AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie
	ANTROPICKÝ PRINCIP aneb KOSMICKÝ BŮH Záhada vzniku či stvoření Vesmíru Prostor-čas-hmota-vesmír-člověk Inteligentní život - dílo Boha nebo přírodních zákonů? Přednáší fyzik RNDr. Vojtěch Ullmann Populárně-vědecká přednáška s obrázky o podstatě světa a o filosofických otázkách současné astrofyziky a kosmologie je určena přemýšlivým lidem nejrůznějších profesí, věku a názorů.

Antropický princip aneb kosmický Bůh

Vojtěch Ullmann , Ostrava

1. Ú v o d
Přemýšliví lidé se odedávna zajímají nejen o problémy každodenního života a lokální projevy přírody, ale kladou si - aspoň někdy - i "věčné" otázky globálního, ba eschatologického charakteru. Některé z nich se týkají vesmíru:

Na to navazuje další skupina otázek o vztahu života a vesmíru:

V naší přednášce se pokusíme z fyzikálního hlediska zamyslet nad některými z těchto otázek, jakož i nad filosofickými aspekty současné astrofyziky a kosmologie.

2. Vesmír a kosmologie
První skupinou otázek zmíněných v "Úvodu", tj. globální stavbou a vývojem vesmíru jako celku, se zabývá kosmologie. Kosmologii lze považovat za interdisciplinární obor na pomezí astronomie, fyziky a filosofie.
Ve starověku a středověku stála kosmologie na mystických základech. Vzhledem k nedostatku znalostí o přírodě a vesmíru ji tvořily naivní pozemské představy, mající málo společného se skutečností. Charakteristickým rysem tehdejší přírodovědy byla propast oddělující zákony pozemské přírody od "nebeských" zákonů vesmíru. Teprve bádání Galileiho, Koperníka, Keplera a hlavně Newtona překlenuly tuto nesmyslnou propast a naznačily, že ve světě patrně platí univerzální fyzikální zákony, kterými se řídí jak pozemská příroda, tak vesmírná tělesa.

Klasický "návod" jak pochopit vesmír lze tedy zhruba popsat následujícím schématem:

• 1. V laboratořích provádíme fyzikální experimenty.
• 2. Analýzou a zobecněním výsledků těchto pokusů formulujeme fyzikální zákony.
• 3. Fyzikální zákony použijeme k vysvětlení jevů pozorovaných ve vesmíru - to je úkolem astrofyziky.
• 4. Zákony fyziky a astrofyziky extrapolujeme na celý vesmír ve snaze pochopit jeho globální stavbu a evoluci - to je náplň kosmologie.

Aby vůbec byla šance aspoň rámcově popsat tak složitý (vlastně nejsložitější) objekt jako je vesmír, musíme se nutně uchýlit k dalekosáhlým zjednodušením a idealizacím, které abstrahují od lokálních struktur a zvláštností, avšak zachovávají důležité globální rysy vesmíru: vytváříme kosmologické modely.
Nejjednodušší modely jsou založeny na mechanických představách a Newtonových zákonech dynamiky a gravitace, ty složitější zahrnují efekty obecné teorie relativity. Často se znázorňují pomocí našemu zraku přístupným obrázkům jednorozměrným či dvourozměrným (např. povrch nafukujícího se balónku).

Kromě těchto obecných principů vychází současná kosmologie ze dvou důležitých faktů:

• 1. Základní silou působící ve vesmíru je gravitace.
• 2. Moderní fyzikou gravitace je Einsteinova obecná teorie relativity.

Sloučením obecné teorie relativity a kosmologie tak vzniká relativistická kosmologie. V přednášce budou stručně nastíněny základní principy relativistické kosmologie a vlastnosti některých kosmologických modelů *). Nejdůležitějším z nich je Fridmanův model, který spolu s Hubbleovým zákonem červeného posuvu spekter vzdálených galaxií vede k závěru, že vesmír jako celek se rozpíná.
*) Fyzikální aspekty relativistické kosmologie jsou podrobněji rozebírány v kapitole 5 "Relativistická kosmologie" knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".

Jak vznikl vesmír?
Relativistická kosmologie v koprodukci s dalšími fyzikálními obory (jako je atomová a jaderná fyzika, termodynamika, hydrodynamika, fyzika elementárních částic) dospěla k tzv. standardnímu kosmologickému modelu vzniku a vývoje vesmíru. Podle tohoto modelu se vesmír zrodil zhruba před 13-15 miliardami let ve velmi žhavém a hustém stavu, při tzv. velkém třesku. Od té doby se vesmír rozpíná a chladne. Historie expandujícího vesmíru se obvykle rozděluje na 4 význačné etapy: hadronová éra, leptonová éra, éra záření a éra látky *); v přednášce budou tato období stručně charakterizována *).
*) Podrobněji viz §5.4 "Standardní kosmologický model. Velký třesk" v téže monografii "Gravitace, černé díry ...".

Scénář standartního kosmologického modelu poměrně přesvědčivě vysvětluje stavbu a vývoj vesmíru a je nyní téměř všeobecně přijat. Přesto zde však existují některé problémy a sporné otázky. První je problém počáteční singularity a tím konečnosti vesmíru v čase - otázka vzniku či stvoření vesmíru ("co bylo, když ještě nic nebylo?"). V této souvislosti poznamenejme, že představa oscilujícího vesmíru, často uváděná v populárních (někdy i v odborných) publikacích, je paradigma; není v souladu s termodynamikou ani s obecnou teorií relativity: pokud je Fridmanovský vesmír uzavřený, je jednocyklový! Dále je to problém globální homogenity a izotropie vesmíru, který naráží na existenci horizontu událostí ve Fridmanově kosmologickém modelu: vzdálené (protilehlé) oblasti raného vesmíru se od sebe rozletí příliš rychle, než aby se stačily "dohodnout" že se mají uspořádat tak, aby vesmír později vykazoval tak dokonalou homogenitu a izotropii, jakou pozorujeme. Dalším globálním problémem je záhada tzv. rovinnosti raného vesmíru: proč byla počáteční rychlost expanze vesmíru s nesmírnou přesností "naladěna" na únikovou rychlost (neboli hustota hmoty velmi raného vesmíru byla naprosto přesně rovna kritické hustotě)?

Na zmíněné otázky je standardní kosmologický model schopen odpovědět pouze výmluvou, že počáteční podmínky při velkém třesku byly - náhodou či Božím přičiněním? - právě takové, že vesmír má nyní takovou strukturu, jakou pozorujeme. Otázky vzniku vesmíru a původu jeho vlastností byly často odkazovány do oblasti metafyziky a teologie.
Ve standartním modelu jsou i další "drobnější" problémy, např. problém reliktových magnetických monopólů a dalších exotických částic (které by v nepřípustném množství měly ve vesmíru přetrvávat z období velkého třesku), problém spektra zárodečných nehomogenit atd.

Je tomu nedávno, co fyzikové zabývající se kvantovou mikrofyzikou velmi raného vesmíru našli elegantní možnost řešení problémů standardní kosmologie. Tento nový rozvoj kosmologie velmi raného vesmíru začal v r.1981, kdy americký fyzik A.Guth na základě analýzy fázových přechodů v grandunifikačních teoriích vyslovil hypotézu tzv. inflační expanze vesmíru, podle níž se vesmír v nejranějších stádiích své evoluce po kratičkou dobu rozpínal s exponenciálně narůstající rychlostí. Po skončení procesů fázového přechodu se pak vesmír začal rozšiřovat podle Fridmanova zákona, jak jej známe dnes. Tuto hypotézu zakrátko rozpracovali další astrofyzikové (např. Linde, Steinhadt, Albrecht, Hawking), kteří navrhli několik variant scénářů inflační expanze vesmíru (neoinflační modely, chaotická inflace) - viz §5.5 "Mikrofyzika a kosmologie. Inflační vesmír." knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".

Grafické znázornění expanze vesmíru podle inflačního modelu ve srovnání se standardním modelem.

Představa inflační expanze velmi raného vesmíru řeší přirozeným způsobem většinu problémů standardního modelu. Celý náš pozorovatelný vesmír (metagalaxie) totiž vznikl inflační expanzí jediné velmi malé (a tudíž příčinně souvislé) prostorové oblasti předinflačního období. Takto vzniklá oblast vesmíru bude automaticky homogenní a izotropní, bude prakticky rovinná a výskyt případných exotických částic z předinflačního období se zředí na prakticky nulovou hustotu.

Znázornění velikosti vesmíru pro různé modely expanze. a) Standardní model b) Model s prostou inflací c) Model chaotické inflace - pozorovatelná část našeho vesmíru by zde byla jen nepatrnou částečkou jedné z mnoha metagalaxií

Koncepce inflačního vesmíru vede k podstatným změnám v našich představách o vzniku a globální struktuře vesmíru. Především, vesmír je patrně mnohem větší, než se předpokládalo: žijeme uvnitř metagalaxie, která je jen zcela nepatrnou částí celku vzniklého inflační (a posléze Fridmanovskou) expanzí. Dále, fázové přechody unitárního pole doprovázené inflační expanzí mohly vzniknout spontánně v řadě míst velmi raného vesmíru. Celý Vesmír by potom sestával z mnoha samostatných "minivesmírů" (metagalaxií) s různými vlastnostmi.

Ještě dále v tomto směru jdou některé koncepce kvantové kosmologie: podle nich mohou všude a neustále spontánně vznikat "nové vesmíry" z dostatečně silných kvantových fluktuací polí ve vakuu, které podlehnou inflační expanzi. Podle kvantové teorie (v souvislosti s Heisenbergovými relacemi neurčitosti) je totiž vakuum v mikroměřítcích zaplněno chaotickými kvantovými fluktuacemi polí i metriky prostoročasu o nejrůznějších amplitudách a rozsazích. V oblasti Planckových délek (10^-33cm) jsou fluktuace již tak silné, že fluktuuje i topologie prostoročasu ("pěnovitá" struktura vakua). Naprostá většina kvantových fluktuací vzápětí (během Planckova času) zaniká. Existuje však určitá pravděpodobnost vzniku dostatečně intenzívní a přitom dostatečně rozsáhlé fluktuace, u níž je hustota energie uvažovaného (většinou skalárního) pole konstantní v oblasti o velikosti přesahující kauzální (de Sitterův) horizont, daný hustotou energie tohoto pole. Za této situace potom podle Einsteinových-Fridmanových rovnic bude měřítkový faktor růst podle exponenciálního zákona - dojde k inflační expanzi této oblasti.
Tímto způsobem by tedy mohly všude a neustále vznikat "minivesmíry" a občas inflační expanzí i skutečné "vesmíry". Tyto vesmíry budou mít nejrůznější vlastnosti včetně různého počtu rozměrů (dimenze) prostoročasu. Dynamika chování polí během inflace a při fázovém přechodu, spolu s počtem dimenzí v nichž proběhla inflace a počtem dimenzí které zůstaly zkompaktifikované, určuje v každém takovém vesmíru strukruru prostoročasu, vlastnosti fyzikálních interakcí a elementárních částic.
Celý Vesmír se tak jeví jako kypící "pěna" rozpínajících se "bublin" - samostatných vesmírů, z nichž každý se řídí svými vlastními zákony fyziky. Náš celý viditelný vesmír je jen malou oblastí v jedné z těchto bublin. Jinak jen velmi málo bublin má fyzikální a geometrické vlastnosti vhodné pro vytvoření složitějších struktur - galaxií, hvězd, planet a nakonec života.
Mechanismus inflační expanze a její vliv na globální strukturu vesmíru je v přednášce stručně vysvětlen a názorně ilustrován na obrázcích - fyzikální podrobnosti viz opět §5.5 "Mikrofyzika a kosmologie. Inflační vesmír" monografie "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".

3. Koncepce mnoha vesmírů
S představou více vesmírů se v astrofyzice a kosmologii setkáváme v zásadě ve třech souvislostech:

a) Everetova-Wheelerova interpretace kvantových zákonitostí
Existuje nekonečně mnoho vesmírů v konfiguračním prostoru kvantové mechaniky. Při každé interakci se realizuje nejen výsledný stav v našem vesmíru, ale i všechny ostatní možné stavy v jednotlivých vesmírech - realizují se všechny "promarněné šance" z našeho vesmíru.

b) Černé díry - geometricko-topologické vlastnosti prostoročasu
Rotující nebo elektricky nabité černé díry mají složitou geometrickou a topologickou strukturu prostoročasu - mohou být mosty (tunely) do jiných vesmírů. Podrobnější rozbor však ukazuje, že tato možnost je jen teoretická. Cauchyovy horizonty uvnitř černých děr (umožňující proniknutí do kauzálně oddělené oblasti prostoročasu - jiného vesmíru) jsou nestabilní vůči perturbacím polí vně černé díry i vůči kvantovým fluktuacím, takže se ve skutečnosti nerealizují. Podrobnější rozbor viz §3.5 a 4.4. knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu", zvláště pak pasáž "Černé díry - mosty do jiných vesmírů?".

c) Kosmologické aplikace unitárních teorií
Kvantové fluktuace polí Ţ inflační expanze Ţ spontánní vznik více vesmírů.

Z kvantové pěny fluktujících polí se může spontánně rodit velké množství vesmírů

Různé významy pojmu "vesmír"
Je třeba upozornit na terminologické a filosoficko-metodologické problémy koncepce více vesmírů. Pojem "vesmír" se totiž užívá v několika významech, z nichž základní jsou tyto tři:

• Univerzalistický - "všechno, co jest" - všechno, co "fyzicky" kdykoliv a kdekoliv existuje.
• Kauzální - zahrnuje všechno, co s naší oblastí interagovalo v minulosti, interaguje nyní, nebo kdykoli v budoucnu bude interagovat.
• Metagalaxie - systém kauzálně interagujících objektů, který je od jiných systémů buď izolován (kauzálně), nebo oddělen tak velkými vzdálenostmi, že interakce po dobu trvání struktury systému prakticky nenastává.

4. Antropický princip a život ve vesmíru
Jedna ze základních otázek kosmologie zní: Proč je vesmír sestaven právě tak (specificky) a ne jinak? Fyzikální zákony by přece připouštěly existenci vesmíru i se zcela jinými vlastnostmi! Ukazuje se, že i fakt naší lidské existence umožňuje podívat se na tuto otázku, jakož i na otázku místa člověka ve vesmíru, z poněkud neobvyklého úhlu. Jaké zákonitosti a jevy vůbec umožnily, že zde na Zemi (a možná i v mnohých biosférách jinde ve vesmíru) se vyvinuli tvorové schopní zamýšlet se nad svým původem? Tento přístup se označuje souhrnným názvem antropický princip *).

Aby mohl vzniknout a rozvíjet se život, rychlost expanze vesmíru musí ležet v úzkém "dovoleném rozmezí" kolem kritické (únikové) rychlosti. Kdyby rychlost expanze byla podstatně menší než kritická, rozpínání vesmíru by se záhy zastavilo a přešlo ve smršťování, takže by zde nebylo dost času pro vznik a rozvoj života. Kdyby se vesmír naopak rozpínal rychlostí podstatně vyšší než úniková, hmota by se příliš rychle rozředila a rozptýlila natolik, že by nemohly vzniknout gravitačně vázané struktury jako jsou galaxie a hvězdy, které jsou potřebné pro vznik složitějších prvků a posléze života.

*) Počátky antropického principu byly předznamenány úvahami o podivuhodných vztazích a poměrech mezi "velkými čísly" charakterizujícími fyzikální konstanty vesmíru a mikrosvěta (např. poměr velikosti vesmíru a atomového jádra, či poměr vazbových konstant jednotlivých druhů interakcí), na které již v 30.letech upozornil Dirac. Zda určité nápadné koincidence v těchto číslech (lišících se desítkami řádů) jsou náhodné, nebo mají nějaký hlubší význam? V 60. a 70.letech někteří odborníci v astrofyzice a kosmologii (především pak Dicke, Carter, Hawking, Collins, Wheeler a další) poukázali na to, že ze samotného faktu naší lidské existence plynou některá důležitá omezení na počáteční podmínky a průběh evoluce vesmíru (viz obrázek), jakož i na hodnoty "konstant" a parametrů ve fyzikálních zákonech. Samotný název antropický princip poprve použil v r.1968 B.Carter.

