Krásné chvíle v přírodě se svými blízkými

ŽIVOT   NA   VENKOVĚ   -   VZPOMÍNKY   Z   KONICE

Vzpomínky na dobu svého dětství, na přírodu a na pěkné chvíle se svými blízkými v Konici u rybníků,
v průběhu jednotlivých ročních období, zapsal Vojtěch Ullmann

Z I M A

První sníh a led
Listy většinou již opadaly a větve ční k šedé obloze, holé a tmavé. Jen smrky, jedle a borovice se stávají nápadnější výraznou zelení svého jehličí. Brambory jsou vykopány, řepa vytrhána a okrájena, jablka a hrušky otrhány, v sudech již dokvasilo nakládané zelí a švestky na slivovici. Ohýnky z listí a bramborové natě dohořely, na teplo a chuť a vůni v popelu pečených zemáků již jen vzpomínáme.
  Nadšeně vítáme první vločky sněhu a obdivujeme jejich křehkou krystalickou krásu. Tmavá země a větvičky stromů se zdobí bělostným popraškem. Někdy napadlo v noci trochu více sněhu a my se s překvapením probouzeli do té bělostné krásy. Stále častější raní mrazíky utkávají mlhu na krajkovou jinovatku a pokrývají vodu v kalužích skořepinami ledu, které tak krásně chrastí a praskají když se na ně šlápne. I rybníky se již potahují tenkým ledem, který sice ještě nikoho neudrží, ale my to již zkoušíme a házíme na led kameny a spadaná jablka. Při jejich dopadu a odrazech se ozývá kouzelný zvonivě-svištivý zvuk.
  Začátkem prosince led na rybníkách již natolik zesílil, že se na něj poprvé odvážíme jít s bruslemi. Chvíli bruslíme, ale přicházejí další kamarádi a led na několika místech puká a prasklinami se na led dostává voda. Někteří se ocitli ve studené vodě a musí utíkat domů se převléct. Místo souvislého ledu jsou posléze na rybníku jednotlivé kry, na nichž ani tak nebruslíme, jako spíš přeskakujeme z jedné na druhou. Nakonec jsme se i my “zkoupali” a první bruslení končí rýmou.
  V předvečer sv. Mikuláše bývalo rušno - po vesnici chodilo i několik Mikulášů s andělem a čertem, bylo slyšet řinčení čertových řetězů. Jako malé děti jsme se velmi báli, odříkávali modlitby a slibovali jak budeme hodní. Dostali jsme za to několik oříšků, jablíček, bonbónků. Když jsme byli větší, sami jsme se převlékali za mikuláše nebo čerty a vymýšleli, jak co nejděsivěji postrašit menší děti.
       
  V půli prosince led na rybnících byl již většinou natolik silný, že se dalo bez obav nejen bruslit, ale i hrát hohej - většinou napadlo hodně sněhu, takže bylo potřeba jej odhrnout a udělat "hřiště". Na zadní hrázi rybníka Kameňák rostlo několik šípkových keřů, jejichž větve se nakláněly nad vodu. Když jsme bruslili, zajeli jsme někdy ke keřům a pochutnávali si na zmrzlých šípkách. Když šípky přejdou mrazem, jejich zadní část má měkkou sladkou dužninu, zatímco v přední části jsou tvrdá semena a chloupky. Za mrazivých zimních nocí bylo slyšet táhlé, dunivé a temné praskání ledu na rybnících.
  Asi dva týdny před vánocemi pekla maminka a teta cukroví. Byly to hlavně vanilkové rohlíčky, tmavé kořeněné tlapky, "chrousty" z ořechů, cukru a našlehaného bílku a menší množství některých dalších druhů. Používal se na to celý arzenál různých formiček. Při pečení voněl celý dům vanilkou, kakaem, ořechy a dalšími vůněmi, zvěstujícími blížící se Vánoce.

V á n o c e
Do zimního lesa pro vánoční stromek
Den před Štědrým dnem napadlo do rána hodně sněhu. Vydali jsme se s otcem do lesa pro vánoční stromek. V přední části lesa “Bor” žádné pěkné stromky nebyly a tak jsme došli na “Střelnici” ("Šištót") nad rybník a vydali jsme se úžlabinou podél lesního potůčku.
       
  Lesní stromy byly krásně zasněžené, jakoby z mramoru vytesané. Každá stezka, ztrácející se v modravém stínu, se zdála vést do neznámých tajuplných světů. Pod zasněženými větvemi jedlí a smrků, svěšenými k zemi, dřímaly ztemnělé skrýše. Velebné ticho jakoby unášelo do nekonečna... Zvolna jsme stoupali po skoro neznatelné lesní cestičce vysokým sněhem do svahu. Otec se rozhodoval, zda vezmeme smrček nebo jedličku či borovičku. Klepnul vždy hůlkou do stromku, čerstvý sníh se z něj jiskřivě sesypal a větvičky se narovnaly – bylo pak lépe vidět, jak je stromek rostlý. Nakonec jsme našli přiměřeně velkou, hustou a pěkně rostlou jedličku. Otec vytáhl zpod kabátu malou zahradnickou pilku, uřízli jsme stromek, vzali ještě pár dalších větviček a šli se stromkem domů. Po vyjití z lesa jsme ale nešli přímo po cestě, ale vrchem za zahradou podél plotu, aby nás zbytečně někdo neviděl. Nahoře mezi lískovými keři otec odrazil zvenku dvě či tři tyčky v plotě, touto dírou jsme prolezli, otec tyčky zase zhruba přiťukl, a pak jsme již se stromkem šli dolů podél jedlí “douglasek”, přes bránu a cestou dolů do dvora.
  Doma otec pilkou přiřízl jedličku na patřičnou délku a konec ořízl ostrým zahradnickým nožem tak, aby stromek pasoval do stojanu. Pak někdy navrtal v dolní části kmínek a vsadil jednu či dvě do špice ořezané větvičky – podle potřeby, aby stromek byl pěkně hustý a souměrný.
  Den před štědrým dnem se dělaly široké nudle ("lukše") na hustou zasmaženou houbovou polévku, z komory se přinesly sušené švestky, křížaly, ořechy, ze sklepa jablka a hrušky. Všechno se uklidilo a připravilo na vánoce.

Štědrý den
Ráno na Štědrý den jsme z komory snesli krabice s vánočními ozdobami – byly to staré vánoční ozdoby (uložené v podivné prastaré krabici od čaje), na jejichž blyštivou krásu si pamatuji od svých nejútlejších let. Přidali jsme čokoládové kolekce, různé oříšky na niti a jiné udělané ozdoby a s maminkou jsme nazdobili stromeček aby byl co nejpěknější a dotvářel tajemné kouzlo vánoc (dokud jsme byli hodně malí, chystal se vánoční stromeček tajně, abychom ho neviděli - byl od Ježíška...). Maminka s tetou nás napomínali, že na Štědrý den se až do večeře nesmí nic jíst, abychom viděli “zlaté prasátko”. Ale my jsme stejně vždycky nějakou tu čokoládku z kolekce při zdobení stromku tajně snědli.
       
  Teta s maminkou připravovali štědrovečerní večeři a z trouby voněla vánočka s rozinkami. "Jděte bruslit nebo sáňkovat!" - posílali nás odpoledne rodiče, aby mohli v klidu připravit dárky. My jsme tedy vzali sáně a jezdili jsme z prudkého kopce po cestě od Kýrového, mezi ploty až na zamrzlý rybník, kde to z břehu pořádně skočilo. Jak se začalo stmívat, již jsme pospíchali netrpělivě domů – kvůli sváteční večeři, dárkům a pěkné štědrovečerní pohodě. Na nebi se ojevily první hvězdičky, vesnice tichla, z komínů stoupal kouř, všechno bylo v podvečer v jakémsi svátečním oparu. Nebylo to však způsobeno tím kouřem z komínů, ale atmosférou svátků blaha, pokoje, radosti - nejkrásnějších svátků v roce, "veselých vánočních hodů". Jak večeře, tak dárky však byly skromné; naše rodina žila prostým vesnickým životem, šetřilo se, peněz nebylo nikdy nazbyt.
  V laskavém přítmí příjemně vytopené světnice byla cítit vůně jehličí, cukroví a vosku ze svíček. Na stole u okna byl nazdobený vánoční stromek, na němž hořely svíčky. Místnost byla tajemně potemnělá, osvětlená pouze svíčkami vrhajícími třepotavé stíny a odlesky. Kromě svíček se zapalovaly i prskavky; rád jsem pozoroval, jak se prskající hvězdičky třpytivě odrážely v ozdobách na stromečku.
       
