T Á T O V Y    P Ř Í H O D Y

Vyprávění svého otce Františka Ullmanna (*1901), zahradníka v Konici,
zkráceně zapsal Vojtěch Ullmann v r.1967

Jak jsem střelil v noci zajíce
Vyšel jsem jednou v zimě pozdě večer podívat se ven. Dívám se ze dvora směrem k lesu a v tom vidím, jak po zadní hrázi běží zajíc, zastavuje se u nahnuté jabloně, vybíhá po kmenu nahoru do koruny a začíná ožírat kůru. Rychle jsem skočil domů pro flintu.
Mrzlo, měsíček svítil, bylo světlo jako ve dne. Opřel jsem hlaveň mezi tyčkami plotu, pěkně si namířil a prásk ho! Bylo to dobrých 150 metrů, ale zajíc spadl jako hruška a skutálel se po svahu hráze dolů. Kulka ještě narazila do zmrzlého břehu a vyrazila spršku hlíny na sníh.
A vtom, sákra, po silnici z poza "hrázek" vyšel vrchní četník Miler. Zastavil se, rozhlíží se. Já jsem se přikrčil za plotem a čekal, co bude. Když jsem střílel, tak byl právě za "hrázkama", takže se mu ta rána jaksi rozplynula a on nevěděl odkud to vyšlo. Chvíli stál a rozhlížel se, pak se schoval za silný kmen hrušky (u hrázek byla tehdy taková silná hruška) a čekal. Zajíce a vyraženou hlínu neviděl. Čekal za stromem asi půl hodiny, ale až promrzl, tak šel pomalu po silnici nahoru.
Já už jsem byl také prokřehlý, a tak jsem se skrčený, aby mně neviděl, šinul domů. A hned k oknu abych viděl, jestli četník jde pryč. Ale on, potvora, u "porážky" vlezl za habří (rostlo tam tehdy husté habří) a ještě dobře hodinu tam číhal. No ale jak se nic nedělo, tak pomalu šel ke Konici. Já jsem ještě chvíli počkal a pak jsem šel pro toho zajíce.
Ale mohl jsem tam zahynout! Pod hrází, kam spadl zajíc, byl totiž nafoukán hluboký závěj. Já jsem tam zapadl a myslel jsem, že se odtud nedostanu. Doma všichni spali, nikdo nic nevěděl. Pak se mi ale přece jen podařilo vyškrábat se ven. Zaházel jsem sněhem tu vyraženou hlínu a se zajícem šel domů.

Jak jsme šli do panské zahrady na ořechy
V panské zahradě bylo za našich školních let mnoho velkých ořechových stromů, hlavně kolem potoka. Jak potom zralé ořechy padaly, voda je brala a nesla pod zemí pod školou tím velkým kanálem (tunelem vyzděným z kamení) až do "zmoly" - vyústění potoka pod školní zahradou. Tam jsme je často vytahovali z vody.
Jednou jsme si s bratrem Lojzkem řekli, že půjdeme na ořechy přímo do panské zahrady. Prošli jsme zmolou a tím velkým tunelem, na jeho konci odrazili tyčky a pod nejbližším stromem jsme začali rážet ořechy. V tom však vidíme, jak na nás běží zahradník. Rychle jsme vletěli zpátky do tunelu a zpoza zátočiny vyhlíželi, co bude. Zahradník přišel až ke vchodu do kanálu, přitiskl obličej k tyčkám a hleděl, jestli někoho neuvidí. Vtom Lojzek odloupl ze stěny tunelu kus odprýskávající omítky a hodil jí po zahradníkovi. Omítka se o tyčky rozprskla a vletěla zahradníkovi do obličeje. Ten zařval a svalil se do potoka. Začal řvát a nadávat, protíral si oči plné písku. My jsme na nic nečekali, honem proletěli tunelem a pod školou každý běželi na jinou stranu. Já do "Ovčírny" a Lojzek ke "Starému městu". Báli jsme se pak jít domů, ale nikdo nás neviděl a tak se nic nestalo.

