RESTITUCE JSOU ZVĚRSTVO

Majetkové přesuny a reformy
V průběhu dějin lidské společnosti, při nichž se měnily politické a společenské poměry a systémy, docházelo velmi často i ke změnám v majetko-právních uspořádáních movitého i nemovitého majetku. V pokojných dobách se tak běžně dělo (a děje se stále) formou prodeje a koupě, popř. dědictví. V dobách válečných či při změnách dynastických a mocenských docházelo i k násilným majetkovým změnám, často podle "práva silnějšího"...
Vedle těchto nespravedlivých a násilných majetkových změn však docházelo čas od času i k opačným druhům mimotržních majetkových změn - k majetkovým reformám. K majetkovým reformám přikročovali prozíraví vládci (a později vlády) zpravidla tehdy, když majetková nerovnováha dosáhla úrovně, která již ohrožovala fungování a rozvoj společnosti. Popř. tehdy, když politická situace umožňovala prosadit aspoň částečnou nápravu nečestně a nespravedlivě získaných majetků.
V našich novodobějších dějinách tato situace nastala po 1.světové válce, kdy v nově zřízené Československé republice, pod vedením na svou dobu velice osvíceného prezidenta T.G.Masaryka, byla snaha odstranit pozůstatky feudálního bezpráví a zmírnit majetkovou nerovnováhu. V r.1920 proto začala rozsáhlá pozemková reforma, která umožnila rolníkům a bezzemkům získat půdu, na níž většinou svědomitě pracovali; vedlo to k podstatně větší efektivitě zemědělství než dřívější "latifundiální" systém s parazitujícími vlastníky.
Po 2.světové válce a osvobození republiky začala v letech 1945-1948 zásadní přestavba celé společnosti, jejímž počátkem bylo znárodnění větších podniků a dokončení pozemkové reformy (2.pozemková reforma z r.1947, znárodnění půdy v r.1948). Proces realizace společenského vlastnictví a správy výrobních prostředků byl pak dokončen během 50. a 60.let úplným zestátněním průmyslu a založením větších zemědělských celků - zemědělských družstev a státních statků. Přes veškeré chyby a přehmaty, kterými byl tento proces doprovázen, se jednalo o skutečnou restituci hmotných statků jejich tvůrcům a právoplatným vlastníkům - lidu této země.
Po politickém převratu v r.1989 vznikla jednak úporná ideologická snaha negovat všechno, co bylo v minulém období, jednak řada lidí cítila lákavou možnost se náhle a bezpracně obohatit - v tehdejším zmanipulovaném a zkorumpovaném parlamentu byl protlačen hanebný "restituční" zákon č. 87/1991, prosazující ve skutečnosti antirestituce.

Otázka redakce: Jaký je Váš názor na restituce?
Podle restitučního zákona bych i já měla nárok na činžák se třemi prodejnami, které jsou dnes pro domácí pány zlatým dolem. Tento činžák si však nevezmu, neboť tvrdím, že restituce jsou zvěrstvo. Považovala bych za ponižující, kdybych pobírala zisk z práce druhých.
Redakce: Proč jsou podle Vás restituce zvěrstvo?
Tak především, nikdo se národa nezeptal, jestli je chce, žádná strana je neměla ve svém volebním programu. Parlament jim říká "náprava křivd minulosti". Byla však "křivda" přijít o fabriku nebo o činžák? Když vaši vzdálení příbuzní vlastnili nemovitost, třeba vykeťasenou nebo zadluženou tak, že jim už nepatřila takřka ani klika od vrat - dostanete ji dneska čistou. Často ještě zvelebenou a pokud zchátrala nebo zanikla, stát vám proplatí náhradu, na něž se naplánovalo 50 miliard korun (z kapes nás všech). Bylo by zajímavé zjistit, jaký majetek získávají "restitucemi" (a korupcí) ti poslanci, kteří je tak razantně prosadili absolutně bez ohledu na mínění a zájmy většiny národa.
(z rozhovoru se spisovatelkou Zdenou Frýbovou 25.9.1991)

Papež Jan Pavel II o soukromém vlastnictví

Bůh stvořil tuto Zemi k užiku všech lidí. Soukromé vlastnictví je legitmní jen tehdy, pokud je v souladu s tímto základním Božím záměrem. Týká se to zvláště velkého soukromého majetku: jednotlivci mají na takový majetek právo jen v tom smyslu, že jej spravují ve prospěch všech, a tím i sebe. Tento majetek si totiž nijak nezasloužili - je výsledkem Boží milosti a práce mnoha jejich bližních. Při nerespektování této zásady vedou velké majetkové rozdíly ke křivdám a k nenávisti - ke hříchu.
(z homilie Jana Pavla II 14.10.1991 při pastorační návštěvě Brazílie)

