Japonské hudební meditace

Japonská tradiční hudba

Charakter japonské tradiční hudby, původně vycházející z tradic šintoismu, byl do značné míry formován jejím úzkým sepětím se zen-buddhismem - japonskou verzí buddhismu (viz "Buddhismus, Hinduismus, Taoismus"). Do Japonska přišel buddhismus z Číny v 6.století ve formě buddhistického směru čchan, částečně obohaceného prvky taoismu. V Japonsku zdomácněl jako zen-buddhismus, brzy převládl nad původním domácím šintoismem, který však nevytlačil, ale s nímž těsně koexistoval po celá staletí až dodnes. Buddhistické učení se stalo jedním ze zásadních faktorů formujících japonskou kulturu. Kromě hudby můžeme zmínit strohé pískové a kamenné zenové zahrady, čajovny a čajové obřady (které jsou zároveň náboženskými rituály), kaligrafii, krátké básně haiku.
Pozn.: O naší zahradě japonského stylu viz "Japonská zahrada".

Japonský čajový obřad
Ze zenového buddhismu vychází pozoruhodný, specificky japonský fenomén - čajový obřad. Vlastní obřadný způsob přípravy čaje se nazývá čanoju (chanoyu) - "horká voda na čaj". Sadó či čadó (což znamená "cesta čaje") je pak souhrnným názvem pro celý systém tradiční japonské čajové kultury. Původ čajového obřadu sahá do pravlasti čaje, do staré Číny. Ve 12.stol. někteří japonští mnichové, především zenový mistr Eisais, odcházeli do Číny studovat buddhistická učení a přivezli do Japonska semena čajovníku. Čajové zahrady se zakládaly zpočátku zvláště při zenových klášterech. V 15.stol. se o rozvoj čajového obřadu a jeho přetvoření do specificky japonského stylu (v duchu wabi) výrazně zasloužil význačný čajový mistr Sen no Rikjú.
  Toto obřadné pití čaje, či spíše čajové setkání (čaj je zde prostředkem, nikoli účelem a cílem) se pořádá v malých "čajových domcích" obklopených střídmou zahradou rodži v japonském stylu, s nášlapnými kameny. Před čajovnou je stylová kamenná studánka tsukubai s bambusovou naběračkou (hišaku), kde si přicházející účastníci čajového setkání umyjí ruce (viz "Japonská zahrada"). Vchod do čajovny bývá snížený a poměrně úzký - říká se že je to proto, aby samurajové museli odložit meč, chtějí-li projít; každopádně však sklonění u vchodu má vyjadřovat úctu a pokoru. Střídmě oblečení hosté bez šperků *) pak vstupují do velmi prostě zařízené místnosti s rýžovými rohožemi na podlaze, čajovým nářadím a na stěně visící kresbou či kaligrafií.
*) V duchu bytostně demokratického principu tak není poznat, kdo je bohatý či chudý; při čajovém obřadu jsou si všichni rovni v duchu wabi - dobrovolné a ušlechtilé prostoty, skromnosti a střídmosti.
  Domek k přípravě a pití čaje se nazývá časiču (čajový domek), taian (čajová chýše), nebo sóan (chatrč z trávy). Čajová místnost se též označuje názvem sukija - chýše "prázdnoty", kde vše je uspořádáno jen v náznaku, každý si podle své fantazie určitou představu dotvoří až ve svém nitru. Význačným místem v tradiční japonské čajovně je tzv. tokonoma - malá místnost nebo jen výklenek ve zdi, kde jsou vyvěšeny svitky s malbou či kaligrafií, květiny aranžované stylem ikebana, postaveny bonsaje a příp. další dekorační doplňky. Výzdoba v tokonomě je přizpůsobena roční době a stylu konkrétního čajového setkání.
  Samotný čajový obřad vyniká jednoduchostí a skromností - v tichu, v němž v konvici nad dřevěným uhlím se začíná ozývat zvuk vířící a bublající vody, který Japonci přirovnávají ke svištění větru v borovicích, či k šumění vodopádu. Při tradičním vysoce stylizovaném čajovém obřadu je zvykem používat zelený čaj (většinou kvalitní odrůda Gyokuro), rozemletý na prášek, který se po zalití horkou vodou šlehá štětičkami ze štípaného bambusu.
Filosofická stránka čajového obřadu je založena na čtyřech principech: Wa - harmonie, Kei - úcta, Sei - čistota, Džaku - zklidněná mysl; svou stopu zde zanechávají i prvky taoismu. Estetická stránka kombinuje pojetí wabi-sabi (viz "Buddhismus, Hinduismus, Taoismus").

