Solidární společnost svobodných lidí

SOCIALISTICKÁ ZŘÍZENÍ 20.STOLETÍ :

Totalita? – nebo heroický pokus o humanitu?

Pád socialistických zemí na konci 20.století
Nejdůležitějším politickou událostí konce 20.století byl bezesporu pád socialistických režimů ve středoevropských a východoevropských zemích. V době, kdy k tomu docházelo a bezprostředně poté, to bylo téměř všeobecně vítáno s nadšením. Lidé si přáli odstranění nedostatků a nešvarů ve společnosti a očekávali vývoj k lepšímu. Osoby a skupiny stojící v pozadí však měli jiné záměry...
  Aktivisté protisocialistických převratů se snažili zajistit především nevratnost příslušných změn a vsugerovat nutnost likvidace všeho, co bylo doposud. Vedle některých užitečných právních změn tak byly protlačeny i vysloveně nespravedlivé zákony (jako byl hanebný "restituční" zákon, privatizace, ...), které umožnily hrstce drzých a bezcharakterních lidí rozkrást a zlikvidovat větší část hodnot vytvořených více než dvěma generacemi. U nás tyto změny proběhly naštěstí pokojně - označení "sametová revoluce" (kde ovšem slovo "revoluce" není zcela výstižné, spíše se jednalo o "kontrarevoluci"...), ale v některých zemích docházelo k násilnostem a zločinům (např. vražda prezidenta a jeho manželky v Rumunsku). V atmosféře rozjitřených citů a pokřiku masívní pravicové propagandy prakticky zanikly hlasy přemýšlivějších lidí upozorňující na některé skryté aspekty a rizika budoucího vývoje; tyto hlasy byly často i umlčovány. A skutečně, "sametová revoluce" nechala vše pozitivní zničit, rozkrást, rozprodat, zprivatizovat...

