 |
Pravoslavná hudba východních křesťanů
|
V pravoslavných chrámech a klášterech
východních křesťanů se při liturgiích a ostatních
náboženských shromážděních provozují osobité duchovní
zpěvy vyznačující se neobyčejnou krásou
a vznešeností. Jsou to jednak sólové
zpěvy kněží, kterým sborovým zpěvem
odpovídají shromáždění věřící či mnichové. Hudební
nástroje (kromě zvonů) se v pravoslavných chrámech
nepoužívají - pravoslavná církev zastává názor, že
nejlepším "nástrojem" pro velebení Boha je lidský
hlas.
Ostatně: "Na počátku bylo slovo a to
slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh", praví se v úvodu
Janova evangelia; tóny vydávané hudebními nástroji působí
na lidské city, které nejsou kontrolovány rozumem a
odvádějí tak od duchovní reflexe Božího slova.
Působivou
zvláštností pravoslavných liturgických zpěvů bývají
extrémně hluboké basy. Evokují hloubku a
tajemnost Boží podstaty.
Pravoslavné
duchovní zpěvy se tradičně zpívají nejčastěji v
církevně-staroslověnském jazyku *), dále
též řecky, někdy dokonce arabsky. V současné době se při
pravoslavných bohoslužbách stále častěji používají
přeložené texty v místních národních jazycích
- pravoslavné církve v jednotlivých zemích jsou autokefální
(samostatné).
*) Staroslověnština byla asi do 9.stol.
společným jazykem všech Slovanů. Když se pak vyvinuly
jednotlivé národní jazyky, zůstala staroslověnština nadále
liturgickým jazykem (podobně jako latina v západní
církvi až do 2.Vatikánského koncilu).
P r a v o
s l a v í - historický vývoj
Pro osvětlení specifického charakteru
pravoslavné hudby a spirituality může být zajímavé
stručně zrekapitulovat původ a historický vývoj
pravoslaví.
Křesťanství,
jehož ústřední legendou popsanou v Novém zákoně
je působení a učení Ježíše Krista, jeho ukřižování
a vzkříšení, vzniklo v oblasti předního
východu - v Palestině. Ze stejné oblasti pocházejí i
dřívější legendy o náboženské historii Izraelského
národa, tvořící náplň Starého zákona.
Působením apoštolů Petra a Pavla se křesťanské
náboženství z předního Východu rozšířilo do Řecka
a do Říma. V Římské říši bylo
křesťanství zpočátku pronásledováno - bylo útěchou
utlačovaných a ponižovaných. Během prvních třech století
se však křesťanství nezadržitelně šířilo. Bylo
přitažlivé jednak svým poselstvím o překonání smrti
vzkříšením, jednak svými humanistickými a pokrokovými
idejemi, stejně jako morálním kodexem. Myšlenka o rovnosti
všech lidí byla v té době vskutku revoluční!
Křesťanství přestalo být pronásledováno od r.311, kdy
císař Konstantin vydal toleranční edikt. Hlavou křesťanské
církve se stal římský biskup (původní slovo episkop =
dohližitel), později nazývaný papežem
(papa = otec), svatým otcem - považoval se za
"neomylného" nástupce sv.Petra....
Círař Konstantin, který
přijal křesťanskou víru, nechal vybudovat ve východní
řecké části Římské říše - v Byzantské říši
- nové hlavní město Konstantinopol
(Cařihrad, dnes je to turecký Istanbul), které se stalo v té
době největším a nejkulturnějším městem na světě
(pomineme-li tehdy v Evropě neznámá města v Číně).
V průběhu dalších desítiletí a staletí se
prohlubovaly rozpory mezi oběma centry - Římem a
Konstantinopolí. Tím se postupně Římská říše i
křesťanská církev rozštěpily jak jazykově, tak zeměpisně
- na latinsky mluvící Řím na západě a řecky mluvící
Konstantinopol na východě. Skutečné příčiny rozporů byly
nepochybně mocenské, záminkou však byly některé věroučné
spory o povaze Svaté Trojice (formulace "filioque" -
Svatý Duch vychází nejen z Boha Otce, ale i ze Syna), či
uctívání svatých obrazů (ikonoklasmus - obrazoborectví,
versus ikonografie - malování a uctívání svatých obrazů).
