných podmínek vyústit ve vznik komplexně organizované hmoty fungující jako to, co nazýváme život.
Hvězd podobných Slunci je jen v Mléčné dráze miliardy, planetární soustavy kolem hvězd jsou přirozeným důsledkem jejich formování z rotující zárodečné mlhoviny (viz §4.1 "Úloha gravitace při vzniku a evoluci hvězd", pasáž "Planety", knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu"). Vzhledem k tomu, že vesmír je obrovský (prakticky nekonečný), mohou se donekonečna opakovat i varianty a "pokusy" o sestavení galaxií, hvězd, planetárních systémů. Může tedy někde existovat i soustava ("podobný svět") jako je naše Sluneční soustava a planeta Země... Nebo i trochu jiný, na němž by poněkud odlišné procesy mohly též umožnit vznik života..?..
Srovnejme však níže poněkud skeptické zamyšlení v pasáži "Unikátnost života? - série velmi nepravděpodobných shod okolností"...
Exoplanety , exoměsíce
Planety mimo sluneční soustavu astronomové nazývají extrasolární či zkráceně exoplanety. Na přímé pozorování planet kolem vzdálených hvězd zatím výkonnost současných dalekohledů nestačí. Existují však nepřímé metody detekce exoplanet (je rovněž popsáno ve zmíněné pasáži "Planety" §4.1 "Úloha gravitace při vzniku a evoluci hvězd" knihy "Gravitace, černé díry ..."). Kolem některých hvězd byly již prokázány planetární soustavy, většinou však pozorujeme velké planety, větší než Jupiter. Na velkých plynných planetách typu Jupiteru sice život být nemůže, avšak kolem nich mohou obíhat kamenné měsíce, na kterých se snad může vyvinout život..?.. Tyto terestrické "exoměsíce" mohou zvyšovat "sortiment" možných životodárných těles ve vesmíru...
V poslední době bylo objeveno i několik exoplanet srovnatelných se Zemí, obíhajících pravděpodobně ve "sféře života". Prokázat existenci života na takových planetách je však neobyčejně obtížné. Jedinou možností je spektrometrická analýza elektromagnetického záření z těchto exoplanet. Zde vyvstává otázka vhodného "biomarkeru" či "biosignatury" - druhu atomů a molekul, jejichž zvýšený výskyt by mohl být specifický pro život (je diskutováno níže v pasáži "Hledání života ve vesmíru - biosignatury").
Životodárné hvězdy a planety
K tomu, aby se na nějaké planetě obíhající kolem určité hvězdy mohl vyvinout život ("životodárná" hvězda a planeta), musí hvězda a příslušná planeta mít některé velmi specifické vlastnosti :

Když to stručně zrekapitulujeme, podmínky pro vznik a evoluci života lze očekávat na kamenných (terestrických) planetách, obíhajících po téměř kruhových dráhách kolem menších hvězd (2. či 3. generace, hlavní posloupnosti) ve vhodných vzdálenostech - v "zóně života". Mohou to být planety podobné Zemi u hvězd typu našeho Slunce. Ale snad ještě vhodnější podmínky pro dlouhodobý vývoj lze očekávat u poněkud větších planet cca 2-5 krát hmotnějších než Země (v literatuře o exoplanetách a astrobiologii se někdy nazývají "Superzemě"), obíhajících kolem menších hvězd - červených trpaslíků. Takové hvězdy mají dlouhodobě stabilní svítivost (po mnoho miliard let) a těžší terestrické planety si dlouhodobě (též po mnoho miliard let) udržují silné magnetické pole, chránící jejich atmosféru před "odfouknutím" hvězdným větrem. Takže celkově by zde bylo dostatek času pro vznik a evoluci života i do vyšších forem, včetně inteligentních...
Dalšími kandidáty na nositele života by mohly být exoměsíce kolem velkých exoplanet.
I při shora zmíněných značně specifických požadavcích existují i v naší Galaxii pravděpodobně miliony hvězd vhodných vlastností, kolem nichž obíhají ve vhodných vzdálenostech planety požadovaných velikostí. A jestliže život vznikl před cca 4 miliardami let z neživé hmoty na nepatrném kosmickém "prášku", kterou je naše Země z vesmírného měřítka, není žádný důvod, proč by nemohl vzniknout i jinde ve vesmíru, byť v jiném čase a v jiné formě. Vždyť přírodní zákony, jimiž se hmota řídí, jsou všude ve vesmíru stejné. Můžeme se tedy domnívat, že život je snad na mnoha místech ve vzdáleném vesmíru..?.. To zatím nikdo neví ... - viz též následující pasáže o vzniku a vývoji života ("Jak vznikl život?", "Inteligentní život ve vesmíru?").
Životodárná hvězda -> v budoucnu i vrah života!
Zatím jsme si diskutovali, jak by mohl na planetě kolem mateřské - životodárné hvězdy vzniknout a rozvíjet se život. Hvězdy však během své existence procházejí různými stádii vývoje. Pro fungování případného života na některé z vhodných planet je vhodná jen doba, po kterou je hvězda na tzv. hlavní posloupnosti, kdy přeměnuje ve svém nitru vodík na hélium. Pro hvězdy typu Slunce toto období trvá několik miliard let (u Slunce je to zatím 4,5 miliard let, je zhruba v polovině svého aktivního života). V daleké budoucnosti, po vyčerpání zásoby vodíku, se uvnitř hvězdy nastartují fúzní reakce těžších prvků (§4.1, pasáž "Termonukleární reakce v nitru hvězd"). Horní vrstvy se začnou rozpínat a hvězda se začne proměňovat v rudého obra. Bude postupně spalovat a pohlcovat planety ve vnitřní části své planetární soustavy. U Sluneční soustavy to bude Merkur a Venuše, příp. v žáru Slunce zanikne i Země. Teplota a zářivý výkon hvězdy však již předtím bude natolik vzrůstat, že teplota na životodárné planetě již bude pro organický život nesnesitelná, vypaří se voda. Životodárná hvězda v pozdních stádiiích své evoluce zahubí veškerý život, na jehož vzniku a rozvoji se dříve významně podílela..!..
Srov. též pasáž "Astrofyzika a kosmologie - lidská beznaděj" v §5.6.
Kdy se ve vesmíru mohl objevit život ?
Z časového hlediska kosmologické evoluce vesmíru (§5.4 "Standardní kosmologický model. Velký třesk. Formování struktury vesmíru." monohrafie "Gravitace, černé díry ...") je jasné, že v raném vesmíru - v pekelné výhni hadronové a leptonové éry, či éry záření, život nebyl možný. Ani v prvních cca 200 milionech let éry látky, kdy ještě neexistovaly těží chemické prvky kromě vodíku a hélia, nemohl život existovat. Teprve po zániku velkých hvězd 1.generace, které termonukleárně "uvařily" uhlík a další těžší prvky (§4.1 "Úloha gravitace při vzniku a evoluci hvězd" téže knihy), mohly vznikat hvězdy 2. a 3. generace a kolem nich planetární systémy s obsahem biogenních prvků. Tam se, za splnění ostatních podmínek diskutovaných výše, šťastnou okolností mohl začít vyvíjet život. Dřívější hvězdy v prvních několika miliardách let byly větší, nestabilní a měly poměrně krátký životní cyklus. Lze očekávat, že teprve u hvězd 3.generace, po cca 5 miliardách let od počátku vesmíru, vznikaly spíše menší hvězdy, které jsou schopny žít velmi dlouho. Na některých jejich planetách tak mohou být dlouhodobě stabilní podmínky umožňující nerušenou evoluci života. Takže teprve v pozdnějších stádiích kosmologické evoluce vesmíru je vyšší pravděpodobnost širšího "rozbujení" života..?..
Pozn.: A v budoucích velmi pozdních stádiích vývoje vesmíru, kdy dohoří všechny hvězdy a nové již nebudou vznikat - na prahu "tepelné smrti" vesmíru (§5.6 "Budoucnost vesmíru. Šipka času. Skrytá hmota.") - život již opět nebude možný..!..
Globální "zóny života" ve vesmíru
V kterých částech nesmírně rozlehlého a různorodého vesmíru je pravděpodobný vznik, udržení a rozvoj života? Podrobnější analýza ukazuje, že to není všude, že z globálního hlediska existují ve vesmíru jen poměrně malé ohraničené "zóny života", zatímco mimo tyto oblasti z astrofyzikálních důvodů podmínky pro komplexnější život vhodné nejsou. Buď tam není dostatek hvězd, čímž je malá pravděpodobnost výskytu "životodárných" hvězd a planet. Nebo naopak místa s velkým nahuštěním hvězd, zvláště hmotných hvězd, které často vybuchují jako supernovy, jsou pro život potenciálně nebezpečná, neboť intenzívní vysokoenergetické záření supenovy "vysterilizuje" široké okolí desítek světelných let (viz "Biologický význam kosmického záření", pasáž "Smrtící kosmické záření"). Na druhé straně však vhodný materiál pro stavbu planet a budování života se vyskytuje jenom tam, kde již vybuchlo dostatek hvězd a obohatilo plynová oblaka o těžší prvky ("Astrofyzikální význam supernov"). V galaxiích se tedy (aspoň zpočátku) život nebude moci vyskytovat v centrálních částech, kde "každou chvilku" (každý tisíc let) ničivě vybuchne nějaká ta supernova, ani úplně na periferii, kde není dostatek "stavebního materiálu". Ale spíš někde "na půli cesty k okraji", ve spirálních ramenech. V naší galaxii Mléčné dráze se tato "obyvatelná" zóna života odhaduje v pásu cca 20 000 - 30 000 světelných let od galaktického středu.
Pozn.: Složitější situace je u srážejících se galaxií, kde překotný vznik masívních hvězd, vybuchujících jako supernovy, patrně zruší případné zóny života i ve větších vzdálenostech od centra galaxie.
Obyvatelné zóny (lokální v planetárním systému kolem hvězd, i globální ve vzdáleném vesmíru) nejsou statické, ale jak se astrofyzikální situace vyvíjí, mění se velikost a rozmístění obyvatelných zón. Některé zanikají, v jiných místech zase vznikají nové - opět jen dočasné. Zda se tam život skutečně vyvine, je věcí složité souhry mnoha podmínek, náhod a okolností. A o tom, do jaké komplexnosti by se tento život mohl vyvinout, rozhoduje do značné míry i čas trvání dané zóny života.

Otázka "Jak vznikl život?" (zde na Zemi) je jednou z nejstarších otázek lidstva. V předvědeckém období na ni hledaly odpověď celé generace filosofů, teologů a myslitelů různých směrů - tehdy s iluzorními, subjektivními, náboženskými a obecně nevěrohodnými výsledky. Od 19.stol. se tato otázka stala předmětem objektivního vědeckého výzkumu biologů, chemiků a fyziků.
Skutečný "mechanismus" vzniku života jako takového (zatím máme na mysli na naší Zemi), není dosud do všech detailů vysvětlen, částečně je stále zahalen tajemstvím. Diskutují se tři základní hypotézy :
1. Evoluční (která má již charakter dobře propracované teorie); 2. Panspermie - vesmírný původ života; 3. Stvoření - kreacionismus.

1. Abiogeneze - evoluce
Z obecně přírodovědeckého hlediska se jako jednoznačně nejvěrohodnější jeví evoluční teorie spontánního vzniku života z neživé hmoty chemickými pochody zde na Zemi, zvaná abiogeneze (základy této teorie položil ve 30.letech A.I.Oparin a J.B.Haldane, dále ji rozvíjeli jejich následovníci - J.Holdein, S.Miller, L.Orgel, S.Fox, S.Altman, T.Cech a další). Do nynějších forem se život postupně vyvinul evolucí z nejjednodušších forem do složitějších organismů, kdy náhodně vznikající odchylky a změny - mutace - pod vlivem přírodního výběru vedly k upřednostňování pozitivních změn. Vliv prostředí, v němž určitý druh žije, upřednostňuje některé jeho vlastnosti a schopnosti, takže se postupně začíná měnit do podoby, která mu dává větší šance na dlouhodobější přežívání a rozvoj.
Každá následující etapa "staví" na zkušenostech etapy předchozí, osvědčené struktury, mechanismy a principy se přenášejí a opakují i v dalších etapách vývoje. Zakladatelem evoluční teorie byl Ch.Darwin (viz níže).
I když evoluční abiogeneze je nejpropracovanější teorie vzniku života, je zde zatím řada nevyjasněných otázek. Podle některých biologů se tato teorie potýká m.j. s problémem času. Přirozený výběr je pomalý a potřebuje hodně času, aby se něco skutečně nového a pokročilejšího podařilo vytvořit. Zdá se tedy velmi malá pravděpodobnost tak složitého procesu vývoje mnoha druhů života který pozorujeme, než aby na to bylo dostatek času od vzniku a vychladnutí Země (prvotní život se na Zemi objevil poměrně záhy, před cca 3,5 miliardami let); vzniku první buňky musela předcházet složitá a časově náročná "biokosmická příprava" - prebiotická evoluce - viz níže.
Takovouto extrémně malou pravděpodobnost bychom mohli očekávat tehdy, když by prvotní buňky vznikaly čistě náhodnými chemickými kombinacemi molekul *). Ve skutečnosti však při tomto procesu pravděpodobně působily určité usměrňující výběrové efekty, které umožnily evoluci složitějších molekul. Tyto usměrňující výběrové efekty mohou být způsobeny jednak určitými autokatalytickými vlastnostmi polymerních řetězců makromolekul, jednak mohou souviset s termodynamicky nerovnovážnými procesy ve složitých reakčních směsích. Z termodynamického hlediska jsou takové jevy předmětem studia tzv. synergetiky, které se věnoval zvláště I.Prigogin (viz níže §6 "Fyzika a Bůh").
*) Často se uvádí přirovnání, že "samovolný" vznik buňky, se všemi složitými molekulárně-biologickými "stroji" a mechanismy, je stejně nepravděpodobný, jako kdyby náhodným promícháváním a "protřásáním" jednotlivých součástek automobilu vzniklo vozidlo schopné jízdy. Toto přirovnání je zavádějící, ba nesmyslné! Při vzniku života pracovala evoluce: první nejjednodušší verze, která umožnila reprodukci, se stala úspěšnou, další vývoj nezačínal znovu od začátku, ale zlepšováním předchozí nejlepší verze. Ona složitost a komplexnost vznikala postupně.
Ostatně, ani onen uváděný automobil nevznikl hned v moderní složité podobě s elektronickým řízením a řadou rafinovaných technologií. První vozidla byla velmi jednoduchá, i zde po mnoho desítek let pracovala "evoluce" (ovšem rukama erudovaných konstruktérů - "inteligentních designérů"...), pod selekčním tlakem účelnosti, dokonalosti a ceny.
Prebiotická evoluce hmoty
¨ Vznik vesmíru, částic a lehkých jader
  Příprava "materiálu" pro vznik a rozvoj života v postatě začala již při samotném vzniku vesmíru (podrobněji viz §5.4 "Standardní kosmologický model. Velký třesk" v již zmíněné monografii "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu"). Podle Standardního kosmologického modelu vznikl Vesmír před asi 13-15 miliardami let v nesmírně hustém a horkém stavu zvaném velký třesk. V prvních mikrosekundách, při teplotě mnoha bilionů stupňů, byl vesmír ve zvláštním skupenství zvané kvark-gluonová plasma - bouřlivá směsice elektronů, kvarků a gluonů, neutrin a dalších částic. S prudkým rozpínáním vesmíru rychle klesala teplota a hustota látky. Asi desetitisícinu sekundy po vzniku vesmíru poklesla teplota pod asi 10 bilionů stupňů. Kvarky u a d se působením silné interakce (zprostředkované gluony) spojovaly do trojic (uud)-protony a (udd)-neutrony. Protony se zachovaly dodnes především v podobě jader vodíku, dále jsou obsaženy v jádrech všech těžších prvků. Neutrony, které se zrodily spolu s protony hadronizací kvark-gluonové plasmy, čekal dvojí osud. Většina z nich se působením slabé interakce přeměnila na protony, elektrony a (anti)neutrina. Část neutronů fúzovala s protony za vzniku jader především hélia, dále deuteria a lithia.
¨Vznik jader a atomů těžších prvků
  Všechna těžší atomová jádra byla termonukleárně syntetizována až v nitru hvězd (podrobnosti viz "Úloha gravitace při vzniku a evoluci hvězd" nebo "Jsme potomky hvězd!"), které začaly vznikat cca 200 milionů let po začátku vesmíru (po skončení éry záření a období "kosmického temna"); ve hvězdách probíhá tato nukleosyntéza dodnes. První generace hvězd byly velmi hmotné - hvězdní veleobři - a žily jen poměrně krátce, jen několik set tisíc let. Po spotřebování jaderného "paliva" vybuchovaly jako supernovy a vyvrhovaly oblaky žhavých plynů, obohacených o těžká jádra, kterou nukleosyntézou "uvařily" - jádra uhlíku, kyslíku, dusíku, síry, vápníku, křemíku, fosforu, železa, ...atd, jakož i řadu těžších a radioaktivních prvků (včetně transuranů).
  Atomová jádra vzniklá v nitru hvězd jsou původně "holá", bez elektronových obalů - záření gama a prudké srážky za vysokých teplot neumožní vznik trvalého elektronového obalu, elektrony jsou z atomového obalu okamžitě vyráženy, dochází k úplné ionizaci atomů. Ve vyvrhnutých oblacích se tato jádra dostanou do chladného mezihvězdného prostoru, kde si jádra svou elektrickou přitažlivostí zachytí volné elektrony, kterými zaplní elektronové orbity a vzniknou tak úplné atomy prvků. Pro naši Zemi a Sluneční soustavu byl důležitý jeden (či několik) hvězdný veleobr na vnitřní straně jednoho ze spirálních ramen Mléčné dráhy, který před asi 7 miliardami let vybuchl jako supernova a z jím vyvrženého oblaku, obohaceného o těžší a biogenní prvky, pak zkondenzovala zárodečná mlhovina pro Slunce a celou naši sluneční soustavu. Nevíme, kde se nachází pozůstatek této předchozí hvězdy, skončil patrně jako černá díra...
¨Vznik molekul ve vesmíru
  Pravděpodobnost srážky a sloučení dvou či více atomů v řídkém plynném skupenství je velmi malá. Pro vznik molekul z atomů ve vesmíru jsou velmi důležité pevné prachové částice, zkondenzované ve vyvržené mlhovině. Tam jsou atomy navzájem blízko a mohou si vyměňovat elektrony - chemické reakce a syntéza molekul z atomů v mezihvězdném prostoru probíhají na zrnkách prachu. Mohou být stimulovány i zářením z okolních hvězd a kosmickým zářením - fotokatalýza. Z neutrálních atomů se interakcí se zářením stávají ionty, které díky přitažlivým elektrickým silám jsou schopny uskutečnit reakce a vazby do molekul i za velmi nízkých teplot (při nichž běžné chemické reakce neprobíhají). Jako "vesmírné chemické laboratoře" mohou fungovat plynné obálky kolem některých hvězd, především kolem červených obrů, bohatých na uhlík a kyslík. Jsou zde velké rozdíly teplot a tlaků v jednotlivých oblastech obálky a je zde přítomno intenzívní záření. Kinetická energie tepelného pohybu atomů překonává odpudivé elektrické síly a atomy se mohou přiblížit tak, že dochází ke sdílení valenčních elektronů a jejich slučování do molekul. Ve vnitřní části jsou vyšší teploty a mohou zde vznikat sloučeniny křemíku, hořčíku, hliníku, sodíku atd. Ve vnějších částech s nižší teplotou mohou vznikat sloučeniny s delšími uhlíkovými řetězci. K intenzívním chemickým reakcím pak dochází v protoplanetárních discích a z nich zformovaných planetách kolem hvězd, kde je dostatečná hustota a často i příznivá teplota.
  Pomocí radioastronomické spektrometrie bylo v mezihvězdných oblacích objeveno velké množství molekul nejen anorganických (vody, oxidu uhličitého, amoniaku, ...), ale i více jak 100 různých druhů molekul "organických" složených z vodíku, uhlíku, kyslíku, dusíku. Některé jsou složeny z více jak 10 atomů, vedle metanu se vyskytují i polycyklické aromatické uhlovodíky, aldehydy, alkoholy a pod.
¨Syntéza složitějších molekul na Zemi
  Jednoduché oraganické (prebiotické) molekuly se tedy vyskytovaly (a vyskytují i nyní) ve značném množství ve vesmíru. Byly proto obsaženy i v protoplanetárním disku, z něhož vznikaly planety, měsíce, planetky a komety ve Sluneční soustavě; odkud se dostaly na planety. Na Zemi pak další složitější sloučeniny vznikaly spontánně již během první miliardy let její existence. Prostředí bylo tehdy velice bouřlivé s intenzívní vulkanickou činností, meteorickým bombardováním, bouřkovými výboji statické elektřiny, intenzívním ultrafialovým zářením. Vlivem fotochemických reakcí vznikaly reaktivní molekuly anorganické, i menší organické molekuly včetně formaldehydu, aminokyselin, lipidů, sacharidů a dalších molekul. Chemické procesy, při nichž vznikají látky důležité pro vznik života, mohly nastávat též při opakovaných dopadech asteroidů. Atmosféra tehdy ještě téměř neobsahovala kyslík, ale v místech sopečné činnosti a dopadu asteroidů bylo obsaženo velké množství metanu, oxidu uhličitého, dusíku, kyslíku, vodíku, kyanovodíku a řady dalších. Hydrolýzou kyanovodíku mohly vznikat jednoduché organické sloučeniny uhlíku, vodíku, kyslíku a dusíku. Nejdůležitější jsou animokyseliny, jejichž řetězce v různých pořadích vytvážejí proteiny různých druhů, a sacharidy, které později mohly vytvořit báze RNA (viz níže). Pro prvotní vznikající prekurzory života kyanovodík (a jeho deriváty) nebyl toxický (naopak toxickým byl kyslík a dokonce i voda, která hydrolýzou mohla prvotní molekuly rozkládat). Počáteční kroky chemických reakcí mohly vznikat v sopečném prachu. Život pak mohl vznikat při nekonečných variantách postupných chemických reakcí, z nichž některé byly nevratné. Teprve později se voda stala základním prostředím pro fungování života.
Základní faktorem, umožňujícím vznik života zde na Zemi a stimulující jeho evoluci a rozmanitost, byla přítomnost dostatečného množství vody *) v kapalném skupenství. Právě voda je základním rozpouštědlem pro složité uhlíkaté sloučeniny, které zde mohou chemicky reagovat a vytvářet další složitější organické látky. S vypařováním vody v mělkých jezerech rostla hustota molekul, což usnadňovalo chemické reakce a umožňovalo syntézu i značně složitých látek. Při vzniku a evoluci života sehrálo významnou roli patrně i kosmické záření - viz §1.6 "Ionizující záření", část "Kosmické záření", pasáž "Biologický význam kosmického záření" v monografii "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".
*) V prvních obdobích po vzniku Země na jejím povrchu voda nebyla. Hlavní část vody se na Zemi dostala před asi 4 miliardami let z tzv. Kuiperova pásu ledových těles ve vnější části Sluneční soustavy (tato ledová tělesa tvoří jádra budoucích komet). Jupiter a Saturn svou přitažlivostí vytahují ledová tělesa z Kuiperova pásu směrem ke Slunci. Část z nich dopadalo na Zemi, kde před cca 4 miliardami let bylo "velké bombardování" trvající asi 50-200 miliónů let. To přineslo vodu na Zemi, vodní páry kondenzovaly a pršely na povrch Země. Pršelo několik miliónů let, přičemž vznikly první praoceány, v nichž voda nebyla slaná. Další část vody, pocházející z nitra Země ze sopečné činnosti, měla rozpuštěnou sůl.
Sopečná aktivita, dodávající stojaté vodě horké prameny s obsahem mnoha různých rozpuštěných minerálů, vedla možná k podmínkám, které umožňovaly prebiotickou evoluci. A později tyto vody mohly tvořit vhodné prostředí pro vznik a vývoj prvních buněčných organismů.
Teorie vzniku života ve vhodném vodním prostředí je jistě v zásadě správná, avšak má jedno úskalí: ve velkém množství vody se potřebné molekuly mohou příliš rychle rozptýlit, než aby stačily interagovat a vytvářet složitější struktury (jako jsou buněčné membrány) a prvotní metabolismus. Příznivější podmínky by z tohoto hlediska mohly být ve vulkanických vodních jezírkách, které opakovaně vysychají a znovu se zavodňují. V relativně suchém období mohou z jednodušších molekul polymerací vznikat komplexnější molekuly. V "mokrých" obdobích tyto složité molekuly mohou migrovat mezi různými místy a v následných suších obdobích se mohou koncentrovat a dále interagovat za vzniku ještě komplexnějších struktur. Minerály které jsou tam přítomny, např. jíly, mohou fungovat jako nosiče a katalyzátory pro vytváření komplexních organických molekul.
Vznik a evoluce prvotních buněk na Zemi
Každá živá buňka, i ta nejjednodušší bakterie, obsahuje velké množství důmyslných chemických mechanismů - jakýchsi "molekulárních strojů", které rozvádějí živiny a přeměňují je v energii, přenášejí chemické a elektrické signály, přenášejí a kopírují informaci pomocí genetických molekul; a vykonávají řadu dalších vysoce organizovaných činností (o buňkách, jejich stavbě a činnosti je podrobně pojednáno v §5.2, monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření",část "Buňky - základní jednotky živých organismů"). Je neobyčejně obtížné představit si, jak takto složité systémy mohly samovolně vznikat před asi 3,5 miliardami let z podstatně jednodušší neživé hmoty. Nejobtížnějším problémem je vysvětlení vzniku organizačního a informačního genetického mechanismu, který je založen na DNA (deoxyribonukleová kyselina). Přímé vytvoření tak složité struktury jakou je DNA, se nejeví pravděpodobné. Evoluční biologové dospěli k názoru, že prvotní život mohl být založen na RNA (ribonukleová kyselina), příp. jejich reaktivnějších derivátech, jejíž první jednodušší molekuly mohly vznikat spontánně z prebiotických molekul - "svět RNA", popř, "RNA-peptidový svět" (vhodné kombinace peptidů mohou vytvářet enzymy, které katalyzují kopírování RNA a další jejich reakce). Avšak ani molekuly RNA možná nebyly první, o vznik života mohlo soutežit více druhů molekul..?..
Prvotní předchůdci nynějších buněk - protobuňky - byly patrně jen jakési "chomáčky" molekul ribozy, zpolymerovaných do krátkých úseků RNA, obalené spolu s vodou do jednoduché fosfolipidové membrány. Za vhodných podmínek jsou molekuly RNA schopné vytvářet kopie sebe samých a tak se "množit". Replikující se molekuly RNA kódovaly vlastnosti, které se "geneticky" předávaly vždy následující generaci. Mutace, k nimž náhodně docházelo různými vlivy (ionizující záření, chemické látky, chyby při "kopírování"), vedly ke změnám, z nichž ty "šťastné" umožňovaly těmto raným buňkám přizpůsobit se lépe okolí a přírodním výběrem tak navzájem soutěžit (Darwinovská evoluce). Teprve později se vhodnou kombinací molekul RNA vyvinula DNA, která se díky své větší chemické stabilitě ujala role primární genetické molekuly pro dlouhodobé uchovávání genetické informace po celý život organismu a pro přenos do dalších generací. RNA začala fungovat jako "most" mezi DNA a proteiny (podrobněji viz opět "Buňky - základní jednotky živých organismů", pasáž "DNA, RNA, proteiny, chromosomy, telomery"). Tak nejdříve vznikly prokaryotní buňky (bez jádra a bez organel) s cyklicky uspořádanou DNA; později se vyvinuly složitější eukaryotní buňky s lineárně uspořádanou DNA ve tvaru dvojité šroubovnice umístěnou v jádře a s řadou organel plnících specifické funkce metabolismu buněk.
Evoluce pokročilejších organismů
Prvotní formy života, jednobuněčné prokaryotní mikroorganismy, se na Zemi původně vyvíjely prakticky v bezkyslíkatém prostředí. Avšak sinice a některé typy bakterií byly schopny fotosyntézy *). V průběhu miliard let postupně svým metabolismem přeměnily metan a oxid uhličitý a obohatily atmosféru kyslíkem; ten působil negativně na anerobní buňky oxidací jejich biogenních molekul. Avšak svou vysokou reaktivitou kyslík umožnil evoluci složitějších organismů.
*) Porosty sinic a bakterií ve velkém množství žily v mělčinách teplých moří a obohacovaly atmosféru Země o kyslík. Nacházejí se v biogenních usazeninách zvaných stromatolity (řec. stroma=vrstva, lithos=kámen) z prekambrického období před cca 3,5 miliardami let. Zbytky kolonií stromatolitů přežívají dosud v mělčinách teplých moří, především u pobřeží Austrálie.
Endosymbióza a vznik eukaryotních buněk
Pod vlivem změny vnějších podmínek v období před asi 1,5 miliardou let docházelo k vývoji nového typu buněk - eukaryotických (podrobněji viz opět "Buňky - základní jednotky živých organismů"). Tato tzv. eukaryogeneze zahrnovala několik změn - zdokonalení - prokaryotických buněk :
-> Molekuly DNA, rozptýlené v cytoplasmě, se začaly shlukovat, obalily se membránou a utvořily buněčné jádro.
-> Původně uzavřená kruhová struktura DNA v prokaryotech se rozdělila a utvořila lineární strukturu DNA ukončenou telomery, obalenou kolem histonů v chromosomech v jádře.
-> Vyvinul se mechanismus "sestřihu" (splicing) jednovláknové ribonukleové kyseliny mRNA pro oddělení irelevantních sekvencí nukleotidů a vytvoření "čisté" RNA, která je kódovou šablonou pro syntézu proteinů.
-> Vznik organel, především mitochondrií a chloroplastů. Docházelo k fúzi dvou či několika typů buněk, které pak žily v endosymbióze. Původní anaerobní, vodík metabolizující buňka, pohltila další menší buňku, schopnou pomocí respirace zpracovávat kyslík za produkce energie, čímž získala evoluční výhodu. Postupem evoluce se z pohlcených buněk vyvinuly organely. Mitochondrie živočišných buněk vznikly patrně pohlcením (fagocytózou) bakterií, chloroplasty rostlinných buněk se vyvinuly ze sinic.
Není známo v jakém pořadí, či souběžně, k těmto změnám docházelo..?..