Heroický pokus o vytvoření spravedlivé společnosti skutečné svobody a demokracie
Přes veškéré chyby a deformace (a navzdory účelovým pomluvám a zkreslování - viz níže) lze vznik lidově demokratických a socialistických zřízení v SSSR a v řadě středo- a východoevropských zemí považovat za heroický pokus - zatím největší a nejúspěšnější v dějinách - o splnění odvěkých snů slušných a ušlechtilých lidí: svržení starého nespravedlivého řádu a vytvoření nové společnosti bez pánů a sluhů - vybudování solidární společnosti svobodných lidí, v níž by lidé spolu vycházeli férově, vzájemně se neokrádali, nevyvyšovali se a vážili si jeden druhého ve vzájemné rovnosti a solidaritě. Skutečně, ješte nikdy v dějinách se tak nezanedbatelná část lidstva nevydala na tuto vytouženou cestu, s tak výraznými počátečními úspěchy všestranného rozvoje, přínosem pro život lidí a přitažlivostí pro obyvatele ostatních zemí.
Násilné revoluce? 
Častou námitkou a kritikou radikálních pokrokových změn bývá poukazování na násilí, s jakým jsou revoluce často prováděny. Bohatí a mocní se však většinou dobrovolně nevzdají svého nahrabaného majetku a neoprávněných privilegií. Mají k dispozici peníze, za které si mohou koupit vojsko a policii, jakož i mnohé náboženské představitele a v novější době též sdělovací prostředky. Utlačovaným a ponižovaným lidem, kteří chtějí změnu k lepšímu, proto často nezbývá nic jiného, než se vydat cestou revoluce a proti násilí stávajících mocipánů použít též protisílu. Lze zjednodušeně říci, že "totalitou k humanitě". Bývá to bohužel vždy spojeno s obětmi na obou stranách. Pokud je revoluce poražena a potlačena, následují kruté represe a vraždění ze strany původních vládců. Pokud revoluce zvítězí, nastávají často spory o moc mezi jejími aktivisty ("revoluce požírá své děti"), jakož i "vyřizování účtů" za bezpráví kterého se dopouštěl dřívější systém. A bohužel nezříka i zneužívání nabyté moci k likviaci "nepohodlných" lidí - nepohodlných konkrétním lidičkám ve funkcích.
  Porevoluční situace často zneuživají lidé s despotickou povahou, kteří mají potřebu své bližní "buzerovat" a nařizovat jim nejen co mají dělat (i kdy mají "organizovaně chodit na záchod"...), ale i jak mají myslet a jak je mají chválit. Vyskytovali se i primitivové, kteří socialistické reformy nechápali jako objektivní změny společenského uspořádání, ale jen jako výměnu osob a vlastnictví: "Každý chvilku tahá pilku."; "Co je tvoje, to je moje. A co je moje, do toho ti nic není!" (vyjadřovali to i vulgárnějším způsobem). A viděli to jako příležitost pro sebe: "Teď budu bohatý a budu poroučet já!". Lidé tohoto typu se bohužel přednostně dostávají do vedoucích funkcí.
  Lapidárně řečeno: Socialismus je krásná myšlenka, ale měli ho dělat jiní lidé..!.. Nikoli despotičtí burani, ale lidé uvážliví, s rozhledem a vzděláním, kteří dovedou reflektovat věci a události z různých hledisek, se soudností a empatií, s přirozenou autoritou vycházející z jejich moudrosti.
Ti "despotičtí burami" mohli mít snad nějakou úlohu jen v počátečních fázích, při prosazování nových společenských reforem proti odporu dosavadních bohatých a vládnoucích vrstev..?..
  Je možná naivní a utopické doufat, že patřičnou osvětou lze dosáhnout toho, aby se stávající "celebrity" dobrovolně vzdaly aspoň části svých neoprávněných zisků, majetků a privilegií a dohodly se s ostatními na spravedlivějším uspořádání společnosti, bez nepřátelství, násilí a krveprolití..?.. Vyspělé západní státy, honosící se svobodou a demokracií (především USA), zatím v neklidných oblastech světa vojensky a ekonomicky podporují převážně ty síly, které stojí proti skutečnému pokroku a demokracii - diktátorské režimy, kontrarevoluční síly a pravicová hnutí, podporující drancování nerostných surovin, vykořisťování pracujících lidí v těžkých podmínkách, vládu peněz a podvodné zadlužování chudých zemí...
Násilné likvidace pokrokových společností v 60. a 70. letech 
Myšlenka vybudování svobodné společnosti rovných solidárních občanů byla v poválečném období všeobecně přitažlivá a podařilo se ji realizovat i na několika místech mimo Evropu.
Indonézie 
V srpnu 1945 byla založena.republika Indonézie, která (po kratších bojích) získala nezávislost na Holandsku. Jejím zakládajícím prezidentem se stal K.Sukarno (který byl vedoucím čitelem při osvobození Indonézie z nizozemské koloniální nadvlády). Byl zaveden relativně demokratický společenský systém (koncepce tzv. pancalila) s výhledem na nekapitalistický vývoj. V r.1965 došlo k politickému puči, při kterém byl Sukarno násilně sesazen a moci se ujal generál Suharto.
  V této době došlo k jednomu z největších zločinných masakrů v dějinách: indonéská armáda povraždila cca 500 000 - 1 milion civilních občanů ve jménu (či pod záminkou) antikomunismu. Byli vražděni nejen komunisté, ale i všichni kdo měli levicové tendence, nebo byli komukoli nepohodlní, i jen zdánlivě. Stalo se tak částečně v režii USA... Krvavá porážka pokrokového vývoje v Indonézii se možná stala prvním přelomovým bodem pro strageii boje západu proti socialistickým zemím.
Chile 
V jihoamerické republice Chile ve volbách v r.1970 zvítězil socialistický kandidát Salvator Allende a stal se tak prezidentem. Po svém zvolení začal uplatňovat rozsáhlou sociální politiku. Znárodnil těžbu přírodních surovin, banky, zemědělskou půdu velkostatků ve prospěch rolníků. Započal reformu školství a zdravotnictví tak, aby se staly dostupné pro všechny. Snažil se též zbavit zemi ekomonické závislosti na USA.
  Americká vláda uvalila na Chile sankce a obchodní embargo, CIA organizovala podvratné akce, sabotáže a nepokoje s cílem svrhnout prezidenta a stávající politický systém. 11.září 1973 byl, v režii CIA, zahájen vojenský puč pod vedením generála A.Pinocheta. Pučisté zastřelili S.Allendeho v jeho kanceláři, diktátor Pinochet se ujal moci v čele vojenské junty. Několik tisíc Chilanů bylo popraveno (přesněji zavražděno), cca 27 000 lidí bylo uvězněno a mučeno; počet obětí této perzekuce se ohaduje na 40 000.
  Tyto dvě udílosti krvavého násilí a potlačení demokratických a pokrokových hnutí se možná staly předzvěstí získání převahy USA a západního kapitalistického bloku nad pokrokovými snahami ve světě a později i nad socialistickým blokem v Evropě...