Styly tradiční japonské hudby
Podobně jako v Číně a dalších východních zemích, i v Japonsku se setkáváme s pozoruhodným fenoménem: velmi staré i novější hudební styly zde spolu koexistují a jsou neustále provozovány dodnes.
Pozn.: Tato situace se naprosto liší od vývoje klasické evropské hudby, kdy nový hudební styl zpravidla velmi rychle zaclonil a překryl starší styl, až ho nakonec nahradil a odsunul do zapomenutí; teprve v posledních desítiletích se cílevědomým úsilím muzikologů a milovníků staré hudby opět provozují starší hudební styly v "historicky poučené" interpretaci.
Obecně má japonská tradiční hudba značně odlišné harmonické a rytmické principy než hudba evropská, takže na první poslech nám zní velmi nezvykle. Je třeba se do ní opakovaně "zaposlouchat", než nás začne oslovovat...
Zmíníme stručně některé nejčastější styly japonské tradiční hudby :

• Kagura - hudba doprovázející stejnojmenné šintoistické obřady a též lidové slavnosti matsuri. Je nejstarším stylem japonské tradiční hudby. Kromě fléten, zvonců, činelů se zde používají posvátné bubny Taiko a velké bubny Ondeko o průměru až 2 metry. "Kultivovanější" zjemnělou odrůdou je mikagura, která místo bubnů používá dřevěných hůlek.
• Gagaku - "ušlechtilá" a vytříbená ceremoniální hudba používaná především při císařských oslavách; pokud je doprovázena tancem, označuje se jako Bugaku (tyto tance jsou proslulé svými maskami). Typickými nástroji jsou flétny, varhánky Šó, citera Koto, bubny Taiko.
• Šómyo - psalmodický liturgický zpěv buddhistických mnichů, připomínaný již v 7.stol. (např. v r.752 při velkolepé stavnosti "otevření Buddhových učí" u monumentální Buddhovy bronzové sochy vysoké 16m v chrámu Tódaidži). Vyvinul se z čínského liturgického zpěvu fan-baj. Zpívají se texty v jazyku sanskrt (původní sankrtský název sabda vidja znamená zřetelný hlas), v čínštině a v japoštině.
• Kabuki, Nó - hudba k tradičnímu japonskému divadlu.
• Sank-joku - hudba tří nástrojů: koto + šamisen + flétna. Stala se základním stylem komorní japonské klasické hudby. Jako v japonské tradiční hudbě obecně, je zde velký důraz kladen na zabarvení jednotlivých tónů - tembr, jehož variace a vibráta vytvářejí zvláštní atmosféru a působivost těchto jinak střídmých skladeb.
• Heike monogattari (Heik-joku) - hrdinské příběhy z japonské historie, nejčastěji o bitvách rodu Heike (Tairo) a Minamoto (Gendži) kolem r.1185. Zpívají se za doprovodu loutny biwa.
• Kaidan - tajemné (někdy až hrůzostrašné) příběhy o duších, démonech a podivných příhodách ze starého Japonska. Navazují částečně na legendy Heike a přednášejí se nebo zpívají někdy též za doprovodu biwy. Jedním z nejznámějších kaidanů je příběh "Mimi naši Hójči" - "Hójči - mnich bez uší". Vypráví o mladém slepém hráči na biwu Hójčim z buddhistického kláštera Aminadži v Akamagaseki, který tajně v noci hrával duchům na hřbitově u hrobky císaře Antoku na biwu a zpíval příběh bitvy u Dannoury (r.1185), kde byl celý rod Heike vyvražděn a mladičký Antoku utonul v moři. Když se to v klášteře prozradilo a Hójči již nemohl docházet na hřbitov, duch samuraje z rodu Heike utrhl a vzal s sebou aspoň Hójčiho uši - jedinou část těla, kterou neměl popsanou ochrannými svatými sútrami...
• Meditační skladby - zvláště pro mysteriózní flétnu šakuhači. Mají někdy zvláštní poetické názvy, např. "Prázdný zvon", "Prázdná obloha", "Zamlžené moře" - tyto názvy ukazují na souvislost se zenovými kóany. I pro nás, kteří šakuhači nevlastníme a hrát na ni neumíme, může být poslech této hudby výborným prostředkem ke zklidnění mysli, získání nadhledu a oproštění od negativních a rušivých podnětů. Pro meditující se pak tento zážitek ještě umocní, když v duchu suj-zenu zklidní dech a zharmonizují jej s dechovým rytmem hry na šakuhači.