Stavba eukaryotické buňky. Ve zvětšených výřezech jsou schématicky zakresleny detaily některých struktur.

Mnohobuněčné organismy
Zhruba před 600 miliony let se jednobuněčné eukaryotní buňky začaly sdružovat a vytvářet první mnohobuněčné organismy. Buňky v kolonii si částečně zachovaly svoji individualitu, ale specializovaly se a propojily se mechanicky i funkčně, čímž tento celek dosáhl zdokonalení a selekční výhody. To umožňovalo daleko větší diverzifikaci života a urychlení průběhu evoluce.
Dělení buněk a sexuální rozmnožování
Jednobuněčné organismy (i ranné mnohobuněčné) se rozmnožovaly dělením, při kterém se genetická informace pouze kopíruje a ke změnám může docházet jen zřídka a náhodně v důsledku mutací. Důležité urychlení evoluce nastalo při vzniku sexuálního rozmnožování, při němž se geny "promíchávají" a vytvářejí nové kombinace, které se pak účastní přírodního výběru - mnohé z nich se v měnícím prostředí mohou ukázat jako výhodnější.
Evoluce do stadia Homo Sapiens - inteligentní život
Jak se z velké rozmanitosti pokročilejších organismů - z života ovládaného biochemickými pochody a jednoduchými reflexy a instinkty, vyvinulo abstraktní myšlení a "vědomí", které vytvořilo druh schopný vyvíjet složité technologie, poznávat přírodu a vesmír, pátrat po svém vlastním původu..?.. Proč jsou pouze lidé mnohem inteligentnější než všechna ostatní zvířata? V duchu evoluce by se dalo očekávat, že např. šimpanzi nebo gorily by měly mít aspoň poloviční inteligenci než lidé. Existuje řada druhů zvířat (lidoopi, medvědi, psi, delfíni, ...), kteří jsou stejně inteligentní jako 1-2 -leté lidské dítě. Kdyby se lidské nemluvně izolovalo od veškeré lidské kultury a komunikace a bylo by vychováváno mezi orangutany, bude jen o málo chytřejší než orangutan. Lidé však mají několik genů, které podstaně zvyšují jejich jazykovou - dorozumívající schopnost a též zručnost a představivost. Lidé si tedy mohou navzájem popsat třebas mlýnské kolo aniž by ho museli přímo vidět; a jsou schopni nakreslit jeho obrázek odpovídající popisu. Lidé jsou takto schopni získat znalosti získané jinými lidmi, vzdálenými od nich v prostoru nebo i v čase.
Rozvoj inteligence tedy prameníl ze schopnosti získávat znalosti od ostatních - využívat tuto společnou studnici znalostí a zkušeností nejen k řešení konkrétních životních situací, ale i k nalézání nových řešení, zobecňování, inovací. Rozhodující byla komunikační schopnost, jazyk a písmo - pečlivě a přesně vyučovat získaným dovednostem a znalostem další generace. Pro skutečně objektivní a pravdivé poznání bylo též důležité opuštění náboženských a dalších pověr a dogmat z předvědeckého období a jejich nahrazení výsledky pečlivých přírodovědeckých zkoumání. To se odehrávalo v 17.-19. století a pokračuje to dosud...
Z temných období krutého boje všech proti všem (kde vyhrávali zpravidla darebáci a egoisté) se dosud zachovala společnost rozdělená na bohaté a chudé. A v mnoha zemích i zcela nesmyslná náboženská dogmata, v jejichž jméně jsou zblbnutí lidé schopni vraždit své bližní - místo toho aby s nimi spolupracovali ve prospěch lepšího života a dobré věci...
Zákonitosti i náhodnosti evolucePro samotnou evoluci různých druhů organismů - Darwinovu teorii *) vývoje druhů na základě mutací a přírodního výběru - je nyní již velké množství důkazů v paleontologických nálezech i biologických studiích života současného. Pochopení vnitřních mechanismů dědičnosti, mutací a evoluce zásadním způsobem upřesňuje molekulární biologie a genetika.
*) Ch.Darwin dospěl k zákonitostem evoluce empirickou cestou, na základě pečlivých přírodovědeckých pozorování a jejich pronikavé analýzy. Podstatu těchto zákonitostí neznal, protože v té době (r.1820-1860) byla známa jen morfologie a vnější projevy organismů. Tuto podstatu vysvětluje až buněčná a molekulární biologie. Přesto však Darwin z globálního hlediska správně vysvětlil některé do té doby záhadné okolnosti živé přírody, jejichž původ se dříve často odkazoval do sféry transcendentní a náboženské:
- Ukázal biologické příbuzenství všech živých tvorů jakožto "výhonků evolučního stromu".
- Vysvětlil existenci a vznik účelných vlastností živých organismů: Účelnější vlastnosti mají větší pravděpodobnost převládnutí a rozšíření, protože zvyšují šanci přežití a rozmnožení svých nositelů (zatímco neúčelnost se příliš dlouho neudrží).
- Naznačil evoluční souvislost živé a neživé přírody (Darwin se zabýval i geologií). Každý výtvor přírody je něco, co má za sebou historii působení mnoha mechanismů. Obdivuhodné a překrásné formy života, včetně vyšších živočichů a člověka, se vyvinuly z prostých počátků na základě přírodních zákonů (včetně krutých jevů boje, hladu, smrti), působících všude kolem nás. A tato historie - evoluce - stále pokračuje i nyní.
Přírodní výběr se ubíral mnohdy složitými cestami, při nichž velkou úlohu hrála i náhoda *) - např. zda nově vznikající životaschopnější druh se dostane do vhodných podmínek a ujme se, či nikoli. Některé složitější struktury a mechanismy se nemusely nutně vyvinout přímo pod "selekčním tlakem", ale jaksi sekundárně - spojením již dříve vyvinutých struktur, které původně plnily odlišné a nezávislé funkce. Když se později spojily a začaly spolupracovat, umožnily vznik nových funkcí a vlastností, které by se obtížně vysvětlovaly přímočarou evolucí a selekcí.
*) S jistou nadsázkou lze říci, že evoluce se často chovala jako "fušér" či kutil - něco vytvoří, pak to delší dobu využívá v mnoha generacích a zkouší to v nejrůznějších místech. Až tlak prostředí, nebo náhodné vlivy vyberou tu variantu, která je pro stávající prostředí v dané době nejvhodnější. Když se to nepovede, zkouší se jiná varianta... Život se tisíckrát či milionkrát během evoluce ocitl na "rozcestí", ze kterého se mohl vydat různými cestami determinovanými vnějšími podmínkami, vnitřními mechanismy a přírodním výběrem. Tyto různé cesty byly většinou "slepé", avšak některé z nich byly úspěšné a vedly k diverzifikaci života. Současná biologická množina životních forem (včetně naší lidské existence) je dílem obrovské souhry náhod..!..
Prvopočátky života se odehrávaly s pomocí chemicky nestabilních materiálů, takže žádné struktury z tohoto období se nedochovaly - nemáme žádné fosílie či zkameněliny, jaké se dochovaly z pozdějších forem života. Vedle teoretických modelů, založených na molekulární biochemii, je jedinou možností, jak "rekonstruovat" vznik života, experimentální napodobení tehdejších podmínek v laboratoři, s cílem vytvořit replikující se umělý organismus. Tyto pokusy jsou velmi obtížné, ale postupně je dosahováno slibných dílčích výsledků.

2. Panspermie - vesmírný původ života
Problém "nedostatku času" potřebného pro vznik života zde na Zemi částečně obchází (odsouvá do minulosti) hypotéza zvaná panspermie (tento název zavedl již v r.1901 švédský chemik S.Arrhenius, v souvislosti s poněkud jinými úvahami, než zde diskutujeme). Podle ní prvotní život vznikl během dřívějších mnoha miliard let někde jinde ve vzdáleném vesmíru ve vhodné planetární soustavě, načež jeho zárodky (spóry - panspermie) se dostanou do kosmického prostoru, šíří se vesmírem a jakmile se dostanou na planetu s příznivými podmínkami, rozmnoží se tam ("kolonizují" planetu) a vyvíjejí se příp. i do vyšších forem života. Takto se před cca 4 miliardami let mohly panspermie s dopady meteoritů dostat na Zemi.
Představa panspermie má některá závažná úskalí. Není např. jasné, jak by mohly zárodky života přežít při své dlouhé cestě mezihvězdným prostorem dlouhodobé ozářovánní tvrdým kosmickým zářením (mohly by snad být chráněny uvnitř těles velikosti meteoritů, asteroidů či komet..?..; taková tělesa se však pohybují poměrně pomalu na to, aby v rozumném čase překonala mezihvězdné vzdálenosti). Dále, stáří sluneční soustavy je jen asi třikrát menší než celého vesmíru. "Časový náskok" není tedy zase tak velký, aby to vedlo k významně zvýšené pravděpodobnosti, že vznik života se podařil jinde mnohem dříve. Pokud by se ale představa panspermie potvrdila, pak v kombinaci s abiogenezí by to mohlo znamenat, že život může být ve vesmíru mnohem rozšířenější, než se dosud předpokládalo..?..

3. Stvoření - kreacionismus - "inteligentní design"
Kreacionistická představa, podle níž byl život stvořen vyšší nekonečně inteligentní bytostí, Bohem, je nejstarší a v předvědeckém období byla vlastně představou jedinou. I když novější přírodovědné poznání ji vyvrátilo, i nyní ještě bývá občas prezentována. Pro její metafyzickou povahu, nevěrohodnost a absenci snahy o jakékoli skutečné vysvětlení ji nebudeme v dalším uvažovat.
Kreacionismus má většinou dogmaticko-náboženský podtext: že život a člověk byly stvořeny Bohem přímo tak, jak jsou; se všemi detaily vytvořenými "inteligentním designérem". Dogmaticky orientovaní teologové a církevní představitelé (jakož i mnozí věřící) vidí v evoluční teorii přímé ohrožení víry ve stvoření života a člověka Bohem a proto propagují kreacionistické představy. Osvícenější teologové zde však tak ostrý rozpor nevidí, otázku nechávají v kompetentních rukách přírodovědců (biologů, chemiků, fyziků, paleontologů) a v případě potvrzení a ověření evoluční teorie jsou ochotni uznat evoluci jako "metodu Božího tvoření života", plně slučitelnou s pokročilejším chápáním náboženských textů.
Občas se vyskytující název (slovní spojení propagované kreacionisty) "vědecký kreacionismus" či "kreacionistická věda" je kontradikce (protimluv), spojení dvou protichůdných termínů. Základní zásadou přírodovědy je vysvětlit přírodu a vesmír pomocí pozorovatelných nebo testovatelných základních mechanismů. Zastánci kreacionismu žádné skutečné vysvětlení nepodávají, vše odkazují do transcencentna, k nepodloženým a nevěrohodným pověrám a náboženským legendám (jako je "Genesis") z předvědeckého období, které vykládají doslovně. Skutečné snahy o vysvětlení se snaží napadat a zpochybňovat, absolutizují slabá místa a dosud nevysvětlené detaily. Nepoužívají vědeckou metodu, z vědy si pouze "vypůjčují" odborné termíny a koncepce (často bez jejich hlubšího pochopení), které vytrhávají z kontextu a účelově s nimi manipulují za účelem zpochybnění evoluční teorie. Nejdogmatičtější kreacionisté dokonce propagují názor "mladé Země" staré jen několik tisíc let (kdy byla podle některých náboženských legend stvořena), v naprostém rozporu s veškerým přírodovědným poznáním...

Prokázat existenci života na jiných planetách či měsících ve sluneční soustavě, či dokonce na exoplanetách, je velmi obtížné. U planet sluneční soustavy a jejich měsíců to mohou vyřešit přímé mise kosmických sond vybavených kamerami a speciálními analyzátory. U exoplanet je jedinou možností spektrometrická analýza elektromagnetického záření. Zde vyvstává otázka vhodného "biomarkeru" či "biosignatury"- druhu molekul, které jsou specifické pro život.
Biomarker či biosignatura je látka, jev nebo struktura, která poskytuje vědecký důkaz či indicii pro život, současný nebo minulý (jakési "značky" či "podpisy" života). Jedná se o takové specifické složitější organické molekuly a struktury, jejichž abiotické vytvoření je nepravděpodobné či nemožné bez přítomnosti života. Je třeba si uvědomit že s určitostí nevíme, které okolnosti jsou univerzálními projevy života a které jsou dány jen zvláštnostmi a náhodami při vzniku a vývoji života na Zemi..?..
Takovou náhodně vzniklou zákonitostí pozemské evoluce je např. L-chiralita aminokyselin (je diskutováno v §5.2 monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření", část "Buňky - základní jednotky živých organismů", pasáž "Proteiny").
Tyto "jemné" okolnosti však na dálku zkoumat neumíme. Specifickými projevy intenzívní biologické aktivity by mohlo být chemické složení atmosféry vzdálených planet :
Jedním takovým plynem je kyslík, který vzhledem ke své reaktivnosti z atmosféry brzy mizí, pokud není průběžně doplňován či recyklován; zde na Zemi je to fotosyntézou. Dalším plynem by mohl být metan. Avšak "organické" látky jako je metan či aminokyseliny, samy o sobě nejsou specifické - hojně se pozorují v mezihvězdných mlhovinách, kde vznikají fotokatalytickými reakcemi z anorganických atomů. Uvažuje se, že vhodnými molekulami pro spektroskopické odhalení možné stopy života - "biosignatury" - by mohla být současná přítomnost kyslíku a metanu, nebo oxidu uhličitého a metanu, organické sloučeniny dusíku, specifičtěji pak chlorofylu..?..
Diametrální rozdílnost mimozemského života od pozemského !
Někteří zastánci hypotézy panspermie zastávají názor, že život i jinde ve vesmíru by měl vycházet z podobných biochemických struktur a z podobných principů jaké známe u našeho života, takže by měl být aspoň částečně podobný tomu, jaký známe zde na Zemi. Při hlubším zamyšlení s tím však rozhodně nelze souhlasit. Jednak panspermie je jen nepodložená hypotéza. Ale i nezávisle na tom, mimozemský život na jiné planetě se vyvíjel vlastní cestou evoluce s mnoha náhodnými vlivy a za rozdílných podmínek, které na organismy působily. Takže případný mimozemský život bude naprosto rozdílný od pozemského - jak co do tvarů a anatomického složení organismů, tak i mechanismů jejich fungování. Takže žádné naivní představy o nám podobných mimozemšťanech s vypoulenýma očima či tykadly..!..
Nyní již "folklorní" představa mimozeměťanů jako zelených mužíků vznikla počátkem 20.stol, kdy mnozí autoři sci-fi (a i někteří astronomové) se domnívali, že na Marsu je rozsáhlá síť vodních kanálů umělého původu. A věřili v život na Marsu včetně vyspělé civilizace "Marťanů", kteří ten systém vodních kanálů neustále přebudovávají. Pro tak rozsáhlou činnost nebude Marťanům stačit potrava biologického původu (z rostlin a živočichů), ale vyvinuli si mechanismus přímé přeměny slunečného světla na biologickou energii. Takováto přeměna se u nás na Zemi uskutečňuje fotosyntézou rostlin s pomocí chlorofylu. Usoudili proto, že Marťané asi budou zelení.
Později se ukázalo, že pozorované linie a Marsu nejsou žádné vodní kanály, byl to jen optický klam ukazující navršení prachu při větrech. Některé z drobnějších struktur by však mohly být vyschlá říční koryta z přechodných proudů vody, na Marsu mohla být v dávné minulosti i povrchová voda. Nyní však je povrch Marsu suchý, bez možnosti života. Představa Marťanů a mimozemšťanů ve sci-fi literatuře však zůstala...
Život ve vesmíru je tedy nepochybně zcela odlišný od našeho pozemského. Poznávání mimozemských forem života nám v budoucnu může odhalit úplně jiné tvary, složení, fungování, jakož i jiné způsoby kódování informací živých organismů.
U příp. inteligentního života, tvořícího technicky pokročilé civilizace, by však některé podobnosti s naším pozemským životem, mohly existovat - je diskutováno níže v pasáži "Společné aspekty inteligentního života ve vesmíru".

