Duchovní hudba křesťanů západní
a střední Evropy

Křesťanství, jehož ústřední legendou popsanou v Novém zákoně je působení a učení Ježíše Krista, jeho ukřižování a vzkříšení, vzniklo v oblasti předního východu - v Palestině. Ze stejné oblasti pocházejí i dřívější legendy o náboženské historii Izraelského národa, tvořící náplň Starého zákona.
Připomeňme si stručně některá základní historická fakta o vývoji křesťanství.
  Působením apoštolů Petra a Pavla se křesťanské náboženství z předního Východu dostalo do Řecka a do Říma. V Římské říši bylo křesťanství zpočátku pronásledováno - bylo útěchou utlačovaných a ponižovaných. Během prvních třech století se však křesťanství nezadržitelně šířilo. Bylo přitažlivé jednak svým poselstvím o překonání smrti vzkříšením, jednak svými humanistickými a pokrokovými idejemi, stejně jako morálním kodexem. Myšlenka o rovnosti všech lidí byla v té době vskutku revoluční! Křesťanství přestalo být pronásledováno od r.311, kdy císař Konstantin vydal toleranční edikt. Hlavou křesťanské církve se stal římský biskup (původní slovo episkop = dohližitel), později nazývaný papežem (papa = otec), svatýn otcem - považoval se za "neomylného" nástupce sv.Petra....
  Círař Konstantin, který přijal křesťanskou víru, nechal vybudovat ve východní řecké části Římské říše - v Byzantské říši - nové hlavní město Konstantinopol (Cařihrad, dnes je to turecký Istanbul), které se stalo v té době největším a nejkulturnějším městem na světě (pomineme-li tehdy v Evropě neznámá města v Číně). V průběhu dalších desítiletí a staletí se prohlubovaly rozpory mezi oběma centry - Římem a Konstantinopolí. Tím se postupně Římská říše i křesťanská církev rozštěpily jak jazykově, tak zeměpisně - na latinsky mluvící Řím na západě a řecky mluvící Konstantinopol na východě. Skutečné příčiny rozporů byly nepochybně mocenské, záminkou však byly některé věroučné spory o povaze Svaté Trojice (formulace "filioque" - Svatý Duch vychází nejen z Boha Otce, ale i ze Syna), či uctívání svatých obrazů (ikonoklasmus - obrazoborectví, versus ikonografie - malování a uctívání svatých obrazů).
  K závažné roztržce došlo r.1054, kdy se římský papež a konstaninopolský patriarcha vzájemně exkomunikovali. Tuto roztržku definitivně zpečetilo barbarské přepadení Konstantinopole křižáckými vojsky v r.1204, při němž se papežští "křesťané" k pravoslacným křesťanům chovali mnohem hůře, než muslimští nepřátelé. Od té doby se římsko-katolická církev na západě a pravoslavná (ortodoxní) církev na východě oddělily a vyvíjely se nezávisle. Název pravoslavná či ortodoxní (orthodoxia: řec. ortho = správný, pravdivý; doxa = učení, názor, vyznání) pochází z toho, že východní církev se snažila držet tradiční věrouky vycházející z evangelií a nepřijímala některé dodatky a změny prosazované římskou církví, včetně instituce papeže. Násilné pronikání islámu, které vyvrcholilo dobytím Konstantinopole r.1453, vedlo k rozpadu Byzantské říše; těžiště pravoslavného křesťanství se přesunulo do slovanských zemí východní Evropy .....