Společným rysem většiny skladeb tradiční japonské hudby je její zen-buddhistická střídmost, oproštěnost od vnějších efektů, úspornost, koncentrace - někdy jen na jediný vhodně zabarvený tón rozezněný v příhodný okamžik ("buddhovství jediného tónu")...
  Nyní je v Japonsku velmi oblíbená i evropská klasická hudba, včetně naší (Smetana, Dvořák, Janáček, ...). V tomto směru máme velký dluh: klasická japonská hudba je u nás - mimo úzký okruh vážných zájemců - prakticky neznámá.

Japonské hudební nástroje

Šakuhači -
Symbolem japonské tradiční hudby meditačního zaměření se stala šakuhači - japonská bambusová flétna (o délce "stopa 8 palců" = 54,5cm) s pěti tónovými otvory, 4 pro prsty zpředu, jeden pro palec vzadu. Šakuhači původně nesloužila jako hudební nástroj, nýbrž jako liturgický prostředek k dechovým cvičením a meditacím dechu (suj-zenu) mnichů sekty Fuké, zvaných Komusó - mnichové "nicoty". Koncertní hra na šakuhači se postupně vyvinula z toho, že chudí mnichové si na živobytí vydělávali hrou na šakuhači.
Vyskytují se v zásadě dva styly hry na šakuhači - styl fuké vycházející z původního stylu v duchu suj-zenu (vyznačuje se charakteristickým syčivým fouknutím na začátku po nadechnutí - zvukovým ideálem je "šumění větru v bambusovém háji") a sofistikovanější styl kinko kladoucí důraz na hudební stránku s promyšlenou melodikou.
Vedle šakuhači se v japonské tradiční hudbě používají i jiné příbuzné bambusové flétny. Předchůdkyní šakuhači je flétna Donšon. Flétny Džinaši jsou zpravidla delší (některé typy dosahují délky až 90cm), ale jednoduššího provedení než šakuhači. Flétny typu Ni Šaku mají různé délky, např. Ni Šaku Yon Sun měří 75cm, Ni Šaku Ha Sun je dlouhá 84cm.
Pozn.: Vynikajícím virtuosem na šakuhači a zároveň zasvěceným znalcem japonské hudby je náš etnomuzikolg a skladatel Vlastislav Matoušek.
Koto - stolní citera (vyvinula se z čínské citery Ku-čeng) o 13 strunách s posuvnými kobylkami. Struny se rozeznívají plektry navlečenými na prsty pravé ruky, zatímco levá ruka stlačuje struny - mění výšku tónu, tvoří vibráto a další zvukové efekty (jako je "škrábání po strunách").
Biwa - japonská loutna hruškového tvaru o 4 strunách, s kolmo zahnutým ladicím koncem (vyvinula se z čínské loutny Pipa). Struny se rozeznívají brnkáním pomocí plektru.
Šamisen (zvaný též sangen) - dlouhokrká drnkací loutna se 3 strunami, rozeznívanými velkým trsátkem (korpus je někdy potažen kočičí kůží). Šamisen se používá sólově jen zřídka, často však tvoří "trio" s flétnou a kotem. Nejčastěji jej můžeme slyšet jako doprovodný nástroj k tradičnímu divadlu Kabuki.
Šó - ústní varhánky (vyvinuly se z čínských varhánek Šeng).