Příčiny pádu
Proč tak nadějně se vyvíjející společenský systém začal postupně stagnovat, až se nakonec zhroutil? Příčin je jistě celá řada a existují na to diametrálně odlišné pohledy a názory. Pravicová propaganda nešetří invektivami a pejorativními nálepkami - výrazivo jako "komunistická diktatura, nesvoboda, totalita, zločiny ´komunismu´ *), ..." jsou stabilním "střelivem" účelově vedené demagogie a mnozí tomu věří - "100-krát opakovaná lež se stává pravdou"...
*) Chybně používaný název "komunismus"je příznačný pro pravicovou frazeologii. Žádný komunismus nikde a nikdy nebyl, je to jen jakási limitní představa o vybudování ideálně spravedlivé společnosti (viz níže "Utopie"). Tento úmyslně chybný název je zneužíván pro diskreditaci dobré myšlenky na základě kritiky chyb a neúspěšných snah o její dosažení. Nejednalo se o žádný komunismus, ale ve skutečnosti jen o byrokratický socialismus...
  Je bohužel smutnou skutečností, že společenský vývoj v soc.zemích byl provázen řadou negativních jevů, nešvarů a deformací - vyjmenovávat je zde by bylo "nošením dříví do lesa", to za nás horlivě dělají jiní (a ještě si štědře přidávají a přimýšlejí). Vinou špatné zpětné vazby a podceněním úlohy demokracie se do vedoucích funkcí přečasto dostávali lidé nejen neschopní, ale mnohdy i nepoctiví a sobečtí - tedy vlastně vnitřně "pravicoví" kariéristé. Tito lidé mají svůj nesmazatelný podíl viny na stagnaci, jakož i na řadě přehmatů a nespravedlností zanechávajících na jejich obětech psychické a morální trauma po celý život. Lidí takto postižených bylo sice mnohonásobně méně než se po převratu tvrdilo (jako vždy, když se jim dá příležitost, nejvíce vykřikují ti co byli potrestaní právem), avšak morální škody byly veliké - přispívaly výrazně k diskreditaci dobré myšlenky.
  Byrokratizace nejen společenského života, ale i výrobní a ekonomické sféry, vedla k fatální nepružnosti, neprůchodnosti iniciativy a inovací, znechucení lidí, kteří byli schopni a ochotni pro společnost nebo pro svůj obor něco udělat. Z vedoucích pracovníků a úředníků (stranických, ekonomických, výrobních) se stávali "aparátčíci", odcizení a povyšující se nad lidi, kteří je ustanovili a pracovali na ně. Triumfovali lidé se sobeckou morálkou; čestní a obětaví lidé se často stávali terčem posměchu. Zkrátka pravý opak toho, co mělo být cílem socialistických reforem. Ve výrobní sféře to zákonitě vedlo ke stagnaci, k zaostávání technické úrovně výrobků, ke ztrátě konkurenceschopnosti na světových trzích.
  Vnitřní příčiny neúspěchu jsou jistě velmi významné. Často se ale zapomíná na vnější příčiny. Pro objektivní pohled si musíme uvědomit, v jaké celkové situaci a poměru sil socialistické země žily. Startovací pozice těchto zemí byla nesrovnatelně horší než pozice bohatých rozvinutých západních zemí. Kapitálem ovládané vlády těchto bohatých zemí nebraly nové lidově demokratické země jako partnery, kteří by měli v rovné soutěži ukázat přednosti nastoupené cesty (z nichž by tyto západní země pak mohly také leccos převzít), ale dělaly všechno pro likvidaci ekonomiky i kulturního vlivu těchto zemí. V tomto nerovném poměru sil, ve "studené válce" která nám byla vnucena, jsme dlouhodobě neměli šanci. A přirozeně se to negativně odráželo i na vnitřním politickém klimatu - byl sklon potlačovat každý nesouhlas a kritiku z obav před destabilizací řízenou zvenku (někdy to bylo oprávněné, mnohdy to bohužel byla i záminka prosazená nekompetentními funkcionáři).
Velmi nepříznivé podmínky: od začátku až do konce! 
Je známou zkušeností, že každá rostlina či živočich potřebuje pro svůj zdárný růst určité aspoň přiměřeně dobré podmínky. To samozřejmě platí i pro člověka a lidskou společnost - její ekonomiku a kulturu. V jakých podmínkách se vyvíjely snahy o socialistický pokrok společnosti?
  Bezprostředně po socialistické revoluci v Rusku v r.1917 vypukla občanská válka, která přinesla hospodářský rozvrat Ruska (bylo velkou hanebností vedoucích velitelů čs. legií na konci první světové války, že donutili naše legionáře bojovat na opačné straně - po boku bělogvardějců...). Potom vnější agrese západních zemí. Po celou dobu mezi světovými válkami probíhala úplná ekonomická a kulturní blokáda ze strany vlád západních zemí. Pak druhá světová válka, v níž německý hitlerovský fašismus svou agresí povraždil mnoho miliónů lidí a zničil valnou část rozvíjející se sovětské ekonomiky. Brzy po válce vyhlásily zápaní státy studenou válku proti SSSR a dalším zemím, které se vydaly na cestu nekapitalistického vývoje. A nakonec koncem 80.let západní tajné síly zmanipulovaly "perestrojku" k vnitřnímu rozkladu SSSR a dalších socialistických států, vedoucímu k banditskému rozkradení všeho, co přechozí generace vybudovaly. ...
  Prakticky tedy nikdy neexistovaly podmínky pro zdárnou realizaci myšlenek socialismu. Je téměř zázračné, že i v těchto krajně nepříznivých podmínkách, v krátkých obdobích klidu, SSSR uskutečnil obrovský skok v průmyslovém, vědeckém a kulturním rozvoji. Můžeme si přestavit, jak by se vývoj ubíral za situace, kdy by nikdo zlovolně nebránil socialistickému rozvoji..?..