Hvězdy, planety, život
Tak složitý fenomén, jakým je život *), se ve vesmíru sotva může vyvinout v nějakém libovolném prázdném místě v prostoru. Přinejmenším musí být přítomen zdroj energie a vhodný materiální nosič života. Zdroji zářivé energie ve vesmíru jsou hvězdy a vhodnými materiálními nosiči, schopnými zajistit dlouhodobě stabilní podmínky pro časově náročný proces vzniku a evoluce života, jsou planety obíhající kolem hvězd.
*) Co je to život?  
Objektivní a univerzální "definice" života, která by zahrnovala všechny různorodé formy života (včetně již vymizelých či dosud neobjevených), není nikterak snadná. Shrneme-li některé základní vlastnosti dosud známých organismů, pak můžeme zjednodušeně říci: Život je samoudržujícím se a reprodukujícím se chemickým systémem, v němž fungují mechanismy zpětné vazby, který se sám uspořádává (navzdory všeobecné tendenci v přírodě směřovat k větší neuspořádanosti - růtu entropie) a je schopen evoluce.
  Jedno takové místo, kde se vyvinul život, důvěrně známe. Je jím systém: [hvězda = Slunce] + [planeta = Země]. Na naší Sluneční soustavě však není nic vyjímečného, co by nemohlo vzniknout i jinde ve vesmíru. Hvězd podobných Slunci je jen v Mléčné dráze miliardy, planetární soustavy kolem hvězd jsou přirozeným důsledkem jejich formování z rotující zárodečné mlhoviny.
Planety mimo sluneční soustavu astronomové nazývají extrasolární či zkráceně exoplanety. Na přímé pozorování planet kolem vzdálených hvězd zatím výkonnost současných dalekohledů nestačí. Existují však nepřímé metody detekce exoplanet (viz §4.1 "Úloha gravitace při vzniku a evoluci hvězd" knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu"). Kolem některých hvězd byly již prokázány planetární soustavy, zatím jsme však schopni pozorovat pouze velké planety, větší než Jupiter.
  Avšak k tomu, aby se na nějaké planetě obíhající kolem určité hvězdy mohl vyvinout život, musí hvězda a příslušná planeta mít některé specifické vlastnosti:

• Hmotnost hvězdy
  Příslušná hvězda musí mít přiměřenou hmotnost (v rozmezí cca 0,6¸10M_¤). Nesmí být příliš hmotná, neboť hmotné hvězdy vypotřebují své základní palivo, vodík, příliš rychle, než aby se stačil na některé planetě vyvinout život. Nesmí mít ani příliš malou hmotnost, neboť by se nezapálila nejdůležitější termonukleární reakce H®He (taková pseudohvězda se označuje jako hnědý trpaslík) a nebylo by dostatek energie k procesům vzniku života na příp. planetách. I normálně fungující hvězdy s hmotností menší než si 60% hmotnosti Slunce mají tak nízký zářivý výkon, že příslušná ekosféra (viz níže) by byla tak blízko a zaujímala by tak úzké rozmezí, že pravděpodobnost výskytu vhodné planety by zde byla velmi malá.

• Stabilní svítivost hvězdy
  Hvězda musí mít dostatečně dlouhou dobu (min. 10⁹let) téměř konstantní svítivost. Nesmí být proměnná, neboť velké výkyvy teploty na okolních planetách by neumožnily vznik a udržení stabilního života. Tato vlastnost úzce souvisí s výše uvedenou hmotností hvězdy.

• Oběžná dráha planety
  Planeta umožňující život musí obíhat ve vhodné vzdálenosti od své hvězdy. Na blízkých planetách je příliš vysoká teplota, neumožňující vznik a trvání žádných složitých sloučenin. Na vzdálených planetách je zase teplota příliš nízká, takže složité biogenní reakce neprobíhají. Jen v úzkém intervalu vzdáleností - v tzv. planetární ekosféře jsou vhodné teplotní podmínky (ve sluneční soustavě se hranice ekosféry odhadují v rozmezí cca 140-170 milionů km od Slunce, tj. o šířce cca 20%). Oběžná dráha by měla být blízká kruhové, neboť silně excentrická dráha by vedla k velkým teplotním výkyvům, nepříznivým pro vznik a vývoj života.

• Hmotnost planety
  Příliš lehké planety svou gravitací neudrží atmosféru. U příliš hmotných planet rozsáhlá atmosféra vzbuzuje příliš vysoký tlak, neumožňující dostatečnou pohyblivost reagencií.

• Biogenní prvky
  Život může být jen tam, kde jsou biogenní prvky - vodík, uhlík, kyslík, dusík, síra, vápník, fosfor atd. Musí se tedy jednat o planety kolem hvězd 2. či další generace. Na planetách kolem nejstarších hvězd 1.generace, složených jen z vodíku a hélia, život vzniknout nemůže - alespoň ne v nám známých formách založených na organických sloučeninách uhlíku*), především na jejich makromolekulárních strukturách.
  *) Uhlík má totiž ze všech prvků nejbohatší možnosti snadných a stabilních vazeb s dalšími lehkými prvky (H, O, N, P, ...), včetně možnosti tvorby řetězců a cyklů až do makromolekulární úrovně. K otázce možnosti života založeného na křemíku (místo na uhlíku) jsou chemikové a biochemikové značně skeptičtí. Křemík neposkytuje zdaleka tak různorodé možnosti snadných vazeb s dalšími lehkými prvky, jako uhlík. Ve vesmíru nebylo pozorováno významnější množství složitějších sloučenin křemíku, zatímco poměrně složitých sloučenin uhlíku (např. alkoholy, aminokyseliny, polycyklické uhlovodíky, ...) bylo pozorováno velké množství. Zajímavou alternativou by ale mohla být možnost vzniku a evoluce čistě elektrického zpracování informačních signálů na anorganické bázi...

I při těchto značně specifických požadavcích existují i v naší Galaxii pravděpodobně miliony hvězd vhodných vlastností, kolem nichž obíhají ve vhodných vzdálenostech planety požadovaných velikostí. A jestliže život vznikl před cca 4 miliardami let z neživé hmoty na nepatrném kosmickém "prášku", kterou naše Země z vesmírného měřítka je, není žádný důvod, proč by nemohl vzniknout i jinde ve vesmíru, byť v jiném čase a v jiné formě. Vždyť přírodní zákony, jimiž se hmota řídí, jsou všude ve vesmíru stejné. Můžeme se tedy domnívat, že život je snad na mnoha místech ve vzdáleném vesmíru..?.. To zatím nikdo neví ...

Jak vznikl život ?
Co se týče vlastního "mechanismu" vzniku života jako takového, není dosud do všech detailů vysvětlen, částečně je stále zahalen tajemstvím. Diskutují se tři základní hypotézy (z nichž ta první má již charakter teorie) :

1. Abiogeneze - evoluce
Z obecně přírodovědeckého hlediska se jako nejvěrohodnější jeví evoluční teorie samovolného vzniku života z neživé hmoty chemickými pochody zde na Zemi, zvaná abiogeneze (základy této teorie položil ve 30.letech A.I.Oparin, dále ji rozvíjeli jeho následovníci - J.Holdein, S.Miller, L.Orgel, S.Fox, S.Altman, T.Cech a další). V evoluční abiogenezi je zatím řada nevyjasněných otázek. Podle některých biologů se tato teorie potýká m.j. s problémem velmi malé pravděpodobnosti takového procesu, než aby na to bylo dostatek času od vzniku a vychladnutí Země (prvotní život se na Zemi objevil poměrně záhy, před cca 3,5 miliardami let); vzniku první buňky musela předcházet složitá a časově náročná "biokosmická příprava" (prebiotická evoluce).
Takovouto extrémně malou pravděpodobnost bychom mohli očekávat tehdy, když by prvotní buňky vznikaly čistě náhodnými chemickými kombinacemi molekul. Ve skutečnosti však při tomto procesu pravděpodobně působily určité usměrňující výběrové efekty, které umožnily evoluci složitějších molekul. Tyto usměrňující výběrové efekty mohou být způsobeny jednak určitými autokatalytickými vlastnostmi polymerních řetězců makromolekul, jednak mohou souviset s termodynamicky nerovnovážnými procesy ve složitých reakčních směsích. Z termodynamického hlediska jsou takové jevy předmětem studia tzv. synergetiky, které se věnoval zvláště I.Prigogin (viz níže §6 "Fyzika a Bůh").
Prebiotická evoluce hmoty
Jednoduché oraganické molekuly se vyskytují ve vesmíru a na Zemi vznikaly spontánně již během první miliardy let její existence. Prostředí bylo tehdy velice bouřlivé s intenzívní vulkanickou činností, meteorickým bombardováním, bouřkovými výboji statické elektřiny, intenzívním ultrafialovým zářením. Vlivem fotochemických reakcí vznikaly reaktivní molekuly anorganické, i menší organické molekuly včetně formaldehydu, aminokyselin, sacharidů a dalších molekul. Základní faktorem, umožňujícím vznik života zde na Zemi a stimulující jeho evoluci a rozmanitost, je přítomnost dostatečného množství vody v kapalném skupenství. Právě voda je základním rozpouštědlem pro složité uhlíkaté sloučeniny, které zde mohou chemicky reagovat a vytvářet další složitější organické látky. Při vzniku a evoluci života sehrálo významnou roli patrně i kosmické záření - viz §1.6 "Ionizující záření", část "Kosmické záření", pasáž "Biologický význam kosmického záření" v monografii "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření".
Vznik a evoluce prvotních buněk
Každá živá buňka, i ta nejjednodušší bakterie, obsahuje velké množství důmyslných chemických mechanismů - jakýchsi "molekulárních strojů", které rozvádějí živiny a přeměňují je v energii, přenášejí chemické a elektrické signály, přenášejí a kopírují informaci pomocí genetických molekul; a vykonávají řadu dalších vysoce organizovaných činností (o buňkách, jejich stavbě a činnosti je podrobně pojednáno v §5.2, monografie "Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření",část "Buňky - základní jednotky živých organismů"). Je neobyčejně obtížné představit si, jak takto složité systémy mohly samovolně vznikat před asi 3,5 miliardami let z podstatně jednodušší neživé hmoty. Nejsložitějším problémem je vysvětlení vzniku organizačního a informačního genetického mechanismu, který je založen na DNA (deoxyribonukleová kyselina). Přímé vytvoření tak složité struktury jakou je DNA, se nejeví pravděpodobné. Evoluční biologové dospěli k názoru, že prvotní život byl založen na RNA (ribonukleová kyselina), jejíž první jednodušší molekuly mohly vznikat spontánně z prebiotických molekul. Prvotní předchůdci nynějších buněk - protobuňky - byly patrně jen jakési "chomáčky" molekul ribozy, zpolymerovaných do krátkých úseků RNA, obalené spolu s vodou do jednoduché fosfolipidové membrány. Za vhodných podmínek jsou molekuly RNA schopné vytvářet kopie sebe samých a tak se "množit". Replikující se molekuly RNA kódovaly vlastnosti, které se "geneticky" předávaly vždy následující generaci. Mutace, k nimž náhodně docházelo při "kopírování", vedly ke změnám, z nichž ty "šťastné" umožňovaly těmto raným buňkám přizpůsobit se lépe okolí a přírodním výběrem tak navzájem soutěžit (Darwinovská evoluce). Teprve později se vhodnou kombinací molekul RNA vyvinula DNA, která se díky své větší chemické stabilitě ujala role primární genetické molekuly. RNA začala fungovat jako "most" mezi DNA a proteiny. Tak nejdříve vznikly prokaryotní buňky (bez jádra a bez organel) s cyklicky uspořádanou DNA; později se vyvinuly složitější eukaryotní buňky s lineárně uspořádanou DNA ve tvaru dvojité šroubovnice umístěnou v jádře a s řadou organel plnících specifické funkce metabolismu buněk.
Evoluce pokročilejších organismů
Prvotní formy života, jednobuněčné prokaryotní mikroorganismy, v průběhu miliard let postupně svým metabolismem přeměnily metan a oxid uhličitý a obohatily atmosféru kyslíkem; ten působil negativně na anerobní buňky oxidací jejich biogenních molekul. Pod vlivem této změny vnějších podmínek v období před asi 1,5 miliardou let docházelo k vývoji nového typu buněk - eukaryotických (podrobněji viz opět "Buňky - základní jednotky živých organismů"). Tato tzv. eukaryogeneze probíhala pravděpodobně fúzí dvou či několika typů buněk, které pak žily v endosymbióze. Původní anaerobní, vodík metabolizující buňka, pohltila další menší buňku, schopnou pomocí respirace zpracovávat kyslík za produkce energie, čímž získala evoluční výhodu. Postupem evoluce se z pohlcených buněk vyvinuly organely. Mitochondrie živočišných buněk vznikly patrně pohlcením (fagocytózou) bakterií, chloroplasty rostlinných buněk se vyvinuly ze sinic. Souběžně s tím se molekuly DNA, rozptýlené v cytoplasmě, začaly shlukovat, obalily se membránou a utvořily buněčné jádro.
Zhruba před 600 miliony let se jednobuněčné eukaryotní mikroorganismy začaly sdružovat a vytvářet první mnohobuněčné organismy. To umožňovalo daleko větší diverzifikaci života a urychlení průběhu evoluce. Pro samotnou evoluci různých druhů organismů - Darwinovu teorii *) vývoje druhů na základě mutací a přírodního výběru - je nyní již velké množství důkazů v paleontologických nálezech i biologických studiích života současného. Pochopení vnitřních mechanismů dědičnosti, mutací a evoluce upřesňuje molekulární biologie a genetika. Přírodní výběr se ubíral mnohdy složitými cestami, při nichž velkou úlohu hrála i náhoda - např. zda nově vznikající životaschopnější druh se dostane do vhodných podmínek a ujme se, či nikoli.
*) Ch.Darwin dospěl k zákonitostem evoluce empirickou cestou, na základě pečlivých přírodovědeckých pozorování a jejich pronikavé analýzy. Podstatu těchto zákonitostí neznal, protože v té době (r.1820-1860) byla známa jen morfologie a vnější projevy organismů. Tuto podstatu vysvětluje až buněčná a molekulární biologie. Přesto však Darwin z globálního hlediska vysvětlil některé do té doby záhadné okolnosti živé přírody, jejichž původ se dříve často odkazoval do sféry transcendentní a náboženské:
- Ukázal biologické příbuzenství všech živých tvorů jakožto "výhonků evolučního stromu".
- Vysvětlil existenci a vznik účelných vlastností živých organismů: Účelnější vlastnosti mají větší pravděpodobnost převládnutí a rozšíření, protože zvyšují šanci přežití a rozmnožení svých nositelů (zatímco neúčelnost se příliš dlouho neudrží).
- Naznačil evoluční souvislost živé a neživé přírody (Darwin se zabýval i geologií). Každý výtvor přírody je něco, co má za sebou historii působení mnoha mechanismů. Obdivuhodné a překrásné formy života, včetně vyšších živočichů a člověka, se vyvinuly z prostých počátků na základě přírodních zákonů (včetně krutých jevů boje, hladu, smrti), působících všude kolem nás. A tato historie - evoluce - stále pokračuje i nyní.