Možnost života ve vesmíru
V tak obrovsky rozlehlém vesmíru, s miliardami galaxií a biliony hvězd s planetárními soustavami, je vysoce pravděpodobné, že v průběhu miliard let na různých místech vznikly všechny fyzicky možné formy života. Proč ale "vesmír mlčí" - proč nepozorujeme žádné projevy či signály mimozemského života?
"Kde, u čerta, všichni ti mimozemšťani jsou?" - můžeme se ptát spolu s významným jaderným fyzikem Enrico Fermi. Rozpor mezi očekávaným hojným výskytem mimozemského života ve vesmíru a absencí jakýkoli důkazů se někdy nazývá "Fermiho paradox". Z časového hlediska mohou být dvě varianty odpovědi: 1. Ještě se nenarodili ; 2. Již vymřeli. A z kosmologického prostoročasového hlediska ještě třetí varianta: 3. Může jich být mnoho, ale obrovské vzdálenosti - prostoro-časové bariéry - prakticky znemožňují kontakt.
Obyvatelných planet je v současném vesmíru dost, vesmír se možná "hemží" životem, avšak většinou jen na úrovni našich bakterií či archea - a s těmi si moc "nepopovídáme"... K tomu, aby život dospěl do vyšších stádií či dokonce inteligentních forem, je i za příznivých podmínek zapotřebí miliardy let evoluce.
Obtížnost hledání mimozemského života je stručně diskutována v následující pasáži "Inteligentní život ve vesmíru" :

Kolem řady hvězd obíhají planety s vhodnými podmínkami pro život, které jsou ještě o miliony i miliardy let starší než je Země. Není proto vyloučeno, že tam případný život v průběhu evoluce rovněž dospěl do vyšších forem a vyvinuli se inteligentní tvorové, kteří by mohli vytvořit příslušná společenství - mimozemské civilizace. Objevit takovéto hypotetické mimozemské civilizace (a příp. s nimi navázat nějakou komunikaci) je ale mimořádně obtížné. První zásadní překážkou je zde obrovská prostoro-časová bariéra :
1.Mezihvězdné vzdálenosti k nejbližším potenciálně možným místům mimozemských civilizací i elektromagnetický signál překonává mnoho desítek let, k dalším i mnoho desítek či stovek tisíc let! Časová retardace komunikace může být srovnatelná se samotnou dobou existence jednotlivých civilizací.
2.Obrovská časová měřítka evoluce hvězd způsobují, že případné civilizace v jednotlivých systémech se mohou "časově minout" i mnoha miliony let.
Kolik je mimozenských civilizací?
Možnostmi vzniku a existence života ve vesmíru se podrobně zabýval zvláště F.D.Drake, který v r.1961 sestavil známou Drakeovu rovnici, jež určuje (resp. odhaduje) počet mimozemských inteligentních civilizací, schopných mezihvězdné komunikace, nacházejících se v naší Galaxii :
N = R* . f_p . n_e . f_l . f_i . f_c . L , kde jednotlivé faktory jsou :
N je výsledný očekávaný počet vyspělých civilizací schopných mezihvězdné komunikace ;
R* - přírustek počtu nových hvězd v galaxii za jednotku času (cca 10/rok);
f_p - podíl hvězd, které mají okolo sebe planetární systémy (0,1¸0,5);
n_e - průměrný počet planet v tomto planetárním systému, na kterých jsou vhodné podmínky pro život (0,1¸2);
f_l - pravděpodobnost, že na těchto vhodných planetách se život skutečně vyvine (?? 0,01¸1);
f_i - pravděpodobnost, že na těchto planetách s živými organismy se život rozvine se až k inteligentním formám (?? 10^-7¸1);
f_c - je podíl z předchozího výsledku inteligentních forem života, které dosáhly schopnosti aktivní mezihvězdné komunikace (?? 0,01¸1);
L - délka trvání (životnost) civilizace schopné mezihvězdné komunikace (?? 10³¸10⁹ let).
Problém je v tom, že většinu těchto faktorů přesně neznáme, vycházíme jen z dohadů založených na neúplných pozorováních a našich názorech. Vzhledem k neznalosti řady faktorů tato rovnice poskytuje jen velmi hrubý odhad, kolik rozvinutých civilizací by v naší galaxii mohlo existovat. Samotný Drake odhadoval N~10, odhady jiných autorů se pohybují ve velmi širokém rozmezí od 10^-8 do 10⁹, tj. od praktické nemožnosti vzniku mimozemské civilizace, až k vesmíru "hemžícího se" životem (viz níže skeptické zamyšlení "Unikátnost života? - série velmi nepravděpodobných shod okolností")...
Energetické zdroje vyspělých civilizací. Dysonovy sféry?
Každá civilizace, vyvíjející se do technicky pokročilých stádií, má stále zvyšující se nároky na spotřebu energie (vidíme to i na naší civilizaci). Postupně již nebude stačit energie ani z termonukleární fůze prvků přítomných na planetě. Nastane doba, kdy jedinou možností dalšího rozvoje bude využívat veškerou energii emitovanou svou hvězdou. V r.1959 americký astronom F.Dyson navrhl hypotetickou sci-fi konstrukci, která by umožňovala využívat téměř veškerou dostupnou energii kterou uvolňuje mateřská hvězda - vytvoření tzv. Dysonovy sféry. Jedná se o konstrukci velkého počtu hustě rozmístěných senzorů (fotovaltaických solárních panelů) obíhajících kolem mateřské hvězdy, které by zachycovaly co nejvíce zářivé energie vyprodukované hvězdou. Obrovský tok zářivé energie z hvězdy by tak nemusel bez užitku unikat do vesmíru, ale mohl by být cíleně využíván. Velké množství materiálu pro vytvoření této gigantické sféry by se mohlo těžit z rozložených ostatních planet.
Část této energie by se přeměňovala na potřebnou elektrickou energii, zbytek by se přeměňoval na teplo, emitované infračerveným zářením. Dyson i další "hledači" vyspělých mimozemských civilizací navrhovali hledat hvězdy, např. bílé trpaslíky, jejichž primární záření by bylo zeslabené, ale měly by zvýšený podíl infračerveného záření. Ke stejnému efektu však vedou i oblaka prachu kolem hvězdy...
Pozn.:V nesrovnatelně skromnější verzi se plánuje získávat energii z vesmíru i u naší Země pomocí fotovoltaických solárních panelů na orbitálních satelitech, s radiofrekvenčním nebo laserovým vysíláním elektrické energie k přijímačům na Zemi...
Hledání mimozemských civilizací
Jediným známým způsobem účinné dálkové komunikace jsou elektromagnetické vlny - rádiové signály o vhodných frekvencích či vlnových délkách (takovou vhodnou vlnovou délkou je cca 18-21cm - záření vodíku a OH), které dobře pronikají vesmírem i atmosférou a jsou zachytitelné velkými radioteleskopickými anténami. Popř. intenzívní směrované laserové paprsky. Od 60.let běží některé projekty (SETI-Search for Extraterrestial Intelligence, FÉNIX, SERENGI) snažící se detekovat takové rádiové signály z vesmíru, které by se nedaly vysvětlit přírodními astrofyzikálními zdroji, ale byly by "umělého původu" - pocházely od případné mimozemské civilizace. Zatím bezvýsledně... A též pokusy aktivně vysílat rádiové signály (či dokonce poselství na materiálních nosičích v kosmických sondách mířících mimo sluneční soustavu - jakási vesmírná "láhvová pošta", ovšem na nezměrně větším "oceánu" prostoru) ke vzdáleným hvězdám; zde vzhledem k naší nedostatečnosti a k výše zmíněným skutečnostem negativní výsledek nepřekvapuje.
Všechny pokusy zachytit signály mimozemských civilizací jsou ovšem založeny na předpokladu, že takovýto inteligentní život se vydal cestou technické civilizace, podobně jako v poslední době zde na Zemi. To však není jediná cesta rozvoje vyspělého a inteligentního života. Alternativní možností by mohla být cesta čistě biologického rozvoje a zdokonalování živých tvorů. Můžeme si představit např. civilizaci vysoce inteligentních delfínů, kteří tiše meditují v ráji tropických moří... Při hlubším zamyšlení lze však i zde předpokládat, že pokud takoví tvorové budou mít dostatek času a objektivně poznají křehkost a časovou omezenost přírodních podmínek své existence, dojdou nakonec k nutnosti takového technického rozvoje, který by jim umožnil přežít i radikální změny těchto podmínek na dané planetě kolem určité hvězdy (včetně závěrečných fází evoluce hvězdy), které nutně v budoucnosti nastanou! Případně i přesun na jinou planetu u jiné hvězdy..?..
Některé vyspělé civilizace tak mohly již dospět do stádia nebiologické - postbiologické evoluce a expandovat do okolního vesmíru (jak je diskutováno níže v odstavci "Transhumanismus - zákonité vyústění biologické evoluce?").
Návštěva mimozemských civilizací; "ufoni"?
V naší stručné diskusi jsme se úmyslně vyhýbali mnoha nepodloženým a nevěrohodným domněnkám vyskytujícím se v literatuře sci-fi a v různých konspiračních materiálech. Mimozemské civilizace se často dávají do souvislosti s fenoménem UFO (Unidentified Flying Object - neidentifikovaný létající předmět) - zprávách o pozorování záhadných pohybujících se objektů na obloze *) , diskových "létajících talířů" či jiných tvarů. Konspirační zprávy o kontaktech s mimozemšťany jsou samozřejmě vymyšlené. Ostatně "ufologická" představa, že by nás mohli navštěvovat mimozemšťané v biologických tělech je naprosto nereálná - pokud vůbec, muselo by se nutně jednat o robotické elektro-mechanické stroje..!..
*) Tyto zprávy (kterých jsou již desetitisíce) jsou převážně založeny na subjektivních osobních svědectvích. Pomineme-li úmyslně smyšlená tvrzení, mohlo se jednat o optické klamy a meteorologické jevy v atmosféře, pozorování družic, balónů, letadel, polární záře, .... Podařilo se pořídit i několik fotografií, na kterých sledované objekty však jsou zobrazeny většinou jen mlhavě, rozmazaně, nezřetelně. Byla publikována i řada technicky kvalitních fotografií s dobře viditelnými detaily - zde se však jednalo o podvodné uměle vytvořené fotomontáže...
Při objektivním střízlivém zamyšlení jsou "mimozemšťani" asi tím posledním, co by mohlo stát za UFO..!..
Benefity či nebezpečí od mimozemských civilizací?
Co by se stalo, když bychom fyzicky navázali kontakt s nějakou civilizací z vesmíru? V zásadě by byly tři eventuality jak by se k nám mimozemšťané chovali :
--> Možná by byli přátelští, podělili se s námi o své znalosti, pomohli nám technicky dostat se na jejich úroveň.
--> Někdy se varuje i před opačnou eventualitou, že by byli nepřátelští a pokusili by se nás zničit (zvláště žurnalisté na to často upozorňují). Já jako fyzik, osobně orientovaný pokrokově, demokraticky, pozitivně, tolerantně, bych toto neočekával. Civilizace, která by se dostala až na kosmickou úroveň, se již dlouho předtím musela zdokonalit i společensky - zbavit se nesmyslných nenávistí, sobectví, povýšenectví, konkurence (a možná i jiných pro ně specifických neřestí..?..). Musela zkultivovat své vzájemné vztahy i vztahy k živé i neživé přírodě - jinak by se již dříve sama zničila, vyvraždila! A již úplným nesmyslem je názor, že by se potřebovali zmocnit našeho "nerostního bohatství".
--> Nebo by nás ignorovali. Třebas proto, že by nám nerozuměli, nebo že bychom pro ně byli nezajímaví, něco jako "primitivní hmyz"..?..
Nemožnost fyzické návštěvy mezi vzdálenými - mezigalaktickými - oblastmi vesmíru
V souvislosti s možností existence mimozemských civilizací se často hovoří nejen o informačním navázání spojení, ale i o fyzickém kontaktu s nimi. Že by nás mohli navštívit, nebo ve vzdálené budoucnosti bychom je mohli navštívit my. Toto by v zásadě (hypoteticky) bylo možné, kdyby se vzájemně od sebe nacházely v relativní blízkosti - max. několika desítek či stovek světelných let. V případě velkých galaktických či mezigalaktických vzdáleností to však již není možné. Pádné důvody této faktické nemožnosti jsou diskutovány v §5.1 "Základní východiska a principy kosmologie", pasáži "Nemožnost fyzického cestování do vzdáleného - mezigalaktického - vesmíru" monografie "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".
Společné aspekty inteligentního života ve vesmíru
Výše v pasáži "Diametrální rozdílnost mimozemského života od pozemského" jsme diskutovali důvody, proč příp. mimozemský život bude naprosto odlišný od našeho pozemského. To lze obecně zcela jistě očekávat. U pokročilého inteligentního života, vytvářejícího technologickou civilizaci, však lze předpokládat i určité společné rysy s námi a s naší nynější (a hlavně budoucí) civilizací :
-> Čidla - senzory - pro vnímání elektromagnetických vln (světla) a pravděpodobně i akustických vln (zvuku) pro poznávání okolní přírody. Tedy obdobu našich očí a uší.
-> Motoricky sezitivní výstupky (obdoby našich končetin) pro citlivé manipulace s předměty, stroji, přístroji a dalšími technologickými objekty.
-> Vzájemná komunikace, sdělování poznatků, vzájemné učení pokroku ve vědě a společnosti.
-> Shromažďování do komunit. Technologický rozvoj nemůže udělat jednotlivec, ale jen větší skupina členů různých zaměření.
-> Empatie- jednotlivé osoby nemůžou neustále bojovat všichni proti všem, v duchu dřívějšího evolučního soutěžení druhů, ale musí "táhnout za jeden provaz" v zájmu pokrohu ve vědě, společnosti, technologii.
Tyto vlastnosti, i při rozdílných fyzických konfiguracích, musí být nutně společné pro veškerý inteligentní život, aby mohl dosáhnout pokročilé civilizace a posléze i rozšíření do vesmíru (samozřejmosti, jako je vymizení náboženství a malicherných politických neshod, jsme zde nezmiňovali). Další rozšíření a pokrok by mohl být v koncepci transhumanismu - "Transhumanismus", který by nás možná sjenotil s životem ve vesmíru..?...

Skeptické zamyšlení :
Unikátnost života? - série velmi nepravděpodobných shod okolností !

Shora nastíněné úvahy o možnostech značného výskytu života ve vesmíru vycházejí z naší znalosti (a to ještě značně neúplné!) jediné varianty vývoje - "našeho" života zde na Zemi (bylo stručně rozebíráno výše v pasáži "Jak vznikl život?" - "Abiogeze - evoluce"). Vedle univerzálních fyzikálních a chemických zákonitostí se zde uplatňovalo velké množství náhodných událostí a souhry značně nepravděpodobných okolností.
Na začátku pasáže "Kde a jak může vzniknout život?" jsme vyslovili myšlenku, že naše Sluneční soustava a planeta Země není z hlediska vesmíru nijak unikátní, podobných soustav a planet může být mnoho, takže život se mohl vyvinout na mnoha místech ve vesmíru. Ano, vhodných planet v "zóně života" je jistě více (objevit je však není snadné...). Sluneční soustava se však vyznačuje poměrně pravidelným uspořádáním planet s dlouhodobě stabilními téměř kruhovými oběžnými drahami. To je určité specifikum, protože obecně se z protoplanetárního disku kolem vznikající hvězdy může většinou vyvinout značně chaotický systém s nestabilními drahami a tím i nestabilními podmínkami na planetách.
Bylo nalezeno několik exoplanet "podobných Zemi" v tom smyslu, že se jedná o terestrické planety velikosti srovnatelné se Zemí, obíhající v obyvatelné zóně. Ale srovnáme-li situaci v naší Sluneční soustavě, tyto vlastnosti má i Venuše a Mars, na kterých život není (pomineme zde hypotézy o možnosti života v dávné minulosti...). Země se od těchto planet liší několika "šťastnými" okolnostmi. Má velké kovové jádro, které při rotaci vytváří poměrně silné magnetické pole, chránící povrch planety před kosmickým zářením. Poměrně tenká pohyblivá kůra Země s tektonickou aktivitou na mnoha místech rozhraní desek průběžně vynáší na povrch (a do moří) minerální živiny pro organismy.
Tyto vlastnosti pravděpodobně do značné míry souvisejí s katastrofickým procesem vzniku Měsíce v rané historii Země, při kterém se po srážce mladé Země s planetou Theia (téměř velikosti Marsu), obě tělesa roztavila, kovový materiál z nich klesl do jádra Země a velká část minerálního skalnatého materiálu byla vyvržena a zformovala se v Měsíc. Vlastní Země pak měla tenší skalnatou kůru a masívní rotující kovové jádro generující magnetické pole.
Tato shoda okolností činí ze Země značně unikátní planetu, která by v jiných planetárních soustavách mohla vznikat jen velmi zřídka..!..
Další otazníky přinášejí zvláštnosti procesu samotného vzniku a evoluce života. Z paleontologických nálezů se odhaduje, že život na zemi začal vznikat překvapivě brzy, pouhou 1 miliardu let po vzniku Země (po zformování a stabilizaci soustavy Země-Měsíc). Avšak po další 2 miliardy let přetrvával jen na mikrobiální (prokaryotické) úrovni. A v podstatě to mohlo tak již zůstat natrvalo, tyto mikrobiální buňky byly velmi úspěšným druhem života a dosud jsou nejhojnější... Teprve před 1,5 miliardou let došlo ke splynutí prokaryotických buněk archea a bakterie, k jejich endosymbióze - vyvinuly se buňky eukaryotické. Bakterie se staly obyvateli nových buněk, vyvinuly se z nich mitochondrie, které plnily specalizovanou funkci získávání chemické energie. Stalo se tak nepochybně vzácnou shodou okolností, neboť k ní došlo až po 2 miliardách let evoluce, během níž se nesčíslné množství prokaryotních buněk vzájemně požíralo...Během další asi 1 miliardy let se eukaryotické buňky sdružovaly do mnohobuněčných organismů, ještě nediferencovaných. Teprve před cca 550 milony let začala již poměrně rychle vznikat různorodost života (tzv. "kambrická evoluční exploze").
Evoluční pokrok od primitivních druhů k pokročilým tedy nebyl vůbec snadný. Velmi netriviální otázkou je mechanismus, jak se z života ovládaného biochemickými pochody a jednoduchými reflexy a instinkty, vyvinulo abstraktní myšlení a "vědomí", které vytvořilo druh schopný vyvíjet složité technologie, poznávat přírodu a vesmír, pátrat po svém vlastním původu..?..
Tento skeptický pohled by znamenal, že ve výše uvedené Drakeově rovnici pro odhad možného výskytu mimozemských civilizací v naší galaxii by koeficienty f_l , f_j a f_c možná měly ještě podstatně nižší hodnoty než se běžně uvádí. Život jako takový tedy snad existuje ještě někde jinde v naší galaxii, avšak pravděpodobnost vyspělé technologické civilizace by asi byla velmi malá.... Je tedy pravděpodobné, že přinejmenším v našem astronomicky blízkém okolí bychom ve vesmíru byli sami..!..
Reálnou (nenulovou) pravděpodobnost existence života i jinde ve vesmíru bychom mohli očekávat, pokud život na jiných místech ve vesmíru vzniká na úplně jiné bázi a jinými procesy než tomu bylo zde na Zemi. Pak by nemuselo vždy jít jen o nepravděpodobné shody náhod a evoluce života by mohla jít přímočarejším způsobem. Pravděpodobnost vzniku života a jeho vývoje do vyšších forem by se tím podstatně zvýšila. Jednalo by se však o úplně jiné formy života, naprosto odlišné od nám známých pozemských...

Jsme kosmické bytosti !
Člověka i jiné živé tvory můžeme s trochou nadsázky označit jako "vesmírné bytosti" - vybudované ze stejných základních kamenů (z kvarků a elektronů --> atomů a molekul) jako všechna ostatní tělesa a objekty ve vesmíru. Všechny naše biogenní prvky (kromě vodíku, který má primordiální původ) byly vytvořeny před více než 7 miliardami let v obří hvězdě předchozí generace, z níž dnes zbyla neutronová hvězda nebo černá díra. Naše Slunce, planety včetně Země i my jsme vytvořeni z "popela" této dávné hvězdy, která vybuchla jako supernova (viz "Kosmická alchymie - Jsme potomky hvězd!") a zanechala po sobě plyno-prachovou mlhovinu, obohacenou o těžší prvky, které ve svém nitru termonukleárně "uvařila". Země nám "propůjčuje" stavební materiál našich organismů, a Zemi je pak opět vracíme. Jsme "dětmi" hvězd a naše těla jsou z "hvězdného prachu". A není to jen z jedné hvězdy, vybuchovalo mnoho hvězd a jimi vyvrhové atomy se míchaly. Nejen atomy v naší levé a pravé ruce, ale i mnohé "sousední" atomy uvnitř téže buňky, pocházejí pravděpodobně z jiných hvězd...
Pohání nás "kosmická energie": termonukleární reakce v nitru Slunce uvolňují klidovou energii protonů jakožto vazbovou energii v poli silných interakcí. Sluncem vyzářenou světelnou energii zelené rostliny na Zemi mění na molekuly organických látek, které využívají živočichové a člověk. Je to celé ovšem jen pranepatrná porce obrovské energie, co Vesmír poskytuje našim organismům k životu.

Jsme správci naší planety Země
My lidé bychom měli být nikoli parazity, ale "správci" a dobrými hospodáři té malé namodralé tečky ve vesmíru - planety Země. Jsme totiž schopni se do určité míry vymanit ze slepých sil přírody a těchto sil využít cíleně ku prospěchu ochrany a lepšího uspořádání přírody. V současnosti je to převážně poznávání a ochrana toho, co živá a neživá příroda zde na Zemi vytvořila. Ve vzdálené budoucnosti však budeme snad i tvůrci nových přírodních kvalit...
Výše naznačené úvahy ukazují, že jsme možná jediný inteligentní druh v celé naší Galaxii..?.. A podobně i nesmírná různorodost životních druhů je zde možná unikátní... Proto je důležité chránit a zachovat tento jedinečný svět který je naším domovem, i domovem obrovského množství dalších úžasných tvorů na Zemi..!.. - pro naše i jejich potomky.