K závažné roztržce došlo r.1054, kdy se
římský papež a konstaninopolský patriarcha vzájemně
exkomunikovali. Tuto roztržku definitivně zpečetilo barbarské
přepadení Konstantinopole křižáckými vojsky v r.1204, při
němž se papežští "křesťané" k pravoslavným
bratřím chovali často hůře, než muslimští nepřátelé.
Od té doby se římsko-katolická církev na západě a
pravoslavná (ortodoxní) církev na východě oddělily a
vyvíjely se nezávisle. Název pravoslavná či
ortodoxní (orthodoxia: řec. ortho
= správný, pravdivý; doxa = učení, názor, vyznání)
pochází z toho, že východní církev se snažila držet tradiční
věrouky vycházející z evangelií a nepřijímala některé
dodatky a změny prosazované římskou církví, včetně
instituce papeže *). Násilné pronikání islámu, které
vyvrcholilo dobytím Konstantinopole r.1453, vedlo k rozpadu
Byzantské říše; těžiště pravoslavného křesťanství se
přesunulo do slovanských zemí východní Evropy
a též do některých zemí jižní Evropy - Řecko (význačná
je oblast Athos), Bulharsko, Jugoslávie.....
*) Podobně jako římsko-katolická
církev, má i pravoslavná církev hierarchickou
strukturu. Na rozdíl od autoritativního a
"neomylného" papeže je pravoslavný patriarcha
považován jen za "prvního mezi rovnými".
Pravoslaví
u nás
Do našich zemí přinesli autentické křesťanství osvícení
bratři věrozvěstové Cyril (Konstantin)
a Metoděj z byzantsko-řecké Soluně při své
proslulé misi r.863 do Velkomoravské říše. Tito východní
věrozvěsti nepřišli s "ohněm a mečem",
rozsévajícím násilí, neštěstí a utrpení (jak to často
činili misionáři ze západu), ale se vzdělaností a
kulturou, pokorně předávanou svým žákům a lidu
slovanských zemí.
Ještě předtím k nám
sporadicky pronikali kněží ze západu,
především z Bavorska. Těm však často nešlo ani tak o
šíření pravé křesťanské víry, jako spíš o mocenské
podmanění našich zemí pod vliv německých císařů
(evangelizace "ohněm a mečem"). Kníže Rastislav si
toto nebezpečí prozíravě uvědomil a požádal Byzantskou
říši (poselstvím vyslaným k byzantskému císaři Michalovi
III.) o vyslání křesťanských věrozvěstů
a biskupů, kteří by evangelizovali lid Velkomoravské říše
v jejich slovanském jazyce a v duchu pravé
křesťanské víry, bez postranních mocensko-politických
záměrů. Byzantský císař vyhověl a pověřil tímto úkolem
vzdělané a osvícené bratry Cyrila a Metoděje, kteří kromě
svých dalších vynikajících schopností dobře znali
slovanský jazyk. Cyril, který byl velmi erudovaný filolog,
vytvořil (na bázi řecké abecedy) pro potřeby slovanských
jazyků novou abecedu (hlaholice, cyrilice),
která velmi dobře odrážela výslovnost používanou ve
slovanských jazycích.
Mise Cyrila a Metoděje byla velmi
úspěšná. Po smrti Metoděje r.885 (Cyril již tehdy nežil), kdy se
jeho nástupcem stal vzdělaný a osvícený Gorazd,
se však mocenské síly z Německa a Říma rozhodly využít
situace ke zničení výsledků
Cyrilo-Metodějské mise a nastolení svého panství.
