Poezie života na venkově – vzpomínky z Konice

POEZIE ŽIVOTA V PŘÍRODĚ NA VENKOVĚ
- ve všech ročních obdobích -

Vzpomínky na dobu svého dětství, na přírodu a na pěkné chvíle se svými blízkými v Konici u rybníků,
v průběhu jednotlivých ročních období, zapsal Vojtěch Ullmann.
Většina uváděných příběhů se odehrávala v letech 1953-1965.

První sníh a led
Listy většinou již opadaly a větve ční k šedé obloze, holé a tmavé. Jen smrky, jedle a borovice se stávají nápadnější výraznou zelení svého jehličí. Brambory jsou vykopány, řepa vytrhána a okrájena, jablka a hrušky otrhány, v sudech již dokvasilo nakládané zelí a švestky na slivovici. Ohýnky z listí a bramborové natě dohořely, na teplo, chuť a vůni v popelu pečených zemáků již jen vzpomínáme.
Nadšeně vítáme první vločky sněhu a obdivujeme jejich křehkou krystalickou krásu. Tmavá země a větvičky stromů se zdobí bělostným popraškem. Někdy napadlo v noci trochu více sněhu a my se s překvapením probouzeli do té bělostné krásy. Stále častější raní mrazíky utkávají mlhu na krajkovou jinovatku a pokrývají vodu v kalužích skořepinami ledu, které tak krásně chrastí a praskají když se na ně šlápne. I rybníky se již potahují tenkým ledem, který sice ještě nikoho neudrží, ale my to již zkoušíme a házíme na led kameny a spadaná jablka. Při jejich dopadu a odrazech se ozývá kouzelný zvonivě-svištivý zvuk.
Začátkem prosince led na rybníkách již natolik zesílil, že se na něj poprvé odvážíme jít s bruslemi. Chvíli bruslíme, ale přicházejí další kamarádi a led na několika místech puká a prasklinami se na led dostává voda. Někteří se ocitli ve studené vodě a musí utíkat domů se převléct. Místo souvislého ledu jsou posléze na rybníku jednotlivé kry, na nichž ani tak nebruslíme, jako spíš přeskakujeme z jedné na druhou. Nakonec jsme se i my “zkoupali” a první bruslení končí nachlazením.

Jako děti jsme měli dva druhy bruslí. Zpočátku malé dětské brusle (zvané někdy "kačenky"), které se pomocí šroubků a klíčků nasazovaly na běžné zimní boty s pevnou podrážkou. Když jsme byli starší (cca po 8.roce), měli jsme již větší brusle, zvané "kanady", které byly napevno našroubované na masivní zimní boty. Do sněhu jsme měli starší dřevěné sáňky, na nichž jsme sjížděli z kopce buď mezi zahradami nebo v lese. Z kůlny jsme občas vytáhli masivní "nákladní" sáně (cca 1×2,5 metru, s postranicemi nebo bez nich), na kterých se v zimě někdy dováželo dřevo z lesa či zahrady, nebo se vyvážel hnůj na pole. Lyže jsme měli jednoduché, vyrobené z habrového dřeva na zakázku u stoláře, bez ráfků, s pružinovým vázáním. Žádné mazání skluznice lyžařskými vosky. A lyžařské hole jsme buď nepoužívali, nebo to byly obyčejné dřevěné hůlky, dole zašpičatělé a nahoře s páskovými úchytkami, které jsme nosili při lyžování v lese.
V předvečer sv. Mikuláše (5.prosince) bývalo rušno - po vesnici chodilo i několik Mikulášů s andělem a čertem, bylo slyšet řinčení čertových řetězů. Jako malé děti jsme se velmi báli, odříkávali modlitby a slibovali jak budeme hodní. Dostali jsme za to několik oříšků, jablíček, bonbónků. Když jsme byli větší, sami jsme se převlékali za mikuláše nebo čerty a vymýšleli, jak co nejlépe potěšit hodné děti (pochvalou, dárečky) a co nejděsivěji postrašit zlobivé děti (strčit je do pytle a odnést do pekla mezi čerty - na obrázku vpravo). Níže jsou národopisné muzeální obrázky :

V půli prosince led na rybnících byl již většinou natolik silný, že se dalo bez obav nejen bruslit, ale i hrát drobný dětský "hohej" - většinou napadlo hodně sněhu, takže bylo potřeba jej odhrnout a udělat "hřiště". Na zadní hrázi rybníka Kameňák rostlo několik šípkových keřů, jejichž větve se nakláněly nad vodu. Když jsme bruslili, zajeli jsme někdy ke keřům a pochutnávali si na zmrzlých šípkách. Když šípky přejdou mrazem, jejich zadní část má měkkou sladkou dužninu (zatímco v přední části jsou tvrdá semena a chloupky). Za mrazivých zimních nocí bylo slyšet táhlé, dunivé a temné praskání ledu na rybnících. Led postupně dosahoval tloušťky cca 20-30 cm. Tatínek na rybníkách vysekával v ledu otvory, aby se do vody dostával vzduch pro lepší přezimování ryb. A já jsem za dlouhých zimních večerů při lampičce četl knihy o přírodě (mým "evangeliem" byly "Lesní noviny" které napsal V.Bianki - je diskutováno níže v pasáži "Knihy o přírodě a životě na venkově").

V á n o c e
Hlavními křesťanskými zimními svátky jsou Vánoce, oslavující podle biblické legendy narození Ježíše Krista panně Marii v Betlémě. Podle našeho nynějšího kalendáře je den Kristova narození stanoven na 25. prosince. 4-týdenní předvánoční období se nazývá advent - příchod, radostné očekávání narození Krista. Vánoční čas též bývá spojován se zimním slunovratem 21. prosince. Během adventu a vánočních dní se prováděla řada tradičních lidových zvyků ("Některé tradiční vánoční zvyky"), většinou již bez souvislosti s dřívějším náboženským původem.
Vánoční jídla a cukroví
Asi dva týdny před vánocemi maminka a teta začaly péct cukroví. Používal se na to celý arzenál různých formiček. Pekly se vanilkové rohlíčky, linecká kolečka, tmavé medvědí tlapky, rumové čokoládové kuličky, bílé kokosové "chrousty" z ušlehaného sněhu z vaječných bílků s vmíchanými oříšky a několik dalších druhů. Při pečení voněl celý dům vanilkou, kakaem, ořechy a dalšími vůněmi, zvěstujícími blížící se Vánoce.

Základním pečivem na Vánoce je vánočka (jak již plyne z názvu), která se však pekla až na Štědrý den. Oblíbeným vánočním jídlem na venkově byl též houbovník s kroupami, zvaný též "černý kuba" (na obrázku vpravo). V létě nasbírané sušené houby, které jsme nechali předem nabobtnat (nejlépe den předem), nakrájíme na drobné kousky a podusíme na sádle nebo slanině. Kroupy propereme v horké vodě a nechame okapat. Na sádle se nechá osmahnout nakrájená cibule, nasypeme kroupy a trochu je osmažíme. Osolíme a zalijeme vodou, pak pod pohličkou uvaříme do poloměkka. Nakonec přidáme dušené houby. Okořeníme utřeným česnekem, kmínem, mletým pepřem a majoránkou a dobře promícháme. Směs dáme do sádlem vymaštěného pekáče a v dobře nahřáté troubě zapékáme cca 30 minut. Houbovec má mít tmavou barvu a kořenité aroma.
Častým vánočním jídlem, zvlášte při štedrovečerní večeři, je ryba (většinou kapr). Na 2.svátek vánoční pak řízek, dále obvyklá jídla jako je maso se zelím a knedlíky nebo bramborami.
Den před štědrým dnem se dělaly široké nudle ("lukše") na hustou zasmaženou houbovou polévku, z komory se přinesly sušené švestky, křížaly, ořechy, ze sklepa jablka a hrušky. Všechno se uklidilo a připravilo na vánoce.
Do zimního lesa pro vánoční stromek
Den před Štědrým dnem napadlo do rána hodně sněhu. Vydali jsme se s otcem do lesa pro vánoční stromek. V přední části lesa “Bor” žádné pěkné stromky nebyly a tak jsme došli na “Střelnici” ("Šištót") nad rybník a vydali jsme se úžlabinou podél lesního potůčku.

  Lesní stromy byly krásně zasněžené, jakoby z mramoru vytesané. Každá stezka, ztrácející se v modravém stínu, se zdála vést do neznámých tajuplných světů. Pod zasněženými větvemi jedlí a smrků, svěšenými k zemi, dřímaly ztemnělé skrýše. Velebné ticho jakoby unášelo do nekonečna... Zvolna jsme stoupali po skoro neznatelné lesní cestičce vysokým sněhem do svahu. Otec se rozhodoval, zda vezmeme smrček nebo jedličku či borovičku. Klepnul vždy hůlkou do stromku, čerstvý sníh se z něj jiskřivě sesypal a větvičky se narovnaly – bylo pak lépe vidět, jak je stromek rostlý. Nakonec jsme našli přiměřeně velkou, hustou a pěkně rostlou jedličku. Otec vytáhl zpod kabátu malou zahradnickou pilku, uřízli jsme stromek, vzali ještě pár dalších větviček a šli se stromkem domů.
  Po vyjití z lesa jsme ale nešli přímo po cestě, ale vrchem za zahradou podél plotu, aby nás zbytečně někdo neviděl (my jsme však vždy šetrně vybírali, který stromek v lese vzít - aby ho nebylo škoda). Nahoře mezi lískovými keři otec odrazil zvenku dvě či tři tyčky v plotě, touto dírou jsme prolezli, otec tyčky zase zhruba přiťukl, a pak jsme již se stromkem šli dolů podél jedlí “douglasek”, přes bránu a cestou dolů do dvora. Doma otec pilkou přiřízl jedličku na patřičnou délku a konec ořízl ostrým zahradnickým nožem tak, aby stromek pasoval do stojanu. Pak někdy navrtal v dolní části kmínek a vsadil jednu či dvě do špice ořezané větvičky – podle potřeby, aby stromek byl pěkně hustý a souměrný.
Štědrý den
Ráno na Štědrý den jsme z komory snesli krabici s vánočními ozdobami, uschovanými v podivné staré krabici od čaje, po celý rok uložené na regálu vpravo nahoře. Byly to mnoho let staré vánoční ozdoby, různé baňky, hvězdice, košíčky, kolečka ze skleněných korálků, zvonečky, na jejichž blyštivou krásu si pamatuji od svých nejútlejších let. Přidali jsme kolekce s čokoládovými figurkami, různé oříšky na niti a jiné udělané ozdoby a s maminkou jsme nazdobili stromeček aby byl co nejpěknější a dotvářel tajemné kouzlo vánoc (dokud jsme byli hodně malí, chystali rodiče vánoční stromeček tajně, abychom ho neviděli - byl od Ježíška...). Maminka s tetou nás napomínaly, že na Štědrý den se až do večeře nesmí nic jíst, abychom viděli “zlaté prasátko”. Ale my jsme stejně vždycky nějakou tu čokoládku z kolekce při zdobení stromku tajně snědli...

  Teta s maminkou připravovali štědrovečerní večeři a z trouby voněla vánočka s rozinkami. "Jděte bruslit nebo sáňkovat!" - posílali nás odpoledne rodiče, aby mohli v klidu připravit dárky. My jsme tedy vzali sáně a jezdili jsme z prudkého kopce po cestě od Kýrového, mezi ploty až na zamrzlý rybník, kde to z břehu pořádně skočilo. Jak se začalo stmívat, již jsme pospíchali netrpělivě domů – kvůli sváteční večeři, dárkům a pěkné štědrovečerní pohodě. Na nebi se objevily první hvězdičky, vesnice tichla, z komínů stoupal kouř, všechno bylo v podvečer v jakémsi svátečním oparu. Nebylo to však způsobeno tím kouřem z komínů, ale atmosférou svátků blaha, pokoje, radosti - nejkrásnějších svátků v roce, "veselých vánočních hodů". Jak večeře, tak dárky však byly skromné; naše rodina žila prostým vesnickým životem, šetřilo se, peněz nebylo nikdy nazbyt.
  V laskavém přítmí příjemně vytopené světnice byla cítit vůně jehličí, cukroví a vosku ze svíček. Na stole u okna byl nazdobený vánoční stromek, na němž hořely svíčky. Místnost byla tajemně potemnělá, osvětlená pouze svíčkami vrhajícími třepotavé stíny a odlesky. Kromě svíček se zapalovaly i prskavky; rád jsem pozoroval, jak se prskající hvězdičky třpytivě odrážely v ozdobách na stromečku.
  Na obrázku vpravo je pohled na štědrovečerní vánoční stromek z venku, přes jinovatlou zamrzlé okno světnice.

Po večeři se zazpívaly koledy a rozdávaly se dárky "od Ježíška" (když jsme byli ještě hodně malí a večer šli brzy spát, dárky jsme pod stromečkem našli až ráno - v noci je tam "dal Ježíšek"). Prováděly se staré vánoční zvyky - louskaly se ořechy a po vodě se pouštěly jejich skořápky se svíčičkami, rozkrajovala jablka, odlévalo olovo (níže "Tradiční vánoční zvyky"). Pak se povídaly různé příhody (tatínek většinou lesní a myslivecké), rodiče vzpomínali na "staré časy" a na ty, kteří už nebyli mezi námi. V tiché a radostné pohodě ubíhal štědrý večer za záře vánočního stromku. A vyslovili jsme všichni přání, abychom se zase za rok takto ve zdraví všichni sešli ..!..

  Později večer, když jsme usínali, na stromečku dohořívala často již jen jediná poslední svíčka. V jejím svitu vrhaly větvičky stromku dlouhé magické stíny po celém stropě i stěnách světnice - bylo to přízračně krásné a tajemné... V této svaté noci jsme blaženě usínali s dárky na polštáři.
  Ráno na 1.svátek vánoční jsme snídali pod stromečkem - kakao nebo čaj, vánočka, cukroví, zavařené maliny, nějaká ta čokoláda kterou jsme "utrhli" ze stromečku. Tatínek si dal i malou skleničku slivovice či likéru, který dostal jako dárek.

obr.zima5
Když jsme byli malí, nechodili jsme na půlnoční, ale maminka nás ráno na "Boží narození" vzala na slavnostní mši do konického kostela. My jsme to do kostela neměli daleko (jak je vidět níže na obrázku vlevo), takže jsme nemuseli brzy vstávat. Ale lidé z okolních vesnic, pokud šli na jitřní, museli vstávat velmi brzy a již kolem páté hodiny ranní vycházeli do noci, často při třeskutém mrazu, kdy sníh ostře vrzal pod botami. Chalupy ještě spaly, bývalo hodně sněhu a na cestách ke kostelu blikala světélka jako bludičky - to staré babičky si svítlily na cestu lucernami (později i baterkami), aby neupadly. Kostel býval plný, svítilo tam hodně svíček, na lavicích byly staré objemné kancionály. Hudba varhan, vůně kadidla, svíčky, betlém a zpěvy farníků dotvářely v našich duších vánoční atmosféru s kouzlem dávné legendy...

Koledovat na Štěpána se za dob našeho dětství již nechodilo. Zato se chodilo na krátké návštěvy "na štamprlku slivovice", přičemž se vyprávěly různé příběhy, většinou humorné. Druhý svátek vánoční byl významný též pro myslivce - v lesích a polích kolem Konice se konal tradiční Štěpánský hon.