Restituce jsou bezpráví

"Restituce" jsou nesmysl především ze dvou důvodů :

• 1. Uplynula natolik dlouhá doba, že příslušné majetky se již nedostanou do rukou původních majitelů tak, aby je mohli rozumně využít. Ti nemnozí, kteří ještě žijí, si svůj život zařídili již dávno jinak a nově nabytý majetek jim většinou ke klidnému a šťastnému "podzimu života" nepřispěje (spíše naopak!). Morální nárok příbuzných a dědiců je diskutabilní - většinou nemají k objektům "restituce" vztah a snaží se vytěžit spíše peníze.
  V důsledku těchto podvodných "restitucí" bylo (a bude) zdevastováno a zničeno hodně objektů, vybudovaných v uplynulých desetiletích prací mnoha lidí; v mnoha dříve fungujících a prosperujících dílnách, ústavech, kulturních střediscích, kravínech a pod., vítr tříská rozbitými okny. Někteří nesvědomití restituenti majetků JZD na venkově posílali na jatka prvotřídní krávy určené pro mléko či chov.
• 2. Většina "restituovaného" majetku byla v minulosti získána nepoctivým, nečestným a nespravedlivým způsobem na úkor ostatních lidí. "Restituce" takového majetku je z etického hlediska bezprávím - jedná se o "vracení" kdysi ukradeného majetku nikoli pravým vlastníkům, nýbrž zlodějům (resp. jejich potomkům).

Argument 2. se neoddiskutovatelně a v plné míře vztahuje na "restituce" šlechtických majetků, které byly v minulosti doslova vydřeny z potu a krve desetitisíců prostých lidí; jejich "restituce" by byla výsměchem veškerému právu a spravedlnosti. Podobně velkostatky, továrny, lesy atd.

Do kategorie 2. patří i větší část bývalého majetku katolické církve. Tento majetek získala církev jednak na základě svého přímého propojení s tehdejší feudální diktaturou (pro niž vytvářela ideologickou záštitu), jednak účelovým falešným výkladem náboženských textů některými kněžími, podle něhož je katolická církev schopna vyprosit u Boha odpuštění jakýchkoli hříchů (skutečných, vsugerovaných nebo i budoucích) za peněžitou úplatu či jinou odměnu. Tak se stávalo, že zmanipulovaní lidé odkazovali své majetky (nepoctivě i poctivě nabyté) církvi.
V zájmu objektivity je však třeba podotknout, že i v katolické církvi působily tisíce čestných, obětavých a skromných kněží, kteří své duchovní povolání brali poctivě jako službu bližním a tím Bohu, jak jsou literárně ztvárněni např. v románech K.V.Raise či J.Š.Baara. Rovněž charitativní činnost církve je třeba hodnotit kladně. Není však mnohem lepší vytvářet takové společenské klima a systém, aby charitativní činnosti bylo zapotřebí co nejméně, než se snažit úpornou charitativní činností chabě "záplatovat" chyby nemorální a asociální společnosti? A církev, která pochlebuje vrchnosti a hromadí majetek, těžko může lidi pozitivně oslovit - s pravou Kristovou církví má jen málo společného.

Svoboda a demokracie?
- nebo podvod a cesta do otroctví ?

Restituce jsou jen článkem řetězu negativních jevů vedoucích ke stále většímu úpadku morálky a zhoršování mezilidských vztahů. Maří se tím naděje na utvoření slušné a spravedlivé společnosti, s nimiž jsme šli do listopadových změn r.1989. Místo toho se otevřeně prosazuje bezuzdná vláda peněz a ideologie "diferenciace společnosti" - její rozvrstvení na bohaté a chudé. Současný společenský systém a trend jeho vývoje se dá charakterizovat dvěma body :

• 1. Jedná se o velký podvod na slušných a poctivých lidech, ve prospěch šejdířů a darebáků různého druhu. Tento systém diskriminuje lidi vytvářející hodnoty (materiální a duchovní) a preferuje ty, kteří z těchto hodnot profitují a na nich parazitují.
• 2. Je to cesta do otroctví. A to nejen pro obyčejné okrádané a ponižované lidi (kteří se stávají hříčkou v rukou soukromých zaměstnavatelů, obchodníků a nadřízených), ale i pro opačnou stranu "pánů" a zbohatlíků, kteří se stanou otroky mamonu, prestiže, reklamy, elitářství, snobství, společenských konvencí, kastování, sobectví, vydírání a pod.