Využili k tomu neblaze proslulého zrádného biskupa
nitranského Wichinga, jehož ctižádostí bylo získání
arcibiskupského stolce. Ten dal intrikami zesadit Gorazda a za
pomoci německých vojáků všechny žáky a následovníky
Cyrila a Metoděje uvěznit, krutě mučit a
nakonec vyhnat ze země. Někteří z nich pak
působili v zemích jihovýchodní Evropy (např. sv.Kliment v
Bulharsku), kde byli díky své vzdělanosti velice ceněni a
rozhodujícím způsobem se zasloužili o evangelizaci
těchto zemí v pravoslavném duchu. Díky těmto násilnostem
se naše země nakonec přece jen dostaly pod vliv
západní katolické církve.
Slovanský
(staroslověnský) jazyk se pak v liturgii používal již jen
sporadicky. Bylo to např. v Sázavském klášteře založeném
osvíceným opatem sv.Prokopem v 30.letech 11.stol. a pak za doby
Karla IV v Emauzském klášteře na Slovanech. Nemělo to však
nikdy dlouhého trvání - nakonec zvítězila zpupnost a
netolerance katolické církve a slovanští mnichové byli
vyhnáni. Obdivuhodné dílo Cyrila a Metoděje však nebylo
zapomenuto, žilo v slovanských srdcích dál (u nás
se opět živě připomínalo za dob Národního Obrození).
Vedlo to v r.1880 k jejich uznání a svatořečení
i katolickou církví; v r.1981 pak byli (spolu se sv.Benediktem)
prohlášeni za "spolupatrony Evropy".
Pod vlivem Národního obrození
v 19.století si mnoho osvícených lidí postupně uvědomovalo,
kde jsou naše pravé kořeny a začali se
živě zajímat o pravoslaví. Tehdejší germánsky a pravicově
orientované vládnoucí kruhy však nedovolovaly rozsáhlejší
aktivity tohoto druhu, neboť se obávaly rozšíření
panslavismu. Bylo možné pouze velmi skromné působení
Pravoslavné besedy a Československé obec pravoslavné.
Pravoslavná církev u nás mohla začít oficiálně působit
až po r.1918, kdy se naše národy jednak vymanily zpod
nadvlády a útlaku německého panství, jednak pod vlivem
všeobecně proklamované svobody a demokracie mohl začít i svobodný
náboženský život. V r. 1921 byl pro Moravu
vysvěcen v Bělehradě v Jugoslávii první český
pravoslavný biskup Gorazd (původním jménem
Matěj Pavlík). Jméno Gorazd přijal jako symbol
kontinuity s Cyrilo-Metodějskou tradicí - Gorazd byl
první slovanský biskup jakožto nástupce sv. Metoděje
(+885), jak bylo výše uvedeno. V r. 1924 biskup Gorazd spolu
s věrnými pravoslavnými utvořili pravoslavnou
eparchii pod srbskou jurisdikcí se sídlem v Praze.
Pravoslavní věřící v Čechách a na Moravě z vlastních
prostředků postavili pak více než deset nových chrámů
(rozhodujícím způsobem se o to zasloužil osvícený
archimandrita Andrej V. Kolomacký, a to jak architektonickými
návrhy a uměleckým ztvárněním, tak vlastníma rukama při
stavbě!).
Zdárně se rozvíjející
pravoslavnou církev u nás tragicky postihla
2.světová válka. Fašistická perzekuce se zde, vzhledem k
vlasteneckému a slovansky orientovanému duchu pravoslaví,
projevila naplno. Biskup Gorazd a stovky
dalších pravoslavných věřících byli zavražděni,
velké množství jich bylo uvězněno v koncentračních
táborech.
Po válce se mohla
pravoslavná církev u nás znovu začít rozvíjet. Bylo zde
okolo 20 tisíc pravoslavných věřících z Gorazdovy české
a moravskoslezské eparchie, kteří byli pak výrazně
posíleni, když se r. 1947 vrátilo do Československa
z Volyně asi 40 tisíc Čechů, většinou pravoslavného
vyznání (byli to potomci Čechů, kteří emigrovali do Ruska v
2.polovině 19. století z ekonomických důvodů).