Některé tradiční vánoční zvyky
Vánoce, zvláště Štedrý den, jsme měli spojené s různými tradičními zvyky (letmo jsem je již zmínil výše). Rozkrajovali jsme jablka kolmo na stopku a dívali se, jaký tvar na rozkrojené ploše bude mít jádřinec - zda to bude pěkná pěticípá hvězdička, nebo nešťastný křížek. Opatrně jsme rozbíjeli vlašské ořechy, tak aby se skořápka nerozbila, ale rozloupla se na dvě půlkulaté "mističky". Do nich jsme postavili (nebo spíš kapkou vosku nalepili) krátké kousky vánočních svíček (delší svíčka na skořápce by se převrhla), zapálili je a jako lodičky je pouštěli na větší míse po vodě. Každý si tam pustil svou lodičku a sledoval, kam doplave - tak bude pokračovat jeho život ..?..

Též se provádělo odlévání olova, které jsme brali z rybářských olůvek, nebo z klempířských pájecích tyčinek. Kousky olova jsme v kovovém kastrolku či kelímku roztavili na plotně sporáku, nebo na lžičce či naběračce nad plamenem v peci. Pak jsme roztavené olovo nalévali do misky s vodou, kde zasyčelo a okamžitě ztuhlo. Z často bizarních tvarů ztuhlého olova jsme se snažili ve své fantazii si představit, čemu se podobají - a věštit, co se v dalším roce stane....
Zimní les

Chodil jsem rád do zasněženého lesa, někdy s pytlíkem sena a sáčkem obilí pro zvěř do krmelců. Za hustého sněžení svět jako by zmizel, zdá se že není nic než toto velebné ticho s jemně šepotajícími vločkami sněhu, ukládajícími se na větve stromů. Nejpěknější lesní scenérie byly u nás v lese Bor nad "Šištótem", Jílovcem a Křemencem :

Po vánocích
Kolem svátku Třech králů 6. ledna bývala tuhá zima a hodně sněhu. Přicházeli koledníci Kašpar, Melichar, Baltazar, zazpívali "My tři králové přicházíme k vám, štěstí zdraví ..." a na dveře křídou napsali "K+M+B". Podle legendy v evangeliu to nebyli králové ale mudrci, kteří přišli z východu aby se poklonili narozenému Ježíši a přinesli mu dary.
Po Třech králích končilo hlavní vánoční období, stromeček se odnesl do vedlejší světnice, kde se nechal ještě pár týdnů. Pak se odstrojil a vynesl se ven k ostatním dřevěným špalkům a haluzím. Po večereh se dralo peří s mnoha různými vyprávěními příběhů skutečných či smyšlených, s pověstmi a pohádkami, většinou strašidelnými.

Pálení slivovice
Zima byla též obdobím, kdy se pálila slivovice - někdy ještě v listopadu či začátkem prosince, často však až po vánocích. Sudy se švestkovým kvasem se naložily na vlečku (domluvila se většinou parta několika chlapů) a jelo se do palírny. Kvas se ze sudů přelil do zásobní cisterny, odkud se pro pálení přepouštěl do prvního kotle. V palírně bývaly dva kotle, pod kterými bylo topeniště. První větší kotel cca 250 l se používal k základnímu předestilování kvasu na surový destilát zvaný někdy lutr, který se pak přepustil do druhého menšího kotle k definitivnímu rektifikačnímu destilování hotové kvalitní slivovice. Oba kotle měly nahoře na začátku potrubí tzv. deflegmátor kloboukového tvaru, který sloužil k sekundárnímu ochlazování lihových par a zabraňoval přechodu nežádoucích příměsí (jako je metanol) do destilátu. Vypálená slivovice se pak v demižonech nebo v kovových konvích (používaných původně na mléko) dovážela domů, kde se pak skladovala většinou ve skleněných demižonech, u nás umístěných na komoře.

My jsme pálívali slivovici ve Vilémově (asi 15km od Konice směrem na Litovel), kde palírnu dlouhá léta vedl pan Rec (nápadný vysokou postavou, cca 190cm). Jednou se stala nemilá příhoda. Partie chlapů z Konice se vracela z Vilémova z pálení. Vypálenou slivovici měli v konvích a demižónech na vlečce, spolu s prázdnými sudy. Když se sjíždělo z kopce (kterých je cestou do Vilémova víc než dost), neubrzdili to na zledovatělé silnici a vlečka se převrátila do příkopy. Většina demižónů se rozbila a slivovice vytekla do sněhu, vydržely to jen kovové konve (původně určené na mléko). Naštvaní chlapi prý potom vybírali a jedli sníh nasáklý slivovicí, aby z toho aspoň něco měli - přijeli pak domů opilí...
Stala se i jedna tragická událost. Jeden konický občan si večer přivezl vypálenou slivovici. Tak se na ni těšil a tak mu voněla, že si konev se slivovicí (asi 60%) postavil k posteli, lehl si, nabíral skleničkou a popíjel. Ráno ho našli mrtvého - zemřel na otravu alkoholem.

Zabíjačka
Většinou po vánocích, někdy ješte před Novým rokem, někdy v lednu, proběhla další důležitá událost našeho venkovského života - domácí zabíjačka. Den před tím se naloupala cibule a česnek, očistila mrkev, peržel a celer, navařily se dva velké hrnce kroup, natloukla kalafuna, připravila se sůl a koření. V den zabíjačky se velmi brzy ráno (kolem 5.hodiny) zatopilo pod kotli s vodou. Potom, zpravidla ještě za tmy, přišel řezník (k nám chodíval nejčastěji pan Hampl), vyvedl za provaz prase z chlívku a proběhlo vlastní zabití - omráčením a pak podřezáním. Krev se pouštěla do misky a nalévala do kovového kbelíku, který se pak vynesl na dvorek a postavil do sněhu. Teta tam potom drátěnou metličkou asi 20 minut krev míchala až vychladla, aby se nesrazila a zůstala volně tekutá (pro použití do jelit).

  Štětinatá kůže zabitého prasete se posypala kalafunou, spařovala se horkou vodou a škrabkami tvaru zvonku s ostrým okrajem se strhávaly štětiny, až zůstala hladká čistá kůže. Nejvíc práce to dalo kolem nožek a na hlavě. Kovový řeznický zvonek byl nahoře opatřený ostrým háčkem na stahování paznechtů z nožek. Všude bylo plno páry a vůně z kalafuny. Pak se prase za řetěz pověsilo na silný trám na mlatevně, řezník vyvrhl vnitřnosti, obrátily a očistily se střeva a pak se důkladně koštětem propíraly ve vodě ve velkých dřevěných neckách.
  Řezník mezitím rozporcoval maso a špek. To, co bylo určeno na uzení, se nakrájelo na "šrůtky" a odneslo na komoru - druhý den je pak otec zalákoval. Maso a vnitřnosti (ledvinky, játra, plíce) určené do tlačenky a jitrnic se daly do kotlů vařit spolu s kořením (pepř, majoránka, česnek, nové koření), cibulí, mrkví a celerem. Různé druhy masa a vnitřností se při zabíjačce vaří odděleně ve dvou kotlích. Do každého z nich se nalijí asi 4 kbelíky čisté vody a vydatně se pod nimi topí dřevem.

Do toho z nich, kde pak bude světlá "ovarová" polévka, se dají vařit kolínka, nožky, uši, tučné laloky, plecka a několik kusů kůže. Kromě soli se přidá několik cibulí, stroužky česneku, mrkev, petržel, celer, okoření se pepřem. Do druhého kotle, určeného pro tmavou polévku, se dá vařit rozpůlená hlava (z níž se předtím vyjme mozek), játra, slezina, jazyk, srdce, ledviny, plíce. Vaří se asi 2 hodiny, ale některé kousky, především měkčí vnitřnosti, se vyjmou dříve. Část kůžiček se vaří zvlášť v menším hrnci, bude sloužit jako materiál pro rosol v tlačence a jitrnicích.
Když to bylo uvařeno, nastala nejpříjemnější chvíle zabíjačky - vytahování z kotlů, ochutnávánní, krájení do tlačenky a mletí do jitrnic. Všude byla charakteristická vůně koření a vařeného masa. Maso se opatrně vyjme z polévky v kotlích a na tácech se nechá trochu zchládnout, pak se obírá z kostí a dále zpracovává. Světlá ovarová polévka se slije k dalšímu použití (kotel se bude na konci zabíjačky používat ke škvaření sádla), tmavá polévka se v druhém kotli ponechá - budou se v ní později vařit tlačenky, jitrnice a jelítka. Z uvařeného masa a vnitřností se připravují základní zabíjačkové pochoutky -:

- Tlačenka:
Do větší mísy se na větší i menší kousky nakrájí vybrané libové i tučnější uvařené maso, jazyk, část ledvinek, uší, jater, srdíčko (vše vařené). Přilije se světlá polévka a hlavně voda v níž se vařily kůžičky, z nichž se část do tlačenky též nakrájí, část namele. Okoření se mletým pepřem, majoránkou, novým kořením, přidá se mletý česnek. Vše se dobře promíchá a teplou směsí se plní dobře očištěný vepřový žaludek (dolní otvor po střevě se zaváže), měchýř, nejčastěji však rukávce z pevného pergamenového papíru. Po naplnění se otvory utěsní a zaváží pevným provázkem. Vaří se v kotle asi 1 hodinu.
- Jitrnice:
Do jitrnicového prejtu se na mlýnku pomelou kusy masa, laloku, plic, sleziny, kůžičky, kousek syrových jater. Okoření se mletým pepřem, majoránkou, mletým česnekem, přidává se osmažená cibule. Jitrnicový prejt se dobře promíchá a příp. rozředí polévkou. Plní se pomocí válce s pístem do dobře očištěných tenších střívek, které se na obou koncích zašpejlují. Doba vaření v kotle je asi 30 minut.
- Jelita:
Do nádoby od jitrnicového prejtu se vyklopí uvařené ječné kroupy. Rozmíchají se s trochou horké polévky, přidá se mleté maso, škvarky ze "střevního" sádla a do červena osmažená cibule. Osolí se, okoření se černým pepřem, mletým hřebíčkem, majoránkou. Nakonec se nalije přecezená vepřová krev, směs se dobře rozmíchá a tímto červeným prejtem se plní tlustší střeva podobným způsobem jako u jitrnic, včetně zašpejlování. Vaří se c kotle asi 30 minut.
Tlačenka, jitrnice a jelita se pak vařila v té samé vodě, jako předtím maso a vnitřnosti, v kotli s tmavou polévkou, ovšem různě dlouhou dobu. Nejdéle se vaří tlačenky - nejméně hodinu, jitrničky asi 15-20minut, jelítka asi 1/2 hodiny. Dobře uvařené jitrničky a jelita se poznají tak, že vystoupí a plavou na hladině polévky. Hotové tlačenky, jitrnice a jelita se rozložily vzadu na komoře u okna, aby vychladly, přičemž se dvakrát obracely.
  Při vaření se často stane, že některá jitrnička nebo jelítko praskne. Pokud jsou to jeden nebo dva kousky, není to žádná velká škoda - jejich obsah se rozvaří v polévce, která tím získá na chuti a hutnosti. Horší je, když praskne některá tlačenka...
- Zabíjačková polévka:
Z vody, v níž se to všechno vyvařilo, se pak dělala zabíjačková polévka - buď světlá "ovarová", ale nejchutnější byla hnědočerná "jelitová" ("prdelačka"). Po uvaření tlačenky, jitrnic a jelítek získá tmavá polévka velmi kořenitou a hutnou chuť, která se ještě zvýrazní přidáním zbylého jelitového prejtu a okořeněním pepřem, majoránkou a česnekem. Je poměrně hustá a velmi výživná. Po důkladném převaření vydrží v kotle za zimního počasí i 14 dní.
  My jsme pak večer měli za úkol roznášet příbuzným "zabíjačku" - pár jitrniček a jelit, kousek masa a konvičku se zabíjačkovou polévkou.
- Sádlo - škvarky:
Večer či na druhý den se ve smaltovaném kotli škvařilo ("rozpouštělo") sádlo nakrájené na kostičky velikosti cca 2-3 cm. Na dno kotle se nalilo asi litr vody, aby se zpočátku sádlo nepřipálilo. Nakrájené sádlo se nasype do kotle (asi do 3/4 výšky), začne se topit a neustále se míchá velkou vařekou. Škvaření trvá asi 3 hodiny, sádlo se rozpouští a škvarky začínají plavat na hladině která přestává pěnit párou, protože se již odpařila všechna obsažená voda. Topit pod kotlem se přestane, když škvarky vystoupí na povrch a mají zlatohnědou barvu.

Škvaření sádla měla většinou na starosti maminka. Počkalo se asi hodinu a vyškvařené ještě horké sádlo se pomocí naběračky zcedilo do hrnců přes cedník s jemnými otvory; naběračka se při každé porci v cedníku silou přitiskla, aby se sádlo ze škvarků "vylisovalo". Ještě za tepla se přelilo do kbelíků nebo kameninových hrnců, nechalo vychladnout a uskladnilo se na komoře. Podobně chutné zlatavé škvarky.

Uzení klobásek, masa a slaniny
Poslední - a velmi příjemná! - fáze zabíjačky se odehrávala asi za 3-4 týdny. Tehdy je zalákované maso a slanina již řádně prosáklé solí a česnekem, podobně krájené a mleté maso, kterým se plní klobásky. My jsme klobásky plnili do střívek pomocí mlýnku, na jehož konec se nasadila kónusová plechová trubička koncového průměru asi 2cm, na kterou se navléklo střívko. To se tím plnilo nahrubo namletou masovou směsí. Každých asi 15cm se naplněné střívko převázalo provázkem. Šrůtky masa a slaniny se propíchají zašpičatělými kovovými háčky, nebo se přes jejich konce provlečou pevné provázky.
Na druhý den brzy ráno otec zatopil v udírně, kterou jsme měli zabudovanou na mlatevně ve zdi, původně jako součást komína. Šrůtky masa se zavěsily za háčky nebo provázky, polty slaniny se položily na bidýlka, rozvěsily se klobásy. Pomalu se topí čistým dřevem (bukovým, švestkovým, habrovým) a maso se slaninou a klobáskami se v horkém kouři udí.

Po poledni již mlsně obcházíme kolem udírny, odkrajujeme a ochutnáváme konečky z uzeného masa - ty jsou nejchutnější! Uzení končí až k večeru, maso, slanina a klobásky se nechají v udírně do rána vychladnout a pak se pověsí na komoru.
Poznámka: Pozdější postup uzení na chalupě je popsán v článku "Pergola-Krb-Udirna".
Vzpomínám si na jednu příhodu, která se stala při uzení. Chtěli jsme s bráchou udělat legraci, tak jsme spustili pokřik, že se v udírně maso chytilo a hoří. Otec rychle přiběhl, ale když zjistil že se nic neděje a my se smějeme, pokáral nás abychom nelhali a nedělali si blázny. Přiložil dřevo a šel do kuchyně dělat nějakou další práci. Asi za půl hodiny jsme slyšeli z udírny jakési zvláštní praskání a syčivé prskání. Šli jsme se podívat a zjistili jsme, že tři šrůtky špeku se utrhly, spadly do topeniště a začaly hořet. Rychle jsme utíkali do kuchyně říct tátovi, co se stalo. Ale on řekl: "vy rošťáci, děláte si srandu, já vám nevěřím". Až když jsme trvali na svém a neustále vykřikovali, že maso v udírně opravdu hoří, otec se šel podívat - a v "hodině dvanácté"! Vysoký plamen již olizoval ostatní maso a slaninu, bylo by to všechno shořelo! Otec popadl rychle lopatu, nabíral na dvoře sníh a házel ho dvířky do udírny, my jsme mu pomáhali. Tak se to podařilo uhasit, všude bylo plno kouře a ty tři kusy slaniny byly spálené. Ostatní se zachránilo, očistilo se od zvířeného popela a uzení se v pořádku dokončilo.
Horší příhoda se stala našemu strýci, který měl plnou udírnu ze dvou prasat. Delší dobu to nikdo nehlídal, oheň se příliš rozhořel, vznítil se odkapávající tuk a pak všechen obsah udírny. Všechno shořelo i s udírnou, strýc tak vyváděl, že se chtěl jít do lesa oběsit, ale rozmluvili mu to...