Na otázku "Totalita? - nebo heroický pokus o humanitu?" nastolenou v nadpise této eseje, lze tedy při objektivním zamyšlení odpovědět: obojí. S vysvětlením, že "totalita" byla patrně nezbytná ve fázi prosazování nového společenského zřízení (proti nepochopení i zlovolnému nepřátelství), přičemž konečným cílem byla právě ona humanita. V důsledku specifických dějinných okolností a deformací (jakož i určitých rysů lidské povahy) však "totalita" přetrvávala déle než bylo třeba, což nakonec přispělo k neúspěchu a porážce celého systému.
  Převrat v r.1989 byl pro osvícené lidi nepochybně "prohranou revolucí". Bezduchý tržní systém *), postavený na privatizaci výrobních prostředků a surovin a nadvládě indiuviduálního sobectví nemůže zajistit trvale (ani dlouhodobě) udržitelný vývoj, vzhledem k omezeným možnostem přírody naší malé zeměkoule. Budeme muset opět zespolečenštit výrobní prostředky a vlastnictví pozemků a přírodních surovin, abychom mohli vědecky objektivně, pružně a efektivně řešit globální problémy rozvoje, v kontextu přírodních a ekologických možností naší Země. O vše se podílet, vyrábět jen věci potřebné k životu a rozvoji skutečně demokratické a osvícené společnosti.
*) Kapitalistický systém konzumní společnosti nás nutí, abychom si pořizovali věci, které nepotřebujeme a které stejně vyhodíme, ačkoli na jejich výrobu byla vynaložena práce a spotřebovány suroviny. Společnost nemůže být založena na trvalém růstu spotřeby a výroby nepotřebných věcí - to ani příroda neunese !