  Po večeři se zazpívaly koledy a rozdávaly se dárky "od Ježíška" (když jsme byli ještě hodně malí a večer šli brzy spát, dárky jsme pod stromečkem našli až ráno - v noci je tam "dal Ježíšek"). Prováděly se staré vánoční zvyky - louskaly se ořechy a po vodě se pouštěly jejich skořápky se svíčičkami, rozkrajovala jablka, odlévalo olovo. Pak se povídaly různé příhody (tatínek většinou lesní a myslivecké), rodiče vzpomínali na "staré časy" a na ty, kteří už nebyli mezi námi. V tiché a radostné pohodě ubíhal štědrý večer za záře vánočního stromku. A vyslovili jsme všichni přání, abychom se zase za rok takto ve zdraví všichni sešli...
       
  Později večer, když jsme usínali, na stromečku dohořívala často již jen jediná poslední svíčka. V jejím svitu vrhaly větvičky stromku dlouhé magické stíny po celém stropě i stěnách světnice - bylo to přízračně krásné a tajemné... V této svaté noci jsme blaženě usínali s dárky na polštáři.
  Ráno na 1.svátek vánoční jsme snídali pod stromečkem - kakao nebo čaj, vánočka, cukroví, zavařené maliny, nějaká ta čokoláda kterou jsme "utrhli" ze stromečku. Tatínek si dal i malou skleničku slivovice či likéru, který dostal jako dárek.
        obr.zima5
  Když jsme byli malí, nechodili jsme na půlnoční, ale maminka nás ráno na "Boží narození" vzala na slavnostní mši do konického kostela. My jsme to do kostela neměli daleko (jak je vidět níže na obrázku vlevo), takže jsme nemuseli brzy vstávat. Ale lidé z okolních vesnic, pokud šli na jitřní, museli vstávat velmi brzy a již kolem páté hodiny ranní vycházeli do noci, často při třeskutém mrazu, kdy sníh ostře vrzal pod botami. Chalupy ještě spaly, bývalo hodně sněhu a na cestách ke kostelu blikala světélka jako bludičky - to staré babičky si svítlili na cestu lucernami (později i baterkami), aby neupadli. Kostel býval plný, svítilo tam hodně svíček, na lavicích byly staré objemné kancionály. Hudba varhan, vůně kadidla, svíčky, betlém a zpěvy farníků dotvářely v našich duších vánoční atmosféru s kouzlem dávné legendy.
       
  Koledovat na Štěpána se za dob našeho dětství již nechodilo. Zato se chodilo na krátké návštěvy "na štamprlku slivovice", přičemž se vyprávěly různé příběhy, většinou humorné. Druhý svátek vánoční byl významný též pro myslivce - v lesích a polích kolem Konice se konal tradiční Štěpánský hon.
  Chodil jsem rád do zasněženého lesa, někdy s pytlíkem sena a sáčkem obilí pro zvěř do krmelců. Za hustého sněžení svět jako by zmizel, zdá se že není nic než toto velebné ticho s jemně šepotajícími vločkami sněhu, ukládajícími se na větve stromů.
  Kolem Třech králů bývala tuhá zima a hodně sněhu. Přicházeli koledníci Kašpar, Melichar, Baltazar, zazpívali "My tři králové přicházíme k vám, štěstí zdraví ..." a na dvěře křídou napsali "K+M+B". Po Třech králích končilo hlavní vánoční období, stromeček se odnesl do vedlejší světnice, kde se nechal ještě pár týdnů. Po večereh se dralo peří s mnoha různými vyprávěními příběhů skutečných či smyšlených, s pověstmi a pohádkami, většinou strašidelnými.

Pálení slivovice
Zima byla též obdobím, kdy se pálila slivovice - někdy ještě v listopadu či začátkem prosince, často však až po vánocích. Sudy se švestkovým kvasem se naložily na vlečku (domluvila se většinou parta několika chlapů) a jelo se do palírny. My jsme pálívali ve Vilémově (asi 15km od Konice směrem na Litovel), kde palírnu dlouhá léta vedl pan Rec. Jednou se stala nemilá příhoda. Partie chlapů z Konice se vracela z Vilémova z pálení. Vypálenou slivovici měli v konvích a demižónech na vlečce, spolu s prázdnými sudy. Když se sjíždělo z kopce (kterých je cestou do Vilémova víc než dost), neubrzdili to na zledovatělé silnici a vlečka se převrátila do příkopy. Většina demižónů se rozbila a slivovice vytekla do sněhu, vydržely to jen kovové konve (původně určené na mléko). Naštvaní chlapi prý potom vybírali a jedli sníh nasáklý slivovicí, aby z toho aspoň něco měli - přijeli pak domů opilí.
  Stala se i jedna tragická událost. Jistý konický občan si večer přivezl vypálenou slivovici. Tak se na ni těšil a tak mu voněla, že si konev se slivovicí (asi 60%) postavil k posteli, lehl si, nabíral hrnkem a popíjel. Ráno ho našli mrtvého - zemřel na otravu alkoholem.