Udržitelný vývoj lidské civilizace a jeho hranice ?
V nynějších několika desetiletích jsme svědky téměř exponenciílního růstu světové ekonomiky. Tuto nepřirozenou růstovou dynamiku však nelze udržet donekonečna. Již z astrofyzikálních důvodů - na Zemi ani v dostupném vesmíru, naší galaxii, není k dispozici dostatek hmoty (atomů) a energie k udržení tohoto růstového trendu do dalších desítek tisíc let! V budoucnu nás tedy čekají v zásadě tři možnosti budoucího vývoje :
1.Pokračování překotného růstu, než se narazí na nepřekročitelné limity. 2. Stagnace, kdy se vyčerpáním kapacit růst zpomalí nebo zastaví. 3. Kolaps, kdy některé katastrofy - lidské, pozemské, vesmírné - srazí dolů celosvětovou ekonomiku nebo dokonce lidskou civilizaci.
Budoucí generace tedy budou postaveny před rozhodující rozcestí ve vývoji civilizace na Zemi: jak rozdělit omezené zdroje které jsou k dispozici a jak vytvořit udržitelný a spravedlivý svět pro všechny i do vzdálenější budoucnosti :
--» Pokračovat v devastaci životního prostředí v zájmu rozvoje konzumní společnosti? <-> Nebo prosazovat zachování příznivého životního prostředí pomocí nových technologií a společenského uspořádání , i za cenu rozumného útlumu nadměrného konzumismu?
--» Pokračovat ve zbrojení a vývoji nových zbraní pro eskalaci nenávisti, rozbrojů a vzájemného vyvražďování? <-> Nebo prosazovat postupné odzbrojení a mírovou koexistenci a spolupráci různých národů a společenských systémů?
--» Udržovat stávající nesprvedlnosti, diskriminaci a nerovnosti? <-> Nebo prosazovat sociílní spravedlnost a rovnost všech lidí?
--» Pokračovat v dřívějších neefektivních a ekologicky zatěžujících způsobech produkce a spotřeby energie? <-> Nebo rozvíjet nové způsoby produkce a spotřeby energie (obnovitelné zdroje, jaderná.termonukleární energie), které povedou k menšímu nebo žádnému ekologickému dopadu?
Další revolučnější (zatím sci-fi) možností pro udržitelný rozvoj liské civilizace je koncepce transhumanismu :

Naše biologické tělo je velmi nedokonalou, neefektivní a zranitelnou "schránkou" našeho duševního života a inteligence. A je též zásadní překážkou jeho zdokonalování a rozšiřování mimo Zemi, do vesmíru. Jak bylo shora zmíněno, radikální změny našeho životního prostředí, na jehož "skleníkové" podmínky jsme zoufale fixováni, by znamenaly konec inteligentního tvora homo sapiens a nevratnou ztrátu všeho poznání, kterého dosáhl. Rýsují se však určité cesty, jak ve vzdálenější budoucnosti překonat tuto základní překážku dalšího rozvoje.
Pozn.: V této souvislosti je možná dobré poznamenat, že ono hlupáky často zesměšňované heslo "Poručíme větru, dešti" je asi tím nejskromnějším počinem, který budoucí generace budou muset uskutečnit v zájmu trvale udržitelného rozvoje...
Technický pokrok, který začal koncem 18.stol. a má nyní zrychlující se tendenci, postupně překonává naše fyzická omezení daná možnostmi našeho těla. Silné stroje nahrazují a umocňují naši fyzickou práci, dopravní prostředky (automobily, letadla, vlaky) nahrazují naše nohy, komunikační prostředky přenášejí náš slabý hlas a zrak "na dálku", složité přístroje nám pomáhají nahlédnout i tam, kam bychom se naším biologickým okem nikdy nepodívali - do mikrosvěta i megasvěta. Počítačová elektronika nám zpracovává obrovské množství informací, pro člověka naprosto nezvládnutelné. Vědecko-technologické metody pomáhají udržovat zdraví, zachraňovat a prodlužovat život. Pokud bude zrychlující se tempo technologického pokroku nerušeně pokračovat, je pravděpodobné že na konci 21.století bude docházet k propojování elektroniky s našimi těly. Lze očekávat tři postupně na sebe navazující etapy :
1.První etapou bude kyborgizace (slovo "kyborg" - angl. cyborg, znamená spojení kybernetické technologie a živého organismu). Budeme se přetvářet v tzv. kyborgy, tj. kybernetické organismy představující syntézu organických (biologických) a elektronických (či elektro-mechanických) částí. Svým způsobem tato etapa již začala - aplikace kardiostimulátorů, endoprotéz, naslouchátek, očních čoček. Vylepšování lidí pomocí důmyslně propracované techniky se možná ukáže lepší metodou, než genetické manipulace; popř. se obě metody budou doplňovat. Bude to umožňovat zvýšení nebo rozšíření dosavadních schopností člověka, podstatné prodloužení života. Bude zkonstruován "interface" mozek-počítač. Kyborgizace se pravděpodobně stane součástí budoucí lidské evoluce.
2.Dále by mohla navazovat etapa vypracování metodiky dekódování struktury informace v neuronové síti mozku, včetně lidského vědomí a mysli, a jeho přenosu do elektronické paměti ve zcela umělém těle. Vznikl by tak humanoidní robot s umělým lidským mozkem. Tato mysl a inteligence by se stala zcela nezávislá na jakémkoli fyzickém těle. Došlo by k překonání individuální fyzické smrti člověka...
Alternativní možnost této nesmírně obtížné a snad neřešitelné etapy je diskutována níže v pasáži "Dokonalejší umělá intelegence a vědomí bez dekódování mozkových neuronálních sítí?".
3.Poslední etapa by spočívala v úplném vynechání individuálního těla (i umělého) a budoucí "lidská" civilizace by se stala rozprostřenou elektronickou informační sítí (realizovanou snad na bázi nanočástic), která by pomocí signálů na dálku ovládala veškeré technologické "periferie" na Zemi i ve vzdálenějším vesmíru. Složité raketové cesty do vesmíru by se staly zbytečné, byly by nahrazeny teleportací informace.
Biologická forma a náhodná přírodní evoluce tak představuje možná jen dočasné období vývoje vyspělé inteligentní civilizace, které bude vystřídáno postbiologickou transformací a cílenou evolucí technickou. Je možné, že do tohoto stádia již dospěly některé mimozemské civilizace..?..

Elektronické bity + kvantové qubity

Biologický mozek --> transformace --> Virtuální neuronová síť

Toto je do konce dovedená koncepce tzv. transhumanismu, která představuje nejodvážnější ideály a cíle osvícené lidskosti, byť zatím jen na hypotetické úrovni. Dokonalá materiální a energetická účinnost využívání přírodních zdrojů by umožňovala trvale udržitelný rozvoj, bez neuváženého drancování přírody. Umožnilo by to též neagresivní rozšíření naší budoucí civilizace do vesmíru a přežití i těch největších katastrof (viz "Astrofyzika a kosmologie: - lidská beznaděj?"). Filosofická stránka transhumanismu, v širším kontextu zlepšování kvality lidského života, je proklamována v tzv. extropismu. Název "extropie" vznikl jako protiklad termodynamického pojmu "entropie", přeneseného do lidského života a společnosti.
Vysvobození z otroctví biologie
Náš lidský druh Homo sapiens, spolu s ostatními biologickými druhy, vznikl v důsledku nespočetných náhod při evoluci, s mnohými chybami a nedostatky fyzickými i psychickými. Koncepce transhumanismu by nás dokázala vysvobodit z tohoto otroctví biologie - zcela eliminovat naše fyzické nedostatky a omezení a duševně nás transformovat do stavu bez sobectví, konkurence, nadřazenosti, závisti a nenávisti. S imanentní touhou po poznání a všeobecném rozvoji všech individuí - všichni by byli se všemi opravdovými bližními.
Etické otázky?
Je zde samozřejmě mnoho diskutabilních otázek (včetně etických *) - např. jak by to bylo s lidskou svobodou?) a protichůdných názorů. Jsme natolik těsně svázáni se svým tělem, že je zatím nepředstavitelné vzdát se tělesných požitků a představ (srovnejme diskusi v pasáži "Jaká je perspektiva sexu ve vzdálené budoucnosti - transhumanismu ?"´). Všechny tyto (bio)chemické signály ale snad bude možno transformovat na virtuální úroveň..?..
*) Docela reálné nebezpečí představuje možnost zneužití určitými bohatými skupinami a jednotlivci, kteří by si to "mohli dovolit", na rozdíl od většiny ostatních lidí. Kdyby se technické prostředky zdokonalování lidí staly tržním artiklem, mohlo by to vést k dalšímu výraznému prohloubení nerovnosti mezi lidmi. A to možná s velmi nagativními etickými dopady - když si uvědomíme známou zkušenost, že převážná většina bohatých a vlivných lidí má deficit morálních vlastností ("za každým velkým soukromým majetkem je skryt zločin", "cesta k úspěchu, postavení a moci vede přes mrtvoly"...). Za této situace by transhumanismus představoval velmi nebezpečnou a zavržení hodnou koncepci! Fyzické zdokonalování těla a výkonnosti mozku by se mělo začít zavádět teprve tehdy, až se zdokonalíme morálně.
Lze však předpokládat (či doufat), že v době, kdy bude technicky možné koncepci transhumanismu realizovat, již nebude vládnout nynější bezduchý kapitalismus, ale bude vystřídán demokratickým a osvíceným socialismem, nebo ještě lépe konvergencí obou přístupů - společností bez umělých nedostatků, kde budou mít lidé rovné právo ke vzdělání, kultuře a všem ostatním potřebám. Potom snad bude platit theze, že zvýšená inteligence nebude zneužívána pro sobecké zájmy jednotlivců či skupin, ale bude sloužit ve prospěch všech, celého lidstva.... Pak možná zvyšování výkonnosti mozku a inteligence automaticky povede i ke zdokonalování etiky a v budoucím osvíceném a pokrokovém společenském klimatu zneužívání ani nikoho nenapadne..?..
Jak se nám žije v zajetí biologie?
Při diskusi o perspektivách transhumanismu se setkáváme s jistě oprávněnými obavami a nedůvěrou. Např.: To je všechno hezké, ale naše biologická existence je výsledkem dlouhé evoluce, jsme na ni niterně zvyklí, nechceme ji ztratit. V tom "otroctví" biologie se nám žije dobře, jsme zde šťastni! Ano, můžeme to takto cítit, ovšem jen za dvou základních okolností : 1. Že jsme mladí a zdraví. 2. Že přírodní podmínky zůstanou příznivé a slučitelné s biologickým životem. Pokud tomu tak nebude, na vlastní kůži krutě pocítíme, jak nás biologická podstata zradila a posléze i zlikvidovala..!..
Dokonalejší umělá intelegence a vědomí bez dekódování mozkových neuronálních sítí?
Detailní přečtení mentálních informací v obrovsky složité mozkové neuronální síti na molekulárně-genetické úrovni a jejich smysluplné dekódování ve srozumitelné algorimizovatelné formě - "mind-upload", je nesmírně obtížné a nebude v dohledné budoucnosti asi možné.
Můžeme si to ilustrovat na jednoduchém pokusu: Vezmeme běžný počítač PC či notebook a otevřeme jeho krycí stěnu. Uvidíme desky osazené mnoha elektronickými součástkami (tranzistory, integrovanými obvody, rezistory, kondenzátory, ...). Prostým okem naprosto nepoznáme, čím se počítač právě zabývá; zda je zapnutý poznáme jen podle kontrolních LED diod u zdroje či centrálního procesoru. Ani kdybychom kvalitním osciloskopem měřili signály na různých kontaktech integrovaných obvodů, nebyli bychom schopni poznat, jakou úlohou se počítač právě zabývá. A ještě mnohem složitější je to v lidském mozku: žádnou analýzou elektrické aktivity nebo signálů v synapsích neuronů (neurotransmiterech a neuroreceptorech) nejsme schopni zjistit, jaké myšlenkové pochody v mozku právě probíhají.
Mohla by se ale nabízet i jiná alternativní možnost, že se toto podaří částečně "bypasovat" - analýzou lidských myšlenek, kreativity, intuice, formální a společenské inteligence, sestavit heuristické algoritmy které by to všechno dokázaly emulovat a rozvíjet - "mind-creation". Kdyby se to podařilo, dokázali bychom tím vytvořit umělou inteligenci možná i dokonalejší než je stávající naše lidská - byla by oproštěná od řady chyb a nelogičností vzniklých při klikaté cestě evoluce (viz např. "Zabýčenost našich mozků" v eseji "Věda a náboženství", nebo "Zrůdnost a zabedněnost našich mozků" v článku "Socialismus: Totalita nebo humanita?) .
Náš lidský organismus a počítač
Z hlediska našeho nynějšího oboru počítačové informatiky lze naše tělo (a každý vyšší organismus) považovat za systém velkého počtu různých "hardwarů" s mnoha tisíci rozmanitých "softwarů". Tyto hardwary zde však nejsou tvořeny digitálními hradlovými elementy, ale živými buňkami, propojenými složitým systémem biochemických "signálních drah". Software je zde úzce zakomponován v těchto signálních drahách ve formě specifických vazeb ligandů a receptotů.
Jaká je perspektiva sexu ve vzdálené budoucnosti - transhumanismu?

U všech vyšších organismů na Zemi je sexuální rozmnožování prostředkem zachování biologického druhu, jeho zmnožení a v delších časových obdobích i jeho evoluce. Teprve sexuální rozmnožování, na rozdíl od prostého dělení buněk, s výměnou a kombinováním genetické informace v DNA, nastartovalo vznik obrovské biodiverzity v živé přírodě, která vyústila i ve vzniku našeho druhu homo sapiens. U nás lidí se sexualita navíc stala i zdrojem subjektivních psychických požitků- radosti, slasti, rozkoše, osobních vazeb, společenského soužití, lásky.... V posledních desítiletích jsme svědky toho, jak se tyto sekundární aspekty čím dál více zveličují a komercializují... Propagují se stále nové rafinovanější sexuální praktiky (někdy dokonce fyzickému a psychickému zdraví nebezpečné, např. BDSM nebo deepthroat) a erotické pomůcky, pro dosažení co neintenzivnější chvilkové rozkoše - orgasmu.
Některé vlastní zkušenosti a názory autora o sexu-erotice (kritické i humorné a nestandardní) jsou zmíněny v drobném článku "SEX - názory, (ne)zkušenosti".
Jaká je však dlouhodobá perspektiva sexu u lidí? Z hlediska postupného vývoje transhumanismu nepochybně sex ztratí rozmnožovací i evoluční úlohu. Rozmnožování bude realizováno softwarovou duplikací, evoluce bude realizována jako upgrade digitítálního systému představujícího "lidský" organismus. A psychické procesy, včetně sexu, se možná dostanou na periferii lidskosti, jako reminiscence dřívější biologické evoluce? Nebo se je podaří algoritmizovat a převést na virtuální softwaovou úroveň - na subrutiny schopné excitovat standardni proud některých informací v digitálním "organismu"? Sex, který je nyní (bio)chemie, by se transformoval na (elektro)fyziku... Co by pak takový virtuální "sex" znamenal - jaké nové neuronální excitace - extravagantní "zážitky" by mohl vyvolat? A jaký by byl jeho další vývoj..?..

Elektronické bity + kvantové qubity

Biologický --> transformace --> Virtuální .

Varianty antropického principu
Během mnoha diskusí o vztahu vesmíru, života a lidského vědomí, vykrystalizovalo několik pojetí antropického principu, které můžeme rozdělit zhruba na 3 skupiny (+ další dvě uvedené níže) :

1. Slabý antropický princip
Fyzikální vlastnosti vesmíru jsou takové, aby to bylo slučitelné se vznikem života.
Toto je střízlivý fyzikální přístup - antropický princip je pojímán jako selekční pravidlo vybírající ze všech možných kosmologických modelů ty, které odpovídají skutečnému stavu našeho vesmíru, tedy speciálně k vesmíru v němž mohl vzniknout život. Fyzikální zákony jsou takové jaké jsou, protože jinak bychom tu prostě nebyli a nemohli je pozorovat a zkoumat. Existence života (a konkrétně inteligentního života - člověka, pozorovatele) je zde pojímána jako omezující předpoklad pro výběr ze všech fyzikálně možných stavů vesmíru v jeho minulosti.
Inteligentní pozorovatel je zde zmíněn jen jako výsledná gnoseologická okolnost, ale jeho úloha není přeceňována jako je tomu u účastnického antropického principu.

2. Silný antropický princip
Vesmír již při svém vzniku musel "vědět", že má v budoucnu vzniknout život (a lidé). Resp.: Náš vesmír je nejlepší ze všech možných vesmírů v tom smyslu, že v něm život nutně musí vzniknout, zatímco v žádném jiném by nevznikl.
Silný antropický princip je vlastně filosofickou antitezí Koperníkova principu. Je ve shodě s teologickým pojetím: Vesmír byl stvořen Bohem tak, aby byl maximálně účelný a aby konečným cílem byl vznik a rozvoj člověka.

Existuje mnoho různých vesmírů, přičemž život vzniká tam, kde jsou pro to vhodné podmínky.
Přijmeme-li možnost existence více vesmírů, dá se touto koncepcí nejpřirozeněji vysvětlit zdánlivá unikátnost a specifičnost našeho vesmíru. Jak bylo výše zmíněno, inflační expanzí vhodných vakuových fluktuací může vznikat neomezené množství vesmírů s nejrůznějšími vlastnostmi fyzikálních interakcí, elementárních částic, strukturou a rozložením hmoty, dynamikou expanze, dokonce i s různým počtem rozměrů prostoročasu. Takové paralelní vesmíry žijí "svým vlastním životem". Většina z nich má takové vlastnosti, které neumožňují vznik inteligentního života - jsou neantropické. Některé z nich však mohou být 4-rozměrné, budou v nich podobné vlastnosti interakcí mezi elementárními částicemi jako v našem vesmíru, budou dostatečně homogenní a izotropní, budou expandovat téměř kritickou rychlostí. Jedním z nich je náš Vesmír, o němž víme, že je antropický; žijeme zkrátka na "ostrůvku který má vhodné klima"...
Klíčem k záhadě unikátnosti našeho antropického vesmíru by mohly být statistické zákonitosti v multivesmíru. Ve vesmíru se musí seřadit mnoho věcí a procesů, aby mohl vzniknout život. Pokud by existoval jen jeden vesmír, pravděpodobně by v něm nevznikl život. Avšak v multivesmíru je statisticky dost šancí na to, aby se život objevil alespoň v některém z mnoha vesmírů... Zda existují i jiné vesmíry, v nichž se vyvinul inteligentní život (resp. jiná forma inteligentního zpracování informace), se můžeme jen dohadovat ..?..
Kvantová teorie mnoha světů může souviset i s "alternativními historiemi" odehrávající se za horizontem našeho vesmíru, v jiných vesmírech...

Alegorické znázornění koncepce mnoha vesmírů :

Bůh "vyfukuje" mnoho různých vesmírů (podobně jako mýdlové bubliny), z nichž některé jsou antropické.

Ďábel vyfukuje vesmíry, které
antropické nejsou.

Poznamenejme, že antropický princip v koprodukci s kvantovou kosmologií a představou mnoha vesmírů umožňuje vysvětlit i problém dimenze prostoročasu, tj. odpovědět na otázku, proč je prostoročas právě 4-rozměrný (resp. 3+1-rozměrný)? V prostoročasech o dimenzi menší než 4 totiž neexistuje gravitační přitahování mezi tělesy, takže nevznikají gravitačně vázané systémy jako galaxie, hvězdy, planety. V prostoročasech s počtem dimenzí větším než 4 sice gravitace existuje, ale jak ukázal již Ehrenfest, zákon závislosti intenzity polí na vzdálenosti je ostřejší než známý zákon obrácených čtverců, což neumožňuje stabilní vázané systémy jako jsou atomy nebo planetární soustavy. My tedy žijeme v jednom z těch (mnoha) vesmírů, v němž 4-rozměrnost prostoročasu umožnila vznik složitějších struktur a posléze života.

Nabízí se myšlenka, že kromě "větvení" a diverzifikace vesmírů by mohlo docházet též ke "spojování" vesmírů; to je zatím jen hypoteická úvaha, o jejíž povaze nemáme žádnou představu - spíš asi nedochází! Co se týče "našeho" vesmíru, je podle antropického principu třeba reflektovat, co umožnilo že v něm mohla vzniknout pranepatrná součást, která jej umožňuje pochopit? Souvisí to i se složitostí vesmíru. Pokud by vesmír byl příliš složitý, je nepravděpodobné aby v něm vzniklo něco, co by tuto složitost bylo schopno pochopit. A pokud by vesmír byl příliš jednoduchý, nemohlo by v něm pravděpodobně vzniknout nic dostatečně složitého na to, aby bylo schopno chápat i tuto jednoduchou strukturu vesmíru. Tedy - jakási "střední cesta"..?.. Je to jen filosofická úvaha...

Vyskytují se ještě dvě další spekulativní varianty (silného) antropického principu :

4. Účastnický antropický princip
Inteligentní život (pozorovatel) musí vzniknout proto, aby dal vesmíru reálný smysl a reálnou existenci tím, že jej pozoruje (měří) a účastní se tak jeho evoluce.
Z filosofického hlediska je účastnický antropický princip opodstatněn teorií poznání - gnoseologií, noetikou. Z fyzikálního hlediska je podpořen tzv. Kodaňskou interpretací kvantové mechaniky, podle níž určitý stav fyzikálního systému vznikne až tím, že jej změříme. Obecně: Žádný jev není jevem, dokud není pozorován. A stejně i vesmír. Má-li tedy být vesmír reálný, musí svými vlastnostmi umožnit existenci pozorovatele.
Toto přeceňování subjektivní role pozorovatele je však fyzikálně i filosoficky diskutabilní..!..

5. Finální antropický princip
Inteligentní život ve vesmíru nejen že nutně musí vzniknout, ale když jednou vznikne, již nikdy nezanikne. Inteligentní pozorovatel je cílem, který dává smysl existenci vesmíru.
Jakékoli vědecké opodstatnění finálního antropického principu v současné době chybí; je dokonce v rozporu se současnými kosmologickými koncepcemi (podle nichž žádné struktury ve vesmíru nemohou být věčné - skončí buď kolapsem uzavřeného vesmíru, nebo nekonečným rozředěním a rozpadem struktur v otevřeném vesmíru *).
Finální antropický princip je jen produktem naší víry, resp. zbožného přání...

*) Astrofyzika a kosmologie: lidská beznaděj ?
Reflektujeme-li z našeho lidského hlediska poznatky současné astrofyziky a kosmologie o evoluci vesmíru, nutně to v nás vyvolá pocit beznaděje v konečné perspektivy a smysl naší existence!
I kdyby se nám podařilo odvrátit katastrofu srážky Země s asteroidem, ničivé války a různé ekologické katastrofy, ochránit Zemi před mohutným zábleskem kosmického záření z výbuchu blízké supernovy či splynutí neutronových hvězd, za cca 5 miliard let se Slunce dostane do závěrečných fází své evoluce. Jako rudý obr nejprve pohltí a vypaří všechny vnitřní planety včetně Země, vytvoří "planetární" mlhovinu a samo se stane bílým trpaslíkem. Lidem se možná (?) do té doby podaří ze Země a ze sluneční soustavy uniknout a osídlit jiné vhodné objekty ve vesmíru. Avšak co dál? Pokud by vesmír byl uzavřený a zkolaboval by do "ohnivé pece" velkého krachu, neměli bychom zřejmě žádnou naději. Pokud by vesmír byl otevřený, tak fatální konec by nám principiálně nehrozil. Avšak v expandujícím a neustále chladnoucím vesmíru by bylo čím dál obtížnější najít okrsky lokální fluktuace entropie, kde by ještě existovaly dostupné zdroje energie pro rozvoj a udržení civilizace.
V každém případě můžeme konstatovat, že poznatky a teorie současné astrofyziky a kosmologie nám bohužel neukazují žádnou reálnou perspektivu věčné existence a rozvoje lidské civilizace! Můžeme se však utěšovat tím, že naše nynější vědění jistě není absolutní a definitivní. Je toho mnoho, co zatím neznáme a snad ani netušíme... A z této naší neznalosti můžeme snad přece jen čerpat určitou naději..!?..
( Podrobněji je diskutováno v pasáži "Astrofyzika a kosmologie: - lidská beznaděj?" §5.6 monografie "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu" )

Kritická poznáka: Antropický princip - možná jen fikce ?
Tak jako každý obraz nese stopy vlastností svého tvůrce, i náš obraz Vesmíru je do určité míry antropocentrický a my lidé asi jiný obraz ani nejsme schopni vytvořit. I když přírodověda je přesvědčena o objektivní existenci přírodních dějů a vesmíru, naše dosud omezené vědění toto není schopno v plné komplexnosti postihnout. Nelze proto vyloučit, že antropický princip je produktem naší lidské subjektivnosti..?..
Některé formulace a reflexe antropického principu jsou do určité míry tautologické. Antropický princip umožňuje obejít se bez otázky "Proč náš vesmír umožňuje život" - protože kdyby tomu tak nebylo, nebyli bychom tady my, abychom tuto otázku položili... Takže žijeme v takovém vesmíru, který umožňuje život. Toto je ale vlastně tautologické (ne-)vysvětlení, protože nám nic neříká o mechanismech, jakým se tento vesmír zformoval. Tautologický není slabý antropický princip a hypotetická koncepce mnoha vesmírů. Ale skutečný přírodovědný obsah antropickému principu dávají pouze fyzikální poznatky jaderné a částicové fyziky, astrofyziky a chemie, vysvětlující pocesy umožňující mimo jiné i vznik a rozvoj života.

Představa, že veškeré přírodní dění i lidský život jsou řízeny něčím vyšším, co přírodu i nás přesahuje, je zřejmě stará jako samotná lidská civilizace (některé úvahy o příčinách vzniku náboženských představ jsou v eseji "Věda a náboženství"). Z historického vývoje náboženských představ od animismu a démonismu, přes polyteismus až k monoteismu je patrná snaha lidského myšlení po jednotě.
Omezíme-li se tedy na monoteistické koncepce, můžeme pojetí Boha rozdělit na tři skupiny :

1. B ů h - bytost zaujatá a zasahující
Teismus: Bůh je bytost od světa rozdílná, je stvořitelem světa a o svět neustále pečuje.
"Bez Boží vůle nevypadne nikomu ani vlas!"
Toto pojetí Boha vede k aktivnímu náboženství - k osobnímu vztahu k Bohu, jehož přízeň si lze vyprosit modlitbou, vírou a konáním dobra. Křesťanství připojuje k tomuto pojetí další důležitý aspekt: Bůh je milující (o křesťanství viz též: "Duchovní hudba křesťanů západní Evropy" , "Pravoslavná hudba východních křesťanů").