Některé tradiční japonské hudební nástroje:
flétna Šakuhači	stolní citera Koto
loutna Biwa	3-strunný Šamisen

V japonské hudbě, zvláště rituální, jsou často používány i bicí nástroje, z nichž nejdůležitější jsou bubny, uváděné často pod souhrnným názvem Taiko:
Taiko - dvoustranné bubny různé velikosti (spíše větších rozměrů), s blánami z kravské nebo koňské kůže, uložené na vhodných stojanech. Podle velikosti a umístění můžeme uvést např. Nagado-daiko, Hira-daiko (je zavěšený ve stojanu), Okedo-daiko, Odaiko či Ondeko (největší bubny, mají průměr až 2 metry!).
Poznámka: Bubnování na velké japonské bubny se v poslední době stalo velmi populární mezi mladými nejen v Japonsku. Během několika let vznikly desítky souborů bubeníků stylu Taiko po celém světě, především v USA. Bubnování je někdy prováděno v přímo "ďábelském" rytmu!

Některé tradiční japonské bicí nástroje:

Nagado-daiko    Hira-daiko       Okedo-daiko           Ondeko           Soubor bubeníků stylu Taiko

Bubny Taiko jsou obvyklou součástí japonských ceremonií

F o n o t é k a :

Satsuma - hrdinské a tajemné příběhy "Kaidan" ze starého Japonska
Zpívá a na biwu hraje: Kinshi Tsuruta
Shomyo - liturgický zpěv buddhistických mnichů
1. , 2. , 3.
Komusó - mnichové nicoty
Meditace s šakuhači
Bukagu-Ho-e - tradiční hudba japonských buddhistických klášterů
Matsuriza - posvátné bubny Taiko
Hraje: soubor Vadaiko
Kagura - rituální bubny Ondeko (o průměru až 2metry)
Hraje: soubor Ondekoza
Kaligrafie - tradiční skladby pro šakuhači
Hraje: V.Matoušek
Koncert pro 2 flétny šakuhači
Hrají: ........
Šakuhači se zvuky z přírody
Hraje: R.Lee
Japonská tradiční instrumentální&vokální hudba - šakuhači, biwa, koto, šamisen
Hrají: Keiko Nosaka - koto, Sachiko Miyamoto - koto, Ayako Handa - biwa+zpěv, Kohachiro Miyata - šakuhači, Horokazu Sigiura - zvonky. Dir.: Minoru Miki
Yamato Ito-take - tradiční skladby pro šakuhači, koto a šamisen
Hrají: Aiko Hasegawa - koto, Kikuto Satoh - šamisen, Richard Stagg - šakuhači
Zen Spirit - šakuhači se zvuky z přírody
Hraje: R.Hiebinger - šakuhači
Kabuki - hudba k tradičnímu japonskému divadlu
Hraje: Ensemble Nipponia
Hogaku - temperamentní bubny japonských zemědělských a náboženských rituálů
Hraje: soubor Oedo Sukeroku Taiko, Řídí: Seido Kobajaši
KODO: Ubu - Suna - japonské bubny stylu Taiko
Hraje soubor Kodó z japonského ostrova Sado.
..................................
....................
Seznam dalších nahrávek japonské hudby, které mám ve fonotéce, bude postupně doplňován (údaje o názvech a interpretech je někdy obtížné získat, omlouvám se za neúplnost).

Vojtěch Ullmann