Zabíjačka
Většinou po vánocích, někdy ješte před Novým rokem, někdy v lednu, proběhla další důležitá událost našeho venkovského života - zabíjačka. Den před tím se naloupala cibule a česnek, očistila mrkev, peržel a celer, navařily se dva velké hrnce kroup, natloukla kalafuna, připravila se sůl a koření. V den zabíjačky se velmi brzy ráno (kolem 5.hodiny) zatopilo pod kotli s vodou. Potom, zpravidla ještě za tmy, přišel řezník (k nám chodíval nejčastěji pan Hampl), vyvedl za provaz prase z chlívku a proběhlo vlastní zabití.
  Štětinatá kůže zabitého prasete se posypala kalafunou, polévala se horkou vodou a škrabkami tvaru zvonku se strhávaly štětiny, až zůstala hladká čistá kůže. Nejvíc práce to dalo kolem nožek a na hlavě. Všude bylo plno páry a vůně z kalafuny. Pak se prase za řetěz pověsilo na silný trám na mlatevně, řezník vyvrhl vnitřnosti, obrátily a očistily se střeva a pak se důkladně koštětem propíraly ve vodě ve velkých dřevěných neckách.
  Řezník mezitím rozporcoval maso a špek. To, co bylo určeno na uzení, se nakrájelo na "šrůtky" a odneslo na komoru - druhý den je pak otec zalákoval. Maso a vnitřnosti (ledvinky, játra, plíce) určené do tlačenky a jitrnic se daly do kotlů vařit spolu s kořením (pepř, majoránka, česnek, nové koření), cibulí, mrkví a celerem. Různé druhy masa a vnitřností se při zabíjačce vaří odděleně ve dvou kotlích. Do každého z nich se nalijí asi tři kbelíky čisté vody a vydatně se pod nimi topí dřevem.
  Do toho z nich, kde pak bude světlá "ovarová" polévka, se dají vařit kolínka, nožky, uši, tučné laloky, plecka a několik kusů kůže. Kromě soli se přidá několik cibulí, stroužky česneku, mrkev, petržel, celer, okoření se pepřem. Do druhého kotle, určeného pro tmavou polévku, se dá vařit rozpůlená hlava (z níž se předtím vyjme mozeček), játra, slezina, jazyk, srdce, ledviny, plíce. Vaří se asi 2 hodiny, ale některé kousky, především měkčí vnitřnosti, se vyjmou dříve. Část kůžiček se vaří zvlášť v menším hrnci, bude sloužit jako materiál pro rozsol v tlačence a jitrnicích.
  Když to bylo uvařeno, nastala nejpříjemnější chvíle zabíjačky - vytahování z kotlů, ochutnávánní, krájení do tlačenky a mletí do jitrnic. Všude byla charakteristická vůně koření a vařeného masa. Maso se opatrně vyjme z polévky a na tácech se nechá trochu zchládnout, než se obírá z kostí a dále zpracovává. Světlá ovarová polévka se slije k dalšímu použití (kotel se bude na konci zabíjačky používat ke škvaření sádla), tmavá polévka se v druhém kotli ponechá - budou se v ní později vařit tlačenky, jitrnice a jelítka. Z uvařeného masa a vnitřností se připravují základní zabíjačkové pochoutky -:
- Tlačenka: Do větší mísy se na větší i menší kousky nakrájí vybrané libové i tučnější uvařené maso, jazyk, část ledvinek, uší, jater, srdíčko (vše vařené). Přilije se světlá polévka a hlavně voda v níž se vařily kůžičky, z nichž se část do tlačenky též nakrájí, část namele. Okoření se mletým pepřem, majoránkou, novým kořením, přidá se mletý česnek. Vše se dobře promíchá a teplou směsí se plní dobře očištěný vepřový žaludek (dolní otvor po střevě se zaváže), měchýř, nejčastěji však rukávce z pevného pergamenového papíru. Po naplnění se otvory utěsní a zaváží pevným provázkem.
- Jitrnice: Do jitrnicového prejtu se na mlýnku pomelou kusy masa, laloku, plic, sleziny, kůžičky, kousek syrových jater. Okoření se mletým pepřem, majoránkou, mletým česnekem, přidává se osmažená cibule. Jitrnicový prejt se dobře promíchá a příp. rozředí polévkou. Plní se pomocí válce s pístem do dobře očištěných tenších střívek, které se na obou koncích zašpejlují.
- Jelita: Do nádoby od jitrnicového prejtu se vyklopí uvařené ječné kroupy. Rozmíchají se s trochou horké polévky, přidá se mleté maso, škvarky ze "střevního" sádla a do červena osmažená cibule. Osolí se, okoření se černým pepřem, mletým hřebíčkem, majoránkou. Nakonec se nalije přecezená vepřová krev, směs se dobře rozmíchá a tímto červeným prejtem se plní tlustší střeva podobným způsobem jako u jitrnic, včetně zašpejlování.
  Tlačenka, jitrnice a jelita se pak vařila v té samé vodě, jako předtím maso a vnitřnosti, v kotli s tmavou polévkou, ovšem různě dlouhou dobu. Nejdéle se vaří tlačenky - nejméně hodinu, jitrničky asi 15-20minut, jelítka asi 1/2 hodiny. Dobře uvařené jitrničky a jelita se poznají tak, že vystoupí a plavou na hladině polévky. Hotové tlačenky, jitrnice a jelita se rozložily na komoře, aby vychladly, přičemž se dvakrát obracejí.
       
  Při vaření se často stane, že některá jitrnička nebo jelítko praskne. Pokud jsou to jeden nebo dva kousky, není to žádná velká škoda - jejich obsah se rozvaří v polévce, která tím získá na chuti a hutnosti. Horší je, když praskne některá tlačenka...
- Zabíjačková polévka: Z vody, v níž se to všechno vyvařilo, se pak dělala zabíjačková polévka - buď světlá "ovarová", ale nejchutnější byla hnědočerná "jelitová" ("prdelačka"). Po uvaření tlačenky, jitrnic a jelítek získá tmavá polévka velmi kořenitou a hutnou chuť, která se ještě zvýrazní přidáním zbylého jelitového prejtu a okořeněním pepřem, majoránkou a česnekem. Je poměrně hustá a velmi výživná. Po důkladném převaření vydrží v kotle za zimního počasí i 14 dní.
  My jsme pak večer měli za úkol roznášet příbuzným "zabíjačku" - pár jitrniček a jelit, kousek masa a konvičku se zabíjačkovou polévkou.
- Sádlo - škvarky: Večer či na druhý den se v kotli po světlé ovarové polévce škvařilo ("rozpouštělo") sádlo - to měla většinou na starosti maminka. Vyškvařené horké sádlo se zcedilo do hrnců, nechalo vychladnout a uskladnilo se na komoře. Podobně chutné zlatavé škvarky.
- Uzení: Poslední - a velmi příjemná! - fáze zabíjačky se odehrávala asi za 3-4 týdny. Tehdy je zalákované maso a slanina již řádně prosáklé solí a česnekem, podobně krájené a mleté maso, kterým se plní klobásky. Otec brzy ráno zatopil v udírně, kterou jsme měli zabudovanou na mlatevně ve zdi, původně jako součást komína. Část masa se zavěsila na háčky, polty slaniny se příp. položily na bidýlka, nebo se rozvěsily klobásy. Pomalu se topí čistým dřevem a maso se slaninou se v kouři udí. Po poledni již mlsně obcházíme kolem udírny, odkrajujeme a ochutnáváme konečky z uzeného masa - ty jsou nejchutnější. Uzení končí až k večeru, maso a slanina (příp. klobásky) se nechají vychladnout a pak se pověsí na komoru.
  Vzpomínám si na jednu příhodu, která se stala při uzení. Chtěli jsme s bráchou udělat legraci, tak jsme spustili pokřik, že se v udírně maso chytilo a hoří. Otec rychle přiběhl, ale když zjistil že se nic neděje a my se smějeme, pokáral nás abychom nelhali a nedělali si blázny. Přiložil dřevo a šel do kuchyně dělat nějakou další práci. Asi za půl hodiny jsme slyšeli z udírny jakési zvláštní praskání a syčivé prskání. Šli jsme se podívat a zjistili jsme, že tři šrůtky špeku se utrhly, spadly do topeniště a začaly hořet. Rychle jsme utíkali do kuchyně říct tátovi, co se stalo. Ale on řekl: "vy rošťáci, děláte si srandu, já vám nevěřím". Až když jsme trvali na svém a neustále vykřikovali, že maso v udírně opravdu hoří, otec se šel podívat - a v "hodině dvanácté"! Vysoký plamen již olizoval ostatní maso a slaninu, bylo by to všechno shořelo! Otec popadl rychle lopatu, nabíral na dvoře sníh a házel ho dvířky do udírny, my jsme mu pomáhali. Tak se to podařilo uhasit, všude bylo plno kouře a ty tři kusy slaniny byly spálené. Ostatní se zachránilo, očistilo se od zvířeného popela a uzení se v pořádku dokončilo.
  Horší příhoda se stala našemu strýci, který měl plnou udírnu ze dvou prasat. Delší dobu to nikdo nehlídal, oheň se příliš rozhořel, vznítil se odkapávající tuk a pak všechen obsah udírny. Všechno shořelo i s udírnou, strýc tak vyváděl, že se chtěl jít do lesa oběsit, ale rozmluvili mu to...
-----------------------------
Etická poznámka: Zabíjačka patřila k tomu nejpříjemnějšímu z venkovského způsobu života, a to nejen z hlediska gastronomického, ale i pro svůj kolorit a atmosféru (včetně skleničky slivovice na zahřátí). Stále více mi na ní však vadil morální aspekt: že je založena na krutém zabití živého tvora! Dříve si to lidé tak neuvědomovali, dělalo se to se samozřejmostí od nepaměti. Chceme-li však zkultivovat a zušlechtit svůj vztah k živým tvorům a k přírodě vůbec, měli bychom se snad i tohoto krutého jednání zříci..?..