Pro toto pojetí č.1 je rozhodující otázka: "Je náš svět (vesmír) otevřený zásahům zvenčí - "z hůry", které nelze předem očekávat (či v principu vypočítat) a které nelze ovládat?" Většina náboženských směrů to předpokládá, přírodní vědy to odmítají...

2. B ů h - první hybatel - určující počáteční podmínky
Deismus: Bůh je prapříčinou (stvořitelem) světa, ale není silou udržující a řídící svět. Svět je pak již ovládaný jen přírodními zákony.

3. B ů h - tvůrce zákonů chování hmoty
Bůh je "projektant" a tvůrce přírodních zákonitostí - ty potom "pracují za něj", nemusí všechno dělat neustále "svýma rukama". Tato koncepce Boha je plně slučitelná s vědeckým poznáním.
Panteismus: Bůh je vnitřně obsažen ve všech věcech. Bůh a svět jsou totéž - je pouze jediný univerzální Bůh a ten je přítomen všude (Ţ slučitelné s ateismem).
Taoismus: Základem světa, prapříčinou a cílem všeho bytí je "Tao" - jakýsi světový rozum všude působící a vše prostupující (viz níže pasáž "Taoismus"). Dnes bychom řekli - vesmírná inteligence.
Tento abstraktnější - panteistický - pohled nevnímá Boha jako antropomorfní bytost, která stvořila vesmír (podle křesťanských legend "za 7 dní"), ale vykládá Boha jako souhrn všech zákonů a principů (včetně zatím neobjevených, zahalených tajemstvím), které řídí existenci a fungování všehomíra. Bůh tedy není mimo vesmír, ale je imanentně vesmírem s jeho základními principy, s jeho krásou a tajemstvími.

Evoluce - nástroj (s)tvoření
Ve světle současné přírodovědy lze určitým způsobem "smířit" dvě protichůdné koncepce vzniku světa a života - stvoření (Bohem) a evoluci. Bůh totiž mohl postupovat tak, že :
1. Na začátku ustanovil několik univerzálně platných přírodních zákonů;
2. Do původně bezstrukturní "pralátky" vložil určité počáteční podmínky (ukazuje se však, že tyto počáteční podmínky možná nejsou nutné - viz níže pasáž "Synergetika + kvantová kosmologie Ţ popírání Boha?");
3. Potom se svět vlivem vlastní dynamiky řízené přírodními zákony již mohl sám začít vyvíjet do dnešní podoby, bez nutnosti dalších Božích zásahů.
Evoluce by tak byla univerzálním nástrojem generování nových jevů a strukur vlivem vlastní dynamiky systémů - věřící by ji mohli chápat jako "metodu Božího tvoření světa a života".

Ve filosofii se často diskutuje otázka, zda mezi fundamentálními zákonitostmi přírody (elektrodynamikou, elementárními částicemi, kvantovou fyzikou, popř. gravitací) a lidským vědomím existují nějaké skryté souvislosti. Při uvažování o vztahu mezi pojmy "duše" a "hmota" se vyskytují tři pohledy :

Těžko říci, zda "hmota je vytvořena z duše", nebo "duše je vytvořena z hmoty". Při patřičném nadhledu a nedogmatické reflexi, např. v rámci panteismu, se oba tyto přístupy možná dají sloučit..?..

Je člověk jen úžasně složitý a rafinovaně naprogramovaný "stroj", který jedná na základě chemických reakcí odehrávajících se v mozkových buňkách a v jejich spletitých propojeních? Nebo máme kromě těla ještě něco navíc - "duši", svobodnou a nezávislou na fyzickém těle, duši která existuje i po smrti a zániku těla? Na koncepci duše a jejího vztahu s tělem se vyskytuje velké množství názorů, často protichůdných; v různých dobách se preferovala ta či ona stránka lidské existence.
I když v lidském myšlení je "duše" jedním z ústředních pojmů, jeho význam je značně mlhavý a mnohoznačný. Původní význam je dech - dech života. Nyní zahrnuje řadu vlastností člověka - psyché (vnímání a cítění), ducha (spiritus - vůle, myšlení, vědomí, sebereflexe, moudrost), to co člověk pociťuje a vnitřně prožívá, vidí v kontextu své osobní zkušenosti, co ho napadá a co si představuje. Všechny tyto aspekty mentálního stavu se ve filosofii někdy označují souhrnným latinským názvem qualia. Velkou různorodost pojetí duše můžeme z našeho hlediska rozdělit na dvě skupiny :

Podobně ve vztahu duše a těla je velká rozrůzněnost názorů a postojů; můžeme je shrnout do tří skupin :

Složité jsou i otázky vztahu myšlení a mysli, "duševna" a "duchovna", které byly v minulosti obestřeny tajemstvím a mystikou. Výzkumy činnosti mozku, prováděné za pomoci přístrojů (jako jsou funkční zobrazovací metody mozku - pozitronová emisní tomografie PET a nukleární magnetická rezonance NMRI) v posledních desítiletích, začínají na tuto oblast vrhat nové světlo. Dřívější představa (vyslovená již Descartesem) duše a těla jako dvou odlišných substancí, které složitým a tajemným způsobem vzájemně spolupracují, je ve vědě již opuštěná. Čím dál více se ukazuje, že duševní činnost patrně vzniká jako kombinatorický výsledek biochemických reakcí a elektrických vzruchů vedených mezi miliardami mozkových a nervových buněk. Zjednodušeně řečeno: vědomí se "vynořuje" z fyzikálních a chemických jevů. A u člověka vzniklo jako výsledek biologické evoluce.
Co se týče "duchovních" spirituálních a mystických pocitů a zážitků, určité indicie na jejich původ přinesly pokusy s psychotropními halucinogenními látkami (jako je LSD) a též sledování lidí, kteří prožili klinickou smrt, avšak znovu se vrátili k životu. Po aplikaci psychotropních látek se u zvýšeného počtu osob objevily psychedelické zážitky, halucinace včetně "náboženského vytržení". U osob po klinické smrti se charakteristické zážitky ze "záhrobí" (světelný tunel, pocit opuštění těla a vznášení) vysvětlují změněnou činností mozku v důsledku přerušení průtoku krve - přechodné aperfúze mozku *). Výzkumy s pomocí analýzy signálů EEG ukázaly, že nedostatek kyslíku (hypoxie) a glukózy v mozkových buňkách, spolu se zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého v krvi, krátkodobě stimuluje buňky k vyšší aktivitě; to pravděpodobně způsobuje uvedené halucinace. Neurologové zkoumají, která část mozku (či jaké signální dráhy) spouští a zprostředkovává "transcendentální" zkušenosti - kde máme "detektor Boha"?
*) Pokud by tento stav aperfúze mozku trval delší dobu (déle než cca 5 minut při normální teplotě), došlo by k nevratnému poškození mozku a později i k mozkové smrti. Při krátkodobé aperfúzi se však po obnovení krevního zásobování činnost mozku též obnoví, ale v neuronové síti mohou být zaznamenány výsledky změněné činnosti mozku během hypoxie, nedostatku glukózy a zvýšené koncentrace CO₂. Tyto informace si pak člověk může dodatečně vybavovat a interpretovat je různým způsobem, včetně mystického... Zážitky tohoto druhu se někdy (neoprávněně) dávají do souvislosti s hypotézou jakéhosi "kvantového vědomí" - je stručně diskutováno v pasáži "Kvantové vědomí" §1.1 knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".
Je zde ještě mnoho nejasného, ale základní obrysy skutečného původu "duše" a "duševna" (přiklánějící se k výše uvedenému poslednímu bodu ve vztahu těla a duše) se již začínají rýsovat. Ukazuje se, že "božský původ duše" je třeba hledat o nějakou tu "etáž" hlouběji, než se dříve myslelo - Bůh jako tvůrce zákonitostí chování hmoty (viz níže pasáž "Geniální Bůh"), z jejichž složitých kombinací vyvěrá i duševní činnost v našem mozku.

Stvořil vesmír Bůh ? - pohled přírodovědy
Zákony přírody, ovládající hmotu a energii, spustily procesy které způsobily vznik a evoluci vesmíru a nakonec vytvořily i nás. Čas před velkým třeskem neexistoval, takže zde nebyl ani čas, během něhož by Bůh vesmír stvořil. Takto chápaný Bůh neexistuje, nikdo nestvořil vesmír, nikdo neřídí náš osud. Neexistuje ani "nebe" ani posmrtný život. Máme jeden život, během něhož oceňujeme takto nádherně vytvořený vesmír. Smyslové vjemy, vzpomínky, asociace - to je stavební materiál mozku k vybudování obrazu reality, toho co prožíváme, co jsme zažili. A syntetizováním těchto informací si uvědomujeme, co se děje v prostoru a čase...
Takto se na vesmír dívá současná fundamentální fyzika a astrofyzika, jejímž předním představitelem je heroická osobnost S.Hawking. Tento člověk s těžkým zdravotním postižením by měl plné právo užívat "náboženské opium" a blouznit o Bohu a nadpřirozenu. Místo toho však zvolil psychologicky odvážný a intelektuálně čestný přístup negace těchto smyšlenek, ve prospěch objektivního vědeckého poznání.
Tento objektivní a střízlivý pohled přírodovědy však neznamená absolutní negaci abstraktního Boha. Níže v pasáži "Geniální Bůh" bude ukázáno, že Boha lze chápat na hlubší úrovni - jako "tvůrce" zákonů přírody, či jej dokonce s těmito přírodními zákony ztotožnit.

V souvislosti s výše uvedenými koncepcemi Boha hned vyvstává další fundamentální otázka :
Kde a jak hledat Boha ?

Pokud je podle některých názorů Bůh bytost rozdílná od světa, pak je mimo svět - je transcendentní bytost mimo náš obvyklý prostor a čas. Někteří filosofové a teologové, inspirovaní geometricko- topologickými metodami relativistické kosmologie, iluzorně umisťují Boha do vyšších dimenzí prostoročasu či do oblastí tvořených složitou topologií našeho prostoročasu. Případné ovlivnění přírodních dějů těmito (nám nedostupnými) strukturami není vysvětlitelné přírodními zákony - má charakter "zázraku".
Způsoby hledání Boha lze zhruba rozdělit na tři úrovně :

a) Jevová úroveň
Jevy, které si neumíme vysvětlit, dělá přímo Bůh ("svýma rukama").
Tato úroveň patří minulosti. Vědecké poznávání světa totiž vysvětluje čím dál větší skupinu jevů a pronikavě tím zužuje pole působnosti Boha.

b) Jednotící podstata - Bůh jako projektant a tvůrce
Boha lze poznat analýzou stvořených věcí. I vědecké poznávání přírody je tedy vlastně náboženským aktem.
Takto chápou Boha někteří filosoficky založení vědci - např. Einstein nebo Hawking (i když jsou ateisté).

c) Psychologická úroveň
Lidská kultura, myšlení, city, víra, zkušenost, formují světový názor každého člověka - jeho součástí může být osobní Bůh. Spiritualita je jakýsi druh osobního rozhovoru s bohy či Bohem, má charakter subjektivních individuálních prožitků, které se nedají přímo sdělit, nelze je objektivizovat či "změřit" (o původu těchto duševních procesů, často iluzorních, bylo diskutováno výše).
Systematickým rozvíjením představ o nadpřirozených jevech a bytostech vznikají náboženství se svými kulty, písemnými texty i dogmaty. Organizačními strukturami jsou pak církve, popř. sekty. Důležitým pozitivním přínosem takto chápaného nábožeství je jeho morální poselství - vyrovnanost, naděje, láska, pokora, konání dobra. Psychologicky příznivě může působit i naděje na překonání smrti ve spáse či reinkarnaci. Bohužel jsou dobře známé i negativní dopady netolerance a fanatismu v náboženství; často se jednalo o zneužití náboženského cítění primitivních lidí pro zištné a egoistické cíle jednotlivců či skupin.

Kritická poznámka: Lze vůbec najít Boha?
K samotné snaze o hledání Boha se někteří filosofové stavějí skepticky. Např. Krishnamurti tvrdí, že Boha nelze nalézt, neexistuje k němu žádná cesta. Hledáme-li Boha, nalezneme jen svůj vlastní obraz. Nenajdeme pravdu, ale jen výsledek našeho přání. Podle těchto analýz by tedy veškeré náboženství bylo jen způsobem vyjadřování o některých společných vlastnostech lidské mysli, záležitostí psychickou, nemající přímý původ ve vnějším světě. Bůh či bohové existují pouze v našich hlavách a patrně nikde jinde.
V této souvislosti můžeme zmínit jeden z Murphyho aforismů: "Věřit znamená být přesvědčen o něčem, co není pravda". Mnohé události, které autoritativně popisují náboženské texty (a kterým hodně lidí věří), se totiž nestaly, nebo se odehrály jinak...

Půvabná indická legenda o vzniku světa:
Bůh jako Maha-Višnu uléhá do vody Oceánu Příčin a během svého spánku vydechuje bezpočet vesmírů. Tyto vesmíry plují pak tisíce let rozptýleny po celém Oceánu Příčin. Bůh jako Višnu–Oživitel vstupuje do každého tohoto vesmíru a uléhá tam na stočeného hada Anantu. Z pupku Višny pak vyrůstá lotosový stvol a na lotosovém květu se rodí Brahma - Pán Vesmíru. Brahma pak vytvoří veškeré tvary i bytosti Vesmíru.

Úkolem fyziky je objektivní zkumání fundamentálních přírodních zákonitostí, bez ohledu na to, zda konkrétní fyzik je věřící či ateista. Výsledky fyzikálního bádání však přesto mají značný vliv na světový názor a chápání Boha. Velmi zjednodušeně můžeme tento vliv rozdělit na tři etapy :

1.etapa: Materialismus => popírání Boha
Mechanika, termodynamika, elektrodynamika a další obory klasické fyziky slavily tak výrazné úspěchy při vysvětlování přírodního dění a stavby vesmíru, že pro Boha zde nezbývalo téměř žádné místo.

2.etapa: Renezance transcendentna
Nástup kvantové fyziky mikrosvěta a obecné teorie relativity aplikované v kosmologii, kromě obrovského přínosu k pochopení stavby hmoty a vesmíru, vedl i k odhalení principiálních hranic vědeckého poznání. Spolu s obecným zklamáním z materialistického a konzumního způsobu života to vedlo u mnohých lidí k určité dočasné renezanci náboženských představ.

3.etapa: Synergetika + kvantová kosmologie => popírání Boha ?
Základním neřešeným problémem evoluční teorie vzniku života je záhada utvoření vysoce organizovaných struktur na pozadí všeobecného chaosu. Tyto a další potíže evoluční teorie někdy vedou ke snahám o propagaci kreacionistických představ vzniku života. Určitou naději na řešení tohoto problému slibuje synergetika, která ukazuje, že termodynamicky nerovnovážné systémy mohou za určitých okolností vykazovat jakousi "samoorganizaci" ("organizovaný chaos").
Záhadu "zázračného" vzniku našeho antropického vesmíru (v duchu silného antropického principu) se v poslední době zase pokouší řešit kvantová kosmologie. Scénář inflační expanze vesmíru ukazuje, že problém počátečních podmínek je patrně irelevantní: nynější struktura vesmíru není produktem počátečních podmínek při "stvoření" vesmíru, nýbrž výhradně dílem zákonů kvantové teorie pole, obecné teorie relativity, termodynamiky, elektrodynamiky, jaderné a atomové fyziky. Tyto fyzikální zákony umožňují na počátku "samotvorbu" vesmíru a později "sebeorganizaci" hmoty do složitějších struktur, posléze i života. Podle představ chaotické inflace by celý náš vesmír (a vedle něj snad i neomezený počet dalších "vesmírů") spontánně vznikl prakticky z "ničeho" - z vakua zaplněného kvantovými fluktuacemi polí.

Původ prostoročasu, vakua, fyzikálních zákonů ???
I kdyby se podařilo vytvořit onu kýženou "úplnou kosmologickou teorii" (jakkoli je to zatím jen na úrovni hypothéz), stále by nám zůstaly otevřené dvě nejobtížnější a nejfundamentálnější otázky kosmologie a snad i celé fyziky a přírodovědy:
1. Jaký je původ prostoročasu a "vakua", jehož fluktuace následně vedly ke vzniku vesmíru?
2. Jaký je původ základních fyzikálních zákonů, podle nichž vznikl a vyvíjí se náš vesmír?
Základní metodou fyziky a přírodovědy je redukcionismus - snažit se složité jevy převádět a vysvětlovat pomocí jevů jednodušších a fundamentálnějších. Typickým příkladem je redukcionistické schéma bilogie Ü chemie Ü fyzika: složité biologické procesy se vysvětlují chemickými reakcemi mezi organickými molekulami, chemické reakce se fyzikálně vysvětlují elektromagnetickými interakcemi mezi elektronovými obaly atomů. Konečným cílem unitární teorie pole je všechny 4 interakce vysvětlit pomocí jediného unitárního pole, jehož projevem by pak byly i všechny elementární částice a interakce mezi nimi.
Nejjednodušším "polem" je vakuum - obecně zakřivený prostoročas, z geometrického hlediska charakterizovaný obecnou teorií relativity jež je zároveň fyzikou gravitace, v němž navíc platí zákonitosti kvantové teorie pole. Popř. nějaká obecnější varieta s více rozměry, v jejímž rámci fungují vícedimenzionální unitární teorie pole. Zde kvantové fluktuace metriky či jiných geometrických struktur mohou vést ke zformování "okrsku", který pak již podle zákonitostí teorie pole včetně gravitace může zpočátku exponenciálně (inflačně) a posléze Fridmanovsky expandovat - zrodí se nový vesmír. Existenci této počáteční (či permanentní a vše prostupující) variety je třeba postulovat, stejně jako platnost základních fyzikálních kvantově-gravitačních zákonů, které to všechno "spustí" a řídí. Původ těchto dvou primárních postulovaných východisek, a tím i původ vesmíru z hlediska důvodu jeho existence (proč vzniklo "něco" a ne "nic"?), asi musíme nechat v transcendentní rovině (na Bohu ..?.) - bude (snad věčně?) zahalen tajemstvím....

Božská personifikace přírodních sil a zákonitostí byla v dávných dobách, kdy lidé podstatu a mechanismus většiny přírodních jevů neznali, docela běžná. Teistická představa všemohoucího Boha, který všechno všude a neustále "dělá svýma rukama", byla po staletí jádrem většiny náboženství v euro-americkém teritoriu. Ani nyní ještě zdaleka nevíme všechno. Víme toho však dost na to aby bylo zřejmé, že pokrok v přírodovědě čím dál víc "vytěsňuje" fantastická a nadpřirozená vysvětlení jevů a nahrazuje je skutečnými ověřenými poznatky a přirozeným vysvětlením, odhalujícím i vzájemné souvislosti jevů. Ukazuje, že svět je v zásadě poznatelný (s určitými omezeními danými kvantovými relacemi neurčitosti a primárními postulovanými východisky) a vysvětlitelný lidským rozumem. Teistická představa je nyní již zcela zbytečná, nevěrohodná ba absurdní. Náboženské "vědění" tohoto druhu je jen zdánlivé, prázdné a často falešné, ve skutečnosti nic nevysvětluje, pouze "záplatuje" naši nevědomost.
Pokud by se shora zmíněné odvážné koncepce synergetiky a kosmologie ukázaly být správné, ponechávaly by opět Bohu jen velmi redukovanou úlohu: Bůh by byl "pouze" projektantem a tvůrcem zákonů chování hmoty (tyto zákony určují i vznik hmoty v nám známých formách a její organizaci do složitějších struktur). Pro věřící budiž zadostiučiněním, že velkolepost takto pojatého Boha tím není nijak snížena. Naopak :

Vytvoření přírodních zákonů, jejichž působením vznikl a udržuje se v "chodu" celý vesmír a které vedly k rozvinutí úžasného květu života, je dílem nad všechnu představu geniálním !

A tento obdiv je oprávněný i tehdy, když takové vytvoření ("stvoření") přírodních zákonů reflektujeme jen v metaforickém významu, bez koncepce Boha ...

Tato filosoficko-přírodovědná přednáška s diapozitivy byla poprve uvedena v r.1987 na půdě Čs. astronomické společnosti při ČSAV, v dalších letech pak mnohokrát pro Jednotu čs. matematiků a fyziků, na fakultách, gymnáziích, hvězdárnách i pro veřejnost.

Poznámka 1:
V polopopulární přednášce "Antropický princip aneb kosmický Bůh" nelze prezentovat matematickou stránku. Podrobnější informace o fyzikálních a matematických aspektech teorie gravitace, astrofyziky a kosmologie může zájemce získat např. v knize "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu " .
Některé otázky vztahu vědy a víry jsou diskutovány v eseji "Věda a náboženství".

Poznámka 2 - nové poznatky :
Od vzniku této práce uplynulo již mnoho let, takže v základním textu nejsou obsaženy některé nové poznatky a hypotézy, jež se od té doby objevily :.
A.Jedná se v prvé řadě o některé nové koncepce v unitárních teoriích pole, především superstrunové teorie, popisující částice jako vibrace elementárních jednorozměrných objektů zvaných struny. Nová verze teorie superstrun, tzv. M-teorie, považuje náš prostoročas za 4-rozměrnou membránu, která se pohybuje v pátém rozměru; další dimenze, používané v 11-rozměrné varietě geometrické formulace supergravitace, jsou zkompaktifikovány: jsou uzavřeny do sebe - svinuty do mikrorozměrů Planckovy délky »10^-33cm, v nichž se nemůže nic pohybovat a jejich projevy nelze proto pozorovat. Tato unitární teorie zahrnuje i gravitaci (§B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny." knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu").
Vesmír si v rámci těchto přístupů představujeme jako "síť" nebo "pletivo" vibrujících strun, které mají určité charakteristiky (napětí, energii vibrace, směr). Celý prostor či kosmos je zde složen z jednoho "materiálu", lišícího se pouze charakterem vibrace a tím energií a hmotností částic, popsaných jako skryté struny. Systematika struktury vibrujících strun v tomto pojetí popisuje unitární teorii jakožto teorii všeho - popis kosmu jako jednotného systému, který se pouze v duálním světě projevuje pomocí rozrůzněných vlastností.
Teorie superstrun má některé zajímavé astrofyzikální a kosmologické důsledky, zatím ovšem na hypotetické úrovni. V oblasti fyziky černých děr, se objevily některé nové pohledy na kvantově-gravitační efekty a termodynamické souvislosti. V oblasti kosmologie nejranějšího vesmíru se diskutují hypotézy pre-big bangové fáze vesmíru a model tzv. ekpyrotického vzniku vesmíru (viz pasáž "Astrofyzikální a kosmologické důsledky teorie superstrun" §B.6. knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu"), které jdou až za magickou hranici velkého třesku.
B.Podle posledních astronomických pozorování vzdálených supernov se vyskytly určité indicie, že v současné době dochází ke zrychlování expanze vesmíru , že kromě temné (nezářící) látky se ve vesmíru vyskytuje i tzv. temná energie, která vykazuje "antigravitaci". Zdá se tedy, že evoluce vesmíru probíhá pod vlivem kosmologické konstanty L>0 (viz §5.6 "Budoucnost vesmíru.Šipka času.", pasáž "Temná energie a akcererovaná expanze vesmíru" v knize "Gravitace,černé díry ..."). To je v rozporu s dosavadními představami, podle nichž se vesmír s (exponenciálně) narůstající rychlostí rozpínal jen během kratičkého okamžiku inflační expanze těsně po "velkém třesku", zatímco následná Fridmanovská expanze vesmíru se trvale zpomaluje.