Když si vládcové uvědomili, že křesťanské náboženství lze využít jako prostředek k ovládnutí lidových mas pro "dobrovolnou" oddanou službu vládnoucí vrstvě, stalo se téměř v celé Evropě křesťanství na téměř 1000 let státním náboženstvím a katolická církev postupně převzala úlohu ideologické záštity feudálního panství. Bylo to doprovázeno zlořády a deformacemi křesťanské víry, úpadkem morálky vysokého katolického kléru, hrabivostí, dogmatismem, netolerancí a krutými zločiny vůči svobodně smýšlejícím lidem.
  Kritika poměrů v církvi ze strany reformátorů jako byli J.Viklef, J.Hus, J.Kalvín, M.Luther, vyústila ve vznik protestantských (evangelických) církví, které se oddělily od katolické.
  Skutečná náprava situace v katolické církvi však mohla začít až po pádu feudalismu, kdy církev postupně ztratila své výsadní postavení. To napomohlo k oduševnění církve a k návratu k některým původním hodnotám - "Mé království není z tohoto světa", řekl Jěžíš. Nejdále v tomto směru postoupil II.Vatikánský koncil v letech 1962-65 svolaný osvíceným papežem Janem 23. Na tomto koncilu se podařilo (přes odpor kurie) prosadit pokrokové tendence k překonání dogmatismu, "otevření se světu" ("aggiornamento" ) a k ekumenismu.
Pozn.:  Poněkud jiný byl vývoj katolické církve v Jižní (Latinské) Americe. Po první barbarské vlně konquisty, spojené s drancováním a brutálním vyvražďováním původního indiánského obyvatelstva ("evangelizace ohněm a mečem"), přicházeli postupně osvícenější misionáři, kteří se více přidržovali pravého (humanistického) křesťanského poselství a snažili se chudé a zbídačené domorodé obyvatelstvo povznést kulturně i materiálně, brojili proti obrovské sociální nerovnosti a nespravedlnosti, zakládali misijní stanice ... Později tak vznikla teologie osvobození, působili zde lidoví kněží v duchu pravého poselství Ježíše Krista. Značná vzdálenost Říma způsobila, že v dřívějších dobách tato hnutí nebyla hned v zárodku likvidována (jak tomu bylo v Evropě) a mohla si získat značný vliv a rozšíření; nakonec i oficiální katolická církev (přes intriky bohatých kruhů z Jižní Ameriky) byla nucena uznat zásluhy tohoto hnutí a svatořečit např.
pokrokového arcibiskupa v San Salvadoru Oscara Arnulfa Romera, který byl pravicovými kruhy zavražděn v r.1980 během mše.

Do našich zemí přinesli autentické křesťanství osvícení bratři věrozvěstové Cyril (Konstantin) a Metoděj z byzantsko-řecké Soluně při své proslulé misi r.863 do Velkomoravské říše. Tito východní věrozvěsti nepřišli s "ohněm a mečem", rozsévajícím násilí, neštěstí a utrpení (jak to často činili misionáři ze západu), ale se vzdělaností a kulturou, pokorně předávanou svým žákům a lidu slovanských zemí.
  Ještě předtím k nám sporadicky pronikali kněží ze západu, především z Bavorska. Těm však většinou nešlo ani tak o šíření pravé křesťanské víry, jako spíš o mocenské podmanění našich zemí pod vliv německých císařů (evangelizace "ohněm a mečem"). Kníže Rastislav si toto nebezpečí prozíravě uvědomil a požádal Byzantskou říši (poselstvím vyslaným k byzantskému císaři Michalovi III.) o vyslání křesťanských věrozvěstů a biskupů, kteří by evangelizovali lid Velkomoravské říše v jejich slovanském jazyce a v duchu pravé křesťanské víry, bez postranních mocensko-politických záměrů. Byzantský císař vyhověl a pověřil tímto úkolem vzdělané a osvícené bratry Cyrila a Metoděje, kteří kromě svých dalších vynikajících schopností dobře znali slovanský jazyk. Cyril, který byl velmi erudovaný filolog, vytvořil (na bázi řecké abecedy) pro potřeby slovanských jazyků novou abecedu (hlaholice, cyrilice), která velmi dobře odrážela výslovnost používanou ve slovanských jazycích.
  
Mise Cyrila a Metoděje byla velmi úspěšná. Po smrti Metoděje r.885 (Cyril již tehdy nežil), kdy se jeho nástupcem stal vzdělaný a osvícený Gorazd, se mocenské síly z Německa a Říma rozhodly využít situace ke zničení výsledků Cyrilo-Metodějské mise a nastolení svého panství. Využili k tomu neblaze proslulého zrádného biskupa nitranského Wichinga, jehož ctižádostí bylo získání arcibiskupského stolce. Ten dal intrikami zesadit Gorazda a za pomoci německých vojáků všechny žáky a následovníky Cyrila a Metoděje uvěznit, krutě mučit a nakonec vyhnat ze země. Někteří z nich pak působili v zemích jihovýchodní Evropy (např. sv.Kliment v Bulharsku), kde byli díky své vzdělanosti velice ceněni a rozhodujícím způsobem se zasloužili o evangelizaci těchto zemí. Díky těmto násilnostem se naše země nakonec přece jen dostaly pod vliv západní katolické církve.
  Slovanský (staroslověnský) jazyk se pak v liturgii používal již jen sporadicky. Bylo to např. v Sázavském klášteře založeném osvíceným opatem sv.Prokopem v 30.letech 11.stol. a pak za doby Karla IV v Emauzském klášteře na Slovanech. Nemělo to však nikdy dlouhého trvání - nakonec zvítězila netolerance katolické církve a slovanští mnichové byli vyhnáni. Obdivuhodné dílo Cyrila a Metoděje však nebylo zapomenuto, žilo v slovanských srdcích dál (u nás se opět živě připomínalo za dob Národního Obrození). Vedlo to v r.1880 k jejich uznání a svatořečení i katolickou církví; v r.1981 pak byli (spolu se sv.Benediktem) prohlášeni za "spolupatrony Evropy".