Bezprostředně po válce vstoupila pravoslavná církev v
Československu pod jurisdikci Moskevského patriarchátu, ale
jen na krátkou dobu - v r. 1951 udělila ruská pravoslavná
církev pravoslavné církvi v Československu autokefalitu
(samostatnost).
Pravoslavná
spiritualita
Pravoslavné křesťanství má většinu své věrouky
společnou s vírou katolickou a protestantskou. Určité
rozdíly věrouky a značné rozdíly v liturgii,
v praktikování víry a organizaci církve, pramení z téměř
1000-letého oddělení a samostatného vývoje východního a
západního křesťanství. Jak bylo již výše zmíněno,
pravoslavná církev se více přidržovala tradiční
věrouky vycházející z raně-křesťanské
interpretace evangelií a nepřijímala dodatky a reformy
prosazované římskou církví. Neuznává autoritu římského
papeže (o němž katolická církev
tvrdí, že je "neomylným" nástupcem sv.Petra) a nepožaduje celibát kněží. Pravoslavné
rozvržení církevního roku se dosud řídí Juliánským
kalendářem (zavedeným v době císaře Gaia Julia
Cézara), což vzhledem k západnímu Gregoriánskému
kalendáři vede k určitým časovým posuvům
křesťanských svátků - vánoc, velikonoc a svátků od nich
časově odvozených.
Pravoslavná
liturgie je celá založena na duchovním zpěvu,
jehož se ve sborových pasážích účastní všichni
věřící. A to bez používání hudebních nástrojů -
křesťané chválí Boha "živým hlasem" nesoucím
slovo, nikoli neživými nástroji. Spolu s Ježíšem Kristem se
v pravoslavné církvi nesmírné úctě těší i p.Marie,
kterou zde nazývají "Přesvatá Bohorodice".
Pravoslavný
kříž
Symbolem většiny křesťanských církví je kříž,
poukazující podle legendy na krutý způsob Kristovy smrti
ukřižováním. Pravoslavný kříž se vyvinul z byzantského
dvojitého patriarchálního kříže. Má tři břevna:
Horní krátké břevno dvojitého kříže
představuje tabulku s nápisem "Ježíž Nazaretský, král
Židů" v řeckém, latinském a hebrejském jazyce. Tuto
tabulku nechal Pilát přibít na Kristův kříž podle
tehdejšího zvyku ukazovat na tabulkách viny odsouzených. Prostřední
dlouhé břevno je na roztažené ruce, za něž byl Kristus na
kříž přibit. Dolní krátké břevno
pravoslavného kříže (jinak sloužící jako opěrka pro nohy)
je šikmo natočené, diagonální. Symbolizuje
to jakýsi "rozcestník". Zvednutý konec ukazuje k
nebi, kam se odebral Kristus a též jeden ze zločinců
ukřižovaných spolu s Kristem po pravé straně - ten, který
projevil pokání a Kristus mu udělil milost odpuštění a
pozval ho do království nebeského. Druhý - snížený - konec
břevna ukazuje na peklo, kam odešel druhý zločinec
(ukřižovaný z levé strany), který lítost neprojevil.
Pravoslavné
Ikony
Vedle kontemplace a duchovního zpěvu je důležitou součástí
pravoslavné spirituality i úcta k ikonám
(tzv. ikonolatrie či ikonodulie). Ikona*)
je stylizované alegorické (symbolické) zobrazení Krista,
p.Marie, apoštolů a dalších světců, či biblických
výjevů. Pro provedení ikony je charakteristická plochost
(bezprostorovost, nepřítomnost obvyklé perspektivy -
"tabulový" obraz, někdy dokonce i obrácená
perspektiva), střídmost a statičnost -
nadpřirozenost Boha a duchovnost světců je zdůrazněna
plošností, určitou geometrizací a ornamentalistikou.