2. Panspermie - vesmírný původ života
Problém "nedostatku času" potřebného pro vznik života zde na Zemi částečně obchází (odsouvá do minulosti) hypotéza zvaná panspermie (tento název zavedl již v r.1901 švédský chemik S.Arrhenius, v souvislosti s poněkud jinými úvahami, než zde diskutujeme). Podle ní prvotní život vznikl během dřívějších mnoha miliard let někde jinde ve vzdáleném vesmíru ve vhodné planetární soustavě, načež jeho zárodky (spory - panspermie) se dostanou do kosmického prostoru, šíří se vesmírem a jakmile se dostanou na planetu s příznivými podmínkami, rozmnoží se tam ("kolonizují" planetu) a vyvíjejí se příp. i do vyšších forem života. Takto se před cca 4 miliardami let mohly panspermie s dopady meteoritů dostat na Zemi.
I představa panspermie má některá závažná úskalí. Není např. jasné, jak by mohly zárodky života přežít při své dlouhé cestě mezihvězdným prostorem ozáření tvrdým kosmickým zářením (mohly by snad být chráněny uvnitř těles velikosti meteoritů, asteroidů či komet..?..; taková tělesa se však pohybují poměrně pomalu na to, aby v rozumném čase překonala mezihvězdné vzdálenosti). Dále, stáří sluneční soustavy je jen asi třikrát menší než celého vesmíru. "Časový náskok" není tedy zase tak velký, aby to vedlo k významně zvýšené pravděpodobnosti, že vznik života se podařil jinde mnohem dříve.
Pokud by se ale představa panspermie potvrdila, pak v kombinaci s možnou abiogenezí by to mohlo znamenat, že život může být ve vesmíru mnohem rozšířenější, než se dosud předpokládalo..?..

3. Stvoření - kreacionismus
Kreacionistická představa, podle níž byl život stvořen vyšší nekonečně inteligentní bytostí, Bohem, je nejstarší a v předvědeckém období byla vlastně představou jedinou. I nyní ještě bývá občas prezentována, avšak pro její metafyzickou povahu a absenci snahy o jakékoli skutečné vysvětlení ji nebudeme v dalším uvažovat.
Kreacionismus má většinou dogmaticko-náboženský podtext: že život a člověk byly stvořeny Bohem přímo tak, jak jsou. Dogmaticky orientovaní teologové a církevní představitelé (jakož i mnozí věřící) vidí v evoluční teorii přímé ohrožení víry ve stvoření života a člověka Bohem a proto propagují kreacionistické představy. Osvícenější teologové zde však tak ostrý rozpor nevidí, otázku nechávají v kompetentních rukách přírodovědců (biologů, chemiků, fyziků, paleontologů) a v případě potvrzení a ověření evoluční teorie jsou ochotni uznat evoluci jako "metodu Božího tvoření života", plně slučitelnou s pokročilejším chápáním náboženských textů.
Občas se vyskytující název (slovní spojení) "vědecký kreacionismus" či "kreacionistická věda" je protimluv, spojení dvou protichůdných termínů. Základní zásadou přírodovědy je vysvětlit přírodu a vesmír pomocí pozorovatelných nebo testovatelných základních mechanismů. Zastánci kreacionismu žádné skutečné vysvětlení nepodávají, vše odkazují do transcencentna. Skutečné snahy o vysvětlení se snaží napadat a zpochybňovat, absolutizují slabá místa a dosud nevysvětlené detaily. Nepoužívají vědeckou metodu, z vědy si pouze "vypůjčují" odborné termíny a koncepce, které vytrhávají z kontextu a účelově s nimi manipulují za účelem zpochybnění evoluční teorie.

Inteligentní život ve vesmíru?
Kolem řady hvězd obíhají planety s vhodnými podmínkami pro život, které jsou ještě o miliony i miliardy let starší starší než je Země. Není proto vyloučeno, že tam případný život v průběhu evoluce rovněž dospěl do vyšších forem a vyvinuli se inteligentní tvorové, kteří by mohli vytvořit příslušná společenství - mimozemské civilizace. Objevit takovéto hypotetické mimozemské civilizace (a příp. s nimi navázat nějakou komunikaci) je mimořádně obtížné. První zásadní překážkou je zde obrovská prostoro-časová bariéra:
1. Mezihvězdné vzdálenosti k potenciálně možným místům mimozemských civilizací i elektromagnetický signál překonává mnoho desítek let i mnoho desítek či stovek tisíc let! Časová retardace komunikace může být srovnatelná se samotnou dobou existence jednotlivých civilizací.
2. Obrovská časová měřítka evoluce hvězd způsobují, že případné civilizace v jednotlivých systémech se mohou "časově minout" i mnoha miliony let.
Jediným známým způsobem dálkové komunikace jsou elektromagnetické vlny - rádiové signály o vhodných frekvencích či vlnových délkách (takovou vhodnou vlnovou délkou je cca 18-21cm - záření vodíku a OH), které dobře pronikají vesmírem i atmosférou a jsou zachytitelné velkými radioteleskopickými anténami. Od 60.let běží některé projekty (SETI-Search for Extraterrestial Intelligence, FÉNIX, SERENGI) snažící se detekovat takové rádiové signály z vesmíru, které by se nedaly vysvětlit přírodními astrofyzikálními zdroji, ale byly by "umělého původu" - pocházely od případné mimozemské civilizace. Zatím bezvýsledně... A též pokusy aktivně vysílat rádiové signály (či dokonce poselství na materiálních nosičích v kosmických sondách mířících mimo sluneční soustavu - jakási vesmírná "láhvová pošta", ovšem na nezměrně větším "oceánu" prostoru) ke vzdáleným hvězdám; zde vzhledem k výše zmíněným skutečnostem negativní výsledek nepřekvapuje.
Všechny pokusy zachytit signály mimozemských civilizací jsou ovšem založeny na předpokladu, že takovýto inteligentní život se vydal cestou technické civilizace, podobně jako v poslední době zde na Zemi. To však není jediná cesta rozvoje vyspělého a inteligentního života. Alternativní možností by mohla být cesta čistě biologického rozvoje a zdokonalování živých tvorů. Můžeme si představit např. civilizaci vysoce inteligentních delfínů, kteří tiše meditují v ráji tropických moří... Při hlubším zamyšlení lze však i zde předpokládat, že pokud takoví tvorové budou mít dostatek času a objektivně poznají časovou omezenost přírodních podmínek své existence, dojdou nakonec k nutnosti takového technického rozvoje, který by jim umožnil přežít i radikální změny těchto podmínek, které nutně v budoucnosti nastanou..!?..
Pozn.: V naší stručné diskusi jsme se úmyslně vyhýbali mnoha nepodloženým domněnkám vyskytujícím se v literatuře sci-fi.

Varianty antropického principu
Během mnoha diskusí o vztahu vesmíru, života a lidského vědomí, vykrystalizovalo několik pojetí antropického principu, které můžeme rozdělit zhruba na 3 skupiny (+ další dvě uvedené níže):

1. Slabý antropický princip
Fyzikální vlastnosti vesmíru jsou takové, aby to bylo slučitelné se vznikem života.
Toto je střízlivý fyzikální přístup - antropický princip je pojímán jako selekční pravidlo vybírající ze všech možných kosmologických modelů ty, které odpovídají skutečnému stavu našeho vesmíru, tedy speciálně k vesmíru v němž mohl vzniknout život. Exitence života (a konkrétně inteligentního života - člověka, pozorovatele) je zde pojímána jako omezující předpoklad pro výběr ze všech fyzikálně možných stavů vesmíru v jeho minulosti.

2. Silný antropický princip
Vesmír již při svém vzniku musel "vědět", že má v budoucnu vzniknout život (a lidé). Resp.: Náš vesmír je nejlepší ze všech možných vesmírů v tom smyslu, že v něm život nutně musí vzniknout, zatímco v žádném jiném by nevznikl.
Silný antropický princip je vlastně filosofickou antitezí Koperníkova principu. Je ve shodě s teologickým pojetím: Vesmír byl stvořen Bohem tak, aby byl maximálně účelný a aby konečným cílem byl vznik a rozvoj člověka.

3. Koncepce více vesmírů
Existuje mnoho různých vesmírů, přičemž život vzniká tam, kde jsou pro to vhodné podmínky.
Přijmeme-li možnost existence více vesmírů, dá se touto koncepcí nejpřirozeněji vysvětlit zdánlivá unikátnost a specifičnost našeho vesmíru. Jak bylo výše zmíněno, inflační expanzí vhodných vakuových fluktuací může vznikat neomezené množství vesmírů s nejrůznějšími vlastnostmi fyzikálních interakcí, elementárních částic, strukturou rozložení hmoty, dynamikou expanze, dokonce i s různým počtem rozměrů prostoročasu. Většina z nich má takové vlastnosti, které neumožňují vznik inteligentního života - jsou neantropické. Některé z nich však mohou být 4-rozměrné, budou v nich podobné vlastnosti interakcí mezi elementárními částicemi jako v našem vesmíru, budou dostatečně homogenní a izotropní, budou expandovat téměř kritickou rychlostí. Jedním z nich je náš Vesmír, o němž víme, že je antropický; zda existují i jiné vesmíry, v nichž se vyvinul inteligentní život (resp. jiná forma inteligentního zpracování informace), se můžeme jen dohadovat ...

Alegorické znázornění koncepce mnoha vesmírů : Bůh "vyfukuje" mnoho různých vesmírů (podobně jako mýdlové bubliny), z nichž některé jsou antropické. Ďábel vyfukuje vesmíry, které antropické nejsou.

Poznamenejme, že antropický princip v koprodukci s kvantovou kosmologií a představou mnoha vesmírů umožňuje vysvětlit i problém dimenze prostoročasu, tj. odpovědět na otázku, proč je prostoročas právě 4-rozměrný (resp. 3+1-rozměrný)? V prostoročasech o dimenzi menší než 4 totiž neexistuje gravitační přitahování mezi tělesy, takže nevznikají gravitačně vázané systémy jako galaxie, hvězdy, planety. V prostoročasech s počtem dimenzí větším než 4 sice gravitace existuje, ale jak ukázal již Ehrenfest, zákon závislosti intenzity polí na vzdálenosti je ostřejší než známý zákon obrácených čtverců, což neumožňuje stabilní vázané systémy jako jsou atomy nebo planetární soustavy. My tedy žijeme v jednom z těch (mnoha) vesmírů, v němž 4-rozměrnost prostoročasu umožnila vznik složitějších struktur a posléze života.

Vyskytují se ještě dvě další spekulativní varianty (silného) antropického principu:

4. Účastnický antropický princip
Inteligentní život (pozorovatel) musí vzniknout proto, aby dal vesmíru reálný smysl a reálnou existenci tím, že jej pozoruje (měří) a účastní se tak jeho evoluce.
Z filosofického hlediska je účastnický antropický princip opodstatněn teorií poznání - gnoseologií, noetikou. Z fyzikálního hlediska je podpořen tzv. Kodaňskou interpretací kvantové mechaniky, podle níž určitý stav fyzikálního systému vznikne až tím, že jej změříme. Obecně: Žádný jev není jevem, dokud není pozorován. A stejně i vesmír. Má-li tedy být vesmír reálný, musí svými vlastnostmi umožnit existenci pozorovatele.

5. Finální antropický princip
Inteligentní život ve vesmíru nejen že nutně musí vzniknout, ale když jednou vznikne, již nikdy nezanikne. Inteligentní pozorovatel je cílem, který dává smysl existenci vesmíru.
Jakékoli vědecké opodstatnění finálního antropického principu v současné době chybí; je dokonce v rozporu se současnými kosmologickými koncepcemi (podle nichž žádné struktury ve vesmíru nemohou být věčné - skončí buď kolapsem uzavřeného vesmíru, nebo nekonečným rozředěním a rozpadem struktur v otevřeném vesmíru *). Finální antropický princip je jen produktem naší víry, resp. zbožného přání.....

*) Astrofyzika a kosmologie: lidská beznaděj?
Reflektujeme-li z našeho lidského hlediska poznatky současné astrofyziky a kosmologie o evoluci vesmíru, nutně to v nás vyvolá pocit beznaděje v konečné perspektivy a smysl naší existence!
I kdyby se nám podařilo odvrátit katastrofu srážky Země s asteroidem, ničivé války a různé ekologické katastrofy, ochránit Zemi před mohutným zábleskem kosmického záření z výbuchu blízké supernovy či splynutí neutronových hvězd, za cca 5 miliard let se Slunce dostane do závěrečných fází své evoluce. Jako rudý obr nejprve pohltí a vypaří všechny vnitřní planety včetně Země, vytvoří "planetární" mlhovinu a samo se stane bílým trpaslíkem. Lidem se možná (?) do té doby podaří ze Země a ze sluneční soustavy uniknout a osídlit jiné vhodné objekty ve vesmíru. Avšak co dál? Pokud by vesmír byl uzavřený a zkolaboval by do "ohnivé pece" velkého krachu, neměli bychom zřejmě žádnou naději. Pokud by vesmír byl otevřený, tak fatální konec by nám principiálně nehrozil. Avšak v expandujícím a neustále chladnoucím vesmíru by bylo čím dál obtížnější najít okrsky lokální fluktuace entropie, kde by ještě existovaly dostupné zdroje energie pro rozvoj a udržení civilizace.
V každém případě můžeme konstatovat, že poznatky a teorie současné astrofyziky a kosmologie nám bohužel neukazují žádnou reálnou perspektivu věčné existence a rozvoje lidské civilizace! Můžeme se však utěšovat tím, že naše nynější vědění jistě není absolutní a definitivní. Je toho mnoho, co zatím neznáme a snad ani netušíme... A z této naší neznalosti můžeme snad přece jen čerpat určitou naději..!?..

Kritická poznáka: Antropický princip - možná jen fikce?
Tak jako každý obraz nese stopy vlastností svého tvůrce, i náš obraz Vesmíru je do určité míry antropocentrický a my lidé asi jiný obraz ani nejsme schopni vytvořit. I když přírodověda je přesvědčena o objektivní existenci přírodních dějů a vesmíru, naše dosud omezené vědění toto není schopno v plné komplexnosti postihnout. Nelze proto vyloučit, že antropický princip je produktem naší lidské subjektivnosti..?..

5. Kosmický Bůh
Představa, že veškeré přírodní dění i lidský život jsou řízeny něčím vyšším, co přírodu i nás přesahuje, je zřejmě stará jako samotná lidská civilizace (některé úvahy o příčinách vzniku náboženských představ jsou v eseji "Věda a náboženství"). Z historického vývoje náboženských představ od animismu a démonismu, přes polyteismus až k monoteismu je patrná snaha lidského myšlení po jednotě.
Omezíme-li se tedy na monoteistické koncepce, můžeme pojetí Boha rozdělit na tři skupiny:

1. B ů h - bytost zaujatá a zasahující
Teismus: Bůh je bytost od světa rozdílná, je stvořitelem světa a o svět neustále pečuje.
"Bez Boží vůle nevypadne nikomu ani vlas!"
Toto pojetí Boha vede k aktivnímu náboženství - k osobnímu vztahu k Bohu, jehož přízeň si lze vyprosit modlitbou, vírou a konáním dobra. Křesťanství připojuje k tomuto pojetí další důležitý aspekt: Bůh je milující (o křesťanství viz též: "Duchovní hudba křesťanů západní Evropy" , "Pravoslavná hudba východních křesťanů").

Pro toto pojetí č.1 je rozhodující otázka: "Je náš svět (vesmír) otevřený zásahům zvenčí - "z hůry", které nelze předem očekávat (či v principu vypočítat) a které nelze ovládat?" Většina náboženských směrů to předpokládá, přírodní vědy to odmítají...

2. B ů h - první hybatel - určující počáteční podmínky
Deismus: Bůh je prapříčinou (stvořitelem) světa, ale není silou udržující a řídící svět. Svět je pak již ovládaný jen přírodními zákony.

3. B ů h - tvůrce zákonů chování hmoty
Bůh je "projektant" a tvůrce přírodních zákonitostí - ty potom "pracují za něj", nemusí všechno dělat neustále "svýma rukama". Tato koncepce Boha je plně slučitelná s vědeckým poznáním.
Panteismus: Bůh je vnitřně obsažen ve všech věcech. Bůh a svět jsou totéž - je pouze jediný univerzální Bůh a ten je přítomen všude (Ţ slučitelné s ateismem).
Taoismus: Základem světa, prapříčinou a cílem všeho bytí je "Tao" - jakýsi světový rozum všude působící a vše prostupující (viz níže pasáž "Taoismus"). Dnes bychom řekli - vesmírná inteligence.