J A R O

Předjaří
Tak, jak jsme se těšili na zimu se všemi jejími radostmi a krásami (starosti a těžkosti jsme příliš nevnímali - ty ležely na bedrech rodičů), zdála se nám zima ke konci přece jen trochu dlouhá. Na vysočině kolem Konice přicházelo jaro nejméně o týden později než na rovinách kolem Prostějova.
       
  První příznaky předjaří byly vidět již v únoru na větvích stromů s kůrou a pupeny a pomalu se zvětšujícími jehnědami. Slunce nabírá sílu, sníh, kterého bývalo hodně, den po dni mizí, na svazích pod vrstvami sněhu je slyšet šumění vody. Skutečný příchod jara však byl někdy dosti náhlý - vlahý vítr nejprve rozpustil sníh z větví stromů, pak na slunci tál sníh na svazích a polích, a nakonec i z hlubokého sněhu v lesích zůstaly jen ostrůvky. V příkopech se hnaly proudy vody pod ledovým škraloupem Pod tajícím sněhem se objevila první drobná kvítka a zelená stébla trávy. Většina země byla ale ještě tmavá, pokrytá zetlelým listím a zaschlou trávou.
  Každá brázda se proměnila v zurčivý potůček, rozvodnily se i rybníky. Když přišla obleva náhle, zaplavila voda led na rybnících; když jsme tam bruslili a spadli, rozstříkl se gejzír kolem našeho nosu. Led už byl někdy křehký s průduchy zvláště kolem přítoku, takže jsme se pravidelně zkoupali v ledové vodě....
       
  Tak se projevovalo předjaří v přírodě. U nás doma však nadcházející jaro bylo znát ještě dříve: otec, coby zahradník, ještě pod sněhem zakládal novou půdu s hnojem do pařenišť a do skleníku, řízkoval chryzantémy, chystal semena rostlin a zkoušel jejich klíčivost. My jsme si též dali vyklíčit nějaké ty rostlinky a měli jsme z nich velkou radost.
       
  Na zahradě pod douglaskami rozkvetly jaterníky, otec zakládal pařeniště a rouboval ovocné stromky. Vzduchem provívala vůně fialek a mísila se se zemitými výpary, v mladé svěží trávě se ráno třpytila rosa. Krátká aprílová sněhová přeháňka přelétla někdy krajem, ale hned po ní se na nás zase usmálo slunce. Den ze dne se více otevírala země a silněji dýchalo jaro, které se již nedalo zastavit.

Velikonoce
Ani jsme se nenadáli a přišly Velikonoce. Někdy se ještě zbytky sněhu bělely na severních svazích kopců a ve stinných lesních zákoutích, avšak dole se již zelenala tráva, vykvétaly sedmikrásky, stromy a křoviny začínaly pučet. Příroda se již probouzí k radostnému životu, do nové krásy. Je tady opět jaro, celá příroda zpívá a dýchá svěží vzduch, vonící rašícími lístky a prvními květy. Podle náboženských legend jsou Velikonoce svátky ukřižování a slavného zmrtvýchvstání Ježíše Krista, obecně to jsou však svátky vzkříšení přírody ze zimního spánku. Velikonoce jsou svátky "pohyblivé" (na rozdíl od Vánoc). Jejich datum v kalendáři se odvozuje od měsíčních fází: neděle velikonoční je první neděle po prvním jarním úplňku, který nastane po jarní rovnodennosti 21.března. Vzniká tak poměrně velké rozmezí Velikonoc v jednotlivých letech (velikonoční neděle od 22.března do 25.dubna), což přispívá k různorodosti počasí - někdy je ještě bílo, jindy již rozkvetlé jaro. Když se od této neděle velikonoční odpočte zpět šest neděl, dostáváme týden zvaný "Ostatky", v němž v úterý končí Masopust a Popeleční středou (Popelcem, datum popeleční středy se pohybuje od 4.února do 10.března) začíná velikonoční půst. Poslední sobotu či neděli před skončením masopustu se na vesnicích provozovalo karnevalové veselí, jako je "vodění medvěda". A v úterý před popeleční středou tzv. "pochovávání basy" - veškerá muzika musí umlknout po celé 6-týdenní postní období. To si pamatuji spíše z vyprávění rodičů. My děti jsme se účastnili zvyku o páté postní neděli, tzv. "Smrtné".
  Tehdy se provádělo "vynášení smrtky" - ustrojené slaměné pany, do níž bylo symbolicky vtěleno všechno zlé, co zimní období přineslo (zima, tma, nemoci, nedostatek jídla, úzkost). Kostrou smrtky byly dvě dřevěné tyčky (kratší a delší), které se přeložily přes sebe do tvaru kříže a pevně převázaly provázkem. Ze slámy nebo sena se smotá koule o průměru asi 20cm, narazí se na vrcholek kříže a potáhne se bílým plátnem. Na něj se černou barvou vyznačí oči, nos a zubatá ústa Smrtky. Paže a trup se kolem tyček vymodelují a vyváží z dlouhé slámy, nejlépe žitné. Na hlavu se uváže šátek, kolem trupu bílá halena, dole pestrá sukně. Někdy se kolem krku zavěsí šňůra s prázdnými skořápkami od vyfouknutých vajec. V průvodu a za zpěvu "Smrt nesem ze vsi, nové jaro do vsi..." se smrtka odnesla k rybníku "Nohávce" do místa, kde vtéká přítok (níže na obrázku uprostřed je to zhruba to místo na břehu, z něhož stoupá kouř z ohýnku), tam se zapálila a hodila do vody.
  Na "černou-sazometnou" středu probíhal předsváteční úklid. Maminka si vyhrnula rukávy, namydlila ruce až k loktům a peroutkou vymetala saze z kachlových kamen. Na zelený čtvrtek, velký pátek a bílou sobotu jsme chodili "klapat" a "vrkat" (zvony "uletěly do Říma"). Dokud jsme byli hodně malí, jen na odpolední obchůzky, ale pak i časně ráno na zhruba 6.hodinu. Nechtělo se nám sice vstávat, ale mělo to svou zvláštní atmosféru chodit ještě za tmy liduprázdnými uličkami Konice, včetně zámku a podloubí kolem kostela, kde se zvuk klapajícího dřeva kouzelně rozléhal. Větší kluci někdy jezdili i s velkým "vrkačem" z trakaře, opatřeným ozubeným kolem, do jehož zubů zapadala dřevěná pérující destička. Nebo uchytili vrkač na staré jízdní kolo, jehož ráfek poháněl ozubené kolečko vrkače. Byl to pak často pekelný rachot!
  Někdy se mezi dvěma partami "klapačů" strhla i rvačka o rajóny a vybírání za klapání. Vzpomínám si, že když jsme jednou klapali kolem kostela, setkali jsme se s druhou partou, přičemž se z kostela najednou vyřítili dva ministranti v ornátech (jinak chodili klapat s tou druhou partou), sprostě nadávali a vyvolali rvačku. Toto však byly jen drobné nesrovnalosti, jinak vše probíhalo v pohodě.
       
  O velikonoční neděli maminka a teta barvili vajíčka. Nejčastější způsob spočíval ve vaření vajíček ve vodě s cibulovými slupkami - vajíčka dostala červenohnědou barvu, která se ještě zvýraznila vyleštěním hadříkem napuštěným malým množstvím sádla. Jiná vajíčka se malovala za pomoci vosku, některá se opatřovala otisky. My kluci jsme si upletli prut (tatar, pomlázku) ze čtyř, šesti a někdy i z osmi dlouhých vrbových proutků.
  V pondělí velikonoční jsme chodili na pomlázku ("šlahačku", "mrskut", "šibačku" ...), především ke svým tetám. Zvláště u tety Anny v "Zádvoří" jsme v příjemně vytopené obývací kuchyni s pěknými kachlovými kamny dostali krásně malovaná vajíčka, mnoho cukroví a k tomu laskavá slova a pozdravy rodičům. U tety Otilky na Střelnici ("Šištótě" - viz "Vzpomínky - zajímavá místa a lidé") jsme dostali pěkné žlutavé rohlíčky sypané krystalovým cukrem.
  Náboženským legendám jsme sice moc nevěřili (bylo to všechno asi jinak, nebo to vůbec nebylo..?..), ale folklórní lidové obyčeje a tradice jsme měli rádi a dodržovali je...
  Další jarní zábavou bylo zhotovování jarních píšťalek ze seříznutých vrbových větviček, z nichž se otloukáním uvolnila a sloupla kůra, do níž se předtím nožíkem vyřízl otvor. Na jeden konec se nasadila plná oloupaná část větve, na druhý seříznutý kousek; do vzniklého otvoru se foukalo. Později, když začalo bujněji rašit rákosí, jsme si dělali píšťalky rákosové.