Zobrazovaný motiv není zasazen do realistické krajiny, ale do
stylizovaného pozadí. Cílem je soustředit pozornost na
hlavní téma, které je vytrženo z běžné reality a je jakoby
zasazeno do roviny "nadzemské", duchovní. Podle
pravoslavné terminologie se ikony nemalují, ale
"píší" - ikonopisci se nepovažují
za malíře v obvyklém uměleckém smyslu; bývají jimi často
kněží a mnichové v pravoslavných monastýrech. Ikona je
většinou provedena jako deskový obraz bez
rámu. Některé ikony jsou zdobeny drahokamy a kovovými
tepanými ornamenty (někdy i zlatými).
*) Řecké slovo eikon
původně označovalo obraz ve
všeobecném významu. Později se tento pojem významově
zúžil na idealizované zobrazení nesoucí náboženský obsah.
V podobném zúženém významu se slovo ikona nyní
používá pro symbolické obrazce v počítačové grafice.
Ikona
neslouží jako umělecký obraz, ale jako duchovní objekt,
ztvárňující evangelní poselství. Symbolika ikony vede
hlouběji než obvyklý obraz. Spíše než děj je zobrazena
určitá duchovní idea. Ikona není zobrazením
tohoto světa, je jakési "okno" do duchovních
dimenzí, do věčnosti. Z neutrálního abstraktního pozadí,
znázorňujícího věčnost a nekonečnost nebeských prostorů,
vystupuje stylizovaná tvář obklopená svatozáří. Světlo je
tlumené a jako by vyzařovalo zevnitř. Podle
raně-křesťanské spirituality se příchodem Krista prostor a
čas rozplývají v nekonečnu - dočasné a konečné je
nahrazeno absolutním.
Dále
bývají na ikonách zobrazeny určité atributy světce
(kniha, meč, ratolest a pod.) a někdy i iluminovaný textový
nápis. Do svatozáře kolem hlavy Kristovy (pantokratos -
vševládce) je vepsán kříž, jehož tři ramena jsou
opatřena velkými řeckými písmeny se symbolickým významem
(viz levý obrázek níže): Omega -
"jsoucí, ten který jest"; Omikron -
"ten jenž přijíti má"; H -
"již přišel"; dohromady tvoří slovo "omn"
- všeobecný.
Pravoslavní
křesťané věří, že ikona je posvátný obraz
- že v ikoně je příslušný světec duchovně
přítomen. V pravoslavných chrámech a monastýrech je
uchovávána řada historicky a umělecky cenných ikon, jimž
místní tradice přisuzují zázračné působení. Úcta k
ikonám se projevuje klaněním, zapalováním svíček před
nimi, někdy i líbáním **).
**) V rané historii východní byzantské
církve se však vyskytovala přechodná období (především v
letech 726-843) tzv. ikonoklasmu
(obrazoborectví) - odmítání ikon a jejich ničení. Tvrdilo
se, že úcta k ikonám je modloslužebnictví, které Bůh
zakazuje (Mojžíšovými ústy) již ve Starém zákoně. V
období ikonoklasmu bylo zničeno mnoho umělecky cenných ikon.
Ostatně, v dějinách východní i západní církve se
vyskytovalo mnoho ostrých ideologických a teologických
sporů, které nám dnes již připadají
bezpředmětné, těžko pochopitelné a absurdní. Byl to např.
spor mezi monofysitismem (podle něhož Kristus měl
pouze božskou přirozenost, nikoli navíc ještě lidskou) a nestoriánstvím
(připisující Kristu dvě osoby - božskou a lidskou,
přičemž p.Marie byla matkou jen lidské části Krista).