Evoluce - nástroj (s)tvoření
Ve světle současné přírodovědy lze určitým způsobem "smířit" dvě protichůdné koncepce vzniku světa a života - stvoření (Bohem) a evoluci. Bůh totiž mohl postupovat tak, že:
1. Na začátku ustanovil několik univerzálně platných přírodních zákonů;
2. Do původně bezstrukturní "pralátky" vložil určité počáteční podmínky (ukazuje se však, že tyto počáteční podmínky možná nejsou nutné - viz níže pasáž "Synergetika + kvantová kosmologie Ţ popírání Boha?");
3. Potom se svět vlivem vlastní dynamiky řízené přírodními zákony již mohl sám začít vyvíjet do dnešní podoby, bez nutnosti dalších Božích zásahů.
Evoluce by tak byla univerzálním nástrojem generování nových jevů a strukur vlivem vlastní dynamiky systémů - věřící by ji mohli chápat jako "metodu Božího tvoření světa a života".

Duše a hmota
Ve filosofii se často diskutuje otázka, zda mezi fundamentálními zákonitostmi přírody (gravitací, kvantovou fyzikou, elektrodynamikou, elementárními částicemi) a lidským vědomím existují nějaké skryté souvislosti. Při uvažování o vztahu mezi pojmy "duše" a "hmota" se vyskytují tři pohledy:

• "Duše" neexistuje- je vytvořena z hmoty
  Svět je tvořen pouze hmotou (látkou a polem), jejíž složité kombinace a procesy v lidském mozku vytvářejí to, co nazýváme "duše" (viz níže odstavec "Jsme jen tělo, "duše" neexistuje").
• Hmota a duše - oddělené kategorie
  Materiální svět je tvořen hmotou ovládanou přírodními zákony, oblast duchovní je nezávislá, podle některých pojetí nadřazená.
• Hmota je vytvořena z duše
  - má duchovní povahu. Duchovní stránka je primární a nadřazená, "hmota" je jen jedním z jejich projevů.

Těžko říci, zda "hmota je vytvořena z duše", nebo "duše je vytvořena z hmoty". Při patřičném nadhledu a nedogmatické reflexi, např. v rámci panteismu, se oba tyto přístupy možná dají sloučit..?..

Člověk - duše a tělo
Je člověk jen úžasně složitý a rafinovaně naprogramovaný "stroj", který jedná na základě chemických reakcí odehrávajících se v mozkových buňkách a v jejich spletitých propojeních? Nebo máme kromě těla ještě něco navíc - "duši", svobodnou a nezávislou na fyzickém těle, duši která existuje i po smrti a zániku těla? Na koncepci duše a jejího vztahu s tělem se vyskytuje velké množství názorů; v různých dobách se preferovala ta či ona stránka lidské existence.
I když v lidském myšlení je "duše" jedním z ústředních pojmů, jeho význam je značně mlhavý a mnohoznačný. Původní význam je dech - dech života. Nyní zahrnuje řadu vlastností člověka - psyché (vnímání a cítění), ducha (spiritus - vůle, myšlení, vědomí, sebereflexe, moudrost), to, co člověk pociťuje a vnitřně prožívá, vidí v kontextu své osobní zkušenosti, co ho napadá a co si představuje. Všechny tyto aspekty mentálního stavu se ve filosofii někdy označují souhrnným latinským názvem qualia. Velkou různorodost pojetí duše můžeme z našeho hlediska rozdělit na dvě skupiny:

• Duše ve filosofii a psychologii
  V psychologii duše vyjadřuje osobitost (osobnost, individuální "Já") člověka, všechny jeho pocity - sympatie, lásku, nenávist, krásu, ošklivost atd; duševní činnosti, paměť, intuici, motivace jednání, představy, touhy, ...... A to bez spekulací o materiálním či nadpřirozeném původu těchto jevů.
  Ve filosofii se duše uvažuje jako základní "esence" jsoucna či osob a v jednotlivých filosofických směrech se spekuluje o jejím materiálním původu nebo božské podstatě.

• Duše v náboženství
  Mnohá náboženství pohlížejí na duši jako na něco vyššího v nás, něco co má "božský aspekt", jakýsi odlesk božství či božské inspirace v lidském individuu. Duše je zde většinou považována za nehmotnou, věčnou a nesmrtelnou - v souvislosti se vzkříšením, znovuzrozením, reinkarnací (o aspektech átmánu, karmy a reinkarnace ve východní filosofii a spiritualitě je zmínka níže v pasáži "Hinduismus").

Podobně ve vztahu duše a těla je velká rozrůzněnost názorů a postojů; můžeme je shrnout do tří skupin:

• Tělo - schránka duše
  Duše je považována za nadřazenou, tělo je jen "nádoba" v níž duše přebývá. Někdy je tělo označováno dokonce jako "vězení duše".

• Tělo - chrám duše
  Jednota těla a duše - žijeme v těle, tělesně konáme skutky duševního významu. V tomto pojetí člověk = duše + tělo, neboli člověk je "oduševněné tělo". Např. v křesťanství se hovoří o "vzkříšení těla a duše" zemřelých lidí na "konci času", o jejich pozvednutí ze smrti a hříchu k novému "věčnému životu"...

• Jsme jen tělo, "duše" neexistuje
  Veškerá vyšší nervová činnost, i činnost duševní, jsou jen projevem složitých biochemických reakcí a elektrických aktivit neuronů v našem mozku. Pokud tomu tak opravdu je, bylo by možno pomocí elektronického počítačového systému vytvořit tzv. "umělou inteligenci", která by dovedla úplně napodobit, ba zdokonalit, lidské myšlení. Z čistě technického hlediska bylo sice v této oblasti dosaženo obrovského pokroku, ale od konečného cíle jsme ještě daleko a ani nevíme, zda je reálně dosažitelný. Je to např. problém fantazie a intuice: je intuice jen zkráceným a zrychleným podvědomým proběhnutím mnoha možností, které vyústí ve výběr "té pravé" varianty? - pak by i toto pomocí vhodných koprocesorů bylo možné dosáhnout. Nebo je zde "něco navíc"..?..

Složité jsou i otázky vztahu myšlení a mysli, "duševna" a "duchovna", které byly v minulosti obestřeny tajemstvím a mystikou. Výzkumy činnosti mozku, prováděné za pomoci přístrojů (jako jsou funkční zobrazovací metody mozku - pozitronová emisní tomografie PET a nukleární magnetická rezonance NMRI) v posledních desítiletích, začínají na tuto oblast vrhat nové světlo. Dřívější představa (vyslovená již Descartesem) duše a těla jako dvou odlišných substancí, které složitým a tajemným způsobem vzájemně spolupracují, je ve vědě již opuštěná. Čím dál více se ukazuje, že duševní činnost patrně vzniká jako kombinatorický výsledek biochemických reakcí a elektrických vzruchů vedených mezi miliardami mozkových a nervových buněk. Zjednodušeně řečeno: vědomí se "vynořuje" z fyzikálních a chemických jevů. A vzniklo jako výsledek biologické evoluce.
Co se týče "duchovních" spirituálních a mystických pocitů a zážitků, určité indicie na jejich původ přinesly pokusy s halucinogenními látkami (jako je LSD) a též sledování lidí, kteří prožili klinickou smrt, avšak znovu se vrátili k životu. Po aplikaci psychotropních látek se u zvýšeného počtu osob objevily halucinace včetně "náboženského vytržení", u osob po klinické smrti se charakteristické zážitky ze "záhrobí" vysvětlují změněnou činností mozku v důsledku nedostatku kyslíku.
Je zde ještě mnoho nejasného, ale základní obrysy skutečného původu "duše" a "duševna" (přiklánějící se k výše uvedenému poslednímu bodu ve vztahu těla a duše) se již začínají rýsovat. Ukazuje se, že "božský původ duše" je třeba hledat o nějakou tu "etáž" hlouběji, než se dříve myslelo - Bůh jako tvůrce zákonitostí chování hmoty, z jejichž složitých kombinací vyvěrá i duševní činnost v našem mozku.

V souvislosti s výše uvedenými koncepcemi Boha hned vyvstává další fundamentální otázka:
Kde a jak hledat Boha?
Pokud je Bůh bytost rozdílná od světa, pak je mimo svět - je transcendentní bytost mimo náš obvyklý prostor a čas. Někteří filosofové a teologové, inspirovaní geometricko- topologickými metodami relativistické kosmologie, umisťují Boha do vyšších dimenzí prostoročasu či do oblastí tvořených složitou topologií našeho prostoročasu. Případné ovlivnění přírodních dějů těmito (nám nedostupnými) strukturami není vysvětlitelné přírodními zákony - má charakter zázraku.
Způsoby hledání Boha lze zhruba rozdělit na tři úrovně:

a) Jevová úroveň
Jevy, které si neumíme vysvětlit, dělá přímo Bůh ("svýma rukama").
Tato úroveň patří minulosti. Vědecké poznávání světa totiž vysvětluje čím dál větší skupinu jevů a pronikavě tím zužuje pole působnosti Boha.

b) Jednotící podstata - Bůh jako projektant a tvůrce
Boha lze poznat analýzou stvořených věcí. I vědecké poznávání přírody je tedy vlastně náboženským aktem.
Takto chápou Boha někteří filosoficky založení vědci - např. Einstein nebo Hawking.

c) Psychologická úroveň
Lidská kultura, myšlení, city, víra, zkušenost, formují světový názor každého člověka - jeho součástí může být osobní Bůh. Spiritualita je jakýsi druh osobního rozhovoru s bohy či Bohem, má charakter subjektivních individuálních prožitků, které se nedají přímo sdělit, nelze je objektivizovat či "změřit" (o původu těchto duševních procesů bylo diskutováno výše).
Systematickým rozvíjením představ o nadpřirozených jevech a bytostech vznikají náboženství se svými kulty, písemnými texty i dogmaty. Organizačními strukturami jsou pak církve, popř. sekty. Důležitým pozitivním přínosem takto chápaného nábožeství je jeho morální poselství - vyrovnanost, naděje, láska, pokora, konání dobra. Psychologicky příznivě může působit i naděje na překonání smrti ve spáse či reinkarnaci. Bohužel jsou dobře známé i negativní dopady netolerance a fanatismu v náboženství; zde se však většinou jednalo o zneužití náboženského cítění pro zištné a egoistické cíle jednotlivců či skupin.

Kritická poznámka: Lze vůbec najít Boha?
K samotné snaze o hledání Boha se někteří filosofové stavějí skepticky. Např. Krishnamurti tvrdí, že Boha nelze nalézt, neexistuje k němu žádná cesta. Hledáme-li Boha, nalezneme jen svůj vlastní obraz. Nenajdeme pravdu, ale jen výsledek našeho přání. Podle těchto analýz by tedy veškeré náboženství bylo jen způsobem vyjadřování o některých společných vlastnostech lidské mysli, záležitostí psychickou, nemající přímý původ ve vnějším světě.
V této souvislosti můžeme zmínit jeden z Murphyho aforismů: Věřit znamená být přesvědčen o něčem, co není pravda...

Půvabná indická legenda o vzniku světa:
Bůh jako Maha-Višnu uléhá do vody Oceánu Příčin a během svého spánku vydechuje bezpočet vesmírů. Tyto vesmíry plují pak tisíce let rozptýleny po celém Oceánu Příčin. Bůh jako Višnu–Oživitel vstupuje do každého tohoto vesmíru a uléhá tam na stočeného hada Anantu. Z pupku Višny pak vyrůstá lotosový stvol a na lotosovém květu se rodí Brahma - Pán Vesmíru. Brahma pak vytvoří veškeré tvary i bytosti Vesmíru.

6. Fyzika a Bůh
Úkolem fyziky je objektivní zkumání fundamentálních přírodních zákonitostí, bez ohledu na to, zda konkrétní fyzik je věřící či ateista. Výsledky fyzikálního bádání však přesto mají značný vliv na světový názor a chápání Boha. Velmi zjednodušeně můžeme tento vliv rozdělit na tři etapy:

1.etapa: Materialismus - popírání Boha
Mechanika, termodynamika, elektrodynamika a další obory klasické fyziky slavily tak výrazné úspěchy při vysvětlování přírodního dění a stavby vesmíru, že pro Boha zde nezbývalo téměř žádné místo.

2.etapa: Renezance transcendentna
Nástup kvantové fyziky mikrosvěta a obecné teorie relativity aplikované v kosmologii, kromě obrovského přínosu k pochopení stavby hmoty a vesmíru, vedl i k odhalení principiálních hranic vědeckého poznání. Spolu s obecným zklamáním z materialistického a konzumního způsobu života to vedlo u mnohých lidí k určité dočasné renezanci náboženských představ.

3.etapa: Synergetika + kvantová kosmologie Ţ popírání Boha?
Základním neřešeným problémem evoluční teorie vzniku života je záhada utvoření vysoce organizovaných struktur na pozadí všeobecného chaosu. Tyto a další potíže evoluční teorie někdy vedou ke snahám o propagaci kreacionistických představ vzniku života. Určitou naději na řešení tohoto problému slibuje synergetika, která ukazuje, že termodynamicky nerovnovážné systémy mohou za určitých okolností vykazovat jakousi "samoorganizaci" ("organizovaný chaos").
Záhadu "zázračného" vzniku našeho antropického vesmíru (v duchu silného antropického principu) se v poslední době zase pokouší řešit kvantová kosmologie. Scénář inflační expanze vesmíru ukazuje, že problém počátečních podmínek je patrně irelevantní: nynější struktura vesmíru není produktem počátečních podmínek při "stvoření" vesmíru, nýbrž výhradně dílem zákonů kvantové teorie pole, obecné teorie relativity, termodynamiky, elektrodynamiky, jaderné a atomové fyziky. Podle představ chaotické inflace by celý náš vesmír (a vedle něj snad i neomezený počet dalších "vesmírů") spontánně vznikl prakticky z "ničeho" - z vakua zaplněného kvantovými fluktuacemi polí.

Původ prostoročasu, vakua, fyzikálních zákonů ???
I kdyby se podařilo vytvořit onu kýženou "úplnou kosmologickou teorii" (jakkoli je to zatím jen na úrovni hypothéz), stále by nám zůstaly otevřené dvě nejobtížnější a nejfundamentálnější otázky kosmologie a snad i celé fyziky a přírodovědy:
1. Jaký je původ prostoročasu a "vakua", jehož fluktuace následně vedly ke vzniku vesmíru?
2. Jaký je původ základních fyzikálních zákonů, podle nichž vznikl a vyvíjí se náš vesmír?
Základní metodou fyziky a přírodovědy je redukcionismus - snažit se složité jevy převádět a vysvětlovat pomocí jevů jednodušších a fundamentálnějších. Typickým příkladem je redukcionistické schéma bilogie Ü chemie Ü fyzika: složité biologické procesy se vysvětlují chemickými reakcemi mezi organickými molekulami, chemické reakce se fyzikálně vysvětlují elektromagnetickými interakcemi mezi elektronovými obaly atomů. Konečným cílem unitární teorie pole je všechny 4 interakce vysvětlit pomocí jediného unitárního pole, jehož projevem by pak byly i všechny elementární částice a interakce mezi nimi.
Nejjednodušším "polem" je vakuum - obecně zakřivený prostoročas, z geometrického hlediska charakterizovaný obecnou teorií relativity jež je zároveň fyzikou gravitace, v němž navíc platí zákonitosti kvantové teorie pole. Popř. nějaká obecnější varieta s více rozměry, v jejímž rámci fungují vícedimenzionální unitární teorie pole. Zde kvantové fluktuace metriky či jiných geometrických struktur mohou vést ke zformování "okrsku", který pak již podle zákonitostí teorie pole včetně gravitace může zpočátku exponenciálně (inflačně) a posléze Fridmanovsky expandovat - zrodí se nový vesmír. Existenci této počáteční (či permanentní a vše prostupující) variety je třeba postulovat, stejně jako platnost základních fyzikálních kvantově-gravitačních zákonů, které to všechno "spustí" a řídí. Původ těchto dvou primárních postulovaných východisek, a tím i původ vesmíru z hlediska důvodu jeho existence (proč vzniklo "něco" a ne "nic"?), asi musíme nechat v transcendentní rovině (na Bohu ..?.) - bude (snad věčně?) zahalen tajemstvím....