Kuchyňské využití zabíjačkových specialit
Shora uvedené speciální produkty zabíjačky se spotřebovávaly různým způsobem a v různé době po skončení zabíjačky. Menší část se spotřebovala čerstvá hned v den zabíjačky. Byly to především vybrané kousky vařeného masa, jater, plic, ovaru a dalších, vytažených z kotlů. Zvláště chutný byl vepřový rypáček a ouška (na obázku vlevo nahoře). Další pak během cca 14 dní - zabíjačlková polévka, část jitrniček, jelit, tlačenek. Pokud byla zabijačka v zimním období (což bylo tehdy téměř vždy), většina produktů vydržela i déle než měsíc, na komoře a ve spižírně byla teplota kolem 0-4°C.

Jitrničky dobře chutnaly prostě jen oloupané a nakrájené na kolečka. Někdy se i upekly. Jelita se rozpékala v troubě na plechu nebo pekáči, až do částečného prasknutí. Podávaly se většinou se zelím a bramborami nebo knedlíky. Tlačenka se též nakrájela na kolečka tloušťky cca 1-1,5 cm, které se po oloupání mohly jíst přímo, ale bylo oblíbené je podávat s nakrájenou cibulí a případně okyselené octem.. Na škvarkách si můžeme jednoduše a přímo pochutnat tak, že do kastrolku si vybereme větší a masitější škvarky a dáme je zlehka rozpéct do trouby. Jíme je většinou s krajíčkem chleba. Škvarky lze použít do škvarkového bramborového těsta, z něhož se pečou škvarkové placky a pagáčky. Z pomletých škvarků, ochucených česnekem a pepřem, vzniká pikantní škvarková pomazánka. O uzeném mase, slanině a klobáskách bylo pojednáno v předchozím odstavci.

-----------------------------
Etická poznámka: Zabíjačka patřila k tomu nejpříjemnějšímu z venkovského způsobu života, a to nejen z hlediska gastronomického, ale i pro svůj kolorit a atmosféru (včetně skleničky slivovice na zahřátí). Stále více mi na ní však vadil morální aspekt: že je založena na krutém zabití živého tvora! Dříve si to lidé tak neuvědomovali, dělalo se to se samozřejmostí od nepaměti. Chceme-li však zkultivovat a zušlechtit svůj vztah k živým tvorům a k přírodě vůbec, měli bychom se snad i tohoto krutého jednání zříci..?..
-- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - --

Naše domácí zvířata
V našem hospodářství jsme mívali zpočátku dvě krávy, později jen jednu, 2-4 kozy, jednoho vepře (vyjímečně svini se selaty), králíky, slepice s kohoutem, někdy kačeny. Na konci zimy se rodila telata a kůzlata. Většinou to probíhalo spontánně, málokdy bylo zapotřebí odborné pomoci veterináře. Kravička hned po narození telátko olizovala a pečlivě je čistila (na obrázku vlevo). Po svém narození telata a kůzlata sají mlého z vemena matky, vyjímečně se dokrmují mlékem z láhve přes dudlík. Pro naše zvířara jsme měli dva chlévy. Ten větší měl podélnou stěnu, vyzděnou z kamenů, pod úrovní země, na příčné stěně bylo velké koryto kam se pro krávy dávalo krmivo - tráva, seno, či řezanka, obilí a šrot. Menší chlívek byl rozdělen na dvě části, pro kozy a prasata. Teta měla jednu kozu tak ochočenou, že za ní chodívala i domů do kuchyně. O dojení mléka se starala hlavně teta, část mléka se ve speciálních 25-litrových konvích dodávala a trh. Zbytek mléka se používal doma pro děti, na bílou kávu, kakao a zpracovával se na máslo, tvaroh a sýry.

Předjaří
Tak, jak jsme se těšili na zimu se všemi jejími radostmi a krásami (starosti a těžkosti jsme příliš nevnímali - ty ležely na bedrech rodičů), zdála se nám zima ke konci přece jen trochu dlouhá. Na vysočině kolem Konice přicházelo jaro nejméně o týden později než na rovinách kolem Prostějova.

  První příznaky předjaří byly vidět již v únoru na větvích stromů s kůrou a pupeny a pomalu se zvětšujícími jehnědami. Slunce nabírá sílu, sníh, kterého bývalo hodně, den po dni mizí, na svazích pod vrstvami sněhu je slyšet šumění vody. Skutečný příchod jara však byl někdy dosti náhlý - vlahý vítr nejprve rozpustil sníh z větví stromů, pak na slunci tál sníh na svazích a polích, a nakonec i z hlubokého sněhu v lesích zůstaly jen ostrůvky. V příkopech se hnaly proudy vody pod ledovým škraloupem Pod tajícím sněhem se objevila první drobná kvítka a zelená stébla trávy. Většina země byla ale ještě tmavá, pokrytá zetlelým listím a zaschlou trávou.
  Každá brázda se proměnila v zurčivý potůček, rozvodnily se i rybníky. Když přišla obleva náhle, zaplavila voda led na rybnících; když jsme tam bruslili a spadli, rozstříkl se gejzír kolem našeho nosu. Led už byl někdy křehký s průduchy zvláště kolem přítoku, takže jsme se pravidelně zkoupali v ledové vodě....

Pokud bylo hodně sněhu a přišlo rychlé tání, zaplavila voda na několik dní louky pod lesem. To se však stávalo vyjímečně. Většinou byl rozvodněný jen protékající potok Jesenka.
Tak se projevovalo předjaří v přírodě. U nás doma však nadcházející jaro bylo znát ještě dříve: otec, coby zahradník, ještě pod sněhem zakládal novou půdu s hnojem do pařenišť a do skleníku, řízkoval chryzantémy, chystal semena rostlin a zkoušel jejich klíčivost. My jsme si též dali do písku vyklíčit nějaké ty rostlinky a měli jsme z nich velkou radost.
Pařeniště a skleníky na zahradě
Na obou zahradách jsme měli několik pařenišť, které byly kryty prosklenými okny a v případě potřeby i rákosovými rohožemi. Tatínek v nich pěstoval sazeničky zeleniny a květin. Na dolní zahradě otec ve 30.-40. letech vybudoval poměrně velký skleník, dlouhý cca 15 metrů, široký 4 metry a vysoký cca 2,5 m. Po obvodu byla cihlová podezdíka výšky cca 70 cm, do níž byly ukotveny dřevěné trámky v roztečích 80 cm od sebe. Mezi ně byly zasunuty skleněné tabule tloušťky 5 mm. Ve skleníku, vlevo vedle vchodu byla velká kamna, která měla uvnitř labyrint z trubek, napojený na potrubí které se táhlo po celém obvodu skleníku. Toto "ústřední topení" docela účinně vytápělo celý skleník i při mrazivém počasí venku. Po stranách a uprostřed byly vyvýšené záhony, na kterých se pěstovaly sazenice zeleniny a květin, později též okurky, papriky a rajčata. My jsme si tam též zasadili nějaké sazeničky... Autentická fotografie skleníku se bohužel nedochovala (na stínovém obrázku zpravo dole je jen ideový obraz velkého skleníku; náš skleník měl jiný tvar, s cihlovými bočními stěnami, a jiné umístění). Dřevěné trámky skleníku byly vystaveny povětrnosti a postupně podléhaly skáze, takže bylo potřeba je vyměnit. Otec kolem r.1967 nakoupil velké množství kovových T-traverz 5×3cm a měl v úmyslu jimi nahradit všechny dřevěné trámky. Bohužel k tomu shodou nepříznivých okolností již nedošlo. Kolem r.1970 tatínek nakonec skleník definitivně demontoval a zrušil. Na jeho místě se zřídil běžný venkovní záhon na pěstování zeleniny. Na horní zahradě byl další menší skleník délky cca 7 m a šířky 2,5 m, který měl i boční prosklené stěny, avšak neměl vytápění. Pěstovaly se v něm většinou rajčata a okurky. Po jeho zrušení se tam vysadil záhon malin.

Na horní zahradě pod douglaskami rozkvetly jaterníky a fialky, otec zakládal pařeniště a rouboval ovocné stromky.
Pěstování stromků. Roubování.
Vedle pěstování zeleniny, květrin a okrasných dřevin má v zahradnictví velký význam pěstování ovocných stromů, na kterých rostou jablka, hrušky, třešně, meruňky, broskve, ořechy, v teplejších oblastech též fíky, datle, citrony, pomeranče, banány a další plody. Tyto stromy se v přírodě postupně vyvinuly evolucí a rostou i planě, avšak mnoho generací zahradníků je později vyšlechtilo do vysolé plodnosti , velikosti a kvality ovoce. Významnou úlohu zde má roubování: Z požadované rostliny se uřízne větvička - roub, který se pak vhodným řezem spojí s jinou rostlinou - podnoží, tak aby spolu srostly. Rouby se v našich krajích odebírají koncem podzimu a začátkem zimy, uskladní se ve stínu a chladu (často ve sklepě). Vlastní roubování se provádí většinou v březznu, dubnu až květnu. Úlohou podnože je lepší kořenový systém, který účinněji odebírá živiny z půdy. A též lepší odolnost vůči mrazu, chorobám nebo škůdcům. Roub je cíleným nositelem genetické informace (DNA) požadované rostliny, který přesně zachovává vlastnosti odrůdy (ze semínka většinou nevyroste úplně stejná rostlina, dochází k řadě drobnějších genetických variací).
K zakrytí roubovaných spojení větviček se používají štěpařské vosky, aby se zabránilo vysychání, dokud se tkáně nespojí. Chrání též řeznou ránu před infekcemi, plísněměmi a škůdci. Tatínek si doma míchal roubovací vosk na mírně zahřáté plotně kamen. V kovovém hrnku či misce roztavil směs pryskyřice (většinou smrkové), včelího vosku, loje, parafinu, přidal trochu sazí pro získání tmavé barvy a vše důkladně rozmíchal, aby vzikla dokonale hladká homogenní směs. Nakonec do chladnoucí směsi vmíchal trochu lihu či terpentýnu jako rozpouštědla - to udržuje polotekutou tvárnou komzistenci vosku, dokud se se po aplikaci rozpouštědlo neodpaří. Vosk musí dobře přilnout k povrchu rostlin a být odolný vůči praskání a stékání za deštivého nebo horkého počasí. Roubované místo se pevně převáže lýkem, či provázkem nebo páskem.

Vzduchem provívala vůně fialek a mísila se se zemitými výpary, v mladé svěží trávě se ráno třpytila rosa. Krátká aprílová sněhová přeháňka přelétla někdy krajem, ale hned po ní se na nás zase usmálo slunce. Den ze dne se více otevírala země a silněji dýchalo jaro, které se již nedalo zastavit.

Velikonoce
Ani jsme se nenadáli a přišly Velikonoce. Někdy se ještě zbytky sněhu bělely na severních svazích kopců a ve stinných lesních zákoutích, avšak dole se již zelenala tráva, vykvétaly sedmikrásky, stromy a křoviny začínaly pučet. Příroda se již probouzí k radostnému životu, do nové krásy. Je tady opět jaro, celá příroda zpívá a dýchá svěží vzduch, vonící rašícími lístky a prvními květy. Podle náboženských legend jsou Velikonoce svátky ukřižování a slavného zmrtvýchvstání Ježíše Krista, obecně to jsou však svátky vzkříšení přírody ze zimního spánku. Velikonoce jsou svátky "pohyblivé" (na rozdíl od Vánoc). Jejich datum v kalendáři se odvozuje od měsíčních fází: neděle velikonoční je první neděle po prvním jarním úplňku, který nastane po jarní rovnodennosti 21.března. Vzniká tak poměrně velké rozmezí Velikonoc v jednotlivých letech (velikonoční neděle od 22.března do 25.dubna), což přispívá k různorodosti počasí - někdy je ještě bílo, jindy již rozkvetlé jaro. Když se od této neděle velikonoční odpočte zpět šest neděl, dostáváme týden zvaný "Ostatky", v němž v úterý končí Masopust a Popeleční středou (Popelcem, datum popeleční středy se pohybuje od 4.února do 10.března) začíná velikonoční půst. Poslední sobotu či neděli před skončením masopustu se na vesnicích provozovalo karnevalové veselí, jako je "vodění medvěda". A v úterý před popeleční středou tzv. "pochovávání basy" - veškerá muzika musí umlknout po celé 6-týdenní postní období. To si pamatuji spíše z vyprávění rodičů. My děti jsme se účastnili zvyku o páté postní neděli, tzv. "Smrtné".
Tehdy se provádělo "vynášení smrtky" - ustrojené slaměné pany, do níž bylo symbolicky vtěleno všechno zlé, co zimní období přineslo (zima, tma, nemoci, nedostatek jídla, úzkost). Kostrou smrtky byly dvě dřevěné tyčky (kratší a delší), které se přeložily přes sebe do tvaru kříže a pevně převázaly provázkem. Ze slámy nebo sena se smotá koule o průměru asi 20cm, narazí se na vrcholek kříže a potáhne se bílým plátnem. Na něj se černou barvou vyznačí oči, nos a zubatá ústa Smrtky. Paže a trup se kolem tyček vymodelují a vyváží z dlouhé slámy, nejlépe žitné. Na hlavu se uváže šátek, kolem trupu bílá halena, dole pestrá sukně. Někdy se kolem krku zavěsí šňůra s prázdnými skořápkami od vyfouknutých vajec. V průvodu a za zpěvu "Smrt nesem ze vsi, nové jaro do vsi..." se smrtka odnesla k rybníku "Nohávce" do místa, kde vtéká přítok (na druhém obrázku níže uprostřed je to zhruba to místo na břehu, z něhož stoupá kouř z ohýnku), tam se zapálila a hodila do vody.
Náboženské velikonoční obřady
Velikonoce jsou, spolu s Vánocemi, nejdůležitější křesťanské svátky, takže pro věřící se jejich těžistě odehrává v kostele.