Rozkvetlý máj
Jarní dny běží jako semimílovými botami. Vodní proud ve stříbrných potůčcích, po jarním tání ještě bohatých na vodu, čeří zrnka písku a pročesává vodní traviny. V potoku uhání průzračná voda, klikaté břehy se zelenají. Stromy se oděly mladým listím, jasným a svěžím - každý lísteček je něžný a lesklý, jako nalakovaný. V ranním slunci se třpytí okraje lístků porostlých jemnými chloupky. Louky a svahy se pokryly zelenou trávou a koberci květů. Rozkvetly i stromy - nejdříve trnky, pak třešně, hrušky, jabloně. Naše stará zahrada s množstvím stromů se zabělela jako v zimě - ale všude se vinula vůně květů. A od svítání do večera zní nespočetné ptačí písně. Na okraji lesa Bor (směrem k Zavadilce) se těžká syrová vůně hlíny z polí mísila s lehkou vůni bylin a květů, z hloubi lesa zavánělo jehličí a pryskyřice.
  K májovému koloritu té doby patřily i prvomájové průvody, které na venkově spíš připomínaly lidové veselice (než organizované slavnosti jako ve městech) s květinami, alegorickými vozy, kroji, písněmi; tak jsme je jako děti vnímali. A na svátek osvobození 9.května večer lampionové průvody k pomníku padlých, s magickou atmosférou a též s legrací - když některý lampion začal hořet (ať již samovolně nebo i naším přičiněním...).
       
  Neopakovatelné kouzlo měly v tu dobu klidné a teplé večery. Slunce zapadne za lesem a vzduch je plný jemné vůně. Sedávali jsme pod zahradou u rybníka, v jehož potemnělé hladině se odrážely kvetoucí třešně a později i hvězdy. O hladinu občas pleskla ryba, ozvaly se kachničky z rákosí u břehu. A hlavně hlasitý žabí koncert! Tyto modravé jarní večery pod lesem u rybníků, s vůní květů a žabím zpěvem, patří k tomu nejhezčímu, na co vzpomínám.
       
Později večer se lesy ponořily do tajemného šera, zpěv ptáků v nich utichl, na lukách pod lesem začala padat chladná rosa. Po nezměrné modravé hlubině oblohy plul měsíc, v jehož svitu se stříbřitě leskly keře, orosená stébla trávy, voda v potoce a rybníku. Stromy a keře vrhaly ostré stíny. Celá země je zalita stříbrem a hlubokým klidem.

L É T O

Čím dál teplejší jarní dny ponenáhlu přecházely v léto. Začátek léta jsme měli spojený s dozráváním malin, jahod, třešní a višní (rané třešně "májovky" však byly už snězené - od nás i od ptáků). S maminkou jsme maliny, jahody, angrešt a rybíz zavařovali do sklenic. Tyto zavařeniny pak neodmyslitelně patřily k Vánocům.
       
  Na zahradě voněly pivoňky, lilie, jasmín a dokvétající šeřík, nám končil školní rok a začínal radostný čas prázdnin. Jelikož jsme bydleli u rybníků, bylo pro nás léto nerozlučně spojeno s koupáním, především v rybníku "Kameňák". Dokud jsme byli ještě malí, nesměli jsme do hlubší vody a "bahnili" jsme se u břehu v rákosí. Se zájmem jsme pozorovali různé ty pulce, žáby, pijavice, plešťule, potápníky, obludné larvy vážek, řasy a vodní rostliny. Záhy jsme se však naučili plavat a pak celé rybníky "byly naše". Plavali jsme, skákali do vody, potápěli se, hráli s kamarády vodní hry, házeli po sobě bahnem a pod. Na závěr školního roku, pokud bylo dobré počasí, uspořádali učitelé Kleveta a Továrek na rybníku "Kameňák" závody na loďkách, neckách, sudech, prknech a pod. Byla to velká legrace, skončilo to samozřejmě koupelí ve vodě.
  Nejraději jsem ale chodil k vodě sám v podvečerních hodinách. Ovzduší bylo teplé a tiché. Ozýval se žabí koncert, voda voněla bahnem a vodními rostlinami. Plaval jsem zvolna po klidné hladině a pozoroval, jak se v hladkých vlnách přede mnou odráží převrácený a mnohokrát se opakující obraz kostelní věže, jednotlivé obrazy se smršťují a kupí na sebe, jakoby věž rostla; to když jsem plaval ve směru ke Konici (tak jak je vidět na úvodním obraze pohledu ke Konici přes rybník). Když jsem plaval opačným směrem, kupil se ve vlnách a narůstal lesní masiv "Bor", již potemnělý a tajemný.
  Když jsem pak byl větší a aktivně se zajímal o přírodní zákonitosti, při tomto klidném plavání jsem pociťoval jednotu s přírodou a meditoval o zakřiveném prostoročasu obecné teorie relativity, unitárních teoriích pole a podstatě hmoty. Mé představy a myšlenky zalétaly od nitra elementárních částic až do nejvzdálenějších hlubin vesmíru. A snil jsem o tom, že jednou snad objevím a pochopím společnou nejvnitřnější podstatu "všehomíra", nějaký univerzální přírodní zákon, který to všechno řídí ("Unitární teorie pole"). Tehdy jsem ještě netušil, jak kolosální a nesplnitelný je to úkol! Ale snít o tom bylo krásné...
  V tomto klukovském věku jsem se též již nesměle začínal seznamovat s erotikou a naše letní zahrada k tomu též byla vhodnou příležitostí ("SEX - zkušenosti")...
  Když v rybníku vyrostli pulci a proměnili se v malé žabičky, vylézaly na břeh a skákala jich celá hejna po okolních lukách a dokonce i po svahu v lese v šustícím listí. Museli jsme velmi opatrně chodit, abychom nějaké nezašlápli. Břehy rybníka byly porostlé hustým rákosem a orobincem, na němž rostly "doutníky" - ty jsme si sušili a pak je zapalovali a "kouřili". Na jednom místě břehu rybníku "Kameňák" rostl ostružinový keř, jehož větve sahaly až k hladině. Když jsme se v srpnu koupali v rybníku, doplavali jsme k tomu místu a přímo z vody si trhali zralé sladké ostružiny. Jejich vůně se mísila se syrovým ovzduším bahenních rostlin a zelenavé vody.
  Další velkou zálibou v létě byl pro nás les. Lákal nás nejen bohatstvím jahod, borůvek a hub, ale i svým tajemným šerem, v němž mohla pracovat naše fantazie. Často jsem chodil do lesa velmi brzy ráno. Růžové červánky se rozcházely po obloze, sluneční paprsky vystupovaly čím dál výše, pozlacovaly vrcholky stromů a nakonec se Slunce ve své zářivosti ukázalo a rozlilo své světlo po celém lese. Teplý vítr zavoněl jehličím. V jiných místech zase omamná a vonící paseka bzučící hmyzem. Letní příroda byla pro nás spojena se slunnými stráněmi a zadumanými lesy, zelenými loukami s mokřinami i teplými vonícími mezemi, zurčícími potoky s tajemnými stíny a hlubinami tůní pod nakloněnými vrbami a olšemi. Nebo za měsíční noci les tajemný, ztemnělý, s lesními potůčky bublajícími v měsíčním svitu.
  Začátek léta byl spojen se senosečí. Odpoledne tatínek pečlivě nakul jednu nebo dvě kosy a brouskem je zabrousil - musely být ostré jako břitva! Seklo se vždy co nejdříve ráno, často již ve 4 hodiny, aby byla rosa (říká se, že "rosa má být v trávě, ne na čele"). Z luk bylo slyšet charakteristické syčení kosy při sečení a čas od času zvonivé broušení kosy. Sekáči měli s sebou dva brousky, drsný karborundový a hladší kamenný, které při broušení namáčeli do vody v tvarované plechové nádobce zvané "krbec" (toulec či pochva na brousek, s ohnutým držákem), který nosili zavěšený na opasku. Všude voněla pokosená tráva a seno - na lukách, v zahradách, v letním větru. Za časného rána se rozhazovaly a roztřásaly pokosy trávy silně vonící, zrosené a chladící. My jsme ji museli obracet a potom již proschlé seno shrabovat a pomáhat otci k večeru skládat do kopek, než padne večerní rosa. Moc nás to tehdy nebavilo, ale mělo to své voňavé kouzlo. Seno se skládalo na dřevěné tyčky ("sušáky", "trnože") tak, že uvnitř dole byl volný prostor. A to bylo pro nás ideální místo k hrám a i ke spaní ve voňavém senu, dělali jsme si tam "bunkry". Někdy jsme se schovali do kopky sena před deštěm. Pozorovali jsme, jak stříbřité krůpěje deště skrápějí stébla trávy. Zavanula svěří bylinná vůně...
  Ráno jsme se protáhli a šli si zaplavat do rybníka, i když se voda zdála po ránu být studená. A nebo jsme si v podvečer lehli nahoru na seno a pozorovali, jak na temnící obloze se rozsvěcují první hvězdičky, tichounce komíhající svými paprsky. Byla to krása a pohoda. Později obloha zcela ztemněla a byla hustě obsypána hvězdami s Mléčnou dráhou táhnoucí se od obzoru k obzoru. Obloha se zrcadlila ve vodě, hvězdy jako by se koupaly v černé hlubině a chvěly se v lehkém čeření.
       