Geniální Bůh
Božská personifikace přírodních sil a zákonitostí byla v dávných dobách, kdy lidé podstatu a mechanismus většiny přírodních jevů neznali, docela běžná. Teistická představa všemohoucího Boha, který všechno všude a neustále "dělá svýma rukama", byla po staletí jádrem většiny náboženství v euro-americkém teritoriu. Ani nyní ještě zdaleka nevíme všechno. Víme toho však dost na to aby bylo zřejmé, že pokrok v přírodovědě čím dál víc "vytěsňuje" fantastická a nadpřirozená vysvětlení jevů a nahrazuje je skutečnými ověřenými poznatky a přirozeným vysvětlením, odhalujícím i vzájemné souvislosti jevů. Teistická představa je nyní již zcela zbytečná, nevěrohodná ba absurdní. Náboženské "vědění" tohoto druhu je jen zdánlivé, prázdné a často falešné, ve skutečnosti nic nevysvětluje, pouze "záplatuje" naši nevědomost.
Pokud by se shora zmíněné odvážné koncepce synergetiky a kosmologie ukázaly být správné, ponechávaly by opět Bohu jen velmi redukovanou úlohu: Bůh by byl "pouze" projektantem a tvůrcem zákonů chování hmoty (tyto zákony určují i vznik hmoty v nám známých formách). Pro věřící budiž zadostiučiněním, že velkolepost takto pojatého Boha tím není nijak snížena. Naopak :

Tato přednáška s diapozitivy byla poprve přednesena v r.1987 na půdě Čs. astronomické společnosti při ČSAV, v dalších letech pak mnohokrát pro Jednotu čs. matematiků a fyziků, na fakultách, gymnáziích, hvězdárnách i pro veřejnost.

Poznámka 1: V polopopulární přednášce "Antropický princip aneb kosmický Bůh" nelze prezentovat matematickou stránku. Podrobnější informace o fyzikálních a matematických aspektech teorie gravitace, astrofyziky a kosmologie může zájemce získat (kromě prací v zahraničních odborných časopisech) např. v knize "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu ", Čs.astronom.spol. ČSAV, Ostrava 1986 (dotisk 1990).
Některé otázky vztahu vědy a víry jsou diskutovány v eseji "Věda a náboženství".

Poznámka 2 - nové poznatky:
Od vzniku této práce uplynulo již 15 let, takže v základním textu nejsou obsaženy některé nové poznatky a hypotézy, jež se od té doby objevily.
A. Jedná se v prvé řadě o některé nové koncepce v unitárních teoriích pole, především superstrunové teorie, popisující částice jako vibrace elementárních jednorozměrných objektů zvaných struny. Nová verze teorie superstrun, tzv. M-teorie, považuje náš prostoročas za 4-rozměrnou membránu, která se pohybuje v pátém rozměru; další dimenze, používané v 11-rozměrné varietě geometrické formulace supergravitace, jsou zkompaktifikovány: jsou uzavřeny do sebe - svinuty do mikrorozměrů Planckovy délky »10^-33cm, v nichž se nemůže nic pohybovat a jejich projevy nelze proto pozorovat. Tato unitární teorie zahrnuje i gravitaci (§B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny." knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu").
Vesmír si v rámci těchto přístupů představujeme jako "síť" nebo "pletivo" vibrujících strun, které mají určité charakteristiky (napětí, energii vibrace, směr). Celý prostor či kosmos je zde složen z jednoho "materiálu", lišícího se pouze charakterem vibrace a tím energií a hmotností částic, popsaných jako skryté struny. Systematika struktury vibrujících strun v tomto pojetí popisuje unitární teorii jakožto teorii všeho - popis kosmu jako jednotného systému, který se pouze v duálním světě projevuje pomocí rozrůzněných vlastností.
Teorie superstrun má některé zajímavé astrofyzikální a kosmologické důsledky, zatím ovšem na hypotetické úrovni. V oblasti fyziky černých děr, se objevily některé nové pohledy na kvantově-gravitační efekty a termodynamické souvislosti. V oblasti kosmologie nejranějšího vesmíru se diskutují hypotézy pre-big bangové fáze vesmíru a model tzv. ekpyrotického vzniku vesmíru (viz pasáž "Astrofyzikální a kosmologické důsledky teorie superstrun" §B.6. knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu"), které jdou až za magickou hranici velkého třesku.

B. Podle posledních astronomických pozorování vzdálených supernov se vyskytly určité indicie, že v současné době dochází ke zrychlování expanze vesmíru , že kromě temné (nezářící) látky se ve vesmíru vyskytuje i tzv. temná energie, která vykazuje "antigravitaci". Zdá se tedy, že evoluce vesmíru probíhá pod vlivem kosmologické konstanty L>0 (viz §5.6 "Budoucnost vesmíru.Šipka času.", pasáž "Temná energie a akcererovaná expanze vesmíru" v knize "Gravitace,černé díry ..."). To je v rozporu s dosavadními představami, podle nichž se vesmír s (exponenciálně) narůstající rychlostí rozpínal jen během kratičkého okamžiku inflační expanze těsně po "velkém třesku", zatímco následná Fridmanovská expanze vesmíru se trvale zpomaluje.

Všechny tyto a další koncepce mají zatím poněkud spekulativní charakter hypotéz a nejsou dostatečně ověřeny. Je zajímavé, že i když práce "Antropický princip aneb kosmický Bůh" vznikla před tolika lety, nenacházíme zde téměř nic, co by nyní bylo nutno z faktického hlediska zásadněji změnit.

Jak se budou objevovat nové věrohodné poznatky, budeme zde postupně rozebírat i jejich fyzikálně-filosofický význam pro poznání stavby a fungování našeho světa - vesmíru.

V následujících přílohách jsou heslovitě vytyčena některá související témata o nichž se v rámci přednášky "Antropický princip aneb kosmický Bůh" diskutuje. Tato témata jsou při přednášce prezentována na diapozitivech.

Příloha 1: Unitární teorie pole

Myšlenka unitární teorie pole je nesmírně hluboká a krásná!

Koncepce unitární teorie pole:
Existuje jediné, zcela základní a vše zahrnující fyzikální pole, jehož projevem jsou všechna v přírodě pozorovaná pole - gravitační, elektromagnetické, pole silných a slabých jaderných interakcí. Ve světě pak vlastně neexistuje nic než toto pole, které je nositelem všech přírodních jevů a z něhož je všechno složeno - hmotné útvary (částice) jsou jakési místní "zhuštěniny" tohoto unitárního pole.

Schéma jednotlivých etap a postupů sjednocování 4 základních interakcí v přírodě.

Klasický přístup:
materiální částice - základní entity ;
prostor - "jeviště nebo "aréna" v níž se částice pohybují.
pole - částice kolem sebe vytvářejí pole, které se šíří prostorem a zprostředkovává interakci mezi částicemi.

Obecná teorie relativity:
Materiální částice určují strukturu prostoru, částice nelze oddělit od okolního prostoru.

Dialektika OTR:
Hmota diktuje prostoročasu jak se má zakřivovat, prostoročas diktuje hmotě, jak se má pohybovat.

Částice v unitární teorie pole:
Neexistuje protiklad (rozdíl) mezi materiálními částicemi a polem. Unitární pole je základní entitou - je to souvislé "médium" rozprostřené všude v prostoru. Částice = lokální "kondenzace" pole - koncentrace energie.

Vznik částice: Utvoří se oblast zhuštěného pole.
Pohyb částice: Oblast zhuštěného pole se pohybuje v prostoru a v čase.
Zánik částice: Oblast zhuštěného pole se rozplyne - částice se "rozpustí" do vlastního pole.

Všechno toto se odehrává vlivem vnitřních zákonitostí evoluce unitárního pole.

Unitární pole existuje vždy a všude, nikdy ho nelze odstranit. Je nositelem všech přírodních jevů. Je to "prázdno", z něhož kondenzují materiální částice. Vznik, existence a zánik částic jsou jen formami pohybu (evoluce) pole.

Geometrodynamika:
Unitárním polem je gravitační pole, neboli geometrie (prázdného) prostotočasu Ţ veškerá hmota je utvořená z prázdnoty.

Fyzikální vakuum:
Není stavem čiré nicoty, ale obsahuje potencialitu všech forem světa částic. Vakuum je "živé prázdno" pulzující v nekonečném rytmu vzniku a zániku struktur, virtuálních a skutečných částic.

Filosofický vývod: Jelikož i "prázdno" je plné života Ţ neexistuje žádná nicota.

Kvantová fyzika: Všechno je dynamické Ţ věci neexistují, existují jen procesy.
Pouze naše mysl si vytváří časové úseky v proudu vývoje a nazývá je věcmi.

Je svět subjektivní či objektivní ?
Mikrosvět - kvantová fyzika - nemožnost oddělit pozorovatele od pozorovaných jevů Ţ ? Struktury a jevy které pozorujeme v přírodě jsou jen výsledkem našeho měření a přemýšlení ?

O koncepcích unitární teorie pole viz podrobněji Dodatek B: "Unitární teorie pole a kvantová gravitace"
v knize "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".

Je svět subjektivní či objektivní ?
Na otázku základní existence a povahy světa a jeho reflexe námi lidmi se vyskytují dva krajní pohledy:

• 1. Objektivní pohled
  Je jeden svět, na který se dívá mnoho očí.
  Rozdíly nazírání světa různými lidmi jsou zdánlivé, dané jen různými úhly pohledu, různou osobní zkušeností.
• 2. Subjektivní pohled
  Je mnoho různých světů, které si každý vytváří ve svém nitru. Svět je pouze naší představou.

Ve prospěch pohledu č.1, jediného objektivního světa *), přesvědčivě hovoří nejen výsledky přírodovědného bádání, ale svědčí pro něj i samotná možnost vzájemné komunikace mezi lidmi, jakož i existence literárního a výtvarného umění, sdělujícího společnou reflexi objektivní skutečnosti. Při pohledu č.2 by toto nebylo možné, prostě bychom si nerozuměli!
Avšak i subjektivní pohled č.2 může mít svůj metaforický význam v oblasti umění, filosofie, psychologie a duchovních směrů.
*) Je třeba si uvědomit, že koncepce různých vesmírů zmiňovaných shora v části "Antripický princip", je o něčem jiném a se zde diskutovanou otázkou nemají nic společného.

Z reflexe zákonitostí kvantové fyziky a jejich extrapolace z mikrosvěta do obecné roviny pak plyne třetí pohled, kombinující do určité míry oba výše zmíněné pohledy:

• 3. Subjekt a objekt se vzájmně prolínají
  Každý systém se z hlediska kvantové mechaniky může chovat podle řady možností, z nichž se vlivem interakcí s jinými systémy realizuje právě jedna. I akt pozorování (měření, poznávání) je takovouto interakcí, která - aspoň v mikrosvětě - mění jeho kvantový stav a redukuje tak možné stavy tohoto systému na jeden "skutečný" pozorovaný stav. V mikrosvětě tedy "nelze pozorovat věci, aniž je pozměníme" - akt měření (měřicí soustava, "pozorovatel") je zde "vtažen" do zkoumaného jevu a tím i "zakalkulován" do výsledku měření. Je proto třeba si uvědomit svůj subjektivní podíl na obrazu i chování světa..?.. Absolutizace této okolnosti a její extrapolace do makro- a megasvěta vede k účastnickému antropickému principu uvedenému výše, v některých filosofických spekulacích pak k subjektivně - idealistickým koncepcím... (autor osobně nesdílí zcela tyto názory). Je zajímavé zamyslet se nad těmito aspekty chování složitých systémů i z hlediska synergetiky - viz např. "Determinismus -náhoda - chaos ?".

Příloha 2: Východní filosofie a náboženství

V této příloze učiníme stručnou zmínku o některých náboženských a filosofických směrech, které je zajímavé dát do souvislosti s otázkami vesmíru, naší lidské existence, etiky a našeho místa a směřování ve vesmíru. Soustředíme se zde především na východní (resp. "dálně-východní") duchovní směry. Rozebírat otázky křesťanství by bylo, vzhledem k jeho rozšíření v našem teritoriu, "nošení dříví do lesa". Nebudeme se zde zmiňovat ani o judaismu a islámu, neboť vzhledem k jejich do značné míry dogmatickému charakteru nepřinášejí žádné zajímavé či nové pohledy na náš vztah k vesmíru.
(Pozn.: Některé aspekty křesťanství a islámu jsou zmíněny v pasážích o hudbě: "Katolická", "Pravoslavná", "Islámská").

Základní dogma východní filosofie:
Nejsme obklopeni předměty, existujícími nezávisle "samy o sobě", jak je vnímáme. Všechny věci a události, které vnímáme, jsou výtvory naší mysli, vznikající z určitého stavu vědomí a znovu zanikající, když se tento stav transcenduje. Je jen iluzí člověka připisovat těmto strukturám a jevům kolem nás hlubší význam. Vesmír není světem předmětů, ale emanací (výronů) Božské energie..?..

"Všechny jevy tohoto světa nejsou ničím jiným než klamným projevem mysli a samy o sobě nemají žádnou skutečnost" (Ašvaghoša) .
"Všechny jevy jsou bezobsažné"; "Forma je prázdnota a prázdnota je forma"
(Hridaja sútra - Sútra srdce - O prázdnotě veškerého bytí) .

Rozpor s přírodovědou?
Tato subjektivně-filosofická koncepce se nejeví příliš věrohodná ve světle současného přírodovědného poznání, které je založeno na opačné platformě objektivní reálnosti přírodních jevů. Přesto však i přírodovědec může stanoviska východní filosofie pozitivně reflektovat - přinejmenším v symbolickém smyslu. Může být též zajímavé zamyslet se nad možnou souvislostí s fyzikální koncepcí unitární teorie pole (viz předchozí pasáže)...

H I N D U I S M U S - věčný řád koloběhu v panteonu bohů a jejich vtělení; kolébka východní spiruality

Hinduismus - souhrnné označení pro duchovní a náboženské tradice, které se velmi různorodě po mnoho staletí vyvíjely na Indickém subkontinentu. Hinduismus není jednotnou mytologií, ale spletitým konglomerátem různých mýtů a kultů vzniklých a vyvíjejících se v krajích kolem řek Idu a Gangy a přilehlých územích.

Základní náboženské spisy hinduismu
V é d y (véda = vědění - jak správně uctívat bohy, aby vyslyšeli prosby)
- nejstarší hinduistické spisy, sbírky hymnů, motliteb, oslav a vzývání různých bohů. Čtyři základní védy: Rgvéd (modlitby a náboženské úvahy), Sámavéd (náboženské písně), Jadžurvéd (texty o obětech), Atharvavéd (magické texty a formule). Védy vznikaly zhruba od 13.stol.př.n.l, zpočátku se šířily ústním předáváním mezi bráhmany, později byly sepsány (podle tradice je sepsal mudrc Vjása).
Vedle základních 4 véd vznikly později ještě čtyři tzv. upavédy ("dodatkové védy"). Z nich nejdůležitější je Ajurvéda shrnující staroindickou medicínu.
Bráhmany - výkladové texty k výuce véd v bráhmanských rodech.
Upanišady (upa = blízko, ni = dole, sad = sedět - tedy nauka určená těm, co "sedí blízko u nohou Mistra")
- "tajné nauky" a filosofické výklady, které mají objasnit skrytý význam a smysl textů véd. Zabývají se otázkami vzniku světa, jednoty veškerého bytí, duše (átman) a Boha, karmy a reinkarnace. Pro upanišady se nekdy užívá souhrnný název védanta (= konec véd), protože tvoří vyvrcholení védských učení.
Purány (= staré tradice) - "božsky inspirované" mýty, legendy a eposy, popisujících zázračné a hrdinské činy bohů či králů.
Rámajáma je hrdinská balada o princi Rámovi (který je Višnuovým avatárem), který za pomoci oddaného opičho krále Hanumana bojuje za vysvobození své ženy Síty, kterou unesl démon Ravana na ostrov Lanka. Hanuman přeskočil moře; opice vybudovaly mezi indickým pobřežím a Srí Lankou dokonce most.
Mahábhárata je rozsáhlý epos (čítající více než 100 000 dvojverší - patrně největší epos světové literatury) o dynastii Bharatovců, kde na pozadí dlouhého boje mezi zpřízněnými rody Panduovci a Kuruovci je podáváno božské poselství v části zvané Bhagavatgíta (píseň o vznešenosti); zde bůh Krišna, vystupující v symbolické úloze vozataje, v dialogu s Ardžunou (z rodu Panduovců) káže nesobecké činy (karmajóga) a oddanost božskému principu v jednotě átmánem.