Jak jsme šli v noci do lesa na dřevo
Jednou večer jsme šli s Lojzkem do lesa - na Bor - na “suchár”. Suchý strom jsme uřezali, vzali ho na ramena (byl pořádně těžký) a šli s ním dolů na cestu. Mezitím už byla v lese tma jako v prdeli. Právě jsme sestoupili na cestu (bylo to někde v těch místech jak je teď lavečka), když v tom vidím kousek od nás červené světélko cigarety. Ale už bylo u mne, já jsem zvolal "hej rup!" a oba současně jsme kládu pustili na zem. A četníkovi, který se vracel ze schůzky ze "Šištóta", rovnou na nohu.
Četník zařval a spadl na zem, my jsme se rozprchli a schovali se za stromy. Četník vytáhl baterku, svítil po lese, ale nás neviděl. Pak si prohlížel nohu, naříkal a nadával. Byl to zázrak, že ji neměl přeraženou. Pak pomaličku kulhal domů, ke Konici. My jsme čekali a sledovali ho až dojde na silnici, pak vzali suchár a odnesli ho domů.
Suchár jsme hned v kůlně pořezali a schovali - měli jsme strach, že na druhý den přijdou četníci, ale nikdo nepřišel.

O hadu pod kamenem
Šel jsem jednou po poledni z Otínska ze sečení. Zkrátil jsem si cestu lesem - Skalkami, nasbíral pár hříbků a pod lesem jsem se posadil na veliký kámen, abych si odpočinul. Sundal jsem si "ruksak" (batoh), napil se černé kávy, kterou jsem si na sečení v konvičce brával a chtěl jsem se již zvednout a pokračovat dolů ke Konici.
Vtom jsem si ale všiml, že pod kamenem je větší díra, na okrajích "oplasnovaná" jako by jí něco často lezlo dovnitř a ven. Jen tak mne napadlo strčit hůlku do toho otvoru. Hned jsem ji však vytáhl, protože zevnitř se ozvalo hrozivé zasyčení. Odskočil jsem, ale vtom zevnitř vyjel veliký had, vztyčil se se syčením a chtěl se na mne vrhnout. Nečekal jsem, hodil po něm hůlkou a utíkal cestičkou dolů. Jen jsem slyšel, jak za mnou had skákal, ale podařilo se mi utéct.
Tak velkého hada jsem nikdy předtím ani potom neviděl (snad jen v cirkuse nebo nedávno v zoologické zahradě, ale to jsou cizokrajní hadi) - měl snad 2 metry, šel z něj strach, i když nevím jestli byl jedovatý. Pod balvanem měl jistě hnízdo. Nějakou dobu jsem se tomu místu vyhýbal.

Sbírání hříbků v lese
Za mých mladých let byly lesy v okolí Konice hlubší a vzrostlejší než teď, kdy se hodně kácí, i když se též hodně vysazuje a seče mladých stromků mají také své kouzlo a rostou v nich hříbky. Čeho však bylo tehdy mnohem víc, to jsou borůvky a houby! Říkalo se, že by na houby mohl jít s kosou a travním košem, ale je to trochu přehnané, i tenkrát bylo potřeba znát "svá místa". A ty já jsem znal dobře, v lese jsem byl jako doma!
Tady za naší zahradou na Boře rostly "kuřátka" (lišky), hříbky hnědé, žampiony, bedly. Suchohřiby, babky, holubinky a podobné "kalaběny" jsme tehdy nesbírali, bylo dostatek pravých hřibů. Ve Zvoňáku na Otínsku rostlo hodně "modráků", ve Skalkách, nad "Šištótem" (Střelnicí) a nad Jílovcem kozáci a veliké pravé hřiby s černými hlavičkami. Pěkné kozáky jsem někdy našel i podél cesty na Šištót.
Když jsem chodil ze senoseče z Otínska, zašel jsem nejdříve do lesa Zvoňáku na modráky, pak jsem šel přes celé Skalky a nasbíral plný "ruksak" (batoh ze zelenohnědé hrubé látky) hřibů, často jsem musel sundat košili a zavázat rukávy, abych všechny ty krásné hříbky pobral. Doma pak byla všechna volná místa na komoře, v kůlně i na půdě zabraná ošatkami, síty, bedničkami nebo jen tak papíry s množstvím rozkrájených hříbků na usušení. Všude byla krásná houbová vůně!