  Proschlé a uleželé seno se z kup nakládalo na vozík, ze vzdálenějších luk i na žebřinový vůz tažený koňmi. Někdy, když se obloha mračila na brzký déšť, bylo nutno velice spěchat, aby se seno za sucha stačilo naložit a dovést do stodoly, nezřídka jsme sami zmokli. Aby při jízdě po hrbolatých cestách seno nepadalo, byla fůra sena nahoře zatížena a zpevněna tzv. pavézou - dlouhým bidlem, přitaženým na koncích provazy. My jsme se jako kluci rádi vozili na vysoké fůře ve voňavém seně. Po příjezdu domů otec vidlemi na dlouhém toporu podával seno z vozu na půdu, maminka nebo teta je odebírala, my jsme pak seno na krátkých vidlích nosili pod trámy a kupili je vysoko až pod střechu, často na dvě či tři "patra". Ve skrytém místě jsme si pod senem často udělali "tajnou skrýš".
  V čase letního slunovratu, kolem svátku sv.Jana, jsou krásné teplé noci, plné vůně rozkvetlých luk. Předvečer a noc na 24.června se připravovaly a zapalovaly "svatojánské ohně", přes které se pak skákalo. K nebi vylétaly gejzíry jisker. A ve tmě na lukách a pod lesem jako jiskérky svítily létající svatojánské "mušky".
  Červenec byl plný žáru a mnohdy i prudkých bouří s oslnivými blesky a pekelným rachotem hromu. Tatínek i v největším lijáku vybíhal ven uvolnit zanesené stružky před valící se vodou. Po bouřce jsme i my bosky vybíhali ven, čvachtali se v kalužinách a bahně a vdechovali svěží vzduch, vonící ozónem a zemitou vlhkostí. Les silně zavoněl houbami.
  Někdy se i v létě obloha zatáhla na vytvalejší deštivé počasí, z lesů stoupala pára. Za takového nevlídného počasí jsme občas vylezli na půdu, proplazili se kyprým a omamně vonícím senem až pod hřeben střechy či k zadnímu okýnku ve štítě, odkud byla vidět zahrada a část lesa. Vdechovali jsme svěží vlhký vzduch mísící se s vůní sena a pěkně v suchu poslouchali, jak po taškách střechy haraší déšť. Vzpomínám si, jak jsem jednou takto až nahoře pod trámy objevil hnízdo s asi 60 vejci, které jsem pak na několikrát v proutěném košíku podával bráchovi do dolního patra půdy a ten zase mamince dolů pod žebřík. Maminka a teta byla ráda, protože o hnízdě nikdo nevěděl a vajíčka by se zkazila nebo v zimě zmrzla a praskla. Jindy se ale stalo, že jsme v hnízdě našli jen prázdné skořápky, vnitřek sežrala kuna či tchoř.

Ž n ě
Koncem července postupně dozrává žito, pšenice a ječmen, pole dostávají zlatý odstín s typickou vůní a šustivým zvukem. Ze dvorků a kůlen chalup se večer i ráno opět ozývalo klepání kosy. Byla senoseč druhé trávy - otavy. A pak hned žně - tehdy se ještě často obilí kosilo ručně. Kosiště pro obilí bylo opatřeno půlkruhovým obloukem z latěk potažených plátnem ("hrabicí" či "luňákem"), který pokosené obilí shrnoval do rovných pokosů či pokládek. Otec sekl, maminka nebo teta odebírali pokosené obilí a vázali je do snopů. Ty se potom skládaly do "panáků" - mandelů po 16 snopech. My jsme zvláštními širokými hráběmi s velkým množstvím zubů shrabovali roztroušené klásky.
       
  Po řádném proschnutí se obilí odváželo domů do "mlatevny". Dřevěné schody na komoru se odnesly a celá mlatevna byla až do stropu zarovnána snopy obilí. Zažil jsem sice ještě mlácení cepy, ale to jen žito, kde bylo potřeba zachovat dlouhou rovnou slámu na vázání rohoží. Pšenice, oves a ječmen se již mlátily na mlátičce. Měli jsme starou dřevěnou mlátičku, jejíž rotující buben s cepy byl řemenicí a dlouhým širokým řemenem poháněn motorem. Otec tento řemen vždy řádně natřel smolou či kalafunou, aby neprokluzoval. Obilí do "požeráku" mlátičky s rychle se točícím bubnem dával otec, maminka odebírala slámu na druhém konci mlátičky z kmitajících "vytřásadel", teta odhrabovala padající obilí z pod mlátičky. Byl to pekelný hluk, všude se vznášela oblaka prachu a zvláštní vůně slámy a obilí. Obilných snopů ubývalo a na dvoře se kupila hromada otepí slámy.
       