Vedle obvyklých každodenních mší se v období Velikonoc v kostele konaly slavnostní obřady, podle legend o ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Na Zelený čtvrtek v 18 hodin je to mše na památku poslední večeře Krista se svými 12 apoštoly na hoře Sion, kde jim rozděloval chléb (tělo) a víno (krev) a ustanovil tak obřad eucharistie - svatého přijímání. Na Velký pátek v 15 hod. se koná velkopáteční pašije Kristova ukřižování. Na začátku této bohoslužby se celebrující kněz pokorně ukloní a lehne si na chvíli na podlahu tváří k zemi. Na Bílou sobotu ve 20 hod. je to vigilie zmrtvýchvstání Ježíše Krista; tato vigilie se též koná na velikonoční neděli brzy ráno. Na velikonoční neděli se slouží slavnostní mše Kristova zmrtvýchvstání. Velikonoční pondělí je sváteční den, kdy se křesťané již jen radují ze svého vykoupení Ježíšem. A i pro ty, kteří nevěří náboženským legendám, je to vítaný sváteční den který patří zábavám a hrám, u nás především tradiční velikonoční pomlázce (šíbačce).
Venkovský farář
Při této příležitosti bych si dovolil na chvilku odbočit a zmínit se o osobnosti důležité pro mnoho lidí žijících na našem venkově - o venkovském faráři. V minulosti se církev chovala často velmi hanebně a despoticky k podřízeným lidem, zvláště ke svobdomyslným a pokrokovým. Avšak správný farář má být ve své vesnici nejen duchovním vůdcem, nejen knězem, ale i učitelem, lékařem "duše", morálním soudcem - ve štěstí i neštěstí pečlivým otcem svých spoluobčanů. Který umí poradit, povzbudit v obtížích, a to i nevěřící. Do kostela jsem nechodil, ale letmo jsem znal dva či tři faráře, kteří měli tyto vlastnosti a měli je rádi nejen věřící, ale i ateisté a jinak filosoficky zaměření lidé.
Velikonoční klapání-vrkání
Na "černou-sazometnou" středu probíhal předsváteční úklid. Maminka si vyhrnula rukávy, namydlila ruce až k loktům a peroutkou vymetala saze z kachlových kamen. Na zelený čtvrtek, velký pátek a bílou sobotu jsme chodili "klapat" či "vrkat" (zvony "uletěly do Říma"). Dokud jsme byli hodně malí, jen na odpolední obchůzky, ale pak i časně ráno na zhruba 6.hodinu. Nechtělo se nám sice vstávat, ale mělo to svou zvláštní atmosféru chodit ještě za tmy liduprázdnými uličkami Konice, včetně zámku a podloubí kolem kostela, kde se zvuk klapajícího dřeva kouzelně rozléhal. Větší kluci někdy jezdili i s velkým "vrkačem" z trakaře, opatřeným ozubeným kolem, do jehož zubů zapadala dřevěná pérující destička. Nebo uchytili vrkač na staré jízdní kolo, jehož ráfek poháněl ozubené kolečko vrkače. Byl to pak často pekelný rachot!
Někdy se mezi dvěma partami "klapačů" strhla i rvačka o rajóny a vybírání za klapání. Vzpomínám si, že když jsme jednou klapali kolem kostela, setkali jsme se s druhou partou, přičemž se z kostela najednou vyřítili dva ministranti v ornátech (jinak chodili klapat s tou druhou partou), sprostě nadávali a vyvolali rvačku. Toto však byly jen drobné nesrovnalosti, jinak vše probíhalo v pohodě.

Velikonoční jídla
Na Velikonoce se připravovala některá jídla, která souvisela s jarním probuzením přírody a křesťanskými tradicemi. Mazanec je sladký kynutý chléb s rozinkami a oříšky. Velikonoční beránek se peče též ze sladkého kynutého těsta v keramické formě a někdy se opatřuje bílou nebo čokoládovou polevou; symbolizuje Krista jako "beránka Božího" (my jsme formu na beránka neměli). Jidáše se smaží ze sladkého kynutého těsta a posypávají se cukrem a skořicí. Většinou mívají protáhlý tvar symbolizující provaz na kterém se Jidáš Iškariotský oběsil, když zradil Ježíše Krista. Boží milosti jsou křehké smažené placičky, které se obalují v práškovém příp. vanilkovém cukru. Začátkem Velikonoc, před Zeleným čtvrtkem, se někdy nakličovalo obilí, hrách, čočka a opékaly se na sádle. Takto upravený naklíčený hrách se někdy nazýval pučálka. U nás hlavním vánočním pečivem byly bábovky, které dělala maminka a teta. Většinou to byly bábovky ze světlého těsta s rozinkami a mletými oříšky. Pekly se v troubě v kruhových keramických formách. Též se pekly bramborové placky. Kromě Velkého pátku, kdy se většinou dodržoval půst, se o Velikonocích jedly i některá obvyklá jídla, jako je maso se zelím a knedlíky či bramborami.

O velikonoční neděli maminka a teta barvily vajíčka. Nejčastější způsob spočíval ve vaření vajíček ve vodě s cibulovými slupkami - vajíčka dostala červenohnědou barvu, která se ještě zvýraznila vyleštěním hadříkem napuštěným malým množstvím sádla. Jiná vajíčka se malovala za pomoci vosku, některá se opatřovala otisky. My kluci jsme si upletli prut (tatar, pomlázku) ze čtyř, šesti a někdy i z osmi dlouhých vrbových proutků.
Velikonoční pomlázka
V pondělí velikonoční jsme s tatary chodili na pomlázku ("šlahačku", "mrskut", "šibačku" ...) a recitovali jsme např. "Hody, hody, doprovody, dejte vejce malované. Nemáte-li malované, dejte aspoň bílé, slepička vám snese jiné!" a podobně. Několik níže uvedených folklórních obrázků v zásadě ilustruje, jak to probíhalo i u nás (jen to již nebylo s krojovým oblečením...) :

Dostávali jsme za to výslužku, zvláště u tety Anny v "Zádvoří" v příjemně vytopené obývací kuchyni s pěknými kachlovými kamny jsme dostali krásně malovaná vajíčka, mnoho cukroví a k tomu laskavá slova a pozdravy rodičům. U tety Otilky na Střelnici ("Šištótě" - viz "Vzpomínky - zajímavá místa a lidé") jsme dostali m.j. pěkné žlutavé rohlíčky sypané krystalovým cukrem.
Náboženským legendám jsme sice moc nevěřili (bylo to všechno asi jinak, nebo to vůbec nebylo..?..), ale folklórní lidové obyčeje a tradice jsme měli rádi a dodržovali je...
Další jarní zábavou bylo zhotovování jarních píšťalek ze seříznutých vrbových větviček, z nichž se otloukáním uvolnila a sloupla kůra, do níž se předtím nožíkem vyřízl otvor. Na jeden konec se nasadila plná oloupaná část větve, na druhý seříznutý kousek; do vzniklého otvoru se foukalo. Později, když začalo bujněji rašit rákosí, jsme si dělali i píšťalky rákosové.
Na okraji lesa bělostně vykvetly sasanky, všude kolem zahrady sedmikrásky, pampelišky, kopretiny a další luční květiny :

Na jaře rozkvetlo velké množství pampelišek, které pak po odkvětu tvořily "bubáky" s bílým polétavým chmýřim se semínky. Když se zvedl vítr, připomínalo to sněžení.

Potůčky kolem rybníků
Rybníky Kameňák a Střelnice jsou z okolí nejíže položené, takže tam, kromě hlavního potoku Jesenka (na obrázku vlevo), přitéká několik malých lesních potůčků. První a nejmenší je již pod naším domem, kde pod dvorem vede malý potůček, který pak vyvěrá na louce u rybníka Kameňák. Tam jsem si nejraději hrál jako malé dítě ve 3-5 letech (na obrázku uprostřed). Další teče pod lesem Bor od Cihelny a vtéká do Kameňáku. Nad Střelnicí vyvěrá malý potůček, který se do Jesenky vlévá po rybníkem. Tam též po dlouhé cestě přes lesy Bukovinu a Skalky končí Otínský potok. Pod Štarnovem pramení potok, který s několika malými vodopády teče ke Křemenci.

Pěstování máku na zahradě
Koncem března jsme na větší záhon na horní zahradě zaseli drobná semínka máku, v řádcích ve vzdálenostech cca 20-30 cm, do hloubky cca 1-1,5 cm. Vyrostl do výšky kolem 60-150cm, v červnu vykvetl krásnými bílými květy (používají se i odrůdy s jinou barvou květů) a v srpnu dozrály makovice. Po usušení se odřezávaly vršky makovic a mák se z nich vyklepával. Skladoval se na komoře v pytlících z husté látky, kde vydržel minimálně celý rok. Pomlelo se vždy jen menší množství máku pro okamžitou spotřebu. Mletý mák se používá hlavně do makového pečiva - buchty, koláče, záviny, bábovky; mletý mák též ke sladkým knedlíkům a těstovinám. Větší část máku se spotřebovala obvykle o velikonočních a vánočních svátcích.

Makové rostliny obsahují řadu alkaloidů - jako je morfin, kodein, papaverin a řada dalších, které mají omamné neurologické účinky. Zde ve středoevropském regionu nebylo rozšířeným zvykem používat opiové makové přípravky jako drogy (jako je tomu v oblastech kolem Indie a středního východu). Jen malá část máku se používá k farmakologické přípravě alkaloidů pro medicínu.
Koncem dubna tatínek sázel brambory, do několika vyhloubených rovných brázd asi 50cm od sebe. Později na jaře pak vyrostla bramborová nať a objevily se i květy. Koncem léta či začátkem podzimu (podle toho zda byla nasazena raná nebo pozdní odrůda), když jejich nať zežloutla nebo uschla, se brambory vykopaly a uskladnily se ve sklepě.

Rozkvetlý máj
Jarní dny běží jako sedmimílovými botami. Vodní proud ve stříbrných potůčcích, po jarním tání ještě bohatých na vodu, čeří zrnka písku a pročesává vodní traviny. V potoku uhání průzračná voda, klikaté břehy se zelenají. Stromy se oděly mladým listím, jasným a svěžím - každý lísteček je něžný a lesklý, jako nalakovaný. V ranním slunci se třpytí okraje lístků porostlých jemnými chloupky. Louky a svahy se pokryly zelenou trávou a koberci květů.

Rozkvetly i stromy - nejdříve plané trnky, pak třešně, hrušky, švestky, jabloně. Naše stará zahrada s množstvím stromů se zabělela jako v zimě - ale všude se vinula vůně květů. U brány horní zahrady rozvetl zlatý déšť, o něco později dále na zahradě u chaty modrofialový a bílý šeřík. A od svítání do večera zní nespočetné ptačí písně. Na okraji lesa Bor (směrem k Zavadilce) se těžká syrová vůně hlíny z polí mísila s lehkou vůni bylin a květů, z hloubi lesa zavánělo jehličí a pryskyřice.
Noc Filipo-Jakubská. Čarodějnice.
V předvečer 1.května bylo zvykem na vyvýšených místech zapalovat ohně. Noc z 30.dubna na 1.května se historicky nazývá noc Filipo-Jakubská (v minulosti byl 1.května svátek Filipa a Jakuba). Ve středověku se věřilo, že o filipojakubské noci čarodějnice létají na košťatech a slétají se na některých kopcích (čarodějnický sabat), kde tropí prostopášné orgie s ďábly. "Blíže, blíže, pekel kníže! Letím k Tobě na svém oři, jenom Tobě se mé srdce koří", prozpěvovala si jedna čarodějnice v pověsti N.V.Gogola "Vij". Sabatu čarodějnic někdy údajně předsedal sám Lucifer, kterému se čarodejnice zpovídaly ze svých nekalých činností a Lucifer jim radil další praktiky, jak škodit a nabádat lidi ke zlému jednání. Nyní se to bere již jen jako humorná příležitost k zábavě u ohně - se symbolickým "pálením čarodějnic".

Podle pohádek a folklóru se vyskytovaly dva druhy čarodějnic. Některé vypadaly a žily jako běžné ženské, které jen občas a tajně dělaly různé lektvary, zaříkávámí, věštění a magické obřady. "Skutečné" čarodějnice však většinou bydlely v odlehlých místech daleko od lidských obydlí - lesích, bažinách nebo skálách, v chýších a chatrčích, většinou zchátralých a neudržovaných. Někdy bývaly tyto chatrče vyvýšené, na kůlu, či dokonce otáčivé. Čarodějnice ve svých chatrčích často měly i některá drobnější zvířata, která se účastnila jejich rituálů. Byla to především černá kočka, na kterou se čarodějnice údajně uměla i převtělovat. Dále sova, vrána, netopýr, hadi, ropuchy. V kotlích nad ohněm čarodějnice vařily lektvary - mystické elixíry, které měly mít schopnost léčit (či naopak škodit zdraví), způsobovat halucinace, čarovat (podobnost s alchymií "Alchymie, šarlatánství").Lidově bývaly čarodějnice považovány za zlé, škaredé haštěřivé ženy (na obrázku vpravo) a byly označovány různými názvy, většinou hanlivými: ježibaba, babice, babizna, divoženka, škaredka, čaromůra, černokněžnice, jezinka, baba jaga, bosorka, striga...
U nás v Konici se filipo-jakubský oheň zapaloval na vyvýšeném místě nad hřištěm a koupalištěm (na obrázku vlevo dole), směrem na Jesenec a Březsko, pod lesem Radošovcem. Hasiči si tam někdy připravili nějaké zábavné vystoupení. Děti pobíhaly kolem a od ohně zapalovaly různé větvičky a košťata a vyhazovali je vysoko do vzduchu. Bylo to doprovázeno rojem jisker. Později, když vatra již poněkud vyhořela, jsme skákali přes oheň. Podobná kouzelná magická noc, opředená řadou pověstí a tradic, se zapalováním ohňů a nočním sbíráním čarovných léčivých bylin, je 23.-24. června na svátek sv. Jana Křtilele (je zmíněno níže).

1 . m á j
K májovému koloritu té doby patřily i prvomájové průvody, které na venkově spíš připomínaly lidové veselice (než úředně organizované slavnosti jako ve městech) s květinami, alegorickými vozy, kroji, písněmi; tak jsme je jako děti vnímali. Den před 1.květnem se vyvěsily prapory a do oken, vitrín i na některé zdi se vylepily plakáty, oslavující den práce 1.máj a též 9.květen jako den osvobození od fašismu. Ráno na 1.května jsme se svátečně oblékli a k potoku pod lesem jsme si šli uříznout vrbové proutky, na které jsme uvázali různobarevné pentličky - to byly "mávátka".

Dopoledne kolem 10.hod. se za doprovodu hudby v průvodu (s prapory, transparenty a mávátky) procházelo některými ulicemi Konice na náměstí, kde z tribuny byly proslovy předsedy MNV, ředitele školy, některých učitelů a hostů, s pozdravy jednotlivým skupinám účasníků. Tehdy častých politických frází jsme si moc nevšímali, jevily se nám jen jako plané žvásty. Některé problematické stránky tehdejšího "stalinismu" k nám dětem na venkově nedoléhaly. Hloupou chybou bylo, když někteří despotičtí šéfové a političtí funkcionáři se snažili nařizovat lidem povinnou účast v prvomájových průvodech. A podobně když k tomu učitelé nutili žáky; já jsem na to nikdy nepřistoupil! Uznával jsem jen poselství míru, pokroku a spolupráce, aby se lidem dobře žilo na světě. Ostatně, 1.máj je především svátkem jara a lásky. Zazpívala se státní hymna a internacionála. Účastníci se pak rozešli, stavili se na pivo a párky ve stáncích či v hospodě a za příznivého počasí se šli projít do okolní přírody - do lesa, k rybníkům. Maminka též zašla dát květiny na hřbitov. Pro většinu lidí 1.máj byl příjemný sváteční den...

