h1{font-size:18px;}

Tragické události v Jugoslávii

Agrese proti Jugoslávii

Agrese proti Jugoslávii (a jí předcházející zahraniční rozdmýchávání občanské války v některých regionech této země) byla největším zločinem na evropském kontinentě od druhé světové války. Následující výzvu k našim občanům, manipulovaných tendenčně ovládanými masmédii, jsem napsal v den zahájení agrese :

Letmý nástin historického pozadí
Balkánský poloostrov na jihovýchodě Evropy, rozkládající se mezi západním pobřežím Černého moře a severním pobřežím Středozemního moře, byl v období pozdní antiky a ve středověku součástí Byzantské říše. Kromě tradiční oblasti Řecka byl postupně osídlován Slovanskými národy. Koncem 7.stol. byly dočasně založeny Bulharský, Chorvatský a Srbský stát, osamostatnily se ale až ve 12.-13.století. Avšak od poloviny 14.stol. začali Balkán dobývat osmanští Turci. Teprve v 19.stol se porobené balkánské národy postupně osvobozovaly. Celý proces byl dokončen "balkánskými válkami" r. 1912-13.
   Avšak již v r.1914 Rakousko-Uhersko zahájilo proti mladému osvobozenému Srbsku válku (pod záminkou atentátu na Ferdinanda d´Este, spáchaného nacionalůisty z Bosny). Znamenalo to fakticky začátek 1.světové války, ve které byly Rakousko-Uhersko a Německo poraženy. Vítěznými zeměmi byla Anglie, Francie, USA a Rusko (a tím i balkánské národy). Otevřela se tím cesta k definitivnímu osvobození řady slovanských národů od německého a postupně i od feudálního útlaku (u nás včetně Čechů a Slováků).
Meziválečná Jugoslávie 
Po skončení války vznikl na Balkánu poměrně velký stát "Království Srbsko-Chorvatsko-Slovinské", který byl v r. 1929 přejmenován na "Království Jugoslávie". Sjednocení jihoslovanských národů (snad tak trochu v duchu panslavismu...) bylo vyústěním jejich dlouhodobých tužeb o osvobození z politického a kulturního útlaku. ......
2.světová válka, ustašovský fašistický teror 
Německá 2.světová válka znamenala tragický konec meziválečné Jugoslávie, která byla okupována fašistickým Německem a Itálií. Ve fašistické režii proběhl v březnu 1941 vojenský puč, který vyhlásil loutkový "nezávislý" stát Chorvatsko, podřízený hitlerovskému Německu, pod vládou ustašovců.
   Ustašovci jsou chorvatská militantní extrémně nacionalistická a fašistická organizace. Název pochází od srbochorvatského slova "ustati" - povstat, vzbouřit se, rebelovat; původně se jednalo o chorvatské vzbouřence proti Srbsku, které mělo po 1.světové válce v oblasti hegemonii. Pod vlivem militantních vůdců - poglavniků - se však zvrhli ve zločineckou teroristickou organizaci. Ustašovci se hlásí ke katolické církvi (vyvražďování i chorvatských pravoslavných křesťanů), ve které měly velkou podporu. Např. chorvatský hrdlořez P.Brzice byl bygotní katolický mnich, kněží chorvatské katolické církve dávali rozhřešení a odpuštění ustašovským vrahům..!.. Chorvatská katolická církev byla výrazně klerofašistická.
   Ustašovci (pod vedením A.Paveliče) zahájili zločinnou brutální genocidu srbského obyvatelstva. Fašistické Chorvatsko se stalo jedním z nejkrvavějších loutkových režimů druhé světové války. Bylo zavražděno min. 500 000 lidí, především Srbů, ale i chorvatských antifašistů a pravoslavných křesťanů. Ustašovské vraždění, včetně žen i dětí, bylo prováděno těmi nejkrutějšími způsoby. Spolu s německou okupací (za podpory fašistické Itálie a Maďarska) si fašismus v Jugoslávii vyžádal kolem 1,5 milonu obětí.
   Z těchto zrůdných zločinů ustašovců pramení téměř všechny pozdější národnostní problémy na Balkáně! Ve zločinnné bestialitě se jim může rovnat snad jen řádění Banderovců na Ukrajině (viz "Ukrajina").
   Do boje proti ustašovcům se zapojilo odbojové hnutí (s účastí bývalých srbských vojáků vedených D.Mihailovičem a komunistických partyzánů), do jehož čela se postavil J.B.Tito. Koncem r.1943 národně osvobozenecká armáda v Jugoslávii měla již přes 300 000 bojovníků. Osvobozování vyvrcholilo v říjnu r.1944, kdy jugoslávští partyzáni a sovětská vojska dobyla Bělehrad.
   Po skončení války A.Pavelič a řada dalších válečných zločinců před spravedlností uprchli do zahraničí, především Jižní Ameriky. Jim i mnoha dalším hitlerovským válečným zločincům přitom vydatně pomáhala katolická církev; ostatně papežem tehdy byl fašismu nakloněný Pius XII (viz "Křesťanství a komunismus", pasáž "Nepřátelství mezi katolickou církví....").
Poválečná Jugoslávie 
Po osvobození od hitlerovců a ustašovců, po skončení války, vznikla Federativní lidová republika Jugoslávie, jejím prezidentem se stal J.B.Tito. Byla založena na principu přátelství, spolupráce a jednoty všech národností, důsledném potírání každého nacionalistického a náboženského extrémismu. Vycházelo se z předpokladu, že veškeré vážnější sporné otázky mezi národnostmi a územními oblastmi byly v zásadě vyřešeny již během národně osvobozovacího boje. Nově vzniklé vzájemné problémy by se měly řešit v rámci demokratické diskuse. Začal i úspěšný ekonomický rozvoj, Jugoslávie se v 60.-80. letech stala nejrozvinutější zemí v Balkánské oblasti.
   Po celá desítiletí Srbové, Chorvati, Slovinci a další národy spolu harmonicky žily ve společné vlasti Jugoslávii a svými rozdíly se vzájemně doplňovali a obohacovali (můžeme zde ponechat stranou některé excesy, které se vyskytují i jinde).
Nacionalismus, občanská válka, rozpad Jugoslávie 
Situace v Jugoslávii se začala měnit po úmrtí J.B.Tita v r.1981. J.B.Tito byl vnímán jako "prezident-osvoboditel" (podobně jako dříve u nás T.G.Masaryk) a jeho autorita eliminovala, nebo alespoň tlumila nacionalistické projevy a skryté rozepře mezi národnostmi a federativními republikami. V r.1982 vypukly demonstrace a nacionalistické požadavky albánské menšiny v Kosovu, kde se množily násilné akce albánských nacionalistů proti srbským spoluobčanům. V jednotlivých republikách se postupně ke slovu dostávaly politické reprezentace, které akcentovaly především své partikulární zájmy, jež vydávaly za "národní zájmy" svých republik (chtěli být "velkými pány" vládnoucími na rozdělených územích). To byla "voda na mlýn" doposud skrytým nacionalistickým silám (které přetrvávaly z minulosti nebo byly importovány ze zahraničí, z emigrace i zločinní ustašovci) - vzedmula se vlna nacionalismu.
   Byly vytvářeny ozbrojené skupiny, do Chorvatska, Bosny a dalších neklidných oblastí byly pašovány zbraně ze zahraničí. Místní mafiánští politikové, nacionalisté a zahraniční vměšování nakonec vyvolalo vleklou občanskou válku v Jugoslávii. Ani demokraticky orientovanému a politicky prozíravému prezidentovi S.Miloševičovi (který by v klidnějších dobách snad mohl být pokračovatelem J.B.Tita v udržování stability, spolupráce a prosperity) se nepodařilo zabránit násilí a bojům, do kterých byl (z titulu své funkce) proti své vůli nakonec i sám zatažen... Podrobnosti těch smutných a dramatických událostí jsou mimo rozsah našeho stručného zamyšlení; zasvěceně o nich píše Prof.MUDr. Rajko Doleček (který do Jugoslávie jezdí, má tam příbuzné a řadu přátel)... Důsledkem byl rozpad Jugoslávie, včetně agrese NATO (která se postavila na "špatnou stranu" - teroristů a rozvratníků, proti mírumilovným Srbům), jak bylo v úvodu zmíněno.