Všechny tyto a další koncepce mají zatím poněkud spekulativní charakter hypotéz a nejsou dostatečně ověřeny. Je zajímavé, že i když práce "Antropický princip aneb kosmický Bůh" vznikla před tolika lety, nenacházíme zde téměř nic, co by nyní bylo nutno z faktického hlediska zásadněji změnit.

Jak se budou objevovat nové věrohodné poznatky, budeme zde postupně rozebírat i jejich fyzikálně-filosofický význam pro poznání stavby a fungování našeho světa - vesmíru.

V následujících přílohách jsou heslovitě vytyčena některá související témata o nichž se v rámci přednášky "Antropický princip aneb kosmický Bůh" diskutuje. Tato témata jsou při přednášce prezentována na diapozitivech.

Koncepce unitární teorie pole :
Existuje jediné, zcela základní a vše zahrnující fyzikální pole, jehož projevem jsou všechna v přírodě pozorovaná pole - gravitační, elektromagnetické, pole silných a slabých jaderných interakcí. Ve světě pak vlastně neexistuje nic než toto pole, které je nositelem všech přírodních jevů a z něhož je všechno složeno - hmotné útvary (částice) jsou jakési místní "zhuštěniny" tohoto unitárního pole.

Schéma jednotlivých etap a postupů sjednocování 4 základních interakcí v přírodě.

Klasický přístup :
materiální částice - základní entity ;
prostor - "jeviště nebo "aréna" v níž se částice pohybují.
pole - částice kolem sebe vytvářejí pole, které se šíří prostorem a zprostředkovává interakci mezi částicemi.

Obecná teorie relativity :
Materiální částice určují strukturu prostoru, částice nelze oddělit od okolního prostoru.

Dialektika OTR :
Hmota diktuje prostoročasu jak se má zakřivovat, prostoročas diktuje hmotě, jak se má pohybovat.

Částice v unitární teorie pole :
Neexistuje protiklad (rozdíl) mezi materiálními částicemi a polem. Unitární pole je základní entitou - je to souvislé "médium" rozprostřené všude v prostoru. Částice = lokální "kondenzace" pole - koncentrace energie.

Vznik částice: Utvoří se oblast zhuštěného pole.
Pohyb částice: Oblast zhuštěného pole se pohybuje v prostoru a v čase.
Zánik částice: Oblast zhuštěného pole se rozplyne - částice se "rozpustí" do vlastního pole.

Všechno toto se odehrává vlivem vnitřních zákonitostí evoluce unitárního pole.

Unitární pole existuje vždy a všude, nikdy ho nelze odstranit. Je nositelem všech přírodních jevů. Je to "prázdno", z něhož kondenzují materiální částice. Vznik, existence a zánik částic jsou jen formami pohybu (evoluce) pole.

"Na hmotu se můžeme dívat jako na vytvořenou takovými oblastmi prostoru, v nichž je pole nesmírně husté. V tomto novém druhu fyziky není místa pro pole ani pro hmotu, protože jedinou skutečností je pole".
(A.Einstein)

Geometrodynamika :
Unitárním polem je gravitační pole, neboli geometrie (prázdného) prostotočasu Ţ veškerá hmota je utvořená z prázdnoty.

Fyzikální vakuum :
Není stavem čiré nicoty, ale obsahuje potencialitu všech forem světa částic. Vakuum je "živé prázdno" pulzující v nekonečném rytmu vzniku a zániku struktur, virtuálních a skutečných částic.

Filosofický vývod: Jelikož i "prázdno" je plné života Ţ neexistuje žádná nicota.

Kvantová fyzika: Všechno je dynamické Ţ věci neexistují, existují jen procesy.
Pouze naše mysl si vytváří časové úseky v proudu vývoje a nazývá je věcmi.

Je svět subjektivní či objektivní ?
Mikrosvět - kvantová fyzika - nemožnost oddělit pozorovatele od pozorovaných jevů Ţ ? Struktury a jevy které pozorujeme v přírodě jsou jen výsledkem našeho měření a přemýšlení ? Určitě ne - viz níže.

Je svět subjektivní či objektivní ?
Na otázku základní existence a povahy světa a jeho reflexe námi lidmi se vyskytují dva krajní pohledy :

Ve prospěch pohledu č.1, jediného objektivního světa *), přesvědčivě hovoří nejen výsledky přírodovědného bádání, ale svědčí pro něj i samotná možnost vzájemné komunikace mezi lidmi, jakož i existence literárního a výtvarného umění, sdělujícího společnou reflexi objektivní skutečnosti. Při pohledu č.2 by toto nebylo možné, prostě bychom si nerozuměli !
Avšak i subjektivní pohled č.2 může mít svůj metaforický význam v oblasti umění, filosofie, psychologie a duchovních směrů.
*) Koncepce mnoha různých vesmírů, zmiňovaných shora v části "Antropický princip", je o něčem jiném a se zde diskutovanou filosofickou otázkou nemají nic společného.

Z reflexe zákonitostí kvantové fyziky a jejich extrapolace z mikrosvěta do obecné roviny se někdy objevuje třetí náhled, kombinující do určité míry oba výše zmíněné pohledy :

V této příloze učiníme stručnou zmínku o některých náboženských a filosofických směrech, které je zajímavé dát do souvislosti s otázkami vesmíru, naší lidské existence, etiky a našeho místa a směřování ve vesmíru. Soustředíme se zde především na východní (resp. "dálně-východní") duchovní směry. Rozebírat otázky křesťanství by bylo, vzhledem k jeho rozšíření v našem teritoriu, "nošení dříví do lesa". Nebudeme se zde zmiňovat ani o judaismu a islámu, neboť vzhledem k jejich do značné míry dogmatickému charakteru nepřinášejí žádné zajímavé či nové pohledy na náš vztah k vesmíru.
Pozn.: Některé aspekty křesťanství a islámu jsou zmíněny v pasážích o duchovní hudbě: "Katolická", "Pravoslavná", "Islámská".

Základní dogma východní filosofie :
Nejsme obklopeni předměty, existujícími nezávisle "samy o sobě", jak je vnímáme. Všechny věci a události, které vnímáme, jsou výtvory naší mysli, vznikající z určitého stavu vědomí a znovu zanikající, když se tento stav transcenduje. Je jen iluzí člověka připisovat těmto strukturám a jevům kolem nás hlubší význam. Vesmír není světem předmětů, ale emanací (výronů) Božské energie..?..

"Všechny jevy tohoto světa nejsou ničím jiným než klamným projevem mysli a samy o sobě nemají žádnou skutečnost" (Ašvaghoša) .
"Všechny jevy jsou bezobsažné"; "Forma je prázdnota a prázdnota je forma"
(Hridaja sútra - Sútra srdce - O prázdnotě veškerého bytí) .

Rozpor s přírodovědou..?
Tato subjektivně-filosofická koncepce rozhodně není příliš věrohodná ve světle současného přírodovědného poznání, které je založeno na opačné platformě objektivní reálnosti přírodních jevů. Je poplatná předvědeckému období svého vzniku. Přesto však i přírodovědec může stanoviska východní filosofie (byť v zásadě nesprávné...) pozitivně reflektovat - přinejmenším v symbolickém či metaforickém smyslu. Může být též zajímavé zamyslet se nad možnými souvislostmi s fyzikální koncepcí unitární teorie pole (viz předchozí pasáže)...

H I N D U I S M U S - věčný řád koloběhu v panteonu bohů a jejich vtělení; kolébka východní spiruality

Hinduismus - souhrnné označení pro duchovní a náboženské tradice, které se velmi různorodě po mnoho staletí vyvíjely na Indickém subkontinentu. Hinduismus není jednotnou mytologií, ale spletitým konglomerátem různých mýtů a kultů vzniklých a vyvíjejících se v krajích kolem řek Idu a Gangy a přilehlých územích.

Základní náboženské spisy hinduismu
V é d y (véda = vědění - jak správně uctívat bohy, aby vyslyšeli prosby)
- nejstarší hinduistické spisy, sbírky hymnů, motliteb, oslav a vzývání různých bohů. Čtyři základní védy: Rgvéd (modlitby a náboženské úvahy), Sámavéd (náboženské písně), Jadžurvéd (texty o obětech), Atharvavéd (magické texty a formule). Védy vznikaly zhruba od 13.stol.př.n.l, zpočátku se šířily ústním předáváním mezi bráhmany, později byly sepsány (podle tradice je sepsal mudrc Vjása).
Vedle základních 4 véd vznikly později ještě čtyři tzv. upavédy ("dodatkové védy"). Z nich nejdůležitější je Ajurvéda shrnující staroindickou medicínu.
Bráhmany - výkladové texty k výuce véd v bráhmanských rodech.
Upanišady (upa = blízko, ni = dole, sad = sedět - tedy nauka určená těm, co "sedí blízko u nohou Mistra")
- "tajné nauky" a filosofické výklady, které mají objasnit skrytý význam a smysl textů véd. Zabývají se otázkami vzniku světa, jednoty veškerého bytí, duše (átman) a Boha, karmy a reinkarnace. Pro upanišady se nekdy užívá souhrnný název védanta (= konec véd), protože tvoří vyvrcholení védských učení.
Purány (= staré tradice) - "božsky inspirované" mýty, legendy a eposy, popisujících zázračné a hrdinské činy bohů či králů.
Rámajáma je hrdinská balada o princi Rámovi (který je Višnuovým avatárem), který za pomoci oddaného opičho krále Hanumana bojuje za vysvobození své ženy Síty, kterou unesl démon Ravana na ostrov Lanka. Hanuman přeskočil moře; opice vybudovaly mezi indickým pobřežím a Srí Lankou dokonce most.
Mahábhárata je rozsáhlý epos (čítající více než 100 000 dvojverší - patrně největší epos světové literatury) o dynastii Bharatovců, kde na pozadí dlouhého boje mezi zpřízněnými rody Panduovci a Kuruovci je podáváno božské poselství v části zvané Bhagavatgíta (píseň o vznešenosti); zde bůh Krišna, vystupující v symbolické úloze vozataje, v dialogu s Ardžunou (z rodu Panduovců) káže nesobecké činy (karmajóga) a oddanost božskému principu v jednotě átmánem.

330 tisíc bohů Ţ polyteismus?
Ne! Je jeden Bůh. Různí bohové jsou pouze představitelé moci a funkcí jednoho nejvyššího Boha ve viditelném světě.

Pantheon hunduistických bohů :
Brahma - nejvyšší stvořitel, vnitřní podstata všech věcí, panteistický princip, absolutní jsoucno, jenž obsahuje a pojímá vše co je - ztělesnění nekonečna;
Višnu - tvůrce vesmíru, udržovatel života ; Šiva - bůh plodnosti i smrti;
Sarasvatí (manželka Brahmy) - bohyně moudrosti, vědění a umění;
Šrí - Lakšmí (manželka Višny) - "lotosová bohyně", bohyně štěstí, bohatství;
Padma - Ganga (bohyně povátné řeky Gangy, Šivova manželka);
Párvatí (1.manželka Šivova, matka Ganéši); Kálí - Durga (2.žena Šivy) - krvežíznivá bohyně ničení a smrti;
Krišna (vtělení Višny) - půvabný bůh lásky, hudby, tance, zvěstovatel Bhagavatgíty (zpěv vznešeného) v eposu Mahábhárata (na pozadí boje mezi Panduovci a Kuruovci hlásá Krišna důležité požadavky etiky a duchovnosti).
Hinduisté v řadě svých sekt uctívají i celou plejádu dalších bohů, např. Ganéša (bůh úspěchu se sloní hlavou), Mitra (bůh světla), Manasa (bohyně hadů), Ráma (vtělení Višny) se svou chotí Sítou (epos Rámájana), Hanuman (opičí bůh), Sóma (elixír života), atd...

Všechny věci kolem nás jsou rozličnými projevy jediné a nejvyšší skutečnosti zvané BRAHMA.

Pojetí času :
Lineární - život je chronologická řada jedinečných událostí v běžícím čase
Cyklické - život jako stále se opakující koloběh. Právě takto je čas a život pojímán v hinduismu.

Stvoření světa:
Bůh se stává světem a svět se nakonec znovu stane Bohem. Svět je "jevištěm" této božské hry.

Hinduismus - východisko východní spirituality
Osvícení vyznavači hinduismu se kolem 6 stol.př.n.l. snažili staré náboženství zbavit některých předsudků a pohanských praktik. Odmítali především rituální obětování zvířat, které odporovalo v té době již rozšířené koncepci ahinsá - neubližování živým tvorům, našim bližním. Někteří z nich odmítali i kastovní systém. Z pozdní védské tradice se tak vyvinuly další dva významné náboženské směry - buddhismus a džinismus, které přetrvaly dodnes. A buddhismus, obohacený o prvky taoismu, dal vznik dalším významným filosofickým a duchovním směrům čchan v Číně a zen v Japonsku. Všechny tyto směry budou níže zmíněny v samostatných pasážích. Hinduismus můžeme označit za "kolébku východní moudrosti" v podobném smyslu, v jakém řeckou antiku označujeme za "kolébku" evropské filosofie a civilizace.

Zmíníme zde stručně několik filosofických a náboženských pojmů vzniklých původně na půdě hinduismu a pocházejících z jazyků sanskrt a pálí (v závorkách je většinou uveden tvar ze sanskrtu). Většina těchto termínů se používá ve všech východních náboženstvích a filosofických systémech, které mají indický původ (hinduismus, džinismus, buddhismus a částečně i pozdní taoismus - přes buddhistický směr čchan či zen).

Á t m á n (átmán = dech, dýchání) :
Nesmrtelná lidská duše, skryté vnitřní "já", součást nejvyššího božského ducha v nás.

Nesmrtelnost lidské duše Ţ Reinkarnace (lat. znovuvtělení, převtělení; v buddhismu též znovuzrození) :
Každá osobní duše (Átmán) prochází mnoha znovuzrozeními do dalších životů (samsára) s převtělením - ať jako člověka, zvířete či rostliny - o tom rozhoduje karma.
"Tak, jako se člověk zbavuje starých obnošených šatů a obléká si nové, podobně duše uvězněná v těle se zbavuje starých těl a vstupuje do nových" (Bhagavatgíta).

Samsára (samsára = neustálé putování - mezi životy) :
Koloběh života, smrti a znovuzrození každého jedince ("karmický oběh"). Z koloběhu stále nových a nových životů (často naplněných strastmi) je možný únik cestou poznání, uvolnění všech pout a žádostí - je možno dosáhnout stavu vysvobození označovaným v hinduismu jako mókša, v buddhismu nirvána.

K a r m a (karma = čin) - zákon příčin a následků v tvorbě osudu :
Každý lidský čin kromě svého viditelného účinku vyvolává též neviditelné působení, které trvá dál, i když viditelný účinek již zmizel. Neomezuje se jen na současný život, ale přenáší se na následná zrození - rozhoduje jak o formě znovuzrození, tak o všech okolnostech života v budoucí existenci. Každým svým jednáním získávají bytosti určité zásluhy a viny, jejichž poměr dosažený za dobu života (příp. i minulých životů) určuje povahu a kvalitu příští existence bytosti, do níž se átmán převtělil. Hovoří se někdy o "karmickém dluhu", který pokud není splacen, vždy přivodí další a další převtělení. Takto pokračuje reinkarnace átmánu na své pouti do dalších forem bytí (samsára) - až do konečného vysvobození (mókša) z koloběhu životů v nirváně. Současná situace je tedy důsledkem chování v předešlých životech - je proto "zasloužená", ať je dobrá nebo špatná... Evoluce duše v lidských tělech může probíhat po mnoho vtělení, správný směr je intelektuální zdokonalování a osvojování mravních principů.

Fatalismus..?..
Cokoli se má člověku stát (jako karmický důsledek zákona příčiny a následku skutků ze svého nynějšího či předešlého života) v určitém čase, to ho jistě v ten den dostihne.
Podle některých koncepcí však osud člověka v daném pozemském životě není předurčen s definitivní platností. "Vrozený osud" z karmy předchozích životů může být výrazně změněn volbou životní cesty. Buď k dobrému - sebezdokonalováním v lásce a moudrosti, nebo i ke špatnému - sobectvím a ubližováním jiným bytostem...

Ahinsá (= neubližování, nenásilí)
Úcta ke všemu živému, základní morálně-náboženská zásada všech východních duchovních směrů - hinduismu, buddhismu, džinismu (kde je nejvíce akcentována).

D h a r m a (dharma = zákon, cesta) :
Nauka o cestě k univerzální pravdě a o způsobu života v souladu s božským zákonem, který vede k osvícení a osvobození.

J ó g a (jóga = spojení - spojení s absolutním bytím, Bohem, s pravou podstatou, s naší duší - átmánem)
Soubor nauk o metodách ovládání tělesných a duševních funkcí člověka s cílem dosažení vyšších duchovních stavů a oproštění se od ega a závislosti na hmotné existenci. Konečným cílem je trvalé ztotožnění s absolutním bytím a vědomím, dosažení osvícení a osvobození - mókša, nirvána. K dosažení těchto cílů vypracovala jóga několik technik:
Hatha jóga - jóga tělesných cvičení včetně cvičení dechu, které vitalizují organismus a napomáhají i duševnímu soustředění. Tento druh jógy je nejvíce rozšířen v euro-americkém teritoriu, kde se zdůrazňuje "praktická" stránka fyzického tréningu.
Džnajána jóga - jóga moudrosti, poznání, studia, meditace pro dosažení sebepoznání a osvícení.
Mantra jóga - soustředění se dosahuje opakováním manter, jejichž akustické vibrace napomáhají zklidnění mysli.
Karma jóga - dobrým dílem a nesobeckou službou jiným bytostem se očišťuje vědomí a duše člověka.
Bhakti jóga - oddaností a láskou k Bohu v některé jeho formě (Višnu, Šiva) či avatáru může být dosaženo osvícení.
Guru jóga - uctíváním již osvíceného Mistra (guru) dosahuje žák pod jeho vedením svého vlastního osvícení.
Šakti jóga - práce s energiemi člověka (tzv. šakti), čakrami, dráhami jimiž "energie" proudí (přírodověda je k tomu skeptická...).
Rádža jóga - cesta sebekázně, pevné vůle, askeze.
Jednotlivé metody jógy mají hodně společného a vzájemně se doplňují; jogíni je zpravidla kombinují.

M e d i t a c e (lat. meditatio = rozjímání) :
Meditace zahrnuje různé duchovní praktiky a způsoby vnitřního přemítání a soustředění za účelem dosažení změněného stavu vědomí a poznání z jiného úhlu pohledu. Meditace pomáhá navodit:
¨ Stav, kdy mysl je zbavená všech nepotřebných myšlenek.
¨ Soustředění mysli na konkrétní objekt.
¨ Změněný stav vědomí, psychické otevření se duchovním a náboženským představám.
¨ Intuitivní vhled do skutečné podstaty či do náboženské představy. Racionální mysl je utlumená a skutečnost vnímáme a poznáváme přímo (intuitivně, mimosmyslově, transcendentálně), bez "filtru" pojmového myšlení. Ve zklidněné mysli se intuitivní vhled objeví zcela spontánně: začíná odrážet věci takové jaké jsou. Vším prostupující vnitřní moudrost mysli poznává věci na základě toho, že je s nimi v jednotě.
Slovo meditace je latinského původu a je užíváno především evropskými a americkými autory píšícími o duchovních otázkách. V původních východních směrech se v tomto smyslu používá termínů samádhi (soustředění či duchovní extáze), dhjána (nehnuté spočinutí u jediného předmětu, pohroužení), bhávaná (buddhistická praxe kultivace mysli), nebo vipassaná (meditace "jasného vhledu") - viz níže.

Samádhi (samádhi = připevnění, ukotvení, pohroužení, soustředění mysli na jeden objekt) - duchovní extáze, vytržení
V hinduismu je samádhi nejvyšším stavem mysli, dosažení absolutní skutečnosti, "nadvědomého stavu", nejhlubší duchovní pohroužení, sjednocení átmanu s božstvem - Brahmou. Stav samádhi je většinou dočasnou zkušeností člověka; pokud je dosaženo trvalého stavu samádhi, jedná se již o konečné vysvobození - mókša, nirvána. V hinduistické mytologii je někdy zmiňován Samádhi - bůh vědění, ochránce mudrců a vzdělanců. O samádhi v buddhismu viz níže.

N i r v á n a (nirvána = vyhasnutí ohně) :
Konec hmotného života, osvobození z koloběhu reinkarnací (samsáry), spočinutí ve stavu věčného absolutního klidu, blaženosti, osvícení, vyhasnutí vášní a touhy, nenávisti, zaslepení, bolesti, strádání a strachu. Podle hinduismu toho jednotlivec dosáhne, když pozná, že že átman - jeho vnitřní "JÁ" - je totožné s Bráhmanem, absolutním jsoucnem - uvědomí si, že sám je "bohem".
Termín nirvána převládá v buddhismu; v zen-buddhismu se v podobném významu užívá též japonské slovo satori. V hinduistických náboženstvích se často používá názvu mókša (= ukončení - samsáry, koloběhu života). Nejvyšší stupeň osvobození v dokonalé lásce a moudrosti se někdy označuje jako mahánirvána.

M a n t r a (mantra = vysvobození mysli) :
Krátká formule - "svaté rčení" - které má obzvláštní božskou a magickou sílu a účinnost pro osvobození a osvícení. Kromě jednoslabičné mantry "óm" jsou používány i víceslovné mantry, jako je "óm mani padme húm" (óm, klenote v lotosu), "haré Krišna, haré Ráma, haré, haré ...", "Sarasvatí bhagavathí" (Sarasvati vznešená), "óm šrí Lakšmí nárájana" (óm šťastná Lakšmí spící na vodách), "óm namah Šiváji" (óm, sláva Šivovi), "džaja deví mátá namaha" (bohyně matko budiž pozdravena), .... Kromě vyslovovaných manter se při meditacích používají i mantry pronášené "mlčky v nitru" (adžapa - nevyslovená).

Nejpoužívanější mantrou je slabika "Óm" ("aum", "húm"), jež je pokládána za symbol nejvyšší bytosti (Brahma) a která při svém táhlém vyslovení či vyzpívání svou akustickou rezonancí napomáhá zklidnění mysli a navození vyšších stavů vědomí.

S ú t r a (sútra = vlákno, nit, provaz; též poučná řeč) :
Sbírka stručných filosofických a náboženských poučných výroků. Tato stručná koncentrovaná tvrzení, mající často povahu aforismů, bývají doprovázena obsáhlejším komentářem a výkladem.

G u r u (guru = plný, těžký - naplněný poznáním) :
Duchovní učitel a mistr na cestě osvícení. Významní guruové místo svých původních jmen přijímali jména duchovní, odvozená od jmen hinduistických bohů či jejich avatárů. Např. Rámakrišna, Brahmananda. Součástí těchto jmen bývají i duchovní tituly či atributy - např. Svámí (ten, kdo ovládá svou mysl), Šrí (pán), Mahátma (velký duch), Satja (pravdivý), Maháriši (velký mudrc).

Ášram (= stan, obydlí - kde žijí učedníci)
Pod vedením mistra - guru - zde studují a meditují s cílem dosáhnout pravého poznání a osvícení.

A v a t á r (avatára = ten, kdo sestoupí - sestoupí z duchovního do hmotného světa) :
Božský mistr (více než guru), vtělení určitého boha, nejčastěji Višny, který sestoupí na svět aby přinesl lidem vyšší poznání, napravil vše špatné a zjednal pořádek a lásku. Podle hinduistického učení posílá Bůh v určitých obdobích dějin na zem určitého člověka, vtěluje se do něho a on je pak plný dobroty, lásky a zázračných schopností.
Např. Krišna byl osmým avatárem Višny, za jeho devátého avatára je někdy považován Buddha. Je předpovězen i 10.Višnův avatár Kalkí, který přijede na bílém koni a ohlásí konec současné éry (kaljugy); v tomto kataklyzmatickém období bude všepohlcující oheň vystřídán deštěm, celý vesmír se přemění na nekonečnou vodní hladinu - "oceán příčin a možností", na nějž ulehne Višnu ke svému spánku, v němž vytvoří nový Vesmír a skrze Brahmu začne cyklus stvoření znovu pod dohleden Višny-ochránce :

Avatárové se mohou i "řetězit" - např. významný indický guru Sáji Bába (¶1926) byl považován za Krišnova avatára. Někteří vyznavači hnutí Haré Krišna ztotožňují Krista s Krišnou, přičemž argumentují i podobností jmen. Podobný význam jako "avatár" má v křesťanské terminologii "mesiáš" (Kristus), v buddhistické "bódhisattva".