Navzdory zlořádům a tmářství ve středověku bylo v církvi i mnoho opravdově věřících kněží, mnichů a umělců, kteří podněcovali a realizovali znamenitá umělecká díla v oblasti architektury, sochařství, malířství a později i v hudbě. Křesťanství se tak stalo nejvýzmamnějším inspiračním zdrojem umělecké tvorby v průběhu téměř celých uplynulých 1000 let.

Hlavní směry západo-křesťanské hudby :

Gregoriánský chorál -
je základním a nejstarším výchozím vokálním hudebním stylem západokřesťanské spirituality, vznikajícím již v prvních staletích křesťanství. Je to jednohlasý liturgický a duchovní zpěv latinské církve. Vyvinul se ze jednohlasých náboženských zpěvů mnichů v raně-křesťanských klášterech. Jeho původ sahá až k helénským tradicím a starým zpěvům v synagogách. Z východních církví tyto zpěvy přinesl koncem 4.stol. do západní církve milánský biskup Ambrož ("ambroziánský chorál"). Později vlivem styků Říma s Franskou říší se do tohoto liturgického zpěvu začlenily i některé prvky galikánského náboženského zpěvu, provozovaného ve Francii. Reforma liturgie včetně chorálu byla provedena kolem r.600 za papeže Gregora Velikého, podle něhož se pak tento chorál jmenuje dodnes.
  Základem gregoriánského chorálu je zpívaný přednes liturgického textu - recitativ, střídaný sborovým refrémem, nazývaným antifonou; zpívaný přednes žalmů se označuje jako psalmonie. Gregoriánský chorál se provozoval zvláště v klášterních komunitách, často pod vedením skupiny zvlášť školených zpěváků gregoriánského chorálu, zvané schola.
  V průběhu 17.-19.stol. upadla původní forma gregoriánského chorálu částečně v zapomnění. Renezance původního gregoriánského chorálu nastala opět koncem 19.stol. ve francouzských benediktinských klášterech a zásluhou muzikologů a mnoha zanícených příznivců a zpěváků pokračuje dodnes.
U nás vynikajícím způsobem pěstuje gregoriánský chorál zejména soubor
Schola Gregoriana Pragensis s uměleckým vedoucím Davidem Ebenem.

Liturgie - mše -
jsou zhudebněnou formou katolického mešního ordinária. Jedná se o rozsáhlejší vokálně-instrumentální skladby původně zachycující a doprovázející průběh křesťanské liturgie. Později však byla zkomponována řada mší určených ke koncertnímu provozování, bez přímé vazby na chrám a liturgii. Skládá se zpravidla z následujících typických částí:
Kyrie Eleison - Bože smiluj se
Gloria in Excelsis Deo (Sláva Bohu na výsostech)
Credo in unum Deum (Věřím v jednoho Boha - vyznání víry)
Sanctus .... , Benedictus .... Ofertorium
Agnus Dei ... dona nobis pacem (Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, dej nám mír ..)
Hudební doprovod tvoří někdy varhany, častěji však symfonický orchestr (či aspoň některé nástroje z tohoto orchestru). Text se zpívá většinou latinsky či italsky, někdy však i v jiných jazycích - u nás tedy česky.

Moteta -
jsou kratší duchovní vokálně-instrumentální skladby opěvující Boha, Ježíše Krista, p.Marii, apoštoly či další světce křesťanské víry. Podobně jako u mší, je většina motet latinských, ale skladatelé (někdy lidoví) pro místní církve zkomponovali moteta i v národních jazycích, u nás na české texty.

Oratoria -
rozsáhlé vokálně-instrumentální skladby pro sóla, sbor a orchestr, popř. varhany, většinou na náboženská témata
(původně oratorium = motlitebna), avšak ne přímo liturgického charakteru. Hudební formou se oratoria podobají operám. Rozdíl mezi operou a oratoriem někdy bývá jen v tom, zda text je světský či antický, nebo biblický. Způsob interpretace hudby a zpěvu je však podobný - koncertantní, kladoucí důraz na hudební stránku.
...............