Další byl spor o povaze Svaté Trojice, zvaný filioque
- otázka, zda Svatý Duch vychází nejen z Boha Otce, ale i ze
Syna - z Krista. ..?.
 |
||
| Ikony Ježíše Krista a Přesvaté Bohorodice Ikonostas |
Ústředním architektonickým prvkem v
pravoslavném chrámu je tzv. ikonostas - stěna
se třemi vchody zdobená ikonami. Odděluje oltářní prostor
pro kněze (apsidu - symbolizuje nebeské království)
od hlavní chrámové lodi (solei) pro věřící (má patrně svůj původ v chrámové oponě,
oddělující podle Starého zákona v Jeruzalémském chámu
"posvátné" místo pro oběti od ostatního prostoru). V oltářním prostoru za ikonostasem je uprostřed
posvátný prestol - hlavní obětní stůl na
kterém probíhá obřad proměňování chleba a vína. Dále je
zde boční posvátný stůl žertvenik, na němž se
chléb a víno připravují pro liturgii (viz
níže).
Postranní
průchody v ikonostasu slouží pro jáhny či diakony
asistující při liturgii, střední ("carský")
vchod pro hlavního celebrujícího kněze a pro průvod s
chlebem a vínem pro eucharistii. Na ikonostase je umístěna
řada ikon, na kterých jsou znázorněni především Kristus a
Marie, dále apoštolové, poslední večeře, světec kterýmu
je chrám zasvěcen, andělé a další.
Sochy
Krista a světců, tak časté v katolických chrámech i na
veřejných prostranstvích, pravoslavná církev nepoužívá
- svou trojrozměrností zdůrazňují tělesnou stránku,
zatímco ploché ikony stránku duchovní.
K
chrarakteristickým rysům pravoslavné spirituality patří
určitá niternost, radostnost a neokázalost. Pravoslavná
církev se ani ve středověku neposkvrnila tak hanebnými
zločiny a deformacemi, jako byly inkviziční procesy spojené s
upalováním "kacířů", svatokupectví, hrabivost,
agresívní uplatňování moci, které byly příznačné pro
západní katolickou církev. Další svérázná vlastnost
pravoslaví - důsledné zachovávání tradic,
včetně těch nejstarších z raného křesťanství, se může
nyní jevit jako anachronismus. Paradoxně však právě v
moderním světě, vyznačujícím se překotnou dynamikou,
zvraty a hodnotovým relativismem, kdy lidem chybí zakotvení v
trvalejších a univerzálních hodnotách,
může tento rys neměnnosti a kontinuty
pravoslaví být pro mnohé lidi přitažlivý.
Literárně je pravoslavná spiritualita reflektována v řadě
děl - např. v prvních dvou kapitolách "Bratří
Karamazových" F.M.Dostojevského (postava starce Zosimy),
nebo v příběhu "Ve svaté noci" A.P.Čechova (ostatně, má osobní životní zkušenost do určité
míry rezonuje s postavou mnicha-převozníka Andreje...).
Styl pravoslavné
liturgie a hudby
Pravoslavná hudba se nejčastěji používá
přímo v chrámech, kde tvoří nejen součást, ale často i
vlastní náplň pravoslavné liturgie.
Prakticky celá liturgie sloužená v pravoslavných chrámech je
totiž zpívaná (mluvené slovo se používá
pouze při kázání) - jak sólový zpěv
celebrujícího kněze, tak sborový zpěv
věřících a mnichů (nejčastěji 8 hlasů a více). Klasická
byzantská východní liturgie tohoto druhu je "Liturgie sv. Jana Zlatoústého" (řec. Zlatoústý =
Chrysostomos), pocházející z
6.století (navazuje na raně-křesťanskou liturgii zapsanou Basilem
Velikým). Skládá se ze tří částí:
Proskomidie
Jsou to přípravné obřady před vlastní liturgií, kterých
se neúčastní věřící, ale kněží je provádějí v
oltářním prostoru za zavřeným ikonostasem. Na posvátném
stole ("žertveník") se připravuje chléb
a víno pro eucharistii. Používá se zde kvašený
chléb ("Kristus je kvasem veškerého duchovního
života"), zvaný prosfora. Vykrajuje se z
něj především část ve tvaru beránka (symbolizuje
Krista) a pak další části na památku Pany Marie, svatých,
dále za zesnulé věřící i živé pravoslavné křesťany.