330 tisíc bohů Ţ polyteismus?
Ne! Je jeden Bůh. Různí bohové jsou pouze představitelé moci a funkcí jednoho nejvyššího Boha ve viditelném světě.

Pantheon hunduistických bohů :
Brahma - nejvyšší stvořitel, vnitřní podstata všech věcí, panteistický princip, absolutní jsoucno, jenž obsahuje a pojímá vše co je - ztělesnění nekonečna;
Višnu - tvůrce vesmíru, udržovatel života ; Šiva - bůh plodnosti i smrti;
Sarasvatí (manželka Brahmy) - bohyně moudrosti, vědění a umění;
Šrí - Lakšmí (manželka Višny) - "lotosová bohyně", bohyně štěstí, bohatství;
Padma - Ganga (bohyně povátné řeky Gangy, Šivova manželka);
Párvatí (1.manželka Šivova, matka Ganéši); Kálí - Durga (2.žena Šivy) - krvežíznivá bohyně ničení a smrti;
Krišna (vtělení Višny) - půvabný bůh lásky, hudby, tance, zvěstovatel Bhagavatgíty (zpěv vznešeného) v eposu Mahábhárata (na pozadí boje mezi Panduovci a Kuruovci hlásá Krišna důležité požadavky etiky a duchovnosti).
Hinduisté v řadě svých sekt uctívají i celou plejádu dalších bohů, např. Ganéša (bůh úspěchu se sloní hlavou), Mitra (bůh světla), Manasa (bohyně hadů), Ráma (vtělení Višny) se svou chotí Sítou (epos Rámájana), Hanuman (opičí bůh), Sóma (elixír života), atd...

Tančící Šiva	Krišna	Sarasvatí

Všechny věci kolem nás jsou rozličnými projevy jediné a nejvyšší skutečnosti zvané BRAHMA.

Pojetí času :
Lineární - život je chronologická řada jedinečných událostí v běžícím čase
Cyklické - život jako stále se opakující koloběh. Právě takto je čas a život pojímán v hinduismu.

Stvoření světa:
Bůh se stává světem a svět se nakonec znovu stane Bohem. Svět je "jevištěm" této božské hry.

Hinduismus - východisko východní spirituality
Osvícení vyznavači hinduismu se kolem 6 stol.př.n.l. snažili staré náboženství zbavit některých předsudků a pohanských praktik. Odmítali především rituální obětování zvířat, které odporovalo v té době již rozšířené koncepci ahinsá - neubližování živým tvorům, našim bližním. Někteří z nich odmítali i kastovní systém. Z pozdní védské tradice se tak vyvinuly další dva významné náboženské směry - buddhismus a džinismus, které přetrvaly dodnes. A buddhismus, obohacený o prvky taoismu, dal vznik dalším významným filosofickým a duchovním směrům čchan v Číně a zen v Japonsku. Všechny tyto směry budou níže zmíněny v samostatných pasážích. Hinduismus můžeme označit za "kolébku východní moudrosti" v podobném smyslu, v jakém řeckou antiku označujeme za "kolébku" evropské filosofie a civilizace.

Východní filosoficko-náboženské pojmy
Zmíníme zde stručně několik filosofických a náboženských pojmů vzniklých původně na půdě hinduismu a pocházejících z jazyků sanskrt a pálí (v závorkách je většinou uveden tvar ze sanskrtu). Většina těchto termínů se používá ve všech východních náboženstvích a filosofických systémech, které mají indický původ (hinduismus, džinismus, buddhismus a částečně i pozdní taoismus - přes buddhistický směr čchan či zen).

Á t m á n (átmán = dech, dýchání) :
Nesmrtelná lidská duše, skryté vnitřní "já", součást nejvyššího božského ducha v nás.

Nesmrtelnost lidské duše Ţ Reinkarnace (lat. znovuvtělení, převtělení; v buddhismu též znovuzrození) :
Každá osobní duše (Átmán) prochází mnoha znovuzrozeními do dalších životů (samsára) s převtělením - ať jako člověka, zvířete či rostliny - o tom rozhoduje karma.
"Tak, jako se člověk zbavuje starých obnošených šatů a obléká si nové, podobně duše uvězněná v těle se zbavuje starých těl a vstupuje do nových" (Bhagavatgíta).

Samsára (samsára = neustálé putování - mezi životy) :
Koloběh života, smrti a znovuzrození každého jedince ("karmický oběh"). Z koloběhu stále nových a nových životů (často naplněných strastmi) je možný únik cestou poznání, uvolnění všech pout a žádostí - je možno dosáhnout stavu vysvobození označovaným v hinduismu jako mókša, v buddhismu nirvána.

K a r m a (karma = čin) - zákon příčin a následků v tvorbě osudu :
Každý lidský čin kromě svého viditelného účinku vyvolává též neviditelné působení, které trvá dál, i když viditelný účinek již zmizel. Neomezuje se jen na současný život, ale přenáší se na následná zrození - rozhoduje jak o formě znovuzrození, tak o všech okolnostech života v budoucí existenci. Každým svým jednáním získávají bytosti určité zásluhy a viny, jejichž poměr dosažený za dobu života (příp. i minulých životů) určuje povahu a kvalitu příští existence bytosti, do níž se átmán převtělil. Hovoří se někdy o "karmickém dluhu", který pokud není splacen, vždy přivodí další a další převtělení. Takto pokračuje reinkarnace átmánu na své pouti do dalších forem bytí (samsára) - až do konečného vysvobození (mókša) z koloběhu životů v nirváně. Současná situace je tedy důsledkem chování v předešlých životech - je proto "zasloužená", ať je dobrá nebo špatná... Evoluce duše v lidských tělech může probíhat po mnoho vtělení, správný směr je intelektuální zdokonalování a osvojování mravních principů.

Fatalismus..?..
Cokoli se má člověku stát (jako karmický důsledek zákona příčiny a následku skutků ze svého nynějšího či předešlého života) v určitém čase, to ho jistě v ten den dostihne.
Podle některých koncepcí však osud člověka v daném pozemském životě není předurčen s definitivní platností. "Vrozený osud" z karmy předchozích životů může být výrazně změněn volbou životní cesty. Buď k dobrému - sebezdokonalováním v lásce a moudrosti, nebo i ke špatnému - sobectvím a ubližováním jiným bytostem...

Ahinsá (= neubližování, nenásilí)
Úcta ke všemu živému, základní morálně-náboženská zásada všech východních duchovních směrů - hinduismu, buddhismu, džinismu (kde je nejvíce akcentována).

D h a r m a (dharma = zákon, cesta) :
Nauka o cestě k univerzální pravdě a o způsobu života v souladu s božským zákonem, který vede k osvícení a osvobození.

J ó g a (jóga = spojení - spojení s absolutním bytím, Bohem, s pravou podstatou, s naší duší - átmánem)
Soubor nauk o metodách ovládání tělesných a duševních funkcí člověka s cílem dosažení vyšších duchovních stavů a oproštění se od ega a závislosti na hmotné existenci. Konečným cílem je trvalé ztotožnění s absolutním bytím a vědomím, dosažení osvícení a osvobození - mókša, nirvána. K dosažení těchto cílů vypracovala jóga několik technik:
Hatha jóga - jóga tělesných cvičení včetně cvičení dechu, které vitalizují organismus a napomáhají i duševnímu soustředění. Tento druh jógy je nejvíce rozšířen v euro-americkém teritoriu, kde se zdůrazňuje "praktická" stránka fyzického tréningu.
Džnajána jóga - jóga moudrosti, poznání, studia, meditace pro dosažení sebepoznání a osvícení.
Mantra jóga - soustředění se dosahuje opakováním manter, jejichž akustické vibrace napomáhají zklidnění mysli.
Karma jóga - dobrým dílem a nesobeckou službou jiným bytostem se očišťuje vědomí a duše člověka.
Bhakti jóga - oddaností a láskou k Bohu v některé jeho formě (Višnu, Šiva) či avatáru může být dosaženo osvícení.
Guru jóga - uctíváním již osvíceného Mistra (guru) dosahuje žák pod jeho vedením svého vlastního osvícení.
Šakti jóga - práce s energiemi člověka (tzv. šakti), čakrami, dráhami jimiž "energie" proudí (přírodověda je k tomu skeptická...).
Rádža jóga - cesta sebekázně, pevné vůle, askeze.
Jednotlivé metody jógy mají hodně společného a vzájemně se doplňují; jogíni je zpravidla kombinují.

M e d i t a c e (lat. meditatio = rozjímání) :
Meditace zahrnuje různé duchovní praktiky a způsoby vnitřního přemítání a soustředění za účelem dosažení změněného stavu vědomí a poznání z jiného úhlu pohledu. Meditace pomáhá navodit:
¨ Stav, kdy mysl je zbavená všech nepotřebných myšlenek.
¨ Soustředění mysli na konkrétní objekt.
¨ Změněný stav vědomí, psychické otevření se duchovním a náboženským představám.
¨ Intuitivní vhled do skutečné podstaty či do náboženské představy. Racionální mysl je utlumená a skutečnost vnímáme a poznáváme přímo (intuitivně, mimosmyslově, transcendentálně), bez "filtru" pojmového myšlení. Ve zklidněné mysli se intuitivní vhled objeví zcela spontánně: začíná odrážet věci takové jaké jsou. Vším prostupující vnitřní moudrost mysli poznává věci na základě toho, že je s nimi v jednotě.
Slovo meditace je latinského původu a je užíváno především evropskými a americkými autory píšícími o duchovních otázkách. V původních východních směrech se v tomto smyslu používá termínů samádhi (soustředění či duchovní extáze), dhjána (nehnuté spočinutí u jediného předmětu, pohroužení), bhávaná (buddhistická praxe kultivace mysli), nebo vipassaná (meditace "jasného vhledu") - viz níže.

Samádhi (samádhi = připevnění, ukotvení, pohroužení, soustředění mysli na jeden objekt) - duchovní extáze, vytržení
V hinduismu je samádhi nejvyšším stavem mysli, dosažení absolutní skutečnosti, "nadvědomého stavu", nejhlubší duchovní pohroužení, sjednocení átmanu s božstvem - Brahmou. Stav samádhi je většinou dočasnou zkušeností člověka; pokud je dosaženo trvalého stavu samádhi, jedná se již o konečné vysvobození - mókša, nirvána. V hinduistické mytologii je někdy zmiňován Samádhi - bůh vědění, ochránce mudrců a vzdělanců. O samádhi v buddhismu viz níže.

N i r v á n a (nirvána = vyhasnutí ohně) :
Konec hmotného života, osvobození z koloběhu reinkarnací (samsáry), spočinutí ve stavu věčného absolutního klidu, blaženosti, osvícení, vyhasnutí vášní a touhy, nenávisti, zaslepení, bolesti, strádání a strachu. Podle hinduismu toho jednotlivec dosáhne, když pozná, že že átman - jeho vnitřní "JÁ" - je totožné s Bráhmanem, absolutním jsoucnem - uvědomí si, že sám je "bohem".
Termín nirvána převládá v buddhismu; v zen-buddhismu se v podobném významu užívá též japonské slovo satori. V hinduistických náboženstvích se často používá názvu mókša (= ukončení - samsáry, koloběhu života). Nejvyšší stupeň osvobození v dokonalé lásce a moudrosti se někdy označuje jako mahánirvána.

M a n t r a (mantra = vysvobození mysli) :
Krátká formule - "svaté rčení" - které má obzvláštní božskou a magickou sílu a účinnost pro osvobození a osvícení. Kromě jednoslabičné mantry "óm" jsou používány i víceslovné mantry, jako je "óm mani padme húm" (óm, klenote v lotosu), "haré Krišna, haré Ráma, haré, haré ...", "Sarasvatí bhagavathí" (Sarasvati vznešená), "óm šrí Lakšmí nárájana" (óm šťastná Lakšmí spící na vodách), "óm namah Šiváji" (óm, sláva Šivovi), "džaja deví mátá namaha" (bohyně matko budiž pozdravena), .... Kromě vyslovovaných manter se při meditacích používají i mantry pronášené "mlčky v nitru" (adžapa - nevyslovená).

Nejpoužívanější mantrou je slabika "Óm" ("aum", "húm"), jež je pokládána za symbol nejvyšší bytosti (Brahma) a která při svém táhlém vyslovení či vyzpívání svou akustickou rezonancí napomáhá zklidnění mysli a navození vyšších stavů vědomí.

S ú t r a (sútra = vlákno, nit, provaz; též poučná řeč) :
Sbírka stručných filosofických a náboženských poučných výroků. Tato stručná koncentrovaná tvrzení, mající často povahu aforismů, bývají doprovázena obsáhlejším komentářem a výkladem.

G u r u (guru = plný, těžký - naplněný poznáním) :
Duchovní učitel a mistr na cestě osvícení. Významní guruové místo svých původních jmen přijímali jména duchovní, odvozená od jmen hinduistických bohů či jejich avatárů. Např. Rámakrišna, Brahmananda. Součástí těchto jmen bývají i duchovní tituly či atributy - např. Svámí (ten, kdo ovládá svou mysl), Šrí (pán), Mahátma (velký duch), Satja (pravdivý), Maháriši (velký mudrc).

Ášram (= stan, obydlí - kde žijí učedníci)
Pod vedením mistra - guru - zde studují a meditují s cílem dosáhnout pravého poznání a osvícení.

A v a t á r (avatára = ten, kdo sestoupí - sestoupí z duchovního do hmotného světa) :
Božský mistr (více než guru), vtělení určitého boha, nejčastěji Višny, který sestoupí na svět aby přinesl lidem vyšší poznání, napravil vše špatné a zjednal pořádek a lásku. Podle hinduistického učení posílá Bůh v určitých obdobích dějin na zem určitého člověka, vtěluje se do něho a on je pak plný dobroty, lásky a zázračných schopností.
Např. Krišna byl osmým avatárem Višny, za jeho devátého avatára je někdy považován Buddha. Je předpovězen i 10.Višnův avatár Kalkí, který přijede na bílém koni a ohlásí konec současné éry (kaljugy); v tomto kataklyzmatickém období bude všepohlcující oheň vystřídán deštěm, celý vesmír se přemění na nekonečnou vodní hladinu - "oceán příčin a možností", na nějž ulehne Višnu ke svému spánku, v němž vytvoří nový Vesmír a skrze Brahmu začne cyklus stvoření znovu pod dohleden Višny-ochránce - viz obrázek "Indická legenda o stvoření světa" v kapitole 5. "Kosmický Bůh".
Avatárové se mohou i "řetězit" - např. významný indický guru Sáji Bába (¶1926) byl považován za Krišnova avatára. Někteří vyznavači hnutí Haré Krišna ztotožňují Krista s Krišnou, přičemž argumentují i podobností jmen. Podobný význam jako "avatár" má v křesťanské terminologii "mesiáš" (Kristus), v buddhistické "bódhisattva".

O hinduismu viz též: "Indická klasická hudba"

B U D D H I S M U S - probuzení a osvícení (bez Boha)

Zakladatel:
Siddhártama Gautama (623 - 560 př.n.l.)
otec: král Šuddjódama , matka: královna Marhámája

Cesta od Gautamy k Buddhovi :
Setkání s utrpením ® Gautama se vzdal svého majetku a postavení ® odmítnutí extrémů v hinduismu ® nalezení cesty ke stavu dokonalého pokoje a osvícení, osvobození od touhy a utrpení ® dosažení NIRVÁNY Ţ Gautama se stal Buddhou.

Podle legendy dosáhl Gautama svého dokonalého osvícení při meditaci pod fíkovým stromem Bódhi na břehu řeky Nairaidžany.