A na svátek osvobození 9.května se večer konaly lampionové průvody. V podvečer se nás asi 15-20 dětí shromáždilo před školou s lampiony, ve kterých jsme zapálili svíčky. Pak jsme se průvodem ve dvojicích pomalu vydali směrem k Sokolovně, u které stál pomník vojáků padlých při osvobozování Konice od nacistů. Někdo z učitelů tam pak krátce připoměl tuto historii. Mělo to magickou atmosféru a někdy též legraci - když některý lampion se vznítil od svíčky a začal hořet (ať již samovolně nebo i naším přičiněním...).
Neopakovatelné kouzlo měly v tu dobu klidné a teplé večery. Slunce zapadne za lesem a vzduch je plný jemné vůně. Sedávali jsme pod zahradou u rybníka, v jehož potemnělé hladině se odrážely kvetoucí třešně a později i hvězdy. O hladinu občas pleskla ryba, ozvaly se kachničky z rákosí u břehu. A hlavně hlasitý žabí koncert! Tyto modravé jarní večery pod lesem u rybníků, s vůní květů a žabím zpěvem, patří k tomu nejhezčímu, na co vzpomínám.

Později večer se lesy ponořily do tajemného šera, zpěv ptáků v nich utichl, na lukách pod lesem začala padat chladná rosa. Po nezměrné modravé hlubině oblohy plul měsíc, v jehož svitu se stříbřitě leskly keře, orosená stébla trávy, voda v potoce a rybníku. Stromy a keře vrhaly ostré stíny. Celá země je zalita stříbrem a hlubokým klidem.

Čím dál teplejší jarní dny ponenáhlu přecházely v léto. Začátek léta jsme měli spojený s dozráváním malin, jahod, třešní a višní (rané třešně "májovky" však byly už snězené - od nás i od ptáků). S maminkou jsme maliny, jahody, angrešt a rybíz zavařovali do sklenic. Tyto zavařeniny pak neodmyslitelně patřily k Vánocům.

Na zahradě voněly pivoňky, lilie, jasmín a dokvétající šeřík, nám končil školní rok a začínal radostný čas prázdnin. Jelikož jsme bydleli u rybníků, bylo pro nás léto nerozlučně spojeno s koupáním, především v rybníku "Kameňák". Dokud jsme byli ještě malí, nesměli jsme do hlubší vody a "bahnili" jsme se u břehu v rákosí. Se zájmem jsme pozorovali různé ty pulce, žáby, pijavice, splešťule, potápníky, obludné larvy vážek, řasy a vodní rostliny. Záhy jsme se však naučili plavat a pak celé rybníky "byly naše". Plavali jsme, skákali do vody, potápěli se, hráli s kamarády vodní hry, házeli po sobě bahnem a pod. Na závěr školního roku, pokud bylo dobré počasí, uspořádali učitelé Kleveta a Továrek na rybníku "Kameňák" závody na loďkách, neckách, sudech, prknech a pod. Byla to velká legrace, skončilo to samozřejmě koupelí ve vodě.
Plavání v rybníku
Nejraději jsem ale chodil k vodě sám v podvečerních hodinách. Ovzduší bylo teplé a tiché. Ozýval se žabí koncert, voda voněla bahnem a vodními rostlinami. Plaval jsem zvolna po klidné hladině a pozoroval, jak se v hladkých vlnách přede mnou odráží převrácený a mnohokrát se opakující obraz kostelní věže - jednotlivé obrazy se smršťují a kupí na sebe, jakoby věž rostla; to když jsem plaval ve směru ke Konici (tak jak je vidět na prvním obrázku nahoře vlevo). Když jsem plaval opačným směrem, kupil se ve vlnách a narůstal lesní masiv "Bor", již potemnělý a tajemný.

Podstata a tajemství přírody a vesmíru ?
Když jsem pak byl větší a aktivně se zajímal o přírodní zákonitosti, při tomto klidném plavání jsem pociťoval jednotu s přírodou a meditoval o zakřiveném prostoročasu obecné teorie relativity, unitárních teoriích pole a podstatě hmoty. Mé představy a myšlenky zalétaly od nitra elementárních částic až do nejvzdálenějších hlubin vesmíru. A snil jsem o tom, že jednou snad objevím a pochopím společnou nejvnitřnější podstatu "všehomíra", nějaký univerzální přírodní zákon, který to všechno řídí ("Unitární teorie pole"). Tehdy jsem ještě netušil, jak kolosální a nesplnitelný je to úkol! Ale snít o tom bylo krásné...
Tento aktivní fyzikální zájem o přírodu a vesmír mne pak doprovázel po celý život - vystudoval jsem fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy university a výzkumně i prakticky jsem pracoval v oborech jaderné a radiační fyziky ("Jaderná fyzika a ionizující záření"), teorie relativity, astrofyziky a kosmologie ("Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu"). Hloubal jsem též nad souvisejícími filosofickými otázkami ("Antropický princip aneb kosmický Bůh") a gnoseologickým poznáním ("Cesta poznání") -> radost z poznávání krásy a tajemství přírody, vesmíru a naší duše...

Rostliny v rybníku a kolem břehu
Bydleli jsme v Konici jen asi 10 metrů od rybníka Nohávka a 30 m od rybníka Kameňák. Kolem břehů rybníků a v jejich vodě roste několik druhů vodomilných rostlin. Ve vodě rybníků se přirozeně vyskytuje velké množství bakterií řady druhů. Některá jsou aerobní (potřebují kyslík), jiné anareobní (kyslík jim vadí) - když se ve vodě nachází větší množství organické hmoty. Dále ve vodě rostou sinice (cyanobakterie) schopné fotosyntézy, fotosyntezující řasy, které mohou být mikroskopické (spolu se sinicemi způsobují zelené zabarvení rybniční vody) i makroskopické - pozorují se jako vláknité řasy.
Těsně u břehu, často i ve vodě, rostou trsy sítiny jezerní, trvalé stále zelené rostliny, jejíž tenké trubičkovité listy délky cca 20-50cm mají uvnitř bílou síťkovou výplň. Jako děti jsme loupali tyto listy a jedli síťkovou výplň. Dále kolem břehu a v mělké vodě rostou dva druhy rákosu, vysokého až 2 metry. Je to jednak rákos obecný s dlouhými tenkými stonky s úzkými listy a nahoře metlicovými květy. A též orobinec s širšími listy a plazivým oddenkem, nahoře kvetoucími "doutníky". Když dozrají, zbarví se černě. Na hladině rybníků v letním období často rostou drobné plovoucí rostlinky okřehku, který jsme nazývali "žaběnec". Někdy bývají tak husté, že pokryjí celou vodní hladinu. Pomocí síťky jsme je pak sbírali jako krmivo pro kačeny. Na vodní hladině občas plavaly krásné květy leknínu nebo stulíku (kořeny jsou však na dně). Ze dna vyrůstají někdy i listy a oranžové květy rdesna. Při plavání, zvláště v mělké části rybníka, jsme se někdy i trochu "zapletli" do hnědo-zelených podvodních listů rdestu kadeřavého.

Břehy rybníka byly porostlé hustým rákosem a orobincem, na němž rostly "doutníky" - ty jsme si sušili a pak je zapalovali a "kouřili". Na jednom místě břehu rybníku "Kameňák" rostl ostružinový keř, jehož větve sahaly až k hladině. Když jsme se v srpnu koupali v rybníku, doplavali jsme k tomu místu a přímo z vody si trhali zralé sladké ostružiny. Jejich vůně se mísila se syrovým ovzduším bahenních rostlin a zelenavé vody.
Fauna v rybnících. Ryby a žáby.
Ve vodě rybníků žije i řada druhů fauny. Z menších a jednodušších jsou to pijavice, splešťule blátivá, larvy vážek... Z větších druhů to byly hlavně ryby a žáby, v menším množství též škeble a vodní "houby".
Z menších ryb se v našich rybnících vyskytovala mřenka, hrouzek, plotice, karas... Z větších ryb pak kapr, lín, cejn, okoun, vzácněji úhoř, štika, losos, zcela ojediněle sumec, v potoku a u přítoku do rybníka též pstruh. Já jsem se v dětství ani později rybařením nezabýval, takže nemám své fotografie různých druhů ryb (jen níže kaprů "Podzimní výlov rybníků").
Obojživelníci byli především žáby - skokan hnědý a zelený, kuňka, ropucha, rosnička. Žáby kladou do vody vajíčka obalená průhlednou rozsolovitou hmotou, ze kterých se vylíhnou nejprve pulci s kmitajícími ocásky, které se za cca 2 týdny přemění na malé žabičky.

Když v rybníku vyrostli pulci a proměnili se v malé žabičky, vylézaly na břeh a skákala jich celá hejna po okolních lukách a dokonce i po svahu v lese v šustícím listí. Museli jsme velmi opatrně chodit, abychom nějaké nezašlápli.
Dalšími obojživelníky byli ocasatí čolci a slepýši. Kolem rybníků a mokřadů se vyskytují též hadi, hlavně užovky.

Na hladině rybníků plavaly některé druhy vodomilných ptáku, kteří jsou k životu u vody evolučně přizpůsobeni - mají plovací blány mezi prsty u nohou, nesmáčivé peří, zobík tvarovaný pro lovení ryb. Jsou to především divoké kachničky, dále potápky a lysky. Na rybníku Kameňák se někdy přes jarní a letní období usídlily i labutě, které si udělaly hnízdo v rákosí orobince, kde vyvedly několik malých labutí a plavaly s nimi po rybníku. Vylézaly i na břeh a občas zašly i k nám na chalupu do dvora a uvítaly, když se jim něco dobrého dalo...

Les v létě
Další velkou zálibou v létě byl pro nás les. Lákal nás nejen bohatstvím borůvek, jahod, ostružin a hub, ale i svým tajemným šerem, v němž mohla pracovat naše fantazie. Často jsem chodil do lesa velmi brzy ráno. Růžové červánky se rozcházely po obloze, sluneční paprsky vystupovaly čím dál výše, pozlacovaly vrcholky stromů a nakonec se Slunce ve své zářivosti ukázalo a rozlilo své světlo po celém lese. Teplý vítr zavoněl jehličím. V jiných místech zase omamná a vonící paseka bzučící hmyzem.

Obrázky vnitřku lesa a mechového porostu pocházejí z lesa Boru nad Křemencem a lesa Skalky v údolí kolem Čertové skály, v 60.letech, v období častějších dešťů. Dnes bychom tam souvislejší porosty mechu již téměř nenašli. Rovněž borůvky, které jsme tehdy hojně sbírali v borové či modřínové části lesa, tam již téměř nerostou...
Letní příroda byla pro nás spojena se slunnými stráněmi a zadumanými lesy, zelenými loukami s mokřinami i teplými vonícími mezemi, zurčícími potoky s tajemnými stíny a hlubinami tůní pod nakloněnými vrbami a olšemi. Nebo za měsíční noci les tajemný, ztemnělý, s lesními potůčky bublajícími v měsíčním svitu :

^{Tajemný
lesní dům}^{Opakovaně se mi v noci zdával "živý" sen,
že jdu zapadlou cestou černým lesem a přijdu k
místu, kde se vlevo vedle cesty zvedá nevysoký kopec,
na němž stojí velký ponurý dům. Z boku tam vede
strmá cestička, vyjdu po ní, zaklepu, pozdravím a
vstoupím dovnitř. U stolu tam sedí tři nebo čtyři
zasmušilí lidé. Říkají že zde žijí již mnoho
let, navštěvují řadu krásných míst v okolních
lesích, ale přesto stále nenalézají žádný
uspokojující smysl života a naší existence..?..

Nalézt to asi opravdu není snadné - je to odvěký
filosofický problém! Chvíli jsme o tom spolu
přátelsky rozmlouvali, pak jsme se rozloučili - a
abych se opět stavil, jak půjdu kolem...}

Zalévání na zahradě
Při častém teplém a suchém počasí koncen jara a v létě je nutno zalévat záhony se zeleninou, jahodami a malinami. Menší záhony se zalévaly většinou jen kropící konví, do níž jsme vodu nabírali z rybníka nebo z malého jezírka na dolní zahradě. Větší záhony zaléval tatínek hadicí s koncovkou - nastavitelným rozprašovačem. Voda se čerpala z rybníka pomocí výkonného motorového čerpadla. Do rybníka Nohávka od čerpadla vedlo potrubí se sacím košem a zpětnou klapkou.

Na velké horní zahradě tatínek před mnoha lety vykopal studnu hlubokou 12 metrů, s pumpou ručně poháněnou velkým kolem opatřeným klikou. Voda se pak vedla dřevěným korýtkem směrem ke skleníku, pařeništím a záhonům. Tatínek nám vyprávěl jak kopal tuto studnu :
"Za mlada, někdy ve 30.letech, jsem na podzim po dobu asi 2 měsíců téměř každý den na zahradě kopal studnu o průměru 80cm. Kopal jsem ručně, hlína a kamení se na povrch vytahovalo v kyblích po provaze, stěny jsem průběžně vyzdíval kameny. Byla to zdlouhavá a namáhavá práce, ale tehdy jsem ještě měl dostatek sil. Když jsem se dostával do hloubky 12 metrů, již prýštila voda, ale stačila se v kyblích vytahovat ven. Narazil jsem na větší kámen, který se mi nedařilo snadno vykopat. Pomocí delšího majzlu se mi ho nakonec podařilo vyviklat, pak vyskočil a z pod něho vytryskl mohutný pramen vody. Hladina rychle stoupala, měl jsem co dělat abych stačil po provaze a stěnách studny ručkovat nahoru abych se neutopil! Hladina vody se pak ustálila na výšce 8 metrů, 4 m pod povrchem. V suchých letech jen do výšky 5-6 m. Se strýcem Lojzkem jsme pak spustili dolů až téměř ke dnu kovovou trubku se sacím košem a pístovým čerpadlem, poháněným excentrem na hřídeli velkého kola s klikou, jehož otáčením se ručně pumpovalo. Výtlaková trubka pak ještě pokračovala do výšky cca 3 metry, odkud se voda samospádem vedla k místům pro zalévání".
/

Sací koš byl trvale pod vodou a válec pístového čerpadla byl vystaven vlhkosti unvitř studny, takže po letech byly značně zkorodované, ale byly dlouho fukční - jen se pak muselo usilovněji pumpovat...
Později, když se kolem r.1954 dole na dvoře nainstalovalo výkonné čerpadlo (na obrázku vlevo), se na horní zahradu zavedlo více než 100m dlouhé kovové potrubí s řadou hydrantů na různých místech zahrady. Pomocí 12-metrových hadic bylo pak možno podle potřeby zalévat všechna místa na zahradě. Studna na horní zahradě se pak již přestala používat. Ostatně, "měkká" voda z rybníka je pro zalévání rostlin vhodnější než "tvrdá" podzemní voda z hluboké studny.

Nad motorem s čerpadlem byl středně velký strom, na němž rostly modré ryngle (modrá šipka), jako děti jsme na něj lezli a pochutnávali si na nich. Z druhé strany plotu, naproti vchodu do velkého skleníku, přesahovaly haluze menšího stromu s velmi dobrými velkými žlutými rynglemi, jako děti jsme na ně dosáhli ze země (nebo z hromádky kompostové hlíny, která zde byla pro použití ve skleníku).