O bezedných studánkách a močálech
Celá desítiletí chodím na Otínsko, kde máme louku, menší pole a kousek mladého lesíka. Je to asi 5 kilometrů od Konice, dosti odlehlé místo, jen silnice na Skřípov vede kolem. V horní části Otínska, kousek pod lesem Zvoňákem, je pod mezí malá skudánka s křišťálově čistou a studenou vodou, která je pravým požehnáním pro sekáče a ženské, které v horkém létě suší seno na okolních lukách. Z ní jsem se i já osvěžoval vodou, když jsem celý den sekl trávu, občas jsem si tam dal vychladit i "plácačku" se slivovicí.
Od této studánky, která nikdy nevysychá, vede malý potůček dolů přes luka, pak pokračuje přel les Skalky, kolem "Čertovy skály" a u Jílovce se vlévá do hlavního potoka Jesenky. Dolní část Otínských luk je tvořena nevelkou ale zrádnou bažinou, kde roste rákosí a ostřice, kolem jsou divoké vrbové keře. Tam se neodváží nikdo vkročit! Říká se, že ta bažina je bezedná a pojí se k ní stará pověst, stejně jako k lesu "Zvoňáku" :
Kdysy před mnoha sty lety v těchto místech byla vesnice Otín, která díky obchodní cestě zbohatla a obyvatelé se proto stali lakomí, závistiví, rozmařilí a sobečtí. Jednou přišel do Otína slepý pocestný, avšak zlí lidé ho vyhnali a neposkytli mu nocleh. Pocestný se za vesnicí obrátil a vyřkl kletbu: "Kéž byste se, lakomci, propadli do země, když soucit s chudáky nemáte!" A slova stařečkova se splnila, vesnice zmizela včetně zvonů, prý se propadla do země. Když se za poledního ticha přitiskne ucho na zem, je prý slyšet zvonit zvony pod zemí! Před asi 100 lety byl skutečně v těch místech vykopán zvon... Les byl nazván "Zvoňák" a pole a louky pod ním se dodnes nazývají Otínsko.

Dolní část Otínských luk s "bezednou" bažinou	Slámová louže pod Zvoňákem u Šubířova

Toto není v oněch místech jediná bažina opředená pověstí. Další je na druhé straně Zvoňáku nedaleko odtud v místě, kde těsně před vesnicí Šubířov má silnice zatáčku. Po levé straně se nachází známá "Slámová louže". O té se vypráví pověst, že jednou jel kolem s vozem naloženým slámou mladý sedlák od Konice, snad se prý čerstvě přiženil do Šubířova a ještě to tam dobře neznal. Vůz se z kopce rozjel příliš rychle, sedlák nestačil zabrzdit a vůz se slámou vletěl do bažiny. Koně se podařilo vypřáhnout a zachránit, ale vůz se slámou zmizel v bažině. Ta sláma plavala pak ještě dlouho po hladině a od toho vznikl název "Slámová louže" či "Slámovka".
Když se odtud půjde směrem napravo dolů přes les směrem k Jesenci, dojde se ke Sládkově skále - starému zaplavenému lomu. Je tam hluboká studená voda, větší děcka se tam chodí koupat. Je to ale nebezpečné, v r.1917 se tam utopila 18 letá dívka Milada Mackerlová, která pobývala v Konici na prázdninách…