Čtyři základní články Buddhova poznání - "čtyři ušlechtilé pravdy":
1.Život obsahuje utrpení. 2.Utrpení je způsobeno dychtěním po požitku a prospěchu. 3.Utrpení může být překonáno odstraněním žádostivosti. 4.Chtivost může být odstraněna poutí po cestě osmi ponaučení.
Tato cesta k odstranění chtivosti a tím i utrpení - cesta k osvícení - ušlechtilá "osmidílná cesta" zahrnuje :
1.Správnou znalost, chápání, názor. 2.Správné myšlení, úmysly, rozhodnutí. 3.Správnou a pravdivou řeč. 4.Správné jednání a chování (vystříhat se zvláště vraždění, krádeží, sobectví, ubližování). 5.Správný způsob života, který by nikomu nezpůsoboval příkoří. 6.Správné snažení a úsilí. 7.Správné uvědomění, pozornost, všímání. 8.Správné soustředění, rozjímání.
Důsledným uskutečňováním těchto zásad jsme na cestě k dosažení osvícení a nirvány.

Buddhismus učí :
¨ Dokonalé dobrotě a moudrosti - bez osobního Boha
¨ Nejvyššímu poznání - bez Božího zjevení "pravdy"
¨ Možnosti vykoupení a spásy - bez vnějšího vykupitele (každý je "svým vlastním spasitelem")

Jednota, soucit a láska ke všem tvorům - mantra "Šťastní ať jsou všichni tvorové!"
První a nejvyšší zákon: N E U B L I Ž O V Á N Í
V tomto se buddhismus shoduje s džinismem - náboženstvím které se v severní Indii rovněž vyvinulo z védských tradic (viz níže).

Meditace v buddhismu - bhávaná :
Obecný termín meditace (popsaný shora v pasáži o hinduismu) v buddhismu představuje především "kultivaci mysli" (bhávaná) - kultivace k moudrosti a soucitu, k uvědomění si jednoty všech věcí, bytostí a událostí. Zahrnuje zpravidla dva aspekty:
¨ Uklidnění mysli a její soustředění na určitou skutečnost (samatha).
¨ Dosažení intuitivního vhledu (vipassaná) do pravé podstaty skutečnosti a tím i dosažení moudrosti.

Samádhi (samádhi = připevnění, ukotvení, soustředění mysli na jeden objekt) - jasný a pokojný stav mysli
V buddhismu představuje samádhi kultivaci mysli, její uklidnění, soustředění a zaostření na pravou podobu skutečnosti. Děje se tak většinou formou meditace. Význam samádhi v buddhismu není tak vyhraněný jako v hinduismu.

Hlavní ideál buddhismu: Dosáhnout osvícení a pomoci všem bytostem
Bódhisattva (bódhi = probuzení, satta = oddaný)
Člověk, který sám dosáhl nejvyššího osvícení, ale z lásky a soucítění s bližními se vzdá osobní nirvány a zůstává na světě, aby pomohl k osvícení a k nirváně ostatním - sám sebe až jako poslední.

Buddhismus ve své podstatě není náboženství, nýbrž filosofický postoj k životu a ke světu.

Malý buddhistický klášter jižního typu

Buddha sám sebe nepovažoval za spasitele, neboť tvrdil:
"Budhové pouze ukazují cestu. K osvícení a ke spáse se každý musí propracovat svojí pílí"

Historický vývoj:
Inkulturace, liturgičnost, chrámy, oběti ... ® uctívání Buddhy jako Boha. Lidé chtějí něco uctívat ...

Tři základní školy (cesty) buddhismu:
¨ Hínajána (Menší vůz)
- získávání moudrosti a osvícení mniškým životem, odříkáním, studiem v klášteře; zahrnuje se zde též Théraváda (Cesta starších). Je to škola "kozervativní", usiluje se zde jen o své vlastní osvícení.
¨ Mahájána (Větší vůz)
- cesta osvícení je pro každého, nejen pro ty kteří se vzdají světa. Buddhova povaha je v nás všech, k osvícení není třeba tvrdá sebekázeň a askeze, ale rozjímání a soucit se vším živým; tuto školu lze označit jako "liberální". Mahajána vyzdvihuje ideál bódhisattvy - člověka, který poté, co sám dosáhne dokonalého osvícení, vzdá se své vlastní nirvány a usiluje o osvobození a osvícení i dalších bytostí.
¨ Vadžrajána (Tantrický buddhismus)
- nejvyšší učení je obsaženo v tzv. tantrách, posvátných textech (tantra = tkanivo, osnova, látka - utkaná z nejvyšší moudrosti; též poučka, spis). Tantrické texty údajně vznikly z dialogů mezi Šivou a Párvatí (viz též "Tibetská hudba"). Klíčovou úlohu zde má zasvěcený učitel, který iniciuje žáky a uvádí je na pravou cestu k osvícení. Vedle obecných buddhistických zásad se zde klade důraz na recitaci manter a magických textů k vzývání božstev a okultních sil, práci s "energiemi" (se "sugescí", z dnešního pohledu), řadu rituálů. Rozeznává se tantrismus pravé ruky, soustřeďující se na mužská božstva a tantrismus levé ruky - uctívání bohyň (které podle tradice stávaly po levé ruce mužských bohů). Cílem těchto praktik je dosáhnout až k podvědomí a využít duchovní a magické síly, které jsou zde skryty. Tento směr, částečně ovlivněný hinduismem, se rozšířil v Tibetu kde přetrval dosud, zatímco v samotné Indii kolem r.1000 prakticky zanikl.

Buddhismus v Číně a Japonsku
Čchan = Zen - škola meditačního pohroužení v (mahájánovém) buddhismu.
Podle tradice přinesl buddhismus do Číny indický mnich Bódhidharma v 5.-6.stol., který se usadil v klášteře Šao-lin.
Čchan je specificky čínská odnož buddhismu, ovlivněná taoismem.

Do Japonska přišel buddhismus z Číny v 6.století ve formě buddhistického směru čchan, částečně obohacený prvky taoismu. V Japonsku zdomácněl jako zen-buddhismus, brzy převládl nad původním domácím šintoismem, který však nevytlačil, ale s nímž těsně koexistoval po celá staletí až dodnes. Buddhistické učení se stalo jedním ze zásadních faktorů formujících japonskou kulturu.

S a t o r i (jap. = poznání, osvícení, probuzení; též vhled do jednoty); čínsky Wu
Směr Rinzai (Lin-chi) - cvičení koan - paradoxní, racionálně neřešitelná hádanka, která může (ale nemusí!) napomoci v příslušném kontextu k osvícení (satori) náhlým zábleskem mysli.
Směr Sótó (Ts´ao-tung) - zazen (mlčenlivá meditace v sedě či v dřepu) - postupné dosažení osvícení (satori).

Koexistence s šintoismem v Japonsku

Šintó = cesta bohů (kami) Šintoismus - je původní japonské náboženství pocházející z období před přijetím buddhismu. Je založeno na polyteismu - uctívání četných přítodních bohů a animismu - uctívání duchů předků. Šintoisté věří, že tato božstva (kami) mohou dočasně pobývat v určitých předmětech uctívání - např. stromy, kameny, hory (především posvátná hora Fudži), posvátné předměty - a jejich přízeň lze získat pomocí rituálů. Státní šintoismus - císař je potomkem či představitelem božstva a náleží mu povinná úcta.

W a b i (jap. wabiši = osamění, ztráta, chudoba) - duch kultivované chudoby, prostoty, neokázalosti
Wabi je filosoficko-estetické pojetí spjaté se zenovým buddhismem. Jedná se o dobrovolnou a ušlechtilou prostotu a chudobu, s níž se člověk vnitřně ztotožní, v radosti a pocitu vyrovnané melancholie nad nezadržitelným během života. Je to hledání krásy a dobroty v prostých věcech, hledání "pod povrchem" věcí, hledání bohatství v chudobě, krásy v prostotě a jednoduchosti. Wabi je též uskutečňování sebekázně a pohled na život z jiného úhlu. Z hlediska wabi jsou si všichni lidé rovni.
Poněkud příbuzný význam má další japonský estetický pojem S a b i - sešlost, vyzrálost, omšelost; krása a oduševněnost získaná věkem a nánosem času; "patina". Kombinace pojetí wabi-sabi našla své krásné uplatnění v japonském čajovém obřadu čadó, v japonské keramice a v umění japonských zahrad (viz "Japonská hudba", "Japonská zahrada").

Tibetský buddhismus (lámaismus) :
Tantrická odrůda buddhismu. K osvícení vede dlouhé odříkávání manter a motliteb (včetně používání modlících mlýnků, praporků či kuliček), užívání rituálů a pod., pod vedením lámů (mnišských učitelů a vůdců).

D Ž N I S M U S - neubližování a nenásilí vůči všemu živému

Zakladatel: Vardhamana Mahavíra (původní jméno Vardhamána, ¶540 př.n.l., V486 př.n.l. v Biháru)
Podobně jako Budddha pocházel z bohatého rodu, ale odmítl postavení váženého bráhmána a vydal se cestou prostého učitele.
Džinismus (název se odvozuje od sanskrt. džina = vítěz - nad karmou)
učí, že vesmír je věčný bez počátku a konce, je nestvořený (neexistuje žádný tvůrce). Vesmír prochází nekonečným počtem kosmických cyklů, vzestupů a poklesů, během nichž i lidstvo dosahuje rozvoje a úpadku. Lidské individuum se skládá z duše, která je původně připoutána k tělu. Osvobozením duše od hmoty lze dosáhnout stavu věčné, blažené a vševědoucí naplněnosti - nirvány.
Duše je poutána "karmickou hmotou" jako důsledek nesprávného konání. Sobecké a kruté činy duši znečisťují a spoutávají, naopak skutky laskavé, ohleduplné a nepreferující vlastní "já" pomáhají duši opět se očistit a osvobodit od hmoty. Základním příkazem je ahinsá - neubližování a nenásilí ničemu živému. Nejhorším činem je zabít živou bytost - džinisté jsou zásadně vegetariány. Džinističtí mnichové často nosí roušku přes ústa, aby nemohli spolknout a tak zahubit sebedrobnější hmyz. Základem přísného slibu těchto mnichů je zřeknutí se zabíjení, krádeží, lhaní, sexuálních činností, hmotného majetku.

T A O I S M U S - hledání božského zákona řídícího vesmír a harmonické cesty lidského života

T a o - cesta, stezka; přeneseně: princip, podstata, prozřetelnost

Harmonie a řád v přírodě a vesmíru: projev taa - božské vůle či zákona pronikajícího a řídícího Vesmír.

Zakladatel taoismu: Lao-c´ (starý mistr) (6.stol. př.nl.) Kniha "Tao-te-ťing" ("Kniha o cestě a ctnosti")

Nejvýznamnější pokračovatel :
Čuang-c´ (mistr Čuang, původním jménem Čuang Čou, cca 369-286 př.n.l., oblast Meng)

Koncepce " J i n " a " J a n g " - jednota a boj protikladných sil (temná-světlá, záporná-kladná, mužská-ženská, země-nebe, ....)

Nejvyšší cíl taoismu:
Najít tao, nechat vnější svět "za sebou" a splynout s přídou a veškerým bytím.

Taoistický ideál harmonického poklidného života v souladu s přírodou je uplatněn na mnohých obrazech tradiční čínské krajinomalby s typickou symbolikou: mlhavými horami, bizarními stromy, klidnými vodami jezera a mudrci žijícími a meditujícími v ústraní.

Meditace v taoismu :
Obecný termín meditace (popsaný shora v pasáži o hinduismu) se v taoismu soustřeďuje především na meditaci "jasného vhledu" (vipassaná) - intuitivního vhledu do pravé podstaty skutečnosti a tím i dosažení tao.
Racionální mysl je utlumená a skutečnost vnímáme a poznáváme přímo (intuitivně, mimosmyslově, transcendentálně), bez "filtru" pojmového myšlení. Ve zklidněné mysli se intuitivní vhled objeví zcela spontánně: začíná odrážet věci takové jaké jsou. Vším prostupující vnitřní moudrost mysli poznává věci na základě toho, že je s nimi v jednotě - v jednotě s tao.

"Vstupem do čistoty meditace člověk dosáhne všepronikajícího nazírání, které mu umožňuje uvědomit si absolutní jednotu vesmíru". (Lao-c´)

Přesah taoismu
I když taoismus je specificky čínský duchovní směr, docházelo od zhruba 6.stol. k určité "fúzi" myšlenek domácího taoismu a z Indie přicházejícího buddhismu. Na základě toho vznikl v Číně buddhistický směr čchan, jehož japonská odnož je známá pod názvem zen-buddhismus.

Konfucionismus - správná cesta lidského života a fungování společnosti

Zakladatel: Kchung-fu-c´ (mistr Kchung) - latinsky Konfucius (551-479 př.n.l.)

Morální přirozenost člověka
Všichni lidé mají (více či méně) vyvinutý smysl pro dobro a zlo. Jsou si přirozeně rovni (navzdory sociálním rozdílům), mají usilovat o dokonalost.

Dodržováním "Li" a "Žen" jsme na nebeské cestě - uskutečňujeme Tao.
Konfucionismus lze považovat za "taoismus transformovaný do praktického života a správy společnosti".

Rozdíl oproti taoismu: Tao je třeba uskutečňovat aktivně !

"Když se všichni snaží žít podle Li a Žen, všechno je v pořádku v osobním životě, v rodině, ve státě i ve světě". (Konfucius)

O kulturních souvislostech východních filosofických směrů viz též hudba: "Čínská" , "Japonská" , "Tibetská" .

Duchovní nauky a náboženství v moderním světě
- dialog a propojování kultur a duchovních směrů -

K tomuto tématu zde uvedeme jen pár neúplných postřehů a poznámek - spíše jako náměty k přemítání a diskusi.

Konec feudalismu v Evropě
Křesťanská církev ztrácí moc a monopolní postavení jako instituce poskytující feudální diktatuře ideologickou záštitu. Přispělo to však k její duchovní obrodě a postupnému ústupu od dogmatismu.
® Náboženská svoboda, sekularizace a ateizace společnosti.
Osvícenství, náboženský relativismus:
Všechna náboženství a duchovní směry - jsou-li oproštěny od dogmatismu - jsou v zásadě rovnocenné. Náboženství již není nezbytné, může být nahrazeno osvíceným a oduševnělým ateismem či panteismem.

Strom víry a náboženství Víra či náboženství je jako strom s mnoha větvemi. Kmen tohoto stromu - univerzální duchovní princip - je zakořeněn hluboko v lidské psychice. Z tohoto univerzálního duchovního principu vyrůstají jednotlivé církve, sekty, denominace - větve stromu, které jsou v zásadě rovnocenné. "Všechny cesty jsou pravé!", hlásal známý indický guru Sáji Bába. Víme však, že u stromu vedle větví zdravých, vitálních, plodonosných, jsou některé větve suché, nemocné či napadené škůdci; takové větve nejen že nenesou ovoce, ale mohou ohrozit zdárný růst celého stromu. Těmto suchým či napadeným větvím se podobají některé církve a sekty, v nichž převládl dogmatismus, neupřímnost, fundamentalismus a zneužívání náboženského cítění pro materiální a mocenské cíle jednotlivců či skupin, na úkor ostatních lidí ...

Dialog a propojování kultur a duchovních směrů
Jednotlivé kultury, duchovní a filosofické směry by se již neměly nepřátelsky potírat, nýbrž spolu komunikovat a vzájemně se obohacovat tím nejlepším, k čemu došly.

Rozšíření východní spirituality v euro-americkém světě
Rozvoj demokracie a hlavně masových komunikačních prostředků stimuloval od konce 19.stol. vznik řady duchovních proudů a sekt, jejichž zakladatelé chtěli buď sami sebe "zviditelnit" (tak to často bývá v případě sekt), nebo považovali za užitečné propagovat myšlenky, které by ostatním lidem pomohly k "osvícení a spáse". Soustředíme-li se na směry vycházející z východní spirituality, můžeme obecně říci, že jóga, (zen)buddhismus, taoismus či učení guruů (Krišna, Sájí Bába, ..) jsou určitou protiváhou bezduchého konzumního způsobu života západní společnosti, ovládaného honbou za úspěchem a kapitálem. Z řady novějších duchovních a náboženských směrů se zde stručně zmíníme o třech, které vycházejí z tradiční východní spirituality a mají co říci ke vztahu člověka, přírody a vesmíru, jakož i k etickým otázkám našeho směřování.