Kosení trávy, senoseč
Začátek léta byl spojen se sečením rychle dorůstající távy. Nejprve jen menší množství kolem domu jako okamžítá píce pro krávu, kozy, králíky. Později i větší plochy louky pro sušení sena na zimu. Odpoledne tatínek pečlivě nakul jednu nebo dvě kosy a brouskem je zabrousil - musely být ostré jako břitva! Seklo se vždy co nejdříve ráno, často již ve 4 hodiny, aby byla rosa (říká se, že "rosa má být v trávě, ne na čele"). Z luk bylo slyšet charakteristické syčení kosy při sečení a čas od času zvonivé broušení kosy. Sekáči měli s sebou dva brousky, drsný karborundový a hladší kamenný, které při broušení namáčeli do vody v tvarované plechové nádobce zvané "krbec" (toulec či pochva na brousek, s ohnutým držákem), který nosili zavěšený na opasku :

  Všude voněla pokosená tráva a seno - na lukách, v zahradách, v letním větru. Za časného rána se rozhazovaly a roztřásaly pokosy trávy silně vonící, zrosené a chladící. My jsme ji museli obracet a potom již proschlé seno shrabovat a pomáhat otci k večeru skládat do kopek, než padne večerní rosa. Moc nás to tehdy nebavilo, ale mělo to své voňavé kouzlo. Seno se skládalo na dřevěné tyčky ("sušáky", "trnože") tak, že uvnitř dole byl volný prostor. A to bylo pro nás ideální místo k hrám a i ke spaní ve voňavém senu, dělali jsme si tam "bunkry". Někdy jsme se schovali do kopky sena před deštěm. Pozorovali jsme, jak stříbřité krůpěje deště skrápějí stébla trávy. Zavanula svěří bylinná vůně...
  Ráno jsme se protáhli a šli si zaplavat do rybníka, i když se voda zdála po ránu být studená. A nebo jsme si v podvečer lehli nahoru na seno a pozorovali, jak na temnící obloze se rozsvěcují první hvězdičky, tichounce komíhající svými paprsky. Byla to krása a pohoda. Později obloha zcela ztemněla a byla hustě obsypána hvězdami s Mléčnou dráhou táhnoucí se od obzoru k obzoru. Obloha se zrcadlila ve vodě, hvězdy jako by se koupaly v černé hlubině a chvěly se v lehkém čeření.

Proschlé a uleželé seno se z kup nakládalo na vozík, ze vzdálenějších luk i na žebřinový vůz tažený koňmi. Někdy, když se obloha mračila na brzký déšť, bylo nutno velice spěchat, aby se seno za sucha stačilo naložit a dovést do stodoly, nezřídka jsme sami zmokli. Aby při jízdě po hrbolatých cestách seno nepadalo, byla fůra sena nahoře zatížena a zpevněna tzv. pavézou - dlouhým bidlem, přitaženým na koncích provazy. My jsme se jako kluci rádi vozili na vysoké fůře ve voňavém seně. Po příjezdu domů otec 3-hrotovými vidlemi na dlouhém toporu podával seno z vozu na půdu, maminka nebo teta je odebírala, my jsme pak seno na krátkých 4-hrotových vidlích nosili pod trámy a kupili je vysoko až pod střechu, na dvě či tři "patra". Ve skrytém místě jsme si pod senem často udělali "tajnou skrýš".

Na obrázku je vidět, jak se na Otínských lukách naložila velká fůra sena a dovezla se na Střelnici k domu pod lipovou alejí. Strýc Lojzek pak vidlemi podával seno nahoru do vikýře ve střeše, teta Otilka ho na půdě odebírala a my kluci jsme seno odnášeli na vidlích a skládali ho pod střechu.
V čase letního slunovratu, kolem svátku sv.Jana, jsou krásné teplé noci, plné vůně rozkvetlých luk. Předvečer a noc na 24.června se připravovaly a zapalovaly "svatojánské ohně", přes které se pak skákalo. K nebi vylétaly gejzíry jisker. A ve tmě na lukách a pod lesem jako jiskérky svítily létající svatojánské "mušky".
Červenec byl plný žáru a mnohdy i prudkých bouří s oslnivými blesky a pekelným rachotem hromu. Tatínek i v největším lijáku vybíhal ven uvolnit zanesené stružky před valící se vodou. Po bouřce jsme i my bosky vybíhali ven, čvachtali se v kalužinách a bahně a vdechovali svěží vzduch, vonící ozónem a zemitou vlhkostí. Les silně zavoněl houbami.
Někdy se i v létě obloha zatáhla na vytrvalejší deštivé počasí, z lesů stoupala pára. Za takového nevlídného počasí jsme občas vylezli na půdu, proplazili se kyprým a omamně vonícím senem až pod hřeben střechy či k zadnímu okýnku ve štítě, odkud byla vidět zahrada a část lesa. Vdechovali jsme svěží vlhký vzduch mísící se s vůní sena a pěkně v suchu poslouchali, jak po taškách střechy haraší déšť. Vzpomínám si, jak jsem jednou takto až nahoře pod trámy objevil hnízdo s asi 60 vejci, které jsem pak na několikrát v proutěném košíku podával bráchovi do dolního patra půdy a ten zase mamince dolů pod žebřík. Maminka a teta byla ráda, protože o hnízdě nikdo nevěděl a vajíčka by se zkazila nebo v zimě zmrzla a praskla. Jindy se ale stalo, že jsme v hnízdě našli jen prázdné skořápky, vnitřek sežrala kuna či tchoř.

Letní zahrada. Zavařování ovoce.
Na jaře a v létě, zvláště o prázdninách, byla pro nás rájem naše velká horní zahrada. V horkých letních dnech jsme po zahradě chodili jen v trenýrkách a pochutnávali si na dozrávajícím ovoci - třešních, jahodách, malinách, rybízu a angreštu, rynglích, později i na švestkách, skorých jablkách a hruškách.

Měli jsme na horní zahradě několik druhů třešní, které dozrávaly v různou letní dobu. Nejranější byly "májovky" dole pod plotem, o něco pozdnější ramonky, bělice, nejpozdnější byly tmavé bukovky a višně. Kromě tmavých červených třešní (které mají červenou i dužninu) jsme měli i dva středně velké stromy se světlejšími třešněmi "bělicemi" (mají měkkou žlutavě bílou dužninu). S maminkou jsme třešně, maliny, angrešt a ostatní ovoce sklízeli na zavařování :

.
A po rozemletí a případném vylisování též na marmelády a syrupy, které jsme na komoře uchovávali v často mnoho let starých sklenicích (s různými druhy špuntů a uzávěrů), opakovaně používaných :

Po vychladnutí na schodech se zavařeniny a marmelády odnesly o kousek výš na komoru, odkud se průběžně používaly v podzimním a zimním období.
. Vedle sklízení a ochutnávání ovoce jsem si na zahradě též rád četl, hlavně knihy o lese a přírodě. A často jsem si do sousedního i vzdálenějšího lesa též zašel...

Knihy o přírodě a životě na venkově
Příroda je to nejpodstatnější co nás obklopuje a jsme její součástí, takže je i významným motivem a inspirací v kultuře, v umění výtvarném i v literatuře. Většina literárních autorů se ve svých dílech soustřeďuje na lidské osudy a přírodní tématiku do svých příběhů začleňují pouze okrajově, jen jako "jeviště" na němž si lidské děje odehrávají. Jedním z prvních spisovatelů, kteří se zabývali venkovskou přírodou a vztahem lidí a přírody v 19.stol., byl podle literárních údajú H.D.Thoreau ve své proslulé knize "Walden aneb život v lesích". U nás můžeme zmínit J.Kollára a F.L.Čelakovského, ale byla zde řada dalších obrozeneckých autorů. Na konci 19. a začátku 20. století však někteří autoři, kteří žili v přírodním prostředí, nebo je často navštěvovali, se ve svých dílech již dominantně začali zabývat "přírodní literaturou" jako svébytným žánrem. U nás se o vztahu přírody a lidských osudů literárně zabýval Karel Klosterman a Jindich Šimon Baar ve svých příbězích z oblasti Šumavských lesů, či K.V.Rais ve svých "Zapadlých vlastencích" ve starých Krkonoších. Významným spisovatelem, soustřeďujícím se dominantně na lesní přírodu, byl Jan Vrba, který byl vystudovaným lesnickým odborníkem a les byl jeho celoživotní láskou. Jeho spisy "Bažantnice", "Dražinovská hora", "Borovice" jsem si se zájmem přečetl za žákovských let.
První knihy o lese a přírodě, se kterými jsem se v dětství seznámil, byl "Kotrmelec" a "Lesní noviny" od V.Bianki. V útlém věku 5-6 let mi z nich četli rodiče, později jsem si v nich četl sám. Byly to pro mne "rajské knihy"! Další skvělou knihou o přírodě byla "Země za mlhou" od Mihaiala Sadoveanu, která líčí krásnou přírodu v lesích a horách jižních Karpat a Moldavska, jakož i život myslivců a dalších statečnýxh moudrých prostých lidí v odlehlých místech. I.Aramilev napsal obsáhlou knihu "Lovecké povídky", popisující krásnou a drsnou přírodu sibiřské tajgy s mnoha příběhy lesmích zvířat, psů a lidí kteří v téro divočině žijí. Pak jsem si přečetl "Revír bez hranic" od R.Luskače o jeho loveckých příbězích ze severských lesů a jezer v Karelo-Finské oblasti. Knihy s přírodní tématikou J.Londona, M.Twaina a dalších zámořských autorů u nás na venkově tehdy byly obtížněji dostupné, překladů bylo ještě málo a v menších nákladech počtu výtisků (půjčoval jsem si je až za studentských let v universitní knihovně v Olomouci).

Na většině knih o lese a přírodě mi však vadilo jejich lovecké zaměření - kruté zabíjení lesních zvířat, které si v míru a pohodě žijí v pěkné přírodě. Dával jsem proto přednost knihám o poznávání přírody pomocí "lovu beze zbraní", jejichž autoři "lovili" jen krásy a zajímavosti přírody, které svým darem slova dovedli mistrovsky sdělit nám ostatním, příp. i prostřednictvím fotografií. Takovým spisovatelem byl u nás Jaromír Tomeček, V.J.Staněk (odborník v biologii a fotografii), dále J.Foglar (skautská tématika), K.Toman a další novější spisovatelé.
Později, když jsem chodil do 7. a 8. třídy, jsem po večerech začal studovat i knihy o radiotechnice (zhotovil jsem si i jednoduchou vysilačku), matematice - integrálech, derivacích, zakřiveném prostoročasu, o fyzice - teorii relativity, astrofyzice a kosmologii. Vesmír se stal mou celoživotní vášní ("Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu", "Antropický princip aneb kosmický Bůh").

Houbaření v lese
Letní období je velmi příznivé pro růst řady druhů hub. I na naší horní zahradě rostly některé houby, zvláště u plotu kolem douglasek. Koncem května to byly čirůvky - májovky-podtrnky, pýchavky, pak žampiony a bedly. Avšak nejvíce jich rostlo v lese. Na začátku lesa Bor, při cestě nahoru do svahu, jsme sbírali žlutá "kuřátka" - lišky. Dále pak v lese suchohřiby, holubinky, muchomůrky "růžovky", bedly, kozáky, křemenáče, hřiby hnědé, vzácněji "modráky" (na obrázku dole uprostřed). Nejpěknější jsou červené muchomůrky, které se však nesbírají, jsou jedovaté. Nejvíce hub jsme nacházeli v části lesa Bor nad Křemencem, v okolí malého potůčku s drobnými vodopády. Tatínek chodil se zeleným batohem i do vzdálenějších lesů - Skalky, Bukovina, Zvoňák - cestou na Otínsko. Znal tam místa, kde rostly pěkné hříbky, včetně "modráků" které měl v oblibě.
V menším množství jsme sbírali i "tmavou pýchavku" pestřec (dokud je mladá a ještě nepráši), která je velmi aromatická a vhodná jako houbové koření (o její slabé jedovatosti jsme tehdy nevěděli, ale vzhledem k malému kořenícímu množství s tím nebyly problémy). Rostla i na svahu pod naší zahradou. Začátkem podzimu jsme někdy sbírali i václavky, které rostly většinou kolem trouchnivějících pařezů.
Menší část hříbků se spotřebovala za čerstva - zapekly se s vajíčky, se zeleninou, s masem, se sýrem, zavařily se do houbové polévky. Větší kloboučky (jaké mají hlavně bedly, někdy i muchomůrky a holubinky) se usmažily jako houbové řízky. Něco se naložilo do zavařovacích sklenic, většina se však nakrájela na tenké plátky, rozprostřela na dřevěných podnosech a v kůlně se usušila pro používání především v zimě, hlavně o vánocich do houbové polévky a houbovce s kroupami - "černého kubu".

Sklízení obilí - žně
Koncem července postupně dozrává ječmen, pšenice, žito a oves; pole dostávají zlatý odstín s typickou vůní a šustivým zvukem. Ze dvorků a kůlen chalup se večer i ráno opět ozývalo klepání kosy. Byla senoseč druhé trávy - otavy. A pak hned žně - tehdy se ještě často obilí kosilo ručně. Kosiště pro obilí bylo opatřeno půlkruhovým obloukem z latěk potažených plátnem ("hrabicí" či "luňákem"), který pokosené obilí shrnoval do rovných pokosů či pokládek.

Otec sekl, maminka nebo teta odebíraly pokosené obilí a vázali je do snopů. Ty se potom skládaly do "panáků" - mandelů po 16 snopech, ve kterých se obilí nechávalo na poli několik dní doschnout. Snopy se v mandelích překládaly šikmo přes sebe tak, aby klasy uprostřed byly o něco výš než konce snopů, čímž dešťová voda po snopech stékala ven na strany, nikoli dovnitř mandele na klasy. Širokými hráběmi s větším množstvím zubů se shrabovaly roztroušené klásky.

Po řádném proschnutí se obilí odváželo domů do "mlatevny". Dřevěné schody na komoru se odnesly a celá mlatevna byla až do stropu zarovnána snopy obilí. Viděl jsem sice ještě mlácení cepy, ale to jen žito, kde bylo potřeba zachovat dlouhou rovnou slámu na vázání rohoží. Pšenice, oves a ječmen se již mlátily na mlátičce :

Měli jsme starou dřevěnou mlátičku obilí, uloženou v kůlně; v době žní jsme ji převezli na mlatevnu (měla dole malá kolečka). Rotující buben mlátičky s našroubovanými kovovými zuby byl řemenicí a dlouhým širokým řemenem poháněn motorem. Otec tento řemen vždy řádně natřel smolou či kalafunou, aby neprokluzoval. Od hlavní rychle rotující řemenice se vedl ještě další kratší řemen se zpomaleným převodem na kotouč, pohánějící přes excentrickou hřídel "vytřásadla", která kmitala a vyklepávala zbylá zrnka obilí ze slámy a posunovala ji do zadního konce mlátičky, kde sláma vypadávala a byla odebírána. Obilí do "požeráku" mlátičky s rychle se točícím bubnem zasouval otec, maminka odebírala slámu na druhém konci mlátičky z kmitajících "vytřásadel", teta odhrabovala padající obilí z pod mlátičky. Byl to velký hluk, všude se vznášela oblaka prachu a zvláštní vůně slámy a obilí. Obilných snopů ubývalo a na dvoře se kupila hromada otepí slámy. Tato sláma se uložila na půdu a průběžně se pak používala jako podestýlka ve chlévech.

