AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie Fyzika a nukleární medicína

1. Jaderná a radiační fyzika
1.0. Fyzika - fundamentální přírodní věda
1.1. Atomy a atomová jádra
1.2. Radioaktivita
1.3. Jaderné reakce
1.4. Radionuklidy
1.5. Elementární částice
1.6. Ionizující záření


1.0. Fyzika - fundamentální přírodní věda

V této úvodní kapitole se pokusíme nastínit některé metodologické aspekty stavby fyziky a jejího začlenění do kontextu ostatní přírodovědy a vědeckého poznání vůbec. Tyto metodologické poznámky mohou být zajímavé např. pro studenty a zájemce nefyzikálních profesí, kteří si chtějí udělat ucelený obraz o fyzikálních aspektech zkoumání přírody. A možná mohou u některých čtenářů stimulovat radost z poznání, jak funguje náš překrásný svět a celý vesmír...

Příroda a její zkoumání
Nebudeme zde explicitně definovat pojem příroda, o němž má každý víceméně jasnou intuitivní představu. Budeme se přidržovat univerzalistické koncepce, že příroda je úplně všechno, co jest, co má objektivní existenci. Je to tedy v podstatě celý Vesmír s galaxiemi, hvězdami, planetami včetně Země, naše pozemská příroda - hory, řeky, moře, veškerá flora a fauna, všechny atomy a subatomární částice kdekoli na Zemi i ve vesmíru. I my lidé a buňky v našem těle se složitými biochemickými reakcemi, všechny naše výtvory.
Konec konců, i některé "duševní" pochody a představy, pokud lze (aspoň v principu) identifikovat a lokalizovat jejich "zakódování" v neuronové síti mozku, lze zahrnout do souhrnného pojmu "příroda".
  V základech veškerého vědeckého zkoumání leží proces kategorizace. Skutečnost, která je ve své komplexnosti příliš složitá a různorodá *), si rozdělujeme podle určitých kritérií na jednodušší skupiny - kategorie, které zkoumáme zvlášť. Výsledky zkoumání jednotlivých kategorií pak můžeme zobecňovat a příp. syntetizovat - shrnout je do obecnějšího rámce, zahrnujícího širší skupinu jevů - celek. Analytický a syntetický přístup, ve své dialektické jednotě, tvoří obecnou metodu vědeckého poznávání skutečnosti.
*) Svět je plný "skrýší". Věda se snaží z těchto skrýší "lovit" střípky poznání a skládat je do mozaiky komplexního a objektivního lidského vědění.
   Neustálé zvídavé otázky "proč?" nás mohou přivést až k základním principům přírody...

Vědění: věda + zkušenost
Vědění každého (vzdělaného) člověka vychází ze dvou složek:
¨ Věda, poskytující objektivní, univerzální a reprodukovatelné poznatky. Tyto sdělené poznatky však nemusí být vždy správně pochopeny a interpretovány.
¨ Zkušenost, která může být sice subjektivní a někdy i mylná, avšak pokud odráží realitu, může poskytnout ostřejší a konkrétnější vhled do skutečnosti.
  Jednota těchto dvou složek vytváří zdravý a jasný lidský rozum, umožňující správně se orientovat v dění našeho světa pomocí kritického myšlení. Složitější situace je u jevů nepřístupných našemu smyslovému poznání - jevy v mikrosvětě či velmi vzdáleném vesmíru, kde se musíme spolehnout na zkoumání pomocí přístrojových metod (zkumavky, urychlovače, detektory, dalekohledy atd.) a naučit se analyzovat, reflektovat a aplikovat takto zjištěná fakta. Heroickým úsilím badatelů se podařilo pomocí těchto metod získat dalekosáhlé, dříve netušené, poznatky o
vnitřní stavbě hmoty i o struktuře a evoluci vesmíru.

"Žebřík" poznání
Postupné poznávání přírody, vesmíru, života se někdy připodobňuje k žebříku, jehož "příčkami" jsou dílčí objevy, výsledky experimentů, astronomických pozorování. Avšak na rozdíl od běžného žebříku, z něhož trháme ovoce ze stromů na zahradě, konec tohoto "žebříku poznání" nevidíme: další a další stupně se průběžně budují při stoupání po žebříku poznání. Je otázka, zda někdy v budoucnu narazíme na nějakou poslední, "konečnou příčku žebříku poznání", nebo budeme tajemství přírody a vesmíru objevovat jedno za druhým neustále..?.. Dosavadní zkušenost ukazuje, že každý nový stupínek poznání a vyřešení určitého problému přináší nové a nové otázky, často ještě hlubší a fundamentálnější...

Informovanost - vzdělání - moudrost
Nynější svět je plný informací. Vědomosti na úrovni informací však nemusejí ještě znamenat vzdělanost a moudrost. Znalost sama o sobě může být prázdná. Aby znalosti a informace získaly skutečný význam a hodnotu - přešly ve vzdělanost a posléze v moudrost, musí být uskutečněna komplexní několikastupňová cesta poznání:
¨ Získávání faktických informací a znalostí - studiem, komunikací s druhými, osobní zkušeností, pozorováním, vědeckým výzkumem.
¨ Vnitřní pochopení těchto informací, hledání jejich vzájemných souvislostí a zařazení do kontextu s ostatními oblastmi.
¨ Uvedení poznatků a vědomostí do praxe, jejich konfrontace s různými měnícími se okolnostmi.
¨ Klást si nové otázky o podstatě těchto jevů a událostí, pokusit se najít vysvětlení. Vyvodit z nich závěry užitečné pro "vlastní duši" - pro svůj světový názor, vztahy k přírodě a svým bližním.
   Každá z těchto etap skýtá i určitá rizika omylů a zabloudění na zcestí. Např. u poslednho bodu se občas stává, že na základě jen povrchního studia, částečného poznání a nedostatečného pochopení, si ukvapeně vymyslíme bizarní a chybné vysvětlení. Někteří lidé s nedostatkem sebereflexe na těchto mylných koncepcích tvrdošíně setrvávají; nazývají je "alternativní vědou" (často se setkáváme s pracemi různých těch "geniálních autorů" vyvracejících teorii relativity či budujících dalekosáhlé "unitární teorie" hmoty a vesmíru na bázi psychotroniky, různých "energií", jemno a hrubo-hmotnosti a podobného arzenálu nepochopených pojmů...) - viz též "Šarlatánství versus věda", níže pak "Nová" a "stará" fyzika - kontinuita vědeckého poznání".
   Mezilidské vztahy jsou často založeny na