Bahá´i
Toto náboženské učení pochází z islámského prostředí, avšak oprostilo se od veškerého dogmatismu. Počáteční impuls pro vznik tohoto náboženské hnutí spadá do r.1844, kdy člen muslimské sekty šajchí Mulla Husajn se v iránském Širázu setkal se Sajjid Alí-Muhammadem, kterého považoval za božího posla - jménem Báb (brána). Když byl Báb v r.1850 v Tabrízu zastřelen, jeho učedník Mirza Husajn Alí, který již předtím přijal nové jméno Bahá´ulláh (moc a sláva Boha) se prohlásil za zaslíbeného Božího posla a začal vyučovat novým náboženským myšlenkám:
Jednota Boha - Bůh je jediný pro celý svět; Jednota náboženství - všechna náboženství pocházejí původně od Boha, Bůh je zjevil prostřednictvím svých poslů, bahá´ismus je sjednocuje; Rovnost - všechny rasové, národnostní a náboženské předsudky jsou zhoubné, je třeba je zavrhnout. Muž a žena jsou si rovni, jsou to dvě "křídla" lidstva, umožňující "vzlétnout k nebesům"; Možnost vzdělání - všichni (zvláště všechny děti) mají mít stejnou možnost získat vzdělání; Jednota vědy a víry - náboženství a věda jsou dvě stránky pravdy a neměly by si odporovat; Sjednocení světa - volení zástupci z každé země by měli vytvořit "světový parlament" k nastolení míru. V zájmu dorozumění by měl být vytvořen "světový jazyk", kterému by se, vedle svého mateřského jazyka, každé dítě vyučovalo ve škole.
Nástupcem Bahá´ulláha se stal jeho syn Abdul Bahá, který se významně zasloužil o organizaci a rozšíření bahá´ismu. Toto učení je jedno nejčistších a nejtolerantnějších náboženství. Jeho stoupenci vyznávají především vysoké morální hodnoty srovnatelné s buddhismem - nikomu neubližují a nepomlouvají, nehrají hazardní hry, neužívají drogy a alkohol, manželství považují za celoživotní spojení (ve fyzickém i duchovním smyslu).

Haré Krišna
Toto hnutí, vycházející z hinduistických védských tradic, založil indický guru A.C. Bhaktivédanta Svámi Prabhúpáda, původním jménem Abhaj Čaran De (¶ r.1896 v Kalkatě, V r.1977 v USA), kterého jeho guru v Indii vyzval, aby poselství víry šířil v Americe. Svou misi na Západě započal v r.1965, kde začal vyučovat nejprve tradiční hinduistické náboženské texty, které dále upravoval a transformoval tak, aby oslovovaly především západní intelektuály, zklamané konzumním způsobem života. Se svými spolupracovníky napsal řadu knih, které stoupenci hnutí distribuují po celém světě.
Základní články víry vycházejí z tradičních védských textů hinduismu a též z "božsky inspirovaných" legend a eposů - Rámajáma a Mahábhárata; jsou zde tedy zachovány základní hinduitické představy o duši-átmánu, karmě, reinkarnaci (zmíněné výše v pasáži "Hinduismus"). Klíčovou úlohu v učení Haré Krišna hraje část Mahábháraty zvaná Bhagavatgíta (píseň o vznešenosti), kde bůh Krišna, vystupující v symbolické úloze vozataje, v dialogu s Ardžunou (z rodu Panduovců) káže nesobecké činy a oddanost božskému principu v jednotě átmánem. Charakteristickým znakem tohoto směru (který jej tak trochu řadí mezi sekty) je absolutizace Krišny *): Kršna je nejvyšší Bůh, Pán, Absolutní Pravda. Má mnoho podob (jednou z nich byl i Ježíš Kristus). O Bibli a Koránu tvrdí, že rovněž vycházejí z védských textů, avšak jejich význam byl v průběhu staletí zkreslen různými překlady a interpretacemi.
*) Liší se tím od obvyklého hinduistického pojetí, v němž Krišna je jedním z avatárů Višny...
Ortodoxní stoupenci Krišnovi, odění v rouchách šafránové barvy, žijí v ášramech, kde pod vedením duchovního vůdce (guru) odříkávají mantry*), studují především Bhagavatgítu, starají se o sochy hinduistických božstev (tyto sochy jsou považovány za Krišnovo vtělení), dodržují přísnou askezi zahrnující čistotu (umývání), vegetariánství, práci, šíření víry...
*) Je to především mahamantra "Haré Krišna, Haré Krišna, Krišna Krišna, Haré Haré. Haré Ráma, Haré Ráma, Haré Haré....".

Transcendentální meditace - TM
Toto nejnovější duchovní hnutí, vycházející rovněž z hinduistických védských tradic, založil indický guru Maháriši Mahéš Jógi (Mahářiši = velký mudrc, Mahéš - původní příjmení, Jógi = praktikující jógu, který dosáhl jednoty s Bohem, transcendentnem); původním jménem Mahéš Prasad Varma (¶ r.1917 v Džabalpúru v Madha Pradéš v severní Indii). Na základě spolupráce se svým guru Svámím Brahmánandou Sarasvatím, zvaným guru Dev, vypracoval Mahéš Jógi způsob meditace, který by byl přístupný pro každého. V r.1956 přesídlil Mahariši do USA a pak do Velké Británie. Jeho hnutí se tehdy nazývalo Hnutí za duchovní obnovu, později bylo přejmenováno na Vědu o tvořivé inteligenci. V Londýně jeho popularitu vyzvedlo seznámení se členy hudební skupiny Beatles.
Základem transcendentální meditace je vyslovování mantry - tajného slovního spojení nebo slabiky, po dobu 20 minut ráno a večer. Svou mantru (obsahující jména hinduistických bohů a guruů) každý stoupenec dostane individuálně během iniciační slavnosti zvané púdža, která probíhá v sanskrtu. Pravidelné meditace mají dospět ke zdroji myšlenek, k rozvíjení latentního tvořivého potenciálu - "tvořivé inteligenci", k čistému vědomí, osvícení a dokonce k získání nadpřirozených schopností levitace - umění vznášet se navzdory gravitaci, tzv. technika TM sidhi (není známo, zda se to již někomu podařilo..?.. - předváděné "poskakování v tureckém sedu" je úctyhodný gymnastický výkon, ke skutečné levitaci má však daleko).
Jednou z "teorií" TM je tzv. Maharishiho efekt, podle něhož TM působí nejen na praktikující osoby, ale "na dálku" i na ostatní osoby v širokém okolí, což vede k údajnému zvýšení duchovní úrovně a snížení kriminality, dopravních nehod a dalších negativních jevů...
Duchovní učení transcendentální meditace je zvláště zajímavé z našeho přírodovědně-filosofického hlediska. Původní přírodovědné vzdělání zakladatele Maharišiho (studoval fyziku na universitě v Alláhabádu) jej vedlo k tomu, že se svými spolupracovníky se snažili nalézt souvislosti mezi starými védskými náboženskými texty a moderními fyzikálními teoriemi. Zdánlivých i skutečných analogií se jistě dá najít celá řada, především duchovní snaha po jednotném pojetí jsoucna je docela koherentní se současnými unitarizačními koncepcemi vědy. Maháriši a jeho spolupracovníci však jdou ještě dál: na základě podobnosti mezi znaky obsaženými ve védách a matematickými symboly obsaženými ve vzorcích moderních fyzikálních teorií, především unitárních teoriích pole, se snaží tvrdit, že pravé fyzikální poznání bylo obsaženo již v božsky inspirovaných védách. Prohlašují, že všechny přírodní a společenské vědy, zákony a události lze formulovat pomocí matematických vzorců, že vytvořili védskou vědu a technologii unitární teorie pole umožňující dokonale ovládat přírodu. Tvrdí, že transcendentální meditace není náboženství ani filosofie, ale "přirozená a vědecky ověřená technika". Takto absolutně pojatá koncepce TM je nepochybně mylná - z náhodné podobnosti náhodně vzniklých znaků starobylých duchovních textů (jakkoli moudrých a hodnotných na svou dobu) a stejně náhodně vzniklých matematických symbolů používaných v rovnicích vyjadřujících fyzikální zákony, rozhodně nelze vyvozovat takové dalekosáhlé soudy! TM není vědou, ale náboženským směrem.
Přesto však transcendentální meditace může pomoci některým lidem dosáhnout komplexního rozvoje osobnosti, duchovní seberealizace a zušlechtění morálních zásad a přitom neztratit zájem o praktický denní život.

Další novější duchovní směry
Vedle zmíněných tří duchovních směrů se vyskytuje větší množství různých učení a sekt, většinou kolem guruů vycházejících (aspoň částečně) z hinduistických koncepcí. Jmenovat můžeme např.:
Svámí Vivekananda (původním jménem Naréndranáth Datta, ¶1863, V1902, žák Rámakrišny)
- indický guru propagující reformovaný hinduismus především na Západě a v USA. Vycházel z hinduismu jako z "matky všech náboženství", avšak myšlenky védanty a jógy, především karmajógy, syntetizoval s některými koncepcemi evropské filosofie. Hlásal duchovní jednotu všech náboženství, "světové náboženství" - "vesmírné evangelium" a pokrokové názory na vývoj společnosti - budoucnost patří "vládě dělníků".
Poselství sv. Grálu (zakladatel Abd-Ru-Shin ¶1875, V1941, který se prohlásil za mesiáše)
- je svéráznou kombinací západního a východního pojetí. Svět rozděluje na "hrubohmotný" a "jemněhmotný"*) - duchovní. Na hranici božské úrovně stojí symbolický hrad Grálu, v němž je uchovávána miska či kalich, do níž byla zachycena krev ukřižovaného Krista - vlastní sv. grál. Cesta od hrubohmotnosti do duchovní úrovně se děje formou karmy a reinkarnací, podobně jako v hinduismu.
*) Kolem této "hrubo" a "jemno"-hmotnosti se vyskytly některé spekulace snažící se o chybné (pseudo)fyzikální zobecnění...
Mahátma Gándí (původním jménem Mohándás Kramčand Gándhí, ¶1869, V1948)
- významný indický myslitel vycházející z hinduismu a akcentující ahinsá - nenásilí a neubližování. Rozhodujícím způsobem se zasloužil o osvobození Indie z koloniální nadvlády a o vytvoření samostatné Indické federativní republiky v r.1947. Usiloval o pokrokové reformy, zrušení zastaralých společenských předsudků, především kastovního systému. Osvíceným pokračovatelem Gándího byl Džaváharlál Néhrú (¶1889, V1964), který se rovněž snažil o modernizaci společenských poměrů v Indii *) a v podmínkách rozděleného světa o mírovou spolupráci všech zemí bez ohledu na politické zřízení - koncepce "Pančašíla" (sanskrt. = pět principů).
*) Přes významné dílčí úspěchy se však, na rozdíl od sousední Číny, nepodařilo Indii uvést na cestu harmonického rozvoje a prosperity, nepodařilo se odstranit propastné sociální rozdíly a katastrofální bídu velké části obyvatel. Nepodařilo se (opět na rozdíl od Číny) omezit populační explozi neproduktivních lidí, odsouzených k zaostalosti, utrpení, nemocem a bídě hraničící s hladomorem...
Osho (indický guru Bhagwan Sri Rajneesh, původním jménem Mohan Chandra Rajneesh, ¶1931, V1990)
- učení vycházející z hinduismu a spojující východní meditační techniky s prvky psychoterapie, včetně uvolňování emocí a sexuálního uspokojení (tvrdil např. že "orgasmus je samadhi"...). Rozvinul metodu "dynamické meditace".
Jóga v denním životě (zakladatel indický guru Paramhansa svámí Mahéšvaránanda, ¶1946, zvaný též Svámidží)
- vychází z učení véd, upanišad a především z dobře propracovaného systému praktikování jógy - kombinování všech způsobů jógy zmíněných výše v části "Hinduismus". Je to tolerantní systém vhodný pro lidi dnešní doby v západních teritoriích.
Sri Chinmoy (indický guru původním jménem Chinmoy Kumar Ghose, ¶1931)
- učení "integrální jógy" spojující hinduistické duchovní techniky s uměním a sportem. Pozoruhodné jsou aktivity Sri Chinmoye v oblasti prosazování míru ve světě.
Satja Sáji Bába (indický guru původním jménem Sathyanarayana Raju, ¶1927, prohlásil se za Krišnova avatára)
- hinduistické učení kombinované s psychologií, kde však zastává názory často protichůdné nynější zdeformované západní psychiatrii. Hlásá ovládání emocí a pudů, přísné potlačování zlosti a agrese. V náboženských otázkách prosazuje toleranci a rovnocennost různých duchovních cest, církví a denominací - všechna náboženství jsou různé cesty k jedinému cíli. Sáji Bába se proslavil m.j. uměním "materializovat předměty" (nezávislými pozorovateli je to však považováno za běžné eskamotérské triky).
New Age (angl.= nový věk)
- je "postmoderní" hnutí snažící se najít alternativy k téměř všemu dosavadnímu stylu života, kultuře a vědění. V humanitních oblastech může přinášet nové inspirující pohledy (zajímavá je hudba new age), v oblasti vědy, zvláště věd přírodních, se však často uchyluje k chybným a pseudovědeckým koncepcím (psychotronika, homeopatie, aura, alchymie, ufologie a pod.). V duchu postmodernismu se často nerozlišuje mezi ověřenými a fungujícími poznatky, zákonitostmi a teoriemi (za nimiž je práce celých generací badatelů) a mezi pouhými názory a planými spekulacemi (nepodloženými ničím jiným než fantazií nebo přáním nekompetentních autorů).

Přednosti a úskalí současných duchovních směrů
Propojování východních a západních duchovních směrů - pokud je myšleno upřímně - vede k výraznému obohacení vnitřního života.
A v š a k :
Ani této oblasti se nevyhýbá určitá módnost a komercializace - v příkrém rozporu s "duchem východní moudrosti". Vede-li sebeusilovnější studium a meditace k tomu, že přestaneme vidět potřeby a utrpení ostatních tvorů, pak tato clona sobectví nám uzavře bránu k pravému osvícení, natož k dosažení "nirvány".
Jak věřit v osvícení např. bohatých podnikatelů, bankéřů či managerů, kteří odjíždějí do ášramů v Indii aby načerpali energii a "duchovní síly" k ještě úspěšnějšímu vydělávání peněz a ovládání svých podřízených?

Póza a modlářství × versus × skutečná duchovnost

Pokud se v duchu své víry či duchovního směru který vyznáváme nesnažíme žít, jedná se jen o pózu a pokrytectví, které nepřinese žádný pravý užitek ani nám, ani našim bližním!
Toto platí pro všechna vyznání, včetně křesťanství: často se u nás setkáváme s "věřícími", kteří dělají hanebné věci, jdou se pomodlit a vyzpovídat a myslí si, že jsou opět "čistí" aniž se snažili napravit důsledky svých křivd bližním - a mohou páchat zlo dál, až do další zpovědi...
Skutečná duchovnost nevzniká slepou vírou, odříkáváním modliteb či manter, prováděním náboženských rituálů, dechovými a jinými cvičeními jógy, ani žádnými jinými pohyby či manipulacemi - toto vše může (ale nemusí) naší duchovnosti pouze napomoci. Skutečnou duchovnost dotváří až naše snaha po zušlechťování vztahů s lidmi i s ostatní přírodou, soucítění, láska, poctivost, milosrdenství, ochota pomáhat bližním, práce pro dobrou věc. Pak se celý náš život může stát jedinou meditací - neustálou, uvědomělou či podvědomou, moudrou a radostnou pozorností při každé naší činnosti...

Vojtěch Ullmann