Obilí padalo pod mlátičku i s plevami (novější typy mlátiček již měly zabudovaný lopatkový ventilátor pro oddělení obilí a plev), bylo nutno ho očistit od plev; nastoupila další etapa - "fukarování". Měli jsme starý dřevěný "fukar", kde se ručně klikou roztáčely v bubnu velké lopatky, které hnaly proud vzduchu přes kmitající síta, na něž ze zásobníku zhora padalo obilí s plevami. Proud vzduchu odnášel lehké plevy a oštiny pryč, zatímco těžší zrna obilí padala přes síta dolů a korýtkami pak do připravených nádob. Při foukání obilí bylo ještě více prachu než při mlácení, kromě prachu poletovaly vzduchem plevy a chmýří z květů rostoucích v obilí. Zvláště se nám líbily poletující kulaté chmýří z bodláku, které jsme honili a chytali. Čisté obilí se pak nasypalo do pytlů a uložilo na komoru, plevy se ve velkém "ouhrabečném" koši po provaze vytahovaly na nižší půdu a sypaly se nad chlévy, kde v zimě zajišťovaly i zateplení. Část plev se během zimy spotřebovala jako krmivo do "řezanky", ve směsi s nastrouhanou řepou a obilným šrotem.
Později se od ručního kosení a domácího zpracování obilí upustilo - bylo nahrazeno mechanizovanými kombajny, které na poli kosí obilí a hned ho mlátí a oddělují obilí od plev.

Červené ryngle - zavařování, knedlíky
Zhruba v polovině srpna na zahradě dozrávaly velké červené ryngle (kterým jsme říkali "meruňkové"). Jsou velmi dobré na přímé jídlo a dělávali jsme z nich též knedlíky z kynutého nebo lépe tvarohového těsta. Maminka je také zavařovala, buď celé nebo častěji rozpůlené a vypeckované, do větších sklenic 1-4 litrových. Stejným způsobem jsme zpracovávali i meruňky, avšak měli jsme jich méně nez rynglí a každý rok dostatečně nezarodily...

Sklizeň česneku
Každý rok otec pěstoval na větším záhoně na zahradě česnek, většinou namodralý "ruský paličák". V listopadu kromě normálních stroužků nasadil i několik desítek pacibulek z květenství, které v prvním roce vyrostly jako menší jednotlivé cibulky, ale po nasazení v dalším roce již vyrostly velké plnohodnotné paličky. Geneticky se tím obnovovala sadba. V polovině léta česnek dozrál, vytrhal se, očistil a tatínek pečlivě stáhnul nať. Svázal česnek po 10-12 paličkách dohromady a zavěsil ho do několika suchých vzdušných míst pod střechu. Vysychal tam do podzimu, pak se zavěsil na komoře.
.

Stará komora
Na konci mlatevny byly dřevěné schody vedoucí k masivním dveřím na starou komoru. Kromě zavařenin, obilí, mouky, šrotu, sádla, trnek (povidel), sušených bylin, demižonků se slivovicí, zde bylo uloženo mnoho pro dům potřebných věcí - váha "decimálka" (vážily se na ní pytle s obilím, bedny s ovocem a pod.), závaží, koše, síta, mísy, ... V přední části komory byl regál se zavařenými malinami, rybízem, rynglemi, angreštem, třešněmi, hruškami, marmeládami z různého ovoce, sklenicemi moštu a syrupu. Na horní polici vpravo byla po celý rok uložena zvláštní zelená krabice s vánočními ozdobami, která se jen o vánocích přinesla dolů k vánočnímu stromku.

  V zadní části komory, pod oknem, byla velká dřevěná truhla s přihrádkami a horním víkem. V jednotlivých oddílech byla mouka hladká, polohrubá a hrubá, v menších přihrádkách pak proso, krupice, hrách, lněné semínko. Při zabíjačce se na víko této truhly pokládaly k vychladnutí jitrnice, jelítka a tlačenky. Na zdi po pravé straně komory byl dlouhý věšák, na němž visely staré všední (venkovní) kabáty a pláště, povřísla na obilí, náhradní řemeny k mlátičce. Byly tam též dva staré větší batohy z hrubé látky, s nimiž tatínek chodil do vzdálenějších lesů na houby (a snad někdy i pytlačit..?..). Nahoře na věšáku pak byly položeny staré dřevěné lyže s přeskovým vázáním. Komora byla pro nás též místem her, tajných zákoutí a zajímavých předmětů...
  Dole pod komorou, částečně v podzemí, byl sklep (dveře byly vlevo vedle schodů, se třemi schodky dolů) kam se ukládala řepa, brambory, zelenina a někdy i sud s kvašeným zelím.
Spižírna
Vedle sklepa a dveří do kuchyně byla menší spižírna s běžnými kuchyňskými potřebami - nádoby s mlékem, dřevěná válcová máselnice s pístem na stloukání másla, díže na míchání chlebového těsta, kameninová nádoba na kvašené zelí, větší hrnce, kastroly a mísy, malá kuchyňská váha a závaží.

Nahoře, asi 30cm pod stropem, po celé délce stěny spižírny, byl vyzděný plochý výstupek ve zdi šířky asi 15cm, na kterém byly postaveny krabičky s cukrem, solí, kávou, kakaem, cikorkou a různými druhy koření - paprika, pepř, nové koření, majoránka, kmín, bobkový list, hřebíček, jalovec, skořice, vanilka a pod. Byly tam pěkně v suchu. A též tam byl postavený mosazný hmoždíř s paličkou, ve kterém se některé druhy koření roztloukaly.
Domácí pečení chleba
Často jsme si pekli svůj domácí chléb. Ve starších chalupách bývaly pece na chleba vyzděné kameny, často jako součást větších kachlových kamen, někdy i zvlášť. Chléb se též pekl i v troubě kachlových kamen. Teta vynesla ze spižírny díži na chlebové těsto a postavila je na volné místo na mlatevně. Na dně díže se od minulého pečení uchoval kousek starého těsta ("zákvas"). Do díže se nasypalo potřebné odvážené (či odhadnuté) množsví žitné mouky (cca 5kg), patřičné množství soli, hrstka kmínu, kvasnice (pokud nebyl zákvas). Někdy se přidalo i trochu mléka nebo podmáslí. Hospodyně postupně přilévala vodu a dřevěnou kopystí míchala těsto, přičemž obcházela kolem díže několikrát dokola, aby se těsto dobře promíchalo ze všech stran. Díže se pak přikryla a těsto se nechalo uležet a kynout asi 12-24 hodin.
Z těsta v díži se pak postupně oddělovaly porce velikosti asi 20 cm, trochu se uválely a lehce se vtlačily do slaměné ošatky ("okřínku", slaměnky), většinou oválného, někdy i kulatého tvaru. Ošatky s těstem se postavily do tepla na lavici u pece, přikryly se plátnem a opět se nechaly kynout. V ošatkách se též těsto tvarovalo do výsledných bochníků. Mezitím se vytápěla pec - suchými poleny kvalitního dřeva (většinou bukového, březového či habrového). Když byla pec stejnoměrně vytopená, ohřeblem se vyhrabal popel a zbylé žhavé uhlíky, které se nasypaly do starého kastrolu s vodou.

Těsto z ošatek se pak překlápělo na plochou dřevěnou lopatu, posypalo se kmínem a potřelo škrobovou vodou (aby kůrka chleba byla lesklá). Bochníky se na lopatě opatrně zasouvaly do pece a podtrhnutím se usadily. Většinou se do pece sázely čtyři bochníky. Zavřely se dvířka od pece a peklo se asi hodinu a půl až dvě hodiny, přičemž se několikrát nahlédlo do pece, jak pečení pokračuje; při nestejnoměrném pečení se bochniky různě posunovaly. Upečené bochníky se pak lopatou podebraly, vytáhly z pece, otřely vlhkým hadříkem a vsadily se opět do slaměných ošatek, nebo se položily na podnos či desku, kde pomalu chladly. Pak se odnesly do spižírny nebo komory.
Později se od palivově náročného vytápění chlebové pece a pracné přípravy těsta v díži postupně ustupovalo. Chlebové těsto na jeden či dva bochníky se hnětlo a kynulo ve větší kuchyňské míse a bochníky se pak pekly na plechu v troubě kachlových kamen, ve kterých se topilo i pro jiné kuchyňské práce - a v zimním období i pro teplo...
Konec léta
Prohřáté seče na konci léta, s odkvétajícími květy a závoji pavučin ve větvičkách stromů i ve vysoké trávě, voní mateřídouškou a počínajícím uvadáním. Pole s obilím jsou již sklizené a často i zorané, s příp. nasazením ozimých plodin. Na stromech jsou listy zatím zelené, avšak na mezích kolem polních cest začíná tráva a lučni rostliny již žloutnout. V teplých večerech po žních, když slunce pomalu zapadá a nechává po sobě vlahou hebkost, však z luk u potoka pod lesem již stoupají chladné páry. A ráno bývá voda pod mlhavým oparem již podzimně studená...

Babí léto, škola
V přírodě bývá konec léta a nástup podzimu pozvolný a z počátku nenápadný. Zlátnutí listů, dozrávání hrušek, švestek a jablek, chladná mlhavá rána s orosenými pavučinami na keřích a lukách jsou však neklamným znamením, že vlády se ujímá podzim. S neopakovatelnou vůní polí a lesů, mechu, listí a dozrávajících jablíček, kouře z brambořišť, mezí a zahrad. S větry ze strnišť, pouštěním draků...

  Pro nás "školou povinné" však přechod mezi létem a podzimem byl náhlý: bylo to 1.září - konec prázdnin a začátek školy. Přechod od volnosti prázdnin k povinnostem školy se nám sice moc nelíbil, ale na druhé straně jsme se těšili na kamarády a též na některé učitele (u mne to byl zvláště pan učitel Jáchym, ale nebyl jediný).
  První tři třídy jsme chodili do "staré školy" nad kopcem u kostela (na obrázku uprostřed), pod níž v tunelu "v podzemí" protékal potok - to bylo místo našich častých her v tajemném příšeří a zurčení vody. Do této staré školy chodil již náš táta a o tunelu s potokem pod školou vyprávěl ve svých příhodách. Do 4. a 5.třídy jsme chodili do nové školy na "Příhonech". Kousek dál odtud je mateřská školka (na obrázku vlevo) do níž jsme chodili jako malé děti.

Nakonec od 6. do 9.třídy jsme chodili do školy "měšťanky" na náměstí. Ve škole mě fascinovaly předměty v kabinetu fyziky, chemie a biologie - tehdy mě lákalo všechno, co se týkalo přírody, jejích zákonitostí, záhad... Od 6.třídy se k nám přidali "přespolní" žáci z Křemence, Čunína, Jesence, Dzbele, Skřípova. Byli to děcka z dědin, zvyklí žít skromě a pomáhat doma v hospodářství. S mnohými z těchto kluků, přes jejich určitou "drsnost", jsem si rozuměl lépe, než s některými "nafoukanými koničáky", zhýčkanými bygotními či dobře situovanými rodiči.

Ze stromů pomalu padalo zažloutlé listí a s lehkým šramotem se třepotavě snášelo k zemi. Zvláště po prvních mrazících se padání listí velmi urychlilo. Na cestě do školy jsem pozoroval, jak v podzimní mlze z ořechu rychle padají těžké listy, navlhlé a po okrajích ojíněné. V listnaté části lesa pokrývají zemi závoje žlutohnědého listí. V mrazivém jitru louky zbělely, každý lístek trávy je ozdoben jinovatkou z ledových krystalků.

Sklizeň ovoce a zeleniny
Podzim je obdobím sklizně většiny plodin - švestek, jablek, hrušek, brambor, mrkve, zelí, petržele a celeru, tykví, řepy, popř. kukuřice. Tatínek se staral hlavně o sklizeň jablek a hrušek, kterých jsme měli několik druhů.

Nejranější jablka (dozrávající v půli července či začátkem srpna) byly Průsvitné letní (s téměř bílou slupkou a dužninou), Hrachůvky, Petrovky, pak červená raná jablka (a malá jablíčka která se dávala do zelí na kvašení, název si nepamatuji). Polorané byly Grávštýnské, Smiřické, Matčino, Sparťan, Jaderničky, Krasokvět, Boskopské. Pozdní ("zimní") jablka byly Ontarie, Kožené (s šedohnědou drsnou slupkou), Strimky - trhaly se koncem listopadu a vydržely přes celou zimu až do května (ve studeném sklepě někdy až do nových jablek...). Rané hrušky jsou Muškatelka letní, Clappova máslovka, Williamsova čáslavka, pozdnější byly Boskovy lahvice a zimní Pastornice. Všechny názvy odrůd jablek a hrušek na naší zahradě jsem si ale přesně nezapamatoval; i když si stále pamatuji, ve kterých místech tyto stromy rostly...

Brambory se vykopávaly ručně pomocí motyky nebo rýče, muselo se to dělat opatrně a trochu z boku, aby se bramborové hlízy nepřekoply. Brambory se nechaly na poli 1-2 dny, aby jejich slupka řádně vyschla a pak se v pytlích či bednách odvážely do sklepa. Sklizeň brambor byla pro nás spojena především s ohníčky z bramborové natě a drobných haluzí, v jejichž horkém popelu jsme si opékali brambory. Po dohoření ohně jsme trochu poodhrnuli popel a do několika míst jsme zabořili menší nebo středně velké brambory a opět je zahrnuli horkým popelem. Nebo se též brambory prudce házely zboku do popela, aby se hluboko zabořily. Nechali jsme je 1-2 hodiny péct. Takový zemák z popela, se začernalou kůrkou, příjemně hřeje v kapse a jeho chuti a vůni se sotva co vyrovná!

O sklizeň zeleniny se starala hlavně maminka. Mrkev, petržel a celer se pečlivě očistily od hlíny a přes zimu se skladovaly ve sklepě, v oddělených částech vedle řepy, brambor a hlávek zelí a kapusty. Klasy kukuřice se oloupaly od listů a zavěsily se na provázek pod střechu, kde uschly a přes zimu se průběžně používaly.

Zemáky, řepa a zelenina ve sklepě, v síni bečka kysaného zelí, na komoře navařená švestková povidla - to byl v každé chalupě základ přípravy na zimu. Později se k tomu přidala vypálená slivovice, sádlo, škvarky, uzené maso, klobásky a slanina - zima může začít...
Vaření povidel ze švestek (trnek)
Švestky se, kromě malého množství do buchet, knedlíků či na zavaření, používaly na vaření povidel a na kvas na slivovici. Povidla se vařila z kvalitních trhaných a dobře vyzrálých švestek ve velkém kotli, nejlépe měděném. Švestky se nejprve rozvařily a řídká rozvárka se přepasírovala metličkou přes síto - zbavila se pecek a slupek (pecky se usušily, pak se roztloukaly a jádra používala do cukroví). Čistá rozvařená dužnina, žlutočervená a poměrně řídká - zvaná "břečka" či "lízanka", se potom za mírného varu a stálého míchání pomalu odpařovala a zahušťovala, až vznikla znamenitá švestková povidla. Hotová povidla, zvaná též "trnky", musejí být hustá a tmavá, modročerné barvy.

Byl to proces velmi zdlouhavý, zpravidla celý den a noc! A to za stálého míchání dřevěnou kopystí (aby se povidla nepřipálila), kterou se ručně otáčelo klikou; i my jsme museli pomáhat a rodiče vystřídat. Hotová povidla se plnila do větších kameninových hrnců. Po zchladnutí se na povrchu utvořila tuhá kůrka, která se někdy ještě potřela slivovicí. Hrnce se přikryly a převázaly plátnem nebo pergamenovým papírem, postupně se z nich odebíralo na koláče, buchty a knedlíky; na komoře vydržely do nových povidel. Část povidel se též zavařila do sklenic.
Kvas na slivovici, pálení slivovice
Dobře vyzrálé, padané a setřepané švestky se sbíraly a sypaly do sudů (beček, škopků, tehdy jen dřevěných - na obrázku vlevo), nechaly se vykvasit a v zimě se z nich pak pálila slivovice. Dřevěné sudy byly po jarním a letním období značně "rozeschlé", s výjimkou jednoho či dvou, které se používaly na dešťovou vodu. Bylo nutno pozvednout a zaklepat železné obruče, pak jsme je ještě na asi 2 dny ponořili do rybníka, aby desky nasákly vodou a "zastouply". Po naplnění sudů švestkami bylo nutno hlídat, zda kvašení nebude příliš bouřlivé - v takovém případě bylo nutno trochu kvasu odebrat, aby pěna a kvas nepřetekly (po několika dnech se to zase vrátilo).