Hudební nástroje

Varhany
Důležitým specifickým hudebním nástrojem v západokřesťanské duchovní hudbě jsou varhany (latinsky organum, anglicky organ), poskytující mohutný a majestátní zvuk, umocňující duchovní poselství a navozující představy o nadpřirozenu a vznešenosti Boha. Varhany jsou vůbec nejsložitějším a nejdokonalejším hudebním nástrojem.
První menší a jednodušší varhany se začaly objevovat v chrámech a klášterech již v 6.-7.stol., postupně se vyvíjely a zdokonalovaly, zvláště v období renezance a baroka. ..................
Varhany se skládají ze tří základních částí:
1. Zdroj stlačeného vzduchu. Dříve to byly kožené měchy, které se přes převodní páku stlačovaly ručně, nyní se již používají motorem poháněné kompresory.
2. Rezonanční píšťaly, v nichž proud vzduchu vyvolává stojaté zvukové vlnění o frekvenci závislé na délce píšťaly. ..........
3. Klaviatura, pomocí jejichž ventilů je stlačený vzduch pouštěn do jednotlivých píšťal.
..................
..............
-doplnit
Kromě vlastního systému píšťal je nedílnou součástí výsledného zvukového projevu varhan i akustické prostředí, v němž jsou varhany instalovány. Nejčastěji to bývají více či méně rozlehlé prostory chrámu, popř. většího koncertního sálu. Charakteristický zvuk varhan je dotvářen dozvukem, jehož délka *) závisí na velikosti chrámu či koncertní síně a na členitosti stěn a jeho výzdoby a výbavy. Délka trvání dozvuku se pohybuje od cca 8 sec. (v chrámu ... v Toledu), až do zcela krátkých dob kratších než jedna sekunda.

*) Délka dozvuku je doba, za kterou intenzita zvuku (akustický tlak) po přerušení jeho zdroje poklesne o -60dB úrovně původní hodnoty (intenzita zvuku klesá přibližně podle exponenciální závislosti). Pokud je délka místnosti větší než cca 17 metrů, pak doba odrazu zvuku (jehož rychlost ve vzduchu je cca 340m/s.) bude větší než 0,1sec.
[(17m ´ 2)/(340m/s.) = 0,1sec.], takže lidský sluch tento odraz již časově rozliší od primárního zvuku - slyšíme ozvěnu (echo).
Symfonické hudební nástroje
V křesťanské duchovní hudbě vedle varhan nacházejí své uplatnění i nástroje běžně používané v symfonické hudbě (světské). Jsou to jednak dechové nástroje - .............
- doplnit
............smyčcové nástroje .......... klávesové nástroje - čembalo, klavír, ......., bicí nástroje ...........

F o n o t é k a :

Liturgie a moteta:
Jan Dismas Zelenka: Missa in D
(+ responsoria pro pašiový týden)
Jan Dismas Zelenka: Missa sanctissimae trinitatis
Jakub Jan Ryba: Česká mše vánoční ("Hej mistře ...")
Antonín Dvořák: Missa in D major
Antonín Dvořák: Te Deum
František Ignác Tůma: Missa C dur
Leoš Janáček: Glagolská mše
Ludwig van Beethoven: Missa Solemnis in D major
Miloš Bok: Missa solemnis
Givanni Pirluigi da Palestrina: Missa Hodie Christus natus ast Stabat Mater
Cherubini: Messa Solenne in Sol maggiore per l´Incoronazione di Luigi XVIII.
Hraje: The London Philharmonic Chorus , Dir.: Ricardo Muti
Musica Antiqua Citolibensis
(Jan Blažej Kopřiva, .....
.................
..................
Gregoriánský chorál:
De Angelis - gregoriánské nešpory a mše o sv. Andělech Strážných
Zpívá: Schola Gregorianska vyš. semináře o.Paulínů Krakow , Dir.: MarianMachura
Requiem - gregoriánská mše, oficium a matutinum za zemřelé
Zpívá: Schola o. Doninikánů Krakow
Gregoriánské pašije - gregoriánský chorál na velikonoční motivy
Zpívá: Schola Gregoriana Pragensis , Dir.: David Eben
St. Gallen - liturgické zpěvy ze středověkého kláštera St.Gallen
Zpívá: Ensemble Gilles Binchois , Dir.: Dominique Vellard
.................
..................-bude doplněno

Hudba: Indická Čínská Tibetská Japonská Pravoslavná Katolická Islámská
Antropický princip aneb kosmický Bůh Gravitace, černé díry Věda a víra
AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie

Vojtěch Ullmann