  Obilí padalo z mlátičky i s plevami, bylo ho nutno očistit; nastoupila další etapa - "fukarování". Měli jsme starý dřevěný "fukar", kde se ručně klikou roztáčely v bubnu velké lopatky, které hnaly proud vzduchu přes kmitající síta, na něž ze zásobníku zhora padalo obilí s plevami. Proud vzduchu odnášel lehké plevy a oštiny pryč, zatímco těžší zrna obilí padala přes síta dolů a korýtkami pak do připravených nádob. Při foukání obilí bylo ještě více prachu než při mlácení, kromě prachu poletovaly vzduchem plevy a chmýří z květů rostoucích v obilí. Zvláště se nám líbily poletující kulaté chmýří z bodláku, které jsme honili a chytali. Čisté obilí se pak nasypalo do pytlů a uložilo na komoru, plevy se ve velkém "ouhrabečném" koši po provaze vytahovaly na půdu a sypaly nad chlévy, kde v zimě zajišťovaly zateplení. Část plev se během zimy spotřebovala do "řezanky".
Stará komora 
Na konci mlatevny byly dřevěné schody vedoucí k masivním dveřím na starou komoru (obrázek z této komory je uveden v části "Vánoce"). Kromě zavařenin, obilí, mouky, šrotu, sádla, trnek (povidel), zde bylo uloženo mnoho pro dům potřebných věcí - váha ("decimálka"), závaží, koše, síta, mísy, ... V zadní části komory, pod oknem, byla velká dřevěná bedna s přihrádkami a horním víkem. V jednotlivých oddílech byla mouka hladká, polohrubá a hrubá, v menších přihrádkách pak proso, krupice, hrách, lněné semínko. Na zdi po pravé straně komory byl dlouhý věšák, na němž visely staré všední (venkovní) kabáty a pláště, povřísla na obilí, náhradní řemeny k mlátičce. Byly tam též dva staré větší ruksaky z hrubé látky, s nimiž tatínek chodil do vzdálenějších lesů na houby (a snad někdy i pytlačit...). Nahoře na věšáku pak byly položeny staré dřevěné lyže s přeskovým vázáním. Komora byla pro nás též místem her, tajných zákoutí a zajímavých předmětů.
  Prohřáté seče na konci léta, s odkvétajícími květy a závoji pavučin ve větvičkách stromů i ve vysoké trávě, voní mateřídouškou a počínajícím uvadáním. V teplých večerech po žních, když slunce pomalu zapadalo a nechávalo po sobě vlahou hebkost, však z luk u potoka pod lesem již stoupaly chladné páry. A ráno byla voda pod mlhavým oparem již podzimně studená...

P O D Z I M

Babí léto, škola
V přírodě bývá konec léta a nástup podzimu pozvolný a z počátku nenápadný. Zlátnutí listů, dozrávání hrušek, švestek a jablek, chladná mlhavá rána s orosenými pavučinami na keřích a lukách jsou však neklamným znamením, že vlády se ujímá podzim. S neopakovatelnou vůní polí a lesů, mechu, listí a dozrávajících jablíček, kouře z brambořišť, mezí a zahrad. S větry ze strnišť, pouštěním draků...
       
  Pro nás "školou povinné" však přechod mezi létem a podzimem byl náhlý: bylo to 1.září - konec prázdnin a začátek školy. Přechod od volnosti prázdnin k povinnostem školy se nám sice moc nelíbil, ale na druhé straně jsme se těšili na kamarády a též na některé učitele (u mne to byl zvláště pan učitel Jáchym, ale nebyl jediný).
  První tři třídy jsme chodili do staré školy nad kopcem u kostela, pod níž v tunelu "v podzemí" protékal potok - to bylo místo našich častých her v tajemném příšeří a zurčení vody. Do této staré školy chodil již náš táta a o tunelu s potokem pod školou vyprávěl ve svých příhodách. 4. a 5.třídu jsme chodili do nové školy na "Příhonech", od 6. do 9.třídy pak do staré školy "měšťanky" na náměstí. Ve škole mě fascinovaly předměty v kabinetu fyziky, chemie a biologie - tehdy mě lákalo všechno, co se týkalo přírody, jejích zákonitostí, záhad... Od 6.třídy se k nám přidali "přespolní" žáci z Křemence, Čunína, Jesence, Dzbele, Skřípova. Byli to děcka z dědin, zvyklí žít skromě a pomáhat doma v hospodářství. S mnohými z těchto kluků, přes jejich určitou "drsnost", jsem si rozuměl lépe, než s některými "nafoukanými koničáky", zhýčkanými bygotními či dobře situovanými rodiči.
  Ze stromů pomalu padalo zažloutlé listí a s lehkým šramotem se třepotavě snášelo k zemi. Zvláště po prvních mrazících se padání listí velmi urychlilo. Na cestě do školy jsem pozoroval, jak v podzimní mlze ze sousedova ořechu rychle padají těžké listy, navlhlé a po okrajích ojíněné. V mrazivém jitru louky zbělely, každý lístek trávy je ozdoben jinovatkou z ledových krystalků.

Sklizeň ovoce, vaření povidel, nakládání zelí, pálení slivovice
Podzim je obdobím sklizně některých plodin - švestek, jablek, hrušek, brambor, mrkve, zelí, petržele a celeru, tykví, řepy, poř. kukuřice. Sklizeň brambor byla pro nás spojena především s ohníčky z bramborové natě, v jejichž popelu jsme si pekli brambory. Takový zemák z popele, se začernalou kůrkou, příjemně hřeje v kapse a jeho chuti a vůni se sotva co vyrovná!
Zemáky ve sklepě, v síni bečka kysaného zelí, na komoře navařená švestková povidla - to byl v každé chalupě základ přípravy na zimu.
Vaření povidel - trnek 
  Švestky se, kromě malého množství do buchet, knedlíků či na zavaření, používaly na vaření povidel a na kvas na slivovici. Povidla se vařila z kvalitních trhaných a dobře vyzrálých švestek ve velkém kotli, nejlépe měděném. Švestky se nejprve rozvařily a řídká rozvárka se přepasírovala metličkou přes síto - zbavila se pecek a slupek (pecky se usušily, pak se roztloukaly a jádra používala do cukroví). Čistá rozvařená dužnina, žlutočervená a poměrně řídká - zvaná "břečka" či "lízanka", se potom za mírného varu a stálého míchání pomalu odpařovala a zahušťovala, až vznikla znamenitá švestková povidla. Hotová povidla, zvaná též "trnky", musejí být hustá a tmavá, modročerné barvy. Byl to proces velmi zdlouhavý, zpravidla celý den a noc! A to za stálého míchání dřevěnou kopystí (aby se povidla nepřipálila), kterou se ručně otáčelo klikou; i my jsme museli pomáhat a rodiče vystřídat. Hotová povidla se plnila do větších kameninových hrnců. Po zchladnutí se na povrchu utvořila tuhá kůrka, která se někdy ještě potřela slivovicí. Hrnce se přikryly a převázaly plátnem nebo pergamenovým papírem, postupně se z nich odebíralo na kolácě a buchty; na komoře vydržely do nových povidel.
Kvas na slivovici 
  Padané a setřepané švestky se sbíraly a sypaly do sudů (beček, škopků), nechaly se vykvasit a v zimě se z nich pak pálila slivovice. Dřevěné sudy byly po jarním a letním období značně "rozeschlé", s výjimkou jednoho či dvou, které se používaly na dešťovou vodu. Bulo nutno pozvednout a zaklepat železné obruče, pak jsme je ještě na asi 2 dny ponořili do rybníka, aby desky nasákly vodou a "zastouply". Po naplnění sudů švestkami bylo nutno hlídat, zda kvašení nebude příliš bouřlivé - v takovém případě bylo nutno trochu kvasu odebrat, aby pěna a kvas nepřetekly (po několika dnech se to zase vrátilo).
  Některé příhody z pálení slivovice jsem shora zmínil v kapitole "Zima". Stala se ještě jiná legrační příhoda, když se jednou pálilo ještě na podzim, za sychravého počasí. Spolu s partou chlapů pálila i jedna paní, která se ráda napila. A skutečně při pálení "ochutnávala" tak hojně, že se opila a nemohla se udržet na nohou. Co teď s ní? Chlapi ji posadili do jedné prázdné větší dřevěné bečky na voze, za chvíli se pojede domů a v bečce udrží stabilitu. Mezitím však začalo silně pršet a vůz stál shodou okolností pod střechou palírny pod okapem. Naštěstí se asi za půl hodiny jelo, jinak by se ta paní v sudu snad utopila! Když ji pak vytáhli ze sudu, byla celá mokrá a dlouhé vlasy měla splihlé a pokryté slupkami ze zkvašených švestek, ale kromě nachlazení to dopadlo dobře...
Nakládání zelí 
  Hlávky pozdního zelí se zbavily vnějších listů, dobře se očistily, rozpůlily a vykrojily se tuhé košťály; jejich jemné vnitřky jsme si vykrajovali a s chutí je chroupali. Pak se hlávky strouhaly ("krouhaly") na velkém dřevěném struhadle se třemi plochými šikmými noži, přes něž se šoupal zásobník se zelím. Struhadlo se položilo vodorovně mezi dvě židle. Hlávky se musely přitlačovat, avšak opatrně, abychom se neřízli do prstů. Nakrouhané zelí se plnilo do soudku nebo bečky (obsahu cca 20-50litrů), přičemž se řádně pěchovalo - ušlapávalo. Do každé vrstvy se do zelí přidává menší hrst soli, nahrubo nakrájená (nebo nastrouhaná spolu se zelím) cibule, větvičky kopru a malá jablíčka. Případně se vloží i pár koleček nakrájeného křenu. Zelí po důkladném ušlapání pustí vodu a začne pěnit. Když je bečka naplněna, povrch se zakryje zelnými listy, může se přiložit i několik listů rybízu nebo vinné révy. Položí se polokulaté desky ("dínka") a zatíží se kameny nebo závažím. Nechává se zpočátku v kuchyni v teple. Asi za dva dny se objeví bílá pěna, svědčící o dobrém kvašení. Voda ("lák") ze soudku pak často přetéká. Asi po 14 dnech, když již kvašení ustane, se listy a vrchní vrstva odstraní, povrch očistí a zalije mírně slanou vodou. Soudek se přemístí do spižírny, do chladna. Zelí se pak postupně odebírá celou zimu, vydrží přes jaro často až do léta, do nového raného zelí na zahradě (rané zelí se k nakládání nehodí).
  Jak se dny krátily, prodlužovaly se večery s vlhkými vůněmi z polí a zahrad. Začalo se topit ve starých kachlových kamnech, smolná polena praskala, dvířky a škvírami v plotně prosvítaly plamínky - světla a stíny se míhaly po stěnách a po stropě. Začínalo období příjemných domácích večerů s vyprávěním příhod a s četbou.