Chléb se pokládá na liturgický talířek s podstavcem (diskos),
doprostřed beránek a kolem se skládají ostatní části. Do
kalicha se nalévá červené víno a voda.
Liturgie katechumenů
je první veřejnou částí bohoslužby. Název pochází z
toho, že se při ní věřícím připravujícím se na křest (katechumenům)
sdělují slova evangelia a církevní nauky. Začíná se
zpěvem "Blahoslaveno budiž království Otce i Syna
..." (viz níže), pak ektenie, antifony. Kněz vynese z
malého vchodu velkou knihu Evangelium,
zpívají se tropary a kondaky (krátké oslavné hymny),
trojsvatá píseň, úryvky z evangelia.
Eucharistie
neboli přijímání je vyvrcholením liturgie.
Po Cherubínské písni se koná obřad zvaný velký vchod,
při němž sloužící duchovní vycházejí bočními dveřmi z
ikonostasu a nesou "ctihodné dary" - chléb
a víno (chléb na diskosu a víno v kalichu, předtím
připravené na žertveníku při proskomidii).
Kráčejí okolo ikonostasu nebo přes celý chrám a po
slavnostních modlitbách vcházejí středním vchodem
ikonostasu zpět to oltářního prostoru; chléb a víno
pokládají na svatý prestol. Obřad velkého
vchodu symbolizuje cestu Ježíše Krista s křížem na
Golgotu a jeho ukřižování. Následuje vyznání víry
v Niceo-Cařihradském znění. Při
eucharistickém kánonu kněz zpívá odkaz Krista při
poslední večeři "Vezměte a jezte..." (viz níže),
pozdvihuje chléb a víno s vzýváním (epiklese)
Svatého Ducha, aby sestoupil a duchovně proměnil předložené
dary na tělo a krev Krista. Beránek a ostatní
části chleba se pak rozdrobí a vloží do kalichu s vínem.
Tento duchovně proměněný chléb a víno nejprve přijímají
kněží v oltářní části, pak z ní kněží vycházejí
"svatým vchodem" a nesou kalich, z něhož
rozdávají přijímání věřícím. Přijímá se podobojí
- tělo i krev Kristova - chléb a víno, které se na
lžičkách podává věřícím. Eucharistie se smí zúčastnit
pouze pokřtění pravoslavní křesťané, kteří se
připravili postem, modlitbou a zpovědí. Křesťané věří,
že skrze svaté přijímání se duchovně spojují s Kristem,
pomáhá jim oprostit se od sobectví a dalších negativních
žádostí a hříchu, uvádí je na cestu
"zbožštění".
Litugie je ukončena závěrečným požehnáním a
propuštěním věřících v pokoji.
Pravoslavné liturgické "ordinárium" (které je svou strukturou v některých ohledech podobné katolickému) se z hudebního hlediska obecně skládá z řady zpívaných částí:
Pravoslavné duchovní zpěvy mají často hymnický
charakter, zesilující vlastní význam slov. Kouzlo
pravoslavné duchovní hudby zvláště vyniká při liturgii v pravoslavném
chrámu, kde je umocněno tajemným prostorem
osvětleným mihotavým světlem velkého množství svíček,
vůní kadidla, ikonami vyzařujícími duchovní poselství,
krásnými liturgickými rouchy a zpěvem zaznívajícím
střídavě z různých míst chrámu.
Spolu
se základními liturgickými zpěvy jsou součástí
pravoslavné spirituaility i překrásné duchovní
písně, jako je "Kolokolčik",
"Klášterní legenda", "Večernij zvon",
.... V těchto tklivých duchovních písních se vedle niterné
křesťanské víry odráží i kouzlo a poezie širých ruských
obzorů a stepí, reflektovaných citlivou a poetickou slovanskou
duší.