Zakladatel:
Siddhártama Gautama (623 - 560 př.n.l.)
otec: král Šuddjódama , matka: královna Marhámája

Cesta od Gautamy k Buddhovi :
Setkání s utrpením ® Gautama se vzdal svého majetku a postavení ® odmítnutí extrémů v hinduismu ® nalezení cesty ke stavu dokonalého pokoje a osvícení, osvobození od touhy a utrpení ® dosažení NIRVÁNY Ţ Gautama se stal Buddhou.

Čtyři základní články Buddhova poznání - "čtyři ušlechtilé pravdy":
1.Život obsahuje utrpení. 2.Utrpení je způsobeno dychtěním po požitku a prospěchu. 3.Utrpení může být překonáno odstraněním žádostivosti. 4.Chtivost může být odstraněna poutí po cestě osmi ponaučení.
Tato cesta k odstranění chtivosti a tím i utrpení - cesta k osvícení - ušlechtilá "osmidílná cesta" zahrnuje :
1.Správnou znalost, chápání, názor. 2.Správné myšlení, úmysly, rozhodnutí. 3.Správnou a pravdivou řeč. 4.Správné jednání a chování (vystříhat se zvláště vraždění, krádeží, sobectví, ubližování). 5.Správný způsob života, který by nikomu nezpůsoboval příkoří. 6.Správné snažení a úsilí. 7.Správné uvědomění, pozornost, všímání. 8.Správné soustředění, rozjímání.
Důsledným uskutečňováním těchto zásad jsme na cestě k dosažení osvícení a nirvány.

Buddhismus učí :
¨ Dokonalé dobrotě a moudrosti - bez osobního Boha
¨ Nejvyššímu poznání - bez Božího zjevení "pravdy"
¨ Možnosti vykoupení a spásy - bez vnějšího vykupitele (každý je "svým vlastním spasitelem")

Jednota, soucit a láska ke všem tvorům - mantra "Šťastní ať jsou všichni tvorové!"
První a nejvyšší zákon: N E U B L I Ž O V Á N Í
V tomto se buddhismus shoduje s džinismem - náboženstvím které se v severní Indii rovněž vyvinulo z védských tradic (viz níže).

Meditace v buddhismu - bhávaná :
Obecný termín meditace (popsaný shora v pasáži o hinduismu) v buddhismu představuje především "kultivaci mysli" (bhávaná) - kultivace k moudrosti a soucitu, k uvědomění si jednoty všech věcí, bytostí a událostí. Zahrnuje zpravidla dva aspekty:
¨ Uklidnění mysli a její soustředění na určitou skutečnost (samatha).
¨ Dosažení intuitivního vhledu (vipassaná) do pravé podstaty skutečnosti a tím i dosažení moudrosti.

Samádhi (samádhi = připevnění, ukotvení, soustředění mysli na jeden objekt) - jasný a pokojný stav mysli
V buddhismu představuje samádhi kultivaci mysli, její uklidnění, soustředění a zaostření na pravou podobu skutečnosti. Děje se tak většinou formou meditace. Význam samádhi v buddhismu není tak vyhraněný jako v hinduismu.

Hlavní ideál buddhismu: Dosáhnout osvícení a pomoci všem bytostem
Bódhisattva (bódhi = probuzení, satta = oddaný):
Člověk, který sám dosáhl nejvyššího osvícení, ale z lásky a soucítění s bližními se vzdá osobní nirvány a zůstává na světě, aby pomohl k osvícení a k nirváně ostatním - sám sebe až jako poslední.

Buddhismus ve své podstatě není náboženství, nýbrž filosofický postoj k životu a ke světu.
Není zde žádná ústřední autorita, žádná dogmata. Žádné nepřátelství, buddhismus je tolerantní ke všem náboženstvím. Ti, kteří již dosáhli poznání a osvícení ("buddhové") nejsou nadřazení, nikomu neporoučejí, nekárají, netrestají ani nevyhrožují "božím trestem" - ale radí a svými vědomostmi a příkladem ukazují cestu ostatním bližním.

Buddha sám sebe nepovažoval za Boha a spasitele, ale za učitele a rádce. Tvrdil:
"Buddhové pouze ukazují cestu. K osvícení a ke spáse se každý musí propracovat svojí pílí"

Avšak - historický vývoj:
Inkulturace, liturgičnost, chrámy, oběti ... ® uctívání Buddhy jako Boha (lidé chtějí něco uctívat...).
Tím se poněkud zpronevěřili původnímu Buddhovu učení (avšak zdaleka ne tak, jak křesťanská církev, zvláště katolická, svými činy pošlapávala Boží přikázání a Kristovo učení lásky k bližním..!..).

Tři základní školy (cesty) buddhismu:
¨ Hínajána (Menší vůz)
- získávání moudrosti a osvícení mniškým životem, odříkáním, studiem v klášteře; zahrnuje se zde též Théraváda (Cesta starších). Je to škola "kozervativní", usiluje se zde jen o své vlastní osvícení.
¨ Mahájána (Větší vůz)
- cesta osvícení je pro každého, nejen pro ty kteří se vzdají světa. Buddhova povaha je v nás všech, k osvícení není třeba tvrdá sebekázeň a askeze, ale rozjímání a soucit se vším živým; tuto školu lze označit jako "liberální". Mahajána vyzdvihuje ideál bódhisattvy - člověka, který poté, co sám dosáhne dokonalého osvícení, vzdá se své vlastní nirvány a usiluje o osvobození a osvícení i dalších bytostí.
¨ Vadžrajána (Tantrický buddhismus)
- nejvyšší učení je obsaženo v tzv. tantrách, posvátných textech (tantra = tkanivo, osnova, látka - utkaná z nejvyšší moudrosti; též poučka, spis). Tantrické texty údajně vznikly z dialogů mezi Šivou a Párvatí (viz též "Tibetská hudba"). Klíčovou úlohu zde má zasvěcený učitel, který iniciuje žáky a uvádí je na pravou cestu k osvícení. Vedle obecných buddhistických zásad se zde klade důraz na recitaci manter a magických textů k vzývání božstev a okultních sil, práci s "energiemi" (se "sugescí", z dnešního pohledu), řadu rituálů. Rozeznává se tantrismus pravé ruky, soustřeďující se na mužská božstva a tantrismus levé ruky - uctívání bohyň (které podle tradice stávaly po levé ruce mužských bohů). Cílem těchto praktik je dosáhnout až k podvědomí a využít duchovní a magické síly, které jsou zde skryty. Tento směr, částečně ovlivněný hinduismem, se rozšířil v Tibetu kde přetrval dosud, zatímco v samotné Indii kolem r.1000 prakticky zanikl.

Buddhismus v Číně a Japonsku
Čchan = Zen - škola meditačního pohroužení v (mahájánovém) buddhismu.
Podle tradice přinesl buddhismus do Číny indický mnich Bódhidharma v 5.-6.stol., který se usadil v klášteře Šao-lin.
Čchan je specificky čínská odnož buddhismu, ovlivněná taoismem.

Do Japonska přišel buddhismus z Číny v 6.století ve formě buddhistického směru čchan, částečně obohacený prvky taoismu. V Japonsku zdomácněl jako zen-buddhismus, brzy převládl nad původním domácím šintoismem, který však nevytlačil, ale s nímž těsně koexistoval po celá staletí až dodnes. Buddhistické učení se stalo jedním ze zásadních faktorů formujících japonskou kulturu.

S a t o r i (jap. = poznání, osvícení, probuzení; též vhled do jednoty); čínsky Wu
Směr Rinzai (Lin-chi) - cvičení koan - paradoxní, racionálně neřešitelná hádanka, která může (ale nemusí!) napomoci v příslušném kontextu k osvícení (satori) náhlým zábleskem mysli.
Směr Sótó (Ts´ao-tung) - zazen (mlčenlivá meditace v sedě či v dřepu) - postupné dosažení osvícení (satori).

Koexistence s šintoismem v Japonsku

Šintó = cesta bohů (kami)
Šintoismus - je původní japonské náboženství pocházející z období před přijetím buddhismu. Je založeno na polyteismu - uctívání četných přítodních bohů a animismu - uctívání duchů předků. Šintoisté věří, že tato božstva (kami) mohou dočasně pobývat v určitých předmětech uctívání - např. stromy, kameny, hory (především posvátná hora Fudži), posvátné předměty - a jejich přízeň lze získat pomocí rituálů.
Státní šintoismus - císař je potomkem či představitelem božstva a náleží mu povinná úcta.

W a b i (jap. wabiši = osamění, ztráta, chudoba) - duch kultivované chudoby, prostoty, neokázalosti
Wabi je filosoficko-estetické pojetí spjaté se zenovým buddhismem. Jedná se o dobrovolnou a ušlechtilou prostotu a chudobu, s níž se člověk vnitřně ztotožní, v radosti a pocitu vyrovnané melancholie nad nezadržitelným během života. Je to hledání krásy a dobroty v prostých věcech, hledání "pod povrchem" věcí, hledání bohatství v chudobě, krásy v prostotě a jednoduchosti. Wabi je též uskutečňování sebekázně a pohled na život z jiného úhlu. Z hlediska wabi jsou si všichni lidé rovni.
Poněkud příbuzný význam má další japonský estetický pojem S a b i - sešlost, vyzrálost, omšelost; krása a oduševněnost získaná věkem a nánosem času; "patina". Kombinace pojetí wabi-sabi našla své krásné uplatnění v japonském čajovém obřadu čadó, v japonské keramice a v umění japonských zahrad (viz "Japonská hudba", "Japonská zahrada").

Tibetský buddhismus (lámaismus) :
Tantrická odrůda buddhismu. K osvícení vede dlouhé odříkávání manter a motliteb (včetně používání modlících mlýnků, praporků či kuliček), užívání rituálů a pod., pod vedením lámů (mnišských učitelů a vůdců) - viz "Tibetská hudba".

Zakladatel: Vardhamana Mahavíra (původní jméno Vardhamána, ¶540 př.n.l., V486 př.n.l. v Biháru)
Podobně jako Budddha pocházel z bohatého rodu, ale odmítl postavení váženého bráhmána a vydal se cestou prostého učitele.
Džinismus (název se odvozuje od sanskrt. džina = vítěz - nad karmou)
učí, že vesmír je věčný bez počátku a konce, je nestvořený (neexistuje žádný tvůrce). Vesmír prochází nekonečným počtem kosmických cyklů, vzestupů a poklesů, během nichž i lidstvo dosahuje rozvoje a úpadku. Lidské individuum se skládá z duše, která je původně připoutána k tělu. Osvobozením duše od hmoty lze dosáhnout stavu věčné, blažené a vševědoucí naplněnosti - nirvány.
Duše je poutána "karmickou hmotou" jako důsledek nesprávného konání. Sobecké a kruté činy duši znečisťují a spoutávají, naopak skutky laskavé, ohleduplné a nepreferující vlastní "já" pomáhají duši opět se očistit a osvobodit od hmoty. Základním příkazem je ahinsá - neubližování a nenásilí ničemu živému. Nejhorším činem je zabít živou bytost - džinisté jsou zásadně vegetariány. Džinističtí mnichové často nosí roušku přes ústa, aby nemohli spolknout a tak zahubit sebedrobnější hmyz. Základem přísného slibu těchto mnichů je zřeknutí se zabíjení, krádeží, lhaní, sexuálních činností, hmotného majetku.

T A O I S M U S - hledání božského zákona řídícího vesmír a harmonické cesty lidského života

Harmonie a řád v přírodě a vesmíru: projev taa - božské vůle či zákona pronikajícího a řídícího Vesmír.

Nejvýznamnější pokračovatel :
Čuang-c´ (mistr Čuang, původním jménem Čuang Čou, cca 369-286 př.n.l., oblast Meng)

Nejvyšší cíl taoismu:
Najít tao, nechat vnější svět "za sebou" a splynout s přídou a veškerým bytím.

Meditace v taoismu :
Obecný termín meditace (popsaný shora v pasáži o hinduismu) se v taoismu soustřeďuje především na meditaci "jasného vhledu" (vipassaná) - intuitivního vhledu do pravé podstaty skutečnosti a tím i dosažení tao.
Racionální mysl je utlumená a skutečnost vnímáme a poznáváme přímo (intuitivně, mimosmyslově, transcendentálně), bez "filtru" pojmového myšlení. Ve zklidněné mysli se intuitivní vhled objeví zcela spontánně: začíná odrážet věci takové jaké jsou. Vším prostupující vnitřní moudrost mysli poznává věci na základě toho, že je s nimi v jednotě - v jednotě s tao.

"Vstupem do čistoty meditace člověk dosáhne všepronikajícího nazírání, které mu umožňuje uvědomit si absolutní jednotu vesmíru". (Lao-c´)

Přesah taoismu
I když taoismus je specificky čínský duchovní směr, docházelo od zhruba 6.stol. k určité "fúzi" myšlenek domácího taoismu a z Indie přicházejícího buddhismu. Na základě toho vznikl v Číně buddhistický směr čchan, jehož japonská odnož je známá pod názvem zen-buddhismus.

Konfucionismus - správná cesta lidského života a fungování společnosti

Morální přirozenost člověka
Všichni lidé mají (více či méně) vyvinutý smysl pro dobro a zlo. Jsou si přirozeně rovni (navzdory sociálním rozdílům), mají usilovat o dokonalost.

Dodržováním "Li" a "Žen" jsme na nebeské cestě - uskutečňujeme Tao.
Konfucionismus lze považovat za "taoismus transformovaný do praktického života a správy společnosti".

"Když se všichni snaží žít podle Li a Žen, všechno je v pořádku v osobním životě, v rodině, ve státě i ve světě". (Konfucius)

Drobný příklad konfuciánské moudrosti :
Při jedné příležitosti se žák zeptak Konfucia: "Mistře, jaký je nejvhodnější způsob služby Bohům?". Učitel mu odpověděl: "Dříve než budeš sloužit Bohům, dbej na to abys sloužil lidem, kteří tě obklopují - abys pomohl učinit je moudrými, čestnými, spravedlivými a ctnostnými. Až když toto uskutečníš, věnuj se Bohům.".

Duchovní nauky a náboženství v moderním světě, esoterismus
- dialog a propojování kultur a duchovních směrů -

K tomuto tématu zde uvedeme jen pár neúplných postřehů a poznámek - spíše jako náměty k přemítání a diskusi.

Konec feudalismu v Evropě
Křesťanská církev ztrácí moc a monopolní postavení jako instituce poskytující feudální diktatuře ideologickou záštitu. Přispělo to však k její duchovní obrodě a postupnému ústupu od dogmatismu.
® Náboženská svoboda, sekularizace a ateizace společnosti.
Osvícenství, náboženský relativismus:
Všechna náboženství a duchovní směry - jsou-li oproštěny od dogmatismu - jsou v zásadě rovnocenné. Náboženství již není nezbytné, může být nahrazeno osvíceným a oduševnělým ateismem či panteismem.

Strom víry a náboženství
Víra či náboženství je jako strom s mnoha větvemi. Kmen tohoto stromu - univerzální duchovní princip - je zakořeněn hluboko v lidské psychice. Z tohoto univerzálního duchovního principu vyrůstají jednotlivé církve, sekty, denominace - větve stromu, které jsou v zásadě rovnocenné. "Všechny cesty jsou pravé!", hlásal známý indický guru Sáji Bába.
Víme však, že u stromu vedle větví zdravých, vitálních, plodonosných, jsou některé větve suché, nemocné či napadené škůdci; takové větve nejen že nenesou ovoce, ale mohou ohrozit zdárný růst celého stromu. Těmto suchým či napadeným větvím se podobají některé církve a sekty, v nichž převládl dogmatismus, neupřímnost, fundamentalismus a zneužívání náboženského cítění pro materiální a mocenské cíle jednotlivců či skupin, na úkor ostatních lidí ...

Dialog a propojování kultur a duchovních směrů
Jednotlivé kultury, duchovní a filosofické směry by se již neměly nepřátelsky potírat, nýbrž spolu komunikovat a vzájemně se obohacovat tím nejlepším, k čemu došly.

Rozšíření východní spirituality v euro-americkém světě
Rozvoj demokracie a hlavně masových komunikačních prostředků stimuloval od konce 19.stol. vznik řady duchovních proudů a sekt, jejichž zakladatelé chtěli buď sami sebe "zviditelnit" (tak to často bývá v případě sekt), nebo považovali za užitečné propagovat myšlenky, které by ostatním lidem pomohly k "osvícení a spáse". Soustředíme-li se na směry vycházející z východní spirituality, můžeme obecně říci, že jóga, (zen)buddhismus, taoismus či učení guruů (Krišna, Sájí Bába, ..) jsou určitou protiváhou bezduchého konzumního způsobu života západní společnosti, ovládaného honbou za úspěchem a kapitálem. Z řady novějších duchovních a náboženských směrů se zde stručně zmíníme o třech, které vycházejí z tradiční východní spirituality a mají co říci ke vztahu člověka, přírody a vesmíru, jakož i k etickým otázkám našeho směřování.

Bahá´i
Toto náboženské učení pochází z islámského prostředí, avšak oprostilo se od veškerého dogmatismu. Počáteční impuls pro vznik tohoto náboženské hnutí spadá do r.1844, kdy člen muslimské sekty šajchí Mulla Husajn se v iránském Širázu setkal se Sajjid Alí-Muhammadem, kterého považoval za božího posla - jménem Báb (brána). Když byl Báb v r.1850 v Tabrízu zastřelen, jeho učedník Mirza Husajn Alí, který již předtím přijal nové jméno Bahá´ulláh (moc a sláva Boha) se prohlásil za zaslíbeného Božího posla a začal vyučovat novým náboženským myšlenkám:
Jednota Boha - Bůh je jediný pro celý svět; Jednota náboženství - všechna náboženství pocházejí původně od Boha, Bůh je zjevil prostřednictvím svých poslů, bahá´ismus je sjednocuje; Rovnost - všechny rasové, národnostní a náboženské předsudky jsou zhoubné, je třeba je zavrhnout. Muž a žena jsou si rovni, jsou to dvě "křídla" lidstva, umožňující "vzlétnout k nebesům"; Možnost vzdělání - všichni (zvláště všechny děti) mají mít stejnou možnost získat vzdělání; Jednota vědy a víry - náboženství a věda jsou dvě stránky pravdy a neměly by si odporovat; Sjednocení světa - volení zástupci z každé země by měli vytvořit "světový parlament" k nastolení míru. V zájmu dorozumění by měl být vytvořen "světový jazyk", kterému by se, vedle svého mateřského jazyka, každé dítě vyučovalo ve škole.
Nástupcem Bahá´ulláha se stal jeho syn Abdul Bahá, který se významně zasloužil o organizaci a rozšíření bahá´ismu. Toto učení je jedno nejčistších a nejtolerantnějších náboženství. Jeho stoupenci vyznávají především vysoké morální hodnoty srovnatelné s buddhismem - nikomu neubližují a nepomlouvají, nehrají hazardní hry, neužívají drogy a alkohol, manželství považují za celoživotní spojení (ve fyzickém i duchovním smyslu).

Haré Krišna
Toto hnutí, vycházející z hinduistických védských tradic, založil indický guru A.C. Bhaktivédanta Svámi Prabhúpáda, původním jménem Abhaj Čaran De (¶ r.1896 v Kalkatě, V r.1977 v USA), kterého jeho guru v Indii vyzval, aby poselství víry šířil v Americe. Svou misi na Západě započal v r.1965, kde začal vyučovat nejprve tradiční hinduistické náboženské texty, které dále upravoval a transformoval tak, aby oslovovaly především západní intelektuály, zklamané konzumním způsobem života. Se svými spolupracovníky napsal řadu knih, které stoupenci hnutí distribuují po celém světě.
Základní články víry vycházejí z tradičních védských textů hinduismu a též z "božsky inspirovaných" legend a eposů - Rámajáma a Mahábhárata; jsou zde tedy zachovány základní hinduitické představy o duši-átmánu, karmě, reinkarnaci (zmíněné výše v pasáži "Hinduismus"). Klíčovou úlohu v učení Haré Krišna hraje část Mahábháraty zvaná Bhagavatgíta (píseň o vznešenosti), kde bůh Krišna, vystupující v symbolické úloze vozataje, v dialogu s Ardžunou (z rodu Panduovců) káže nesobecké činy a oddanost božskému principu v jednotě átmánem. Charakteristickým znakem tohoto směru (který jej tak trochu řadí mezi sekty) je absolutizace Krišny *): Kršna je nejvyšší Bůh, Pán, Absolutní Pravda. Má mnoho podob (jednou z nich byl i Ježíš Kristus). O Bibli a Koránu tvrdí, že rovněž vycházejí z védských textů, avšak jejich význam byl v průběhu staletí zkreslen různými překlady a interpretacemi.
*) Liší se tím od obvyklého hinduistického pojetí, v němž Krišna je jedním z avatárů Višny...
Ortodoxní stoupenci Krišnovi, odění v rouchách šafránové barvy, žijí v ášramech, kde pod vedením duchovního vůdce (guru) odříkávají mantry*), studují především Bhagavatgítu, starají se o sochy hinduistických božstev (tyto sochy jsou považovány za Krišnovo vtělení), dodržují přísnou askezi zahrnující čistotu (umývání), vegetariánství, práci, šíření víry...
*) Je to především mahamantra "Haré Krišna, Haré Krišna, Krišna Krišna, Haré Haré. Haré Ráma, Haré Ráma, Haré Haré....".