Ne každý najde odvahu přiznat si, že byl oklamán. Přesto však stále více lidí (včetně řady disidentů a kritiků minulého režimu) přichází k poznání, že společenský systém který se nám snaží vnutit naše nynější vrchnost, je špatný a morálně nepřijatelný - je v ostrém rozporu s jejich filosofickými názory a hodnotovou orientací. Mnozí příslušníci starší a střední generace dokonce s vděčností kvitují, že aspoň část svého života mohli prožít v systému, jehož cílem (přes veškeré chyby a deformace) bylo, aby lidé spolu vycházeli férově, vzájemně se neokrádali, vážili si jeden druhého ve vzájemné rovnosti a solidaritě. Je patrně dějinnou tragédií, že místo zachování tohoto cíle a odstranění nešvarů, se vývoj ubírá cestou odvržení humanistického cíle, zachování většiny nešvarů a jejich zmnožení - zavlečení řady nešvarů nových. Darebáci a podvodníci "dostali zelenou" a někteří z nich ještě v senátu, parlamentu a masmédiích licoměrně kážou národu morálku.
Některé pozitivní rysy, jako je větší svoboda a demokracie, širší možnosti cestování, větší sortiment zboží a pod., jsou pro značnou část lidí nevyužitelné. Skutečnou úroveň společnosti neurčuje přece počet bank, heren, či rozsah možností úzké vrstvy bezcharakterních lidí obohatit se na úkor ostatních, ale to, jak se v ní cítí a realizují řadoví občané, slušní a erudovaní lidé, vytvářející kvalifikovanou prací skutečné hodnoty materiální a duchovní. A ti jsou teď v hluboké depresi. Mnozí jsou bez práce, nebo musejí "držet hubu a krok" pod nafoukanými nedoučenými hejsky, kteří jim dělají šéfy, managery a majitele - zaměstnavatele. Nikoho nezajímá, zda máš pravdu; pokud nejsi "loajální" i v blbostech a lumpárnách, či se jinak "nelíbíš" šéfovi, prostě "letíš" - svobodně a demokraticky, má na to svaté právo, nikdo mu do toho nemá co mluvit...
Není to dobrý systém, kdy s erudovanými odborníky je "zametáno" ze strany bezduchých managerů a majitelů firem, kteří jim po odborné stránce často nesahají ani po kotníky, jen je vysoce převyšují arogancí, drzostí a elitářským povýšenectvím - a z toho pramenícím společenským "úspěchem" a bohatstvím. Veřejným rozkrádáním národního majetku, podvody a spekulacemi, prodejem dvakrát prodaného zboží, úpadkovou komerční kulturou, zneužíváním a falšováním historie nedávné i dávné, či trapným podbízením se (ba "rektoskopií") nadutému západnímu sousedovi, se národ k prosperitě nepropracuje.
Věřme ale, že tento stav nebude příliš dlouho trvat - že převládne "kompas" etiky a humanismu zakódovaný v naší mysli, překonáme bezduchý konzumismus, změníme společenský systém a rozpomeneme se na kulturní odkaz minulých let a desítiletí, sahající svými kořeny až k národnímu obrození. Buďme na jedné straně nesmiřitelní ke křivdám a sobectví, na druhé straně však maximálně tolerantní a vstřícní k těm kulturním a duchovním proudům, které přispívají k ušlechtilejším vztahům mezi lidimi navzájem i k okolní živé a neživé přírodě. Je to možná jedna z posledních šancí (jedna velká šance byla během posledních několika let promarněna) pro dlouhodobé přežití nejen národa, ale z globálního hlediska možná i pro přežití celého lidstva.

Připomeňme v této souvislosti ještě moudré lidové přísloví ověřené mnoha generacemi: "Kde mluví peníze, tam mlčí pravda". A též ze života odpozorované tvrzení spisovatele Honoré de Balzaca: "Za každým velkým soukromým majetkem je skryt zločin". Zkušenost dále učí, že s bohatstvím často přichází sobectví, povýšenost, chamtivost, krutost, nepoctivost; pokud se někomu podaří ukořistit (či přímo řečeno - ukrást) větší majetek, začne si často myslet že je "nadčlověk", lepší než ostatní...
Ostrava 1992

RNDr. Vojtěch Ullmann, fyzik