Příhoda s beranem
Chodíval jsem jako asi 20-letý chasník, ještě svobodný, dělat různé práce do dvora velkostatku. Kromě mlácení obilí, oprav nářadí a jiných drobnějších prací, jsem se někdy staral i o ovce. Jednou jsem pro ovce nesl vědro s vodou, když vtom se zezadu rozběhl starý beran, nabral mne rohama a srazil na zem, voda se vylila. Já jsem se rozhodl, že mu to "nedaruji". Našel jsem dosti velký kámen a hodil jej po beranovi. Házení jsem tehdy uměl jako málokdo, přehodil jsem kamenem celý rybník na druhou stranu a srazil vránu vysoko na stromě. Trefil jsem kamenem berana přímo doprostřed čela. Beran padl jako podťatý a zůstal ležet.
Lekl jsem se, nechtěl jsem berana zabít, i když to byl starý beran známý svou zlostnou povahou. Navíc to byl oblíbenec pana správce, nerudného člověka s podobnou povahou. Bylo by tedy zle, správce by zuřil! Rychle jsem utíkal ke studni, napumpoval studenou vodu a celou putýnku jsem ji vylil na berana. Ten se pomalu probral, nějakou dobu se ještě motal, ale druhý den byl již v pořádku. Již si ale na mne nikdy nedovolil, bál se mne a obloukem mne obcházel.

Příhody s ryzým Vaškem
Často jsem se při různých příležitostech setkával s jedním svým vrstevníkem a "kamarádem", Václavem Havelkou, kterému všichni říkali "ryzý Vašek", kvůli světle zrzavým vlasům. Byl to rošťák, ve kterém nebylo nic dobrého, později notorický zloděj a kleptoman známý po celém okrese - však také byl za různé drobné krádeže 50-krát trestaný!
V té době jsme však byli oba mladí a nějakou dobu jsme byli kamarádi. Jednou v zimě jsem sekal led na rybníku na Střelnici. Vozily se ho pak celé fůry na vozech do "ledárny" ve sklepě na pivovaře, kdy vydržel do léta. Nasekal jsem větší množství kusů ledu a vytahoval je hráběmi z vody, když vtom mě někdo zezadu chytil za nohy a strčil do ledové vody a pod led. Málem bych se utopil, ale podařilo se mi dostat zpod ledu a vyškrábat se nahoru na led. Ještě jsem viděl, jak ryzý Vašek utíká pryč a chechtá se. Vjela do mne taková zlost, že jsem se rozhodl mu to "nedarovat"! Zmrzlý jsem doběhl domů (je to víc než kilometr, přes les), převlékl se, ale stejně jsem tu ledovou koupel odležel.
Příležitost k odplatě se naskytla brzy na jaře. Naproti přes rybník na "porážce" byla v zadní části dvora vyhloubená velká jáma, kde se hasilo vápno. Vápno bylo již uhašené, jáma plná a ryzý Vašek ještě míchal hráběmi bílou kouřící hmotu. Přiblížil jsem se zezadu a strčil ryzého Vaška do vápna! Věděl jsem, že vápno už není vařící, ale Vašek strašně řval, strhl ze sebe oblečení a nahý vletěl do rybníka. Tam se ochladil, ale byl několik dní červený jako rak a kůže se mu loupala - jednak opařením, jednak poleptáním vápnem. Tak jsme byli vyrovnáni. Už si potom žádnou schválnost nedovolil, kromě drobných krádeží, ve kterých se čím dál víc vyžíval.
Často za mnou přišel a lacino nabízel různé věci (hospodářské nářadí, králíky, pletivo na plot, šrot a různý jiný materiál), ale já jsem od něho nikdy nic nekoupil, věděl jsem, že je to kradené. Jednou (a je to vlastně nedávno) si jeden můj známý Láďa u potoka namontoval elektrické čerpadlo a od něj hadici na zalévání zahrady. Ryzý Vašek za ním přišel a řekl mu, že "být tebou, nenechával bych tam to čerpadlo, mohl by ho někdo ukrást". Láďa se jen zasmál a řekl, že tomu nevěří, že si to nikdo nedovolí a na co by to měl. A do rána bylo čerpadlo pryč! - našli jej samozřejmě u ryzého Vaška, ještě ho nestačil prodat...

Tyto velmi prosté příběhy ze života skromného venkovského člověka nemohou jistě po stránce dějové nijak zaujmout dnešní čtenáře, zvyklé na dramatické a až vypjatě extatické situace (i když vymyšlené). Snad však někomu poslouží k zamyšlení, jak pronikavě se životní styl změnil od té doby, z historického hlediska ani ne tak dávné.
Na tyto tátovy příhody volně navazují mé vlastní
Vzpomínky z Konice.

Vojtěch Ullmann