Transcendentální meditace - TM
Toto nejnovější duchovní hnutí, vycházející rovněž z hinduistických védských tradic, založil indický guru Maháriši Mahéš Jógi (Mahářiši = velký mudrc, Mahéš - původní příjmení, Jógi = praktikující jógu, který dosáhl jednoty s Bohem, transcendentnem); původním jménem Mahéš Prasad Varma (¶ r.1917 v Džabalpúru v Madha Pradéš v severní Indii). Na základě spolupráce se svým guru Svámím Brahmánandou Sarasvatím, zvaným guru Dev, vypracoval Mahéš Jógi způsob meditace, který by byl přístupný pro každého. V r.1956 přesídlil Mahariši do USA a pak do Velké Británie. Jeho hnutí se tehdy nazývalo Hnutí za duchovní obnovu, později bylo přejmenováno na Vědu o tvořivé inteligenci. V Londýně jeho popularitu vyzvedlo seznámení se členy hudební skupiny Beatles.
Základem transcendentální meditace je vyslovování mantry - tajného slovního spojení nebo slabiky, po dobu 20 minut ráno a večer. Svou mantru (obsahující jména hinduistických bohů a guruů) každý stoupenec dostane individuálně během iniciační slavnosti zvané púdža, která probíhá v sanskrtu. Pravidelné meditace mají dospět ke zdroji myšlenek, k rozvíjení latentního tvořivého potenciálu - "tvořivé inteligenci", k čistému vědomí, osvícení a dokonce k získání nadpřirozených schopností levitace - umění vznášet se navzdory gravitaci, tzv. technika TM sidhi (není známo, zda se to již někomu podařilo..?.. - předváděné "poskakování v tureckém sedu" je úctyhodný gymnastický výkon, ke skutečné levitaci má však daleko).
Jednou z "teorií" TM je tzv. Maharishiho efekt, podle něhož TM působí nejen na praktikující osoby, ale "na dálku" i na ostatní osoby v širokém okolí, což vede k údajnému zvýšení duchovní úrovně a snížení kriminality, dopravních nehod a dalších negativních jevů...
Duchovní učení transcendentální meditace je zvláště zajímavé z našeho přírodovědně-filosofického hlediska. Původní přírodovědné vzdělání zakladatele Maharišiho (studoval fyziku na universitě v Alláhabádu) jej vedlo k tomu, že se svými spolupracovníky se snažili nalézt souvislosti mezi starými védskými náboženskými texty a moderními fyzikálními teoriemi. Zdánlivých i skutečných analogií se jistě dá najít celá řada, především duchovní snaha po jednotném pojetí jsoucna je docela koherentní se současnými unitarizačními koncepcemi vědy. Maháriši a jeho spolupracovníci však jdou ještě dál: na základě podobnosti mezi znaky obsaženými ve védách a matematickými symboly obsaženými ve vzorcích moderních fyzikálních teorií, především unitárních teoriích pole, se snaží tvrdit, že pravé fyzikální poznání bylo obsaženo již v božsky inspirovaných védách. Prohlašují, že všechny přírodní a společenské vědy, zákony a události lze formulovat pomocí matematických vzorců, že vytvořili védskou vědu a technologii unitární teorie pole umožňující dokonale ovládat přírodu. Tvrdí, že transcendentální meditace není náboženství ani filosofie, ale "přirozená a vědecky ověřená technika". Takto absolutně pojatá koncepce TM je nepochybně mylná - z náhodné podobnosti náhodně vzniklých znaků starobylých duchovních textů (jakkoli moudrých a hodnotných na svou dobu) a stejně náhodně vzniklých matematických symbolů používaných v rovnicích vyjadřujících fyzikální zákony, rozhodně nelze vyvozovat takové dalekosáhlé soudy! TM není vědou, ale náboženským směrem.
Přesto však transcendentální meditace může pomoci některým lidem dosáhnout komplexního rozvoje osobnosti, duchovní seberealizace a zušlechtění morálních zásad a přitom neztratit zájem o praktický denní život.

Další novější východní duchovní směry
Vedle zmíněných tří novějších východních duchovních směrů se vyskytuje větší množství různých učení a sekt, většinou kolem guruů vycházejících (aspoň částečně) z hinduistických koncepcí. Jmenovat můžeme např.:
Svámí Vivekananda (původním jménem Naréndranáth Datta, ¶1863, V1902, žák Rámakrišny)
- indický guru propagující reformovaný hinduismus především na Západě a v USA. Vycházel z hinduismu jako z "matky všech náboženství", avšak myšlenky védanty a jógy, především karmajógy, syntetizoval s některými koncepcemi evropské filosofie. Hlásal duchovní jednotu všech náboženství, "světové náboženství" - "vesmírné evangelium" a pokrokové názory na vývoj společnosti - budoucnost patří "vládě dělníků".
Poselství sv. Grálu (zakladatel Abd-Ru-Shin ¶1875, V1941, který se prohlásil za mesiáše)
- je svéráznou kombinací západního a východního pojetí. Svět rozděluje na "hrubohmotný" a "jemněhmotný"*) - duchovní. Na hranici božské úrovně stojí symbolický hrad Grálu, v němž je uchovávána miska či kalich, do níž byla údajně zachycena krev ukřižovaného Krista - vlastní sv. grál. Cesta od hrubohmotnosti do duchovní úrovně se děje formou karmy a reinkarnací, podobně jako v hinduismu.
*) Kolem této "hrubo" a "jemno"-hmotnosti se vyskytly některé spekulace snažící se o chybné (pseudo)fyzikální zobecnění...
Mahátma Gándí (původním jménem Mohándás Kramčand Gándhí, ¶1869, V1948)
- významný indický myslitel vycházející z hinduismu a akcentující ahinsá - nenásilí a neubližování. Rozhodujícím způsobem se zasloužil o osvobození Indie z koloniální nadvlády a o vytvoření samostatné Indické federativní republiky v r.1947. Usiloval o pokrokové reformy, zrušení zastaralých společenských předsudků, především kastovního systému. Osvíceným pokračovatelem Gándího byl Džaváharlál Néhrú (¶1889, V1964), který se rovněž snažil o modernizaci společenských poměrů v Indii *) a v podmínkách rozděleného světa o mírovou spolupráci všech zemí bez ohledu na politické zřízení - koncepce "Pančašíla" (sanskrt. = pět principů).
*) Přes významné dílčí úspěchy se však, na rozdíl od sousední Číny, nepodařilo Indii uvést na cestu harmonického rozvoje a prosperity, nepodařilo se odstranit propastné sociální rozdíly a katastrofální bídu velké části obyvatel. Nepodařilo se (opět na rozdíl od Číny) omezit populační explozi neproduktivních lidí, odsouzených k zaostalosti, utrpení, nemocem a bídě hraničící s hladomorem...
Osho (indický guru Bhagwan Sri Rajneesh, původním jménem Mohan Chandra Rajneesh, ¶1931, V1990)
- učení vycházející z hinduismu a spojující východní meditační techniky s prvky psychoterapie, včetně uvolňování emocí a sexuálního uspokojení (tvrdil např. že "orgasmus je samadhi"...). Rozvinul metodu "dynamické meditace".
Jóga v denním životě (zakladatel indický guru Paramhansa svámí Mahéšvaránanda, ¶1946, zvaný též Svámidží)
- vychází z učení véd, upanišad a především z dobře propracovaného systému praktikování jógy - kombinování všech způsobů jógy zmíněných výše v části "Hinduismus". Je to tolerantní systém vhodný pro lidi dnešní doby v západních teritoriích.
Sri Chinmoy (indický guru původním jménem Chinmoy Kumar Ghose, ¶1931)
- učení "integrální jógy" spojující hinduistické duchovní techniky s uměním a sportem. Pozoruhodné jsou aktivity Sri Chinmoye v oblasti prosazování míru ve světě.
Satja Sáji Bába (indický guru původním jménem Sathyanarayana Raju, ¶1927, prohlásil se za Krišnova avatára)
- hinduistické učení kombinované s psychologií, kde však zastává názory často protichůdné nynější zdeformované západní psychiatrii. Hlásá ovládání emocí a pudů, přísné potlačování zlosti a agrese. V náboženských otázkách prosazuje toleranci a rovnocennost různých duchovních cest, církví a denominací - všechna náboženství jsou různé cesty k jedinému cíli. Sáji Bába se proslavil m.j. uměním "materializovat předměty" (nezávislými pozorovateli je to však považováno za běžné eskamotérské triky).
Scientologie (lat. scio=vědění, řec. logos=nauka)
- je náboženský systém založený americkým filosofem a psychologem L. Ron Hubbardem (1911-1986) v r.1950. Podle této nauky se každý člověk skládá z těla, mysli a ducha - duchovního "Já", pro které se používá název thetan. Člověk jako nesmrtelná duchovní bytost má neomezené schopnosti vyřešit své problémy, nabýt trvalého štěstí, dosáhnout nových vyšších stavů vědomí a schopností. Tyto božské schopnosti jsou však u každého z nás porušeny psychickými problémy, které se na nás "nabalily" v průběhu tohoto nebo minulých životů. Všechny tyto problémy se podle scientologie dají odstranit technikami tzv. dianetiky (řec. dia=skrz,přes, nous=duše; - "skrz duši k tělu"). Její hlavní metodou je auditing - placený rozhovor klienta s terapeutem (jakási forma zpovědi), při němž se rozpomíná na své bolestné zážitky, od nichž se za pomoci terapeuta může osvobodit a nabýt stavu "clear" (čistý); nic mu pak již nebrání v dosažení dokonalého života. Při auditingu se často používá elektrometr (e-meter k zaznamenání psychického stresu - jakýsi "detektor lži"). Velmi zhruba lze říci, že svou povahou scientologie leží někde mezi východní spiritualitou a západní psychoanalýzou (i když západní psychiatrické metody Hubbard odmítal).
Navzdory svému názvu scientologie není založena na žádných vědeckých poznatcích, je směrem psychologicko-náboženským. Je organizována ve scientologické církvi, jejíž ústředí bylo založeno v Los Angeles, později přesídlilo do Clearwateru na Floridě. Americký původ vtiskl tomuto směru značně komerční charakter.
New Age (angl.= nový věk)
- je "postmoderní" hnutí snažící se najít alternativy k téměř všemu dosavadnímu stylu života, kultuře a vědění. V humanitních oblastech může přinášet nové inspirující pohledy (zajímavá je hudba new age), v oblasti vědy, zvláště věd přírodních, se však často uchyluje k chybným a pseudovědeckým koncepcím (psychotronika, homeopatie, aura, alchymie, ufologie a pod.). V duchu postmodernismu se často nerozlišuje mezi ověřenými a fungujícími poznatky, zákonitostmi a teoriemi (za nimiž je práce celých generací badatelů) a mezi pouhými názory a planými spekulacemi (nepodloženými ničím jiným než fantazií nebo přáním nekompetentních autorů).

Některé novější západní sekty a denominace
Pro úplnost stručně zmíníme i některé novější západní náboženské směry, více či méně vycházející z křesťanství, některé s příp. kombinací s východními směry (jako je výše zmíněné společenství svatého grálu) nebo africkými polyteistickými tradicemi.
Svědci Jehovovi ("jehovisté")
- je velká celosvětově rozšířená náboženská společnost či sekta, která vznikla v 70. a 80. letech 19.stol. původně jako společnost pro studium Bible. V r.1870 Ch.T.Russel založil v Pittsburghu nezávislou skupinu pro studium Bible, která začala vydávat časopis "Strážná věž", který vychází dodnes. Pokračovatelem se stal J.F.Rutheford (1917-1942), který zavedl autoritativní a hierarchické uspořádání společnosti s centrem v Brooklynu. V r.1942 se stal prezidentem společnosti N.H.Knorr, který organizoval propagaci učení a zakládání poboček po celém světě.
Základním dogmatem svědků Jehovových je doslovný výklad Bible, zvláště Starého Zákona (pošetilost tohoto dogmatu jasně vyplyne když si uvědomíme, jak byly tyto náboženské texty zkresleny nejdříve při ústním podání a pak při řadě různých překladů). Z tohoto doslovného výkladu plyne i odmítání krevní transfuze: Bůh dal příkaz "nepožiješ krve!". Tím měl dozajista na mysli dávný pohanský zvyk pít krev zabitých zvířat, která bez tepelné úpravy mohla obsahovat mnoho choroboplodných zárodků (o nějaké transfuzi za přísných hygienických a hematologických podmínek samozřejmě nemohlo být ani řeči!)... Svědkové Jehovovi věří, že všechna proroctví Bible se buď již splnila, nebo se zcela jistě splní v brzké době. Jehovisté již vícekrát na základě svých svérázných výkladů Bible předpověděli "konec světa" - Armagedon (r.1914, pak r.1925, naposled to měl být rok 1975), přičemž jen oni přežijí a budou mít věčný život na dokonalé zemi. Svědkové Jehovovi neslaví vánoce ani jiné svátky, protože podle nich nejsou obsaženy v Písmu, ale mají historický původ v pohanských zvycích a tradicích. Pozitivním rysem je prosazování přísného morálního kodexu a jejich pacifismus - odmítají vzít do ruky zbraň a sloužit v armádě.
Mormoni (Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, zakladatel J.Smith v USA v r.1830)
- je svérázná odnož křesťanského učení, která kromě ze Starého zákona vychází z tzv. Knihy Mormonovy. Tato kniha podle legendy popisuje osudy Israelitů, kteří se kolem r.600 př.n.l., po zničení jeruzalémského chrámu, údajně přeplavily do Ameriky - nové zaslíbené země. Jejich potomky jsou původní obyvatelé předkolumbovské Ameriky - indiáni. Podle této legendy i Ježíš Kristus odešel do Ameriky, kde předal své učení kmenu Nephitů. Ti byli vyvražděni Lamanity a pravé učení Kristovo se zachovalo jen v textu Knihy Mormonovy, sepsané jediným přeživším Nefitem, kronikářem Mormonem. Prorok Mormon se skrze anděla Moroni J.Smithovi zjevil, vyprávěl mu ty příběhy a předal zlaté desky knihy. J.Smith přeložil (s pomocí zázračných kamenů) Knihu Mormonovu do angličtiny a pak údajné zlaté desky s originálním textem vrátil andělovi *). Zjevil se mu i Bůh Otec a Ježíš Kristus a předali mu pravomoci proroka a pravého kněžství pro zorganizování "církve Ježíše krista v její původní podobě". Hlavní středisko Mormonů je ve státě Utah v údolí Solného jezera v Salt Lake City.
*) Je tedy jasné, kdo je autorem textu... Žádné historické ani archeologické nálezy nepotvrzují cestu Izraelitů do Ameriky podle Knihy Mormonovy. Ostatně, nepotvrzují ani vyhnanství Izraelitů v Egyptě a jejich návrat, které je jedním z hlavních kamenů židovského náboženství a Starého Zákona.
Voodoo (vúdú) (afro-americké náboženství vzniklé na Haiti)
- je zvláštní synkretická kombinace křesťanství (římského katolicismu) s polyteismem domorodců západní Afriky, s prvky náboženství indiánských kmenů karibské a amazonské oblasti, jakož i okultních a magických učení (např. E.Léviho). Historie voodoo sahá až ke konci 17.stol., kdy násilně dovážení otroci si zachovávali původní africké tradice a víru, přičemž otrokáři je zároveň nutili ke křtu a křesťanské (katolické) víře. Voodoo uznává jediného boha Bon Dieu - Dobrý Bůh - Bondye. Tomuto Bohu slouží andělé a duchové zvaní Iwa. Kněz tohoto náboženství se nazývá houngan, kněžka mambo; kromě křesťanských modliteb vedou rituály, zpívání písní a tance.
Rastafariáni (Ras Tafari je původní jméno etiopského císaře Haile Salassie)
- jsou náboženským sdružením černochů, jejichž předkové byli násilně odvlečeni z Afriky na otrokářských lodích především do Ameriky, kde se stali terčem rasového útlaku, perzekucí a nelidského zacházení. M.M.Garvey z Jamaiky (1887-1940) založil Všeobecné sdružení na povznesení černochů, podporoval jejich repatriaci a v r.1920 předpověděl nástup černošského krále; z toho se vyvinul zmíněný náboženský směr. Rastafariáni tvrdí, že Bůh, Ježíš Kristus a první křesťané nebyli bílé, ale černé pleti; běloši jim křesťanské náboženství "uloupili". Stimulem pro jejich učení se stalo korunování "černého krále" Ras Tafariho v r.1930 za ethiopského císaře Haile Selassie, s osvícenými a pokrokovými názory *), propagujícího sjednocení Afriky. Rastafariáni přijali názor, že Haile Selassie je mesiáš, přímý potomek krále Šalamouna a královny ze Sáby; navzdory svému úmrtí v r.1975 je duchovně stále živý. Černoši budou svobodní tehdy, až se vrátí do Afriky. Rastafariánské náboženství je tolerantní, nabádá k všeobecnému míru, lásce, sjednocení, harmonii.
*) Snažil se omezit moc šlechty, zrušil otroctví, zavedl ústavu, parlament a první znaky demokracie. Ani on však nedokázal "překročit svůj stín" privilegovaného feudálního původu a překonat odpor bohatých šlechtických kruhů. O důslednější reformy se pokusila nová vláda v Etiopii po založení republiky r.1974, avšak rovněž neúspěšně, částečně pro diktátorskou politiku prezidenta M.H.Mariama, která vedla k násilí s mnoha vraždami a občanské válce, kterou prohrál...
Moonova sekta (Asociace Ducha Svatého za sjednocení světového křesťanství, zakladatel reverend S.M.Moon (1920-2012))
- vychází z tvrzení Moona, že se mu o Velikonocích r.1936 při modlidbě na severokorejské hoře zjevil Ješíš, který si ho vyvolil za svého nástupce ("3.mesiáše") pro dončení díla Božího království na zemi. Promyšlenou propagandou a "vymýváním mozků" sekta získala zvláště mnoho mladých lidí, v Koreji, USA i jinde ve světě. Zabývá se komerčním podnikáním, vlastní mnoho továren, angažuje se i politicky (staví se proti OSN, podporuje pravicový extrémismus *). V r.1972 se jihokorejský miliardář Moon přestěhoval do USA.
*) Moon tvrdil: "Dříve, než se Eva stala ženou Adama, měla poměr s Luciferem (v podobě hada). Z tohoto spojení se narodil Kain, který je praotcem komunistů. Druhé dítě, Abel (zplozené s Adamem) založilo rod, ze kterého pochází demokracie Jižní Koreje a USA". Věru bizarní ukázka nábožensko-politické demagogie!
Moon pořádal hromadné svatby stovek i tisícovek lidí, kteří se předtím často ani neviděli. Založením "vzorné rodiny" mělo být Kristovo duchovní vykoupení dokonáno i "tělesným vykoupením". Každá nová členka sekty původně musela být očištěna od dědičného hříchu souloží s Moonem...; později to bylo nahrazeno očištěním duchovním.
Vedle těchto větších a rozšířenějších sekt vznikla i řada menších náboženských směrů a sekt. Některé jsou poměrně osvícené a tolerantní, založené s upřímnou snahou o povznesení a prohloubení duchovního života. Jiné jsou založeny na bizarních blábolech egocentrických psychopatů, kteří se prohlašují za mesiáše či bohy a snaží se svoji "jedině správnou pravdu" vnutit ostatním pomocí "vymývání mozků" či dokonce násilím, s cílem je ovládat...

Značné množství a rozmanitost různých náboženství a duchovních směrů přirozeně navozuje otázku: "Které náboženství je to pravé?". Na takto položenou otázku lze nahlížet z různých hledisek a dá se na ni odpovědět v zásadě trojím způsobem :
¨Ž á d n é !
Takováto příkrá odpověď vychází z vědeckého pohledu. Většina náboženství je totiž založena na nepodložených legendách a nevěrohodných tvrzeních, vzniklých složitými procesy a omyly v dlouhých historických obdobích předvědecké éry, kdy toho lidé o světě mnoho nevěděli. Určitou výjimkou jsou buddhismus, taoismus a konficionismus, které nejsou založeny na dogmatických kultech a jsou spíše filofofickými směry obracejícími se k našemu nitru a vědomí.
¨Pouze to moje !
- ostatní jsou nepravé, falešné. Toto je poněkud primitivní odpověď hloupých lidí, kteří často dost dobře nevědí, v co věří a hlavně proč v to věří; o to fanatičtěji na tom trvají. Stejným právem toto mohou tvrdit dogmatičtí věřící úplně jiných náboženských směrů, což vede k rozporům a náboženské nesnášenlivosti.
Pozn.1: Pomíjíme zde účelový (a často hmotně podmíněný) dogmatismus představitelů některých církví a sekt.
¨Všechna náboženství jsou pravá ,
jsou jen různými cestami ke společnému cíli - psychologické porozumění světu a smyslu naší existence v něm, poselství dobra, lásky a naděje. Tento osvícený přístup vede k toleranci a vzájemnému obohacování různých náboženských směrů, k potlačování dogmatismu.
Pozn.2: Někteří věřící berou jako kritérium "pravosti" náboženství faktor délky trvání v neměnnosti a jednotnosti, početnosti a rozšířenosti. Je to však velmi subjektivní a historicky podmíněné kritérium..!.. (některé sekty a církve udávají počet svých členů či příznivců i několikanásobně větší, než odpovídá skutečnosti...)
Přijmeme-li poslední zmíněné stanovisko náboženského relativismu, vyvstává hned další otázka: "Které z náboženství je 'nejlepší' "? Na tuto otázku neexistuje žádná objektivní odpověď, je to otázka individuálního psychického založení, které má každý člověk poněkud jiné. Za "nejlepší" pro daného člověka lze považovat takové náboženství, duchovní či filosofický směr (včetně ateistických), které ho v pozitivním smyslu nejvíce oslovuje, které jej dělá lepším člověkem. Které jej vede k větší lásce a soucítění se svými bližními a se všemi tvory, k toleranci a pochopení, k etickému chování, k dobru v jeho pravém smyslu...
Pro některé je to tradiční "místní" náboženství nebo myšlenky, které jim vštěpovali rodiče, jiní se vydají na cestu vlastního duchovního hledání. Výsledkem tohoto hledání může být i "oduševnělý ateismus", v němž etické poselství pramení z promyšleného a procítěného poznání objektivní reality - viz "Náboženství či ateismus jako zdroj etiky a estetiky?" v eseji "Věda a náboženství".
Důležitým vodítkem jsou zde často osobní příklady osvícených a ušlechtilých lidí. Problematickým a desorientačním kritériem mohou být opačné příklady špatných lidí, kteří náboženství používají jako zástěrku pro své hanebné chování; takoví lidé (někdy i na významných pozicích v různých církvích a sektách) mohou v očích hledajících falešně zdiskreditovat i skutečné pozitivní hodnoty... A částečně i ti, kteří sice vyznávají určité pozitivní myšlenky a hodnoty za správné, ale nedovedou podle nich žít a jednat v důsledku nedostatků své osobní povahy - své přílišné ctižádosti či egoismu, předsudků kterých se nedokážou zbavit, prchlivosti a zlostné povahy, nadvlády pudů a vášní (jako jsou sexuální).
Z hlediska vztahu vědy a víry jsou tyto otázky diskutovány v eseji "Věda a náboženství".

Přednosti a úskalí současných duchovních směrů
Propojování východních a západních duchovních směrů - pokud je myšleno upřímně - vede k výraznému obohacení vnitřního života.
A v š a k :
Ani této oblasti se nevyhýbá určitá módnost a komercializace - v příkrém rozporu s "duchem východní moudrosti". Vede-li sebeusilovnější studium a meditace k tomu, že přestaneme vidět potřeby a utrpení ostatních tvorů, pak tato clona sobectví nám uzavře bránu k pravému osvícení, natož k dosažení "nirvány"!
Jak věřit v osvícení např. bohatých podnikatelů, bankéřů či managerů, kteří odjíždějí do ášramů v Indii aby načerpali energii a "duchovní síly" k ještě úspěšnějšímu vydělávání peněz a ovládání svých podřízených..?..

Pohled Boha raději spočine na těch, kteří v něj třebas přímo nevěří ale konají v duchu Jeho přikázání, než na těch, kteří v Něj tak okázale věří a vyznávají, že On nevěří zase jim.

Kdo nemá Boha v srdci, ať si ho nebere do úst !

Pokud se v duchu své víry či duchovního směru který vyznáváme nesnažíme žít, jedná se jen o pózu a pokrytectví, které nepřinese žádný pravý užitek ani nám, ani našim bližním!
Toto platí pro všechna vyznání, včetně křesťanství: často se u nás setkáváme s "věřícími", kteří dělají hanebné věci, jdou se pomodlit a vyzpovídat a myslí si, že jsou opět "čistí" aniž se snažili napravit důsledky svých křivd bližním - a mohou páchat zlo dál, až do další zpovědi...
Skutečná duchovnost nevzniká slepou vírou, odříkáváním modliteb či manter, prováděním náboženských rituálů, dechovými a jinými cvičeními jógy, ani žádnými jinými pohyby či manipulacemi - toto vše může (ale nemusí) naší duchovnosti pouze napomoci. Skutečnou duchovnost dotváří až naše snaha po zušlechťování vztahů s lidmi i s ostatní přírodou, soucítění, láska, poctivost, milosrdenství, ochota pomáhat bližním, práce pro dobrou věc. Pak se celý náš život může stát jedinou meditací - neustálou, uvědomělou či podvědomou, moudrou a radostnou pozorností při každé naší činnosti...

Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu \| Věda a víra
Hudba:	Indická	Čínská	Tibetská	Japonská	Pravoslavná	Katolická	Islámská
AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie


Tančící Šiva	Krišna	Sarasvatí

Astrofyzika a kosmologie - vesmír přesně vyladěný pro život ?