Některé příhody z pálení slivovice jsem shora zmínil v kapitole "Zima". Stala se ještě jiná legrační příhoda, když se jednou pálilo ještě na podzim, za sychravého počasí. Spolu s partou chlapů pálila i jedna paní, která se ráda napila. A skutečně při pálení "ochutnávala" tak hojně, že se opila a nemohla se udržet na nohou. Co teď s ní? Chlapi ji posadili do jedné prázdné větší dřevěné bečky na voze, za chvíli se pojede domů a v bečce udrží stabilitu. Mezitím však začalo silně pršet a vůz stál shodou okolností pod střechou palírny pod okapem. Naštěstí se asi za půl hodiny jelo, jinak by se ta paní v sudu snad utopila! Když ji pak vytáhli ze sudu, byla celá mokrá a dlouhé vlasy měla splihlé a pokryté slupkami ze zkvašených švestek, ale kromě nachlazení to dopadlo dobře...
Strouhání a kvašení zelí
Na naší zahradě jsme na poměrně velkém záhoně pěstovali cca 60-100 hlávek zelí. Po sklizni se část uskladnila ve sklepě, kde se používala průběžně v kuchyni až do jara. Zbytek se nastrouhal a dal se vykvasit. Z komory jsme přinesli velké dřevěné struhadlo s šikmými noži. Hlávky pozdního zelí se zbavily vnějších listů, dobře se očistily, větší se rozpůlily a vykrojily se tuhé košťály; jejich jemné vnitřky jsme si vykrajovali a s chutí je chroupali. Pak se hlávky strouhaly ("krouhaly") na velkém dřevěném struhadle se třemi plochými šikmými noži, přes něž se šoupal zásobník se zelím. Struhadlo se položilo vodorovně mezi dvě podložky, většinou mezi dvě židle. Hlávky se při strouhání musely přitlačovat, avšak opatrně, abychom se neřízli do prstů. Nakrouhané zelí se plnilo do soudku nebo bečky (obsahu cca 20-60litrů), přičemž se řádně pěchovalo - "ušlapávalo".

Do každé vrstvy se do zelí přidává menší hrst soli, cibule nahrubo nakrájená (nebo nastrouhaná spolu se zelím), větvičky kopru a malá jablíčka. Případně se vloží i pár koleček nakrájeného křenu. Zelí po důkladném ušlapání pustí vodu a začne pěnit. Když je bečka naplněna, povrch se zakryje zelnými listy, může se přiložit i několik listů rybízu nebo vinné révy. Položí se polokulaté desky ("dínka") a zatíží se kameny nebo závažím. Nechává se zpočátku v kuchyni v teple. Asi za dva dny se objeví bílá pěna, svědčící o dobrém kvašení. Voda ("lák") ze soudku pak někdy přetéká, viz obrázek vpravo. Asi po 3 týdnech, když již kvašení ustane, se listy a vrchní vrstva odstraní, povrch očistí a zalije mírně slanou vodou. Soudek se přemístí do spižírny, do chladna. Zelí se pak postupně odebírá celou zimu, vydrží přes jaro až do léta, do nového raného zelí na zahradě (rané zelí se k nakládání nehodí).
Jak se dny krátily, prodlužovaly se večery s vlhkými vůněmi z polí a zahrad. Začalo se topit ve starých kachlových kamnech, smolná polena praskala, dvířky a škvírami v plotně prosvítaly plamínky - světla a stíny se míhaly po stěnách a po stropě. Začínalo období příjemných domácích večerů s vyprávěním příhod a s četbou.
Sušení bylin a plodů na čaj
Na podzim a v zimě jsme hodně používali čaj, vařený většinou z různých bylin a sušených ovocných plodů (jen v menší míře z čajových lístků). Sušili jsme listy kopřivy, květy černého bezu, hluchavky a kostiválu. Během června jsme natrhali větší množství lipového květu; trhá se i s přilehlým listenem, v době kdy je rozvinutá asi polovina květů. Listy bylin a lipový květ jsme sušili na sítě nebo dřevěném podnosu na vzdušném stinném místě, většinou pod střechou kůlny. Začátkem podzimu jsme trhali a sušili jedlé jeřabiny (měli jsme u chalupy dva stromy) a šípky. Jablka se krájela na tenké plátky a sušily se na tzv. křížaly. Podobně se sušilo i menší množství švestek, rozpůlených a vypeckovaných. Všechny tyto ovocné plody se suší daleko obtížněji než listy a květy bylin. Pokud jsou slunečné podzimní dny, lze sušit venku na slunném místě, bude to trvat minimálně 2 týdny. Při nepříznivém podzimním počasí jsme sušili v mírně rozehřáte troubě s otevřenými dvířky, opakovaně s prohrabováním. Většinou jsme kombinovali sušení venku a v troubě.

Sušené byliny a ovoce se během zimy skladovaly na komoře v plátěných pytlících nebo ve sklenicích a průběžně se z nich vařil čaj. Měli jsme na to černou smaltovanou konvici, s objemem asi 2 litry, která byla postavena na okraji plotny kachlových kamen. Vyluhoval se tam čaj z lipového květu, sušených jeřabin, šípků, některých bylin a malého množství čajových lístků. Měl sytou žlutorůžovou barvu a slakokyselou ovocnou chuť.

Rybářský výlov rybníků
Další význačnou podzimní událostí byl výlov rybníků. Již několik dní před určeným dnem výlovu přišli rybáři s naším otcem domluvit, jak rychle má rybníky vypouštět. Otec pak chodil ke stavidlům i v noci a sledoval rychlost odtoku a pokles hladiny. Brzy ráno před výlovem byla již voda natolik vypuštěná, že zůstala jen v hlubším místě v okolí tzv. "loviště", které se hemžilo rybami (modrá šipka na obrázku vlevo). Rybáři přijeli na hráz rybníka starším nákladním autem se dvěmi velkými káděmi s vodou, do kterých se dávaly vylovené ryby. Několik rybářů se pak brodilo ve vysokých gumových holýnkách v bahně, do sítí chytali ryby a podávali je dalším rybářům, kteří je třídili podle velikosti a druhu a dávali do kádí s vodou.

Malé "plevelné" rybky házeli rybáři na hromadu pod hrází rybníka, kde by brzy bez vody zahynuly. My kluci jsme je brali a pouštěli do potoka pod rybníkem - měli jsme radost jak plavou po proudu a že jsme je zachránili (potokem doplavaly do dalšího rybníka). Otec do malé tůňky na zahradě dal několik kaprů tak velkých, že nám připadali přímo obludní. Zkonzumovali se pak v domácnosti, ale my jsme některé tajně pustili zpět do rybníka. Menší množství ryb si přišli koupit (za výhodnou cenu) lidé z Konice a blízkých vesnic, většinu rybáři pak odvezli pro předvánoční prodej. Po skončení výlovu otec vypustil zbytek vody a podle možnosti vyčistil loviště od bahna, zasunul a utěsnil stavidla. Do zimy pak byly rybníky opět naplněné vodou a po zamrznutí připravené na naše bruslení. Někdy se však některý z rybníků nechal vypuštěný, aby se vyčistil a bahno vymrzlo, napouštel se až na jaře; tím jsme byli zklamaní (někdy se nám však podařilo zastavit odtok a napustili jsme si rybník sami)...

Práce v lese
Později na podzim, když již byla dokončena většina práce na zahradě a v hospodářství, tatínek několik týdnů pracoval v lese, většinou v sousedním lese Bor, na kácení a prořezávání stromů, které koordinoval hajný pan Mohelník. Většinou jsme káceli nadbytečné a suché stromy v hustém lese. Jen někdy jsme na větší ploše udělali rozlehlejší paseku, na kterou se pak vysadily malé stromky pro obnovu lesa.

Kácely se nejčastěji smrky, borovice a jedle, v menším množství listnaté stromy (buky, duby, habry). Bral do lesa s sebou velkou dřevařskou pilu na řezání kmenů, menší pilku na ořezávání větví, velkou dřevařskou sekeru s dlouhým toporem a menší sekyrku, několik klínů železných a dřevěných. Ve výšce cca 10-15 cm nad zemí se na požadované straně pádu nejdříve kmen nařezal asi do 1/3 tloušťky a sekyrkou nebo pilkou se vyřezal trojúhelníkový klín, který pak směroval pád stromu. Pak se z opačné strany prováděl hlavní řez až téměř ke klínu na druhé straně, strom se trochu vyviklal a padal pak tím směrem.

Když padal vysoký strom, byl to velký rachot, prsaskání a silně to zadunělo o zem. Museli jsme kus odstoupit, aby nás to nezabilo. Pak jsme pomáhali ořezávat větve a stahovat je na velkou hromadu, která se později spolu s pařezy a nařezanými kusy kmenů postupně na vozíku odvážela domů. Na několik týdnů se uskladnila na dvoře, postupně se větve řezaly a sekaly a používaly v zimě na topení.
Kmeny se řezaly na metrové kusy a skládaly do krychle 1×1×1 kubický metr. Měl jsem velmi rád vůni pryskyřice a jehličí - nejvýrazněji voní jedlové. Při zpracování dřeva byla celá podlaha našeho dvora hustě pokryta jehličím a větvičkami smrkovými, jedlovými a borovými - jako v lese...

Tenčí větve maminka sekyrkou sekala na otýpky na podpal do kamen, větší kusy dřeva tatínek štípal pomocí klínů a řezal je na cirkulárce. Každý podzim bylo nutno připravit dostatečné množství dřeva na topení během celého zimního období říjen až duben.

Vše svaté - dušičky
Důležitým obdobím podzimu byl u nás svátek památky zesnulých - "vše svaté" či "dušičky". Otec totiž, jakožto zahradník, pěstoval chryzantémy a další květiny, a na dušičky dělal kytice a věnce pro výzdobu hřbitova. Již asi 3 týdny před tím se chodilo do lesa na mech, na jehličnaté větvičky a na proutí. Další větvičky se stříhaly na zahradě z jedlí "Douglasek", dále se stříhaly větvičky mahonie a nějakých těch sušených květů. Naše kuchyň se proměnila v zahradnickou dílnu. Nejdříve se dělaly baly z mechu, ty se usazovaly a dráty připevňovaly do "dvojáků" uříznutých z větví. Pak se do mechového balu píchaly smrkové či jedlové větvičky se zašpičatěnými konci, mahonie a nakonec květiny (většinou chryzantémy) na zašpičatělých kolících.

Celá kuchyně, ale i vedlejší světnice, byly naplněny vůní mechu, jehličí a chryzantém - trochu to již připomínalo vánoce. Nakonec pak všude, kde bylo místo, byly naskládány hotové věnce a kytice, popř. ozdobné koše s větvičkami a květinami, pro které si pak chodili zákazníci.

I my jsme vyzdobili náš rodinný hrob a večer na vše svaté tam s rodiči zapálili svíčky a zavzpomínali na dědu a babičku. Hřbitov, osvětlený stovkami svíček, působil přímo magicky. Dlouho jsme se tam s maminkou procházeli, prohlíželi si výzdobu hrobů a vzpomínali na ty, které jsme znali (znala je spíše maminka, my jsme se jen dívali na fotografie, někdy značně starobylé). Někdy jsme zapálenou hřbitovní svíčku pustili na vodu na rybyník, kde pak dlouho plavala a svítila (za duše utopených lidí..?..). Také jsme v té době vydlabávali řepu nebo tykev, vyřezali otvory ve tvaru očí, nosu a úst, vložili dovnitř zapálenou svíčku a takovou strašidelnou svítící lebku pověsili aby byla vidět; malé děti se jí bály.
Koncem listopadu tatínek sázel česnek. Vyloupal paličky a pečlivě přebral stroužky, které pak na zahradě sázel do řádků, asi 20cm od sebe. Pokud byla mírná zima, trochu vyklíčil již v polovině prosince, ale růst začal až na jaře a dozrál pak kolem července.

Po všech svatých se již podzim povážlivě nachyluje k zimě. Listí je většinou již opadané, rybníky studené, tráva je ráno bělostně ojíněná a skvostně září v slunci, které jinovatku rozpouští až k poledni. V raních přímrazcích zachrastí tenký led na kalužince. Dny bývají často šeré, v polích prázdno, cesty opuštěné, lesy ztemnělé a zadumané v modravém oparu, olověná oblaka nízko nad zemí. První sníh na sebe nedá dlouho čekat, někdy zavál věnce na hřbitově i o dušičkách.

Jednou z posledních domácích podzimních prací bývalo strouhání zelí na velkém dřevěném struhadle s ostrými šikmými nožíky. Nastrouhané zelí se "šlapalo" do bečky spolu s cibulí, koprem, křenem a malými planými jablíčky (podrobněji bylo popsáno výše). Nechávalo se v kuchyni u kachlových kamen kvasit (někdy pěna utekla a lák tekl přes celou kuchyň) a pak se přeneslo do spižírny nebo do sklepa.
Průběžně, až do pečení vánočního cukroví, se louskaly ořechy (vlašské i lískové) a roztloukaly se pecky ze švestek a rynglí. Měli jsme na to malou stoličku s vyřezaným oválným otvorem uprostřed - jádra se dávala na misku, skořápky z ořechů a pecek se pouštěly do košíku a pak se přikládaly do kachlových kamen. Jádra se sušila, pak se mlela a používala do vánočního cukroví. Jádra ze švestkových pecek dodávala tomuto cukroví výraznější kořenitou vůni a chuť, než kdyby bylo použito jen vlašských či kokosových ořechů.

Koloběh roku
Takto se pro nás myšleně ukončil koloběh jednoho roku, nastávala pro nás oblíbená zima - a pak jaro a další krásné děje v přírodě a v našem životě ...

Tyto neúplné střípky vzpomínek na to, jak se na venkově žilo v průběhu jednotlivých ročních období, jsem napsal především pro své potěšení a upamatování. Prožívat dětská léta v laskavé rodině a v souladu s přírodou je vklad, z něhož je možno čerpat celý život; zkrášluje nám příjemné dny a pomáhá nám i v těch dobách horších. Ale možná z toho něco zaujme i mé vrstevníky, kteří mají podobné zkušenosti, či snad i někoho z mladší generace pro porovnání stylu života dříve a nyní. Jsou určeny těm, kteří se dívají na svět pozorně, s radostí a s láskou...
Starší vyprávění ze stejných míst v Konici je obsaženo ve stati:
Tátovy příhody
Na vzpomínky na venkovský život navazuje povídání
"Zajímavá místa a lidé"

Krásy přírody - fotografie
Antropický princip aneb kosmický Bůh
Věda a víra			Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu			Krby, udírny, pergoly
Hudba:	Indická	Čínská	Tibetská	Japonská	Pravoslavná	Katolická	Islámská
AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie

Krásné chvíle v přírodě se svými blízkými