Po rozpadu Jugoslávie na jejím místě vznikly jednotlivé státy: Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, ... Černá Hora, Makedonie, Bosna a Hercegovina, samozvané separatistické Kosovo. ................................. ..
Soudní tribunál v Haagu
Po skončení války v Jugoslávii byl ustaven mezinárodní soudní tribunál v Haagu, před nějž měli být pohnáni viníci válečných zločinů. Tak to bylo deklarováno. Ve skutečnosti se však jednalo o jednostranný "inkviziční koncil NATO" vytvořený v režii iniciátorů války proti Jugoslávii (např. M.Albrightové) - vítězů kteří měli soudit poražené. Obžalovaní byli většinou Srbové, jen pro formu, "aby se neřeklo", tam figurovalo pár Chorvatů či Bosňáků.
Prezident S.Miloševič: justiční/politická vražda ?
Jedním z hlavních politicky obviněných zde byl bývalý Jugoslávský prezident Slobodan Miloševič. Obhajoval se u soudu velmi erudovaně, postupně vyvracel všechna vykonstruovaná obvinění. Navzdory silné protisrbské politické podujatosti soudního tribunálu měl reálnou šanci v soudním procesu zvítězit s výsledkem "nevinen". Ukázat, že politické kroky které uskutečňoval vyplývaly z jeho povinnosti vzniklé při demokratickém zvolení do funkce prezidenta - zajistit svobodu, integritu a demokratické fungování Federerativní republiky Jugoslávie, bez národnostních rozbrojů, násilností a ozbrojených konfliktů. Miloševič byl též argumentačně připraven použít proces k obhájení lidu Jugoslávie (Srbsko se nedopustilo ani neúčastnilo žádné genocidy) a obvinění USA, Německa a dalších zemí NATO, že tyto ozbrojené konflikty uměle vyvolaly s cílem rozbití a zničení jeho země. K tomu však již bohužel nedošlo, S.Milolševič náhle zemřel ve své cele, s důvodným podezřením že byl úkladně zavražděn (snad s použitím kardiálních léků)..?..
   Značná část obyvatel bývalé Jugoslávie považuje S.Miloševiče za národního hrdinu, který položil život za svou vlast. A nynější politické uspořádání vnímají jako vnucené válečnou agresí. Současná demokratickí srbská vláda (prezident A.Vučič) se sice snaží tlumit nacionalistické tendence, ale do budoucna jejich projevy nejsou zcela vyloučeny...

Vojtěch Ullmann , fyzik