Jak dál ? - je naděje na vytvoření solidární společnosti svobodných lidí ?
Je porážka socialistického hnutí definitivním koncem pokrokového vývoje společnosti, jak tvrdí skeptikové a jak se všem ostatním snaží vsugerovat pravicová propaganda? Věřme, že nikoli! Velká Francouzská revoluce (která rovněž prošla velmi rozporuplnými a krvavými fázemi) byla též dočasně poražena, avšak její ideje se nezadržitelně šířily dál - nevolnictví, robota a posléze i celé feudální panství bylo postupně zrušeno i v zemích značně vzdálených od Francie. Podobně ideje socialistické revoluce výrazně přispěly k humanizaci kapitalismu a rozvoji demokracie ve všech západních zemích.
  Neúspěch při dosažení pozitivního a ušlechtilého cíle neznamená pro inteligentní a přemýšlivé lidi jeho popření a odvržení *), nýbrž jen poznání, že dosavadní cesta byla chybná nebo neschůdná. Je třeba pečlivě analyzovat všechny příčiny, z chyb si vzít poučení a hledat nové cesty.
*) Drobný příměr z přírodovědného poznávání 
Jako fyzika mne v této souvislosti napadl drobný příměr z mého oboru (jsem si ovšem vědom, že každé přirovnání "pokulhává"...). Experimentální prokázání nového fyzikálního jevu je často obtížné a zpočátku neúspěšné, navzdory značnému úsilí a vloženým prostředkům. Příkladem může být experimentální prokázání neutrin (viz např. část "Neutrina - duchové mezi částicemi" v pojednání "Jaderná a radiační fyzika"), nebo pokusy o detekci a prokázání existence gravitačních vln (§2.7. "Gravitační vlny" v knize "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu").
  Bylo by chybou na základě počátečních neúspěchů zkoumaný fyzikální jev negovat a zavrhnout, popř. i včetně fyziků, kteří se na experimentech podíleli. "Negativní výsledek je také výsledek". Ukazuje se, že zdokonalené varianty bádání nakonec zpravidla vedou k úspěchu, který obohatí příslušnou vědní disciplínu a celé lidské poznání.
  Citlivé fyzikální experimenty, přinášející pokrok ve fyzice, se potýkají s řadou přírodních rušivých vlivů, které je nutno eliminovat či korigovat. Snahy o pokrok ve společnosti jsou na tom ještě hůř - narážejí na účelový odpor bohatých a mocných kruhů stávající společnosti, jakož i na sobecké zájmy a nevědomost zmanipulovaných lidiček. Jaká by byla naděje na úspěch experimentů např. na urychlovačích v CERN, kdyby tam každou chvíli vybuchla bomba (nastražená konkurenčním týmem), nebo kdyby někteří pracovníci rozkrádali či poškozovali složitou technologii zařízení? A jak asi "demokraticky" by vedení, odpovědné za zdárný chod experimentů, postupovalo vůči těmto jedincům..?..

U t o p i e ?
Často se vyskytuje námitka, že celá myšlenka socialismu či komunismu je pouhou utopií *). Pro rozvoj a pokrok společnosti však i utopie má velký význam - ne jako něco, co by se mělo důsledně a okamžitě realizovat ("hystericky" a dogmaticky, bez ohledu na všechno), ale spíše jako jakýsi "maják" ukazující směr, či limitní cíl, k němuž bychom se snažili postupně přiblížit. Pozitivní utopie představuje souhrn myšlenek a koncepcí, které by nás měly inspirovat...
*) Slovo "utopie" (z řec. u-topos = neznámé místo, "nikde"), označující idealizovanou a zatím nikde neuskutečněnou představu dokonalé lidské společnosti, pochází ze stejnojmenné knihy anglického humanistického myslitele Thomase Mora z r.1516. Toto dílo (částečně navazující na Platónovy spisy "Zákony" a "Ústava") vemi dobře vyjadřuje a shrnuje všechny odvěké touhy a ideály lidí po spravedlnosti, ušlechtilosti a harmonických mezilidských vztazích. Odmyslíme-li si ovšem některé dobové feudální a náboženské předsudky, jakož i částečně naivní názory, nepočítající se složitostí lidské povahy :
Zrůdnost a "zabedněnost" našich mozků..?.. 
Některým lidem činí zrůdné potěšení vyvyšovat se "elitně" nad ostatní - často i nad lepší než jsou sami, své bližní okrádat a urážet, ponižovat a pomlouvat, radovat se nad jejich škodou (někdy i více než nad vlastním prospěchem!); obdivovat silnější darebáky a pohrdat skromnými ušlechtilými lidmi, kteří jsou ochotni jim pomoci. Někde udělal "pán Bůh" - či spletité cesty evoluce - chybu v lidské psychice..!.. A lidé této egoistické "krevní skupiny" se bohužel přednostně dostávají do vedoucích postavení - a to i těch společenských zřízení, které se snaží o pravý opak, pokoušejí se o "nápravu věcí veřejných"; a "úspěšně" je diskreditují a podkopávají. Přičteme-li k tomu otevřené nepřátelství, násilí a intriky ze strany bohatých a mocných, jakož i nevzdělanost a nepochopení širších vrstev (v jejichž prospěch se fakticky reformy dělají - ale kteří se často dají zastrašit či zmanipulovat opačnou stranou, kterou pak paradoxně podporují), nepřekvapuje obtížnost vybudování spravedlivé humánní společnosti, která se zatím nikdy dlouho neudržela..!..
Srov. též s postřehem "Zabýčenost našich mozků" v eseji "Věda a náboženství".

Ztráty a naděje
Je jistě dějinnou tragédií, že místo zachování pokrokových cílů a odstranění nešvarů, se po převratu v r.1989 vývoj částečně ubíral cestou odvržení humanistického cíle, zachování většiny nešvarů a jejich zmnožení. Z tohoto hlediska udělala společnost u nás a v ostatních "postsocialistických" zemích výrazný krok zpět. Byla tím do značné míry znehodnocena práce tisíců obětavých lidí, kteří všechny své duševní a fyzické síly dávali do vytváření lepší společnosti, jakož i znevážena památka mnoha lidí, kteří (a to na obou stranách) položili své životy při prosazování pokrokových myšlenek.
  Jaké obrodné mechanismy by mohly vést k obnově pokrokových tendencí rozvoje společnosti? "Vstanou noví bojovníci", kteří opět "pozvednou prapor revoluce", jak doufají někteří komunisté? Já osobně jsem k tomuto skeptický. Společenská situace se za posledních cca 50 let výrazně změnila: "dělnická třída" v pravém slova smyslu je v menšině, intelektuálové a lidé pracující duševně si již neuvědomují, že jsou též "proletáři" stejně jako manuálně pracující dělníci. Kromě toho rozhodující vliv na veřejné mínění v bezduché konzumní společnosti získala masmédia (televize, tisk, rozhlas), která jsou ovládána bohatými a mocnými kruhy a hlásají jednoznačně pravicovou propagandu "elit", "celebrit", "hvězd" a jiných "schopných" lidí, jejichž větší "schopnosti" spočívají ve skutečnosti jen ve zvýšené míře sobectví, drzosti a povýšenosti.
  Na druhé straně však snad existují nejméně dvě nadějné okolnosti :
1. Nežijeme ve "vzduchoprázdnu" - společnost v rozvinutých západních zemích udělala během 20.století rovněž výrazný pokrok "doleva" - směrem ke skutečné demokracii, rovnosti v právu, odbourávání sociálních rozdílů *). Bohatí a mocní již nemohou tak otevřeně a zpupně "zametat" s obyčejnými lidmi, jak to dělávali dříve. Není to již ten bezduchý kořistnický a konzumní systém, jak jej kritizovali nejen dělníci, ale zejména intelektuálové v něm žijící. Úspěšně pracuje mnoho občanských sdružení a neziskových organizací.
*) I když je třeba si realisticky uvědomit, že to svého času bylo do značné míry pod tlakem úspěšného rozvoje socialistických idejí ve východních zemích. Po vítězství kapitálu ve studené válce vyvstává reálná hrozba postupného odbourávání demokratických vymožeností i v západních zemích!
2. Vědecko-technický pokrok a informační technologie postupně umožňuje rovnost v přístupu k informacím a ke vzdělání, což bylo jedním z důležitých cílů socialistického a komunistického hnutí. Vzdělaní a informovaní lidé možná postupně prosadí i spravedlivější uspořádání společnosti..?..
  Zdá se tedy (resp. lze doufat), že budoucí vývoj se nebude ubírat cestou násilných revolucí a kontrarevolucí, ale pozvolné a klikaté evoluce, která povede k postupné konvergenci pozitivních rysů obou systémů (a eliminaci těch negativních) - ke společenskému pokroku.

"Lidé mohou být šťastní a krásní a nemusí přitom ztratit schopnost žít na Zemi. Nechci a nemohu uvěřit, že by zlo bylo normálním stavem lidstva."
"Není větší štěstí než uvěřit v dobrotu lidí a jejich vzájemnou lásku."
F. M. Dostojevskij

RNDr. Vojtěch Ullmann