Výlov rybníků
Další význačnou podzimní událostí byl výlov rybníků. Již několik dní před určeným dnem výlovu přišli rybáři s naším otcem domluvit, jak rychle má rybníky vypouštět. Otec pak chodil ke stavidlům i v noci a sledoval rychlost odtoku a pokles hladiny. Brzy ráno před výlovem byla již voda natolik vypuštěná, že zůstala jen v hlubším místě v okolí tzv. "loviště", které se hemžilo rybami. Rybáři přivezli na hráz velké kádě s vodou. Několik se jich pak brodilo ve vysokých gumových holýnkách v bahně, do sítí chytali ryby a podávali je dalším rybářům, kteří je třídili podle velikosti a druhu a házeli do kádí s vodou. Nám klukům připadly malé "plevelné" rybky, které jsme pouštěli do potoka pod rybníkem. Otec však do malé tůňky na zahradě dal několik kaprů tak velkých, že nám připadali přímo obludní. Po výlovu se stavidla opět zastavila a do zimy byly rybníky zase naplněné a připravené na naše bruslení. Někdy se však některý z rybníků nechal vypuštěný, aby se vyčistil a bahno vymrzlo, napouštel se až na jaře; tím jsme byli zklamaní (někdy se nám však podařilo zastavit odtok a napustili jsme si rybník sami)...

Vše svaté - dušičky
Nejdůležitějším obdobím podzimu byl u nás svátek památky zesnulých - "vše svaté" či "dušičky". Otec totiž, jakožto zahradník, pěstoval chryzantémy a další květiny, a na dušičky dělal kytice a věnce pro výzdobu hřbitova. Již asi 3 týdny před tím se chodilo do lesa na mech, na jehličnaté větvičky a na proutí. Další větvičky se stříhaly na zahradě z jedlí "Douglasek", dále se stříhaly větvičky mahonie a nějakých těch sušených květů. Naše kuchyň se proměnila v zahradnickou dílnu. Nejdříve se dělaly baly z mechu, ty se usazovaly a dráty připevňovaly do "dvojáků" uříznutých z větví. Pak se do mechového balu píchaly smrkové či jedlové větvičky se zašpičatěnými konci, mahonie a nakonec květiny (většinou chryzantémy) na zašpičatělých kolících.
    
  Celá kuchyně, ale i vedlejší světnice, byly naplněny vůní mechu, jehličí a chryzantém - trochu to již připomínalo vánoce. Nakonec pak všude, kde bylo místo, byly naskládány hotové věnce a kytice, popř. ozdobné koše s větvičkami a květinami, pro které si pak chodili zákazníci.
 
  I my jsme vyzdobili náš rodinný hrob a večer na vše svaté tam s rodiči zapálili svíčky a zavzpomínali na dědu a babičku. Hřbitov, osvětlený stovkami svíček, působil přímo magicky. Dlouho jsme se tam s maminkou procházeli, prohlíželi si výzdobu hrobů a vzpomínali na ty, které jsme znali (znala je spíše maminka, my jsme se jen dívali na fotografie, někdy značně starobylé). Někdy jsme zapálenou hřbitovní svíčku pustili na vodu na rybyník, kde pak dlouho plavala a svítila (za duše utopených lidí..?..). Také jsme v té době vydlabávali řepu nebo tykev, vyřezali otvory ve tvaru očí, nosu a úst, vložili dovnitř zapálenou svíčku a takovou strašidelnou svítící lebku pověsili aby byla vidět; malé děti se jí bály.
  Po všech svatých se již podzim povážlivě nachyluje k zimě. Listí je většinou již opadané, rybníky studené, tráva je ráno bělostně ojíněná a skvostně září v slunci, které jinovatku rozpouští až k poledni. V raních přímrazcích zachrastí tenký led na kalužince. Dny bývají často šeré, v polích prázdno, cesty opuštěné, lesy ztemnělé a zadumané v modravém oparu, olověná oblaka nízko nad zemí. První sníh na sebe nedá dlouho čekat, někdy zavál věnce na hřbitově i o dušičkách.
       
  Jednou z posledních podzimních prací bývalo strouhání zelí na velkém dřevěném struhadle s ostrými šikmými nožíky. Nastrouhané zelí se "šlapalo" do bečky spolu s cibulí, koprem, křenem a malými planými jablíčky (podrobněji bylo popsáno výše). Nechávalo se v kuchyni u kachlových kamen kvasit (někdy pěna utekla a lák tekl přes celou kuchyň) a pak se přeneslo do spižírny nebo do sklepa.
  Průběžně, až do pečení vánočního cukroví, se louskaly ořechy (vlašské i lískové) a roztloukaly se pecky ze švestek a rynglí. Měli jsme na to malou stoličku s vyřezaným oválným otvorem uprostřed - jádra se dávala na misku, skořápky z ořechů a pecek se pouštěly do košíku a pak se přikládaly do kachlových kamen. Jádra se sušila, pak se mlela a používala do vánočního cukroví. Jádra ze švestkových pecek dodávala tomuto cukroví výraznější kořenitou vůni a chuť, než kdyby bylo použito jen vlašských či kokosových ořechů.

Tyto neúplné střípky vzpomínek na to, jak se na venkově žilo v průběhu jednotlivých ročních období, jsem napsal především pro své potěšení a upamatování. Prožívat dětská léta v laskavé rodině a v souladu s přírodou je vklad, z něhož je možno čerpat celý život; zkrášluje nám příjemné dny a pomáhá nám i v těch dobách horších. Ale možná z toho něco zaujme i mé vrstevníky, kteří mají podobné zkušenosti, či snad i někoho z mladší generace pro porovnání stylu života dříve a nyní. Jsou určeny těm, kteří se dívají na svět pozorně, s radostí a s láskou...
Starší vyprávění ze stejných míst v Konici je obsaženo ve stati:
Tátovy příhody
Na vzpomínky na venkovský život navazuje povídání
"Zajímavá místa a lidé"

Vojtěch Ullmann