V
předvečer významných svátků (zvláště Velikonočních) se
večerní nešpory a raní matutina někdy spojují do tzv. Celonočního
bdění - pravoslavné vigilie.
...................
......................-doplnit
 |
F o n o t é k a : |  |
P.Česnokov: Liturgie sv. Jana Zlatoústého
Zpívá: Moskevský sbor Narození Přesvaté
Bohorodice ,
Řídí: Nikolaj Georgievskij , Tenor: Arkadij Leontjev
Voskresno jutrněje - srbská
pravoslavná noční vigilie velikonoční
Zpívá: sbor Stevana Mokrjanace , Řídí: Peter Vitovec ,
Sólový zpěv: D.Ž.Todorovič, M.Ilič
Ektenie - st.Petrohradské litanie
Zpívají: kněží a sbor
Spaso-Preobreženské katedrály v Petrohradě
Tichvinský severoruský monastýr - duchovní a liturgické zpěvy
Zpívá: mužský soubor Valaam , Řídí: Igor Ušakov
Staroruská celonoční vigilie
Zpívá: Státní akademický ruský
sbor SSSR , Řídí: Alexandr Svešnikov
Velká pravoslavná liturgie z baziliky Alexandra
Něvského v Sofii
Zpívá: sbor "Svetoslav Obretenov" , Řídí:
Georgui Robev
Ruské sborové duchovní skladby
Zpívá: mužský komorní soubor Akafist , Řídí:
Andrej V. Malutin
Bůh je mé světlo - ruské
duchovní zpěvy
Zpívá: soubor Blagověsť , Řídí: Galina Kolcová
Liturgické zpěvy
Zpívá: mužský sbor St.Petěrburgu , Řídí:
V.Afanasjev a V.Vasilenko
Maxim Berezovskij: Eucharistické a liturgické
skladby
Zpívá: komorní sbor Vidrodženija , Řídí: Mstislav
Jurčenko
D.S.Bortňanskij: 35 pravoslavných vokálních
koncertů
Zpívá: Ruský státní symfonický sbor , Řídí: Valerij
Poljanskij
"A život příštího století ..." - katolická a pravoslavná hudba
Zpívá: Lina Mkrtčyjan a Leningradský komorní sbor ,
Řídí: N.Korněv
Pravoslavné písně
Zpívá: sbor Donských kozáků "Bolšoj Don",
Řídí: Petja Houdjakov
Liturgie sv. Jana Zlatoústého
Zpívá: Řecký Byzantský chór , Řídí: Likurgos
Angelopulos
Liturgie sv. Jana Zlatoústého
Zpívá: rumunský soubor Psalmodia, Řídí: Sebastian
Barbo Bukura
Pričesne - rumunské
liturgické prosodické zpěvy stylu Ison
Zpívá: Kristian Pomonači a soubor Theofilos
Ranní liturgické zpěvy z hory Athos
Zpívá: soubor Psalmodia , Řídí: Sebastian Barbo
Bukura
Večerní liturgické zpěvy z hory Athos
Zpívá: soubor Psalmodia , Řídí: Sebastian Barbo
Bukura
Byzantský chorál v arabské verzi
Zpívá: Maria Keyrouz - řeholnice řádu Sester
Bazilejských
Melchitské mariánské hymny
Zpívá: Maria Keyrouz - řeholnice řádu Sester
Bazilejských
Římsko-byzantská velikonoční liturgie z období 7.-8.století
Zpívá: Ensemble Organum , Řídí: Marcel Peréz
.............
............ - bude doplňováno
| Hudba: | Indická | Čínská | Tibetská | Japonská | Pravoslavná | Katolická | Islámská |
| Antropický princip aneb kosmický Bůh | Gravitace, černé díry | Věda a víra | |||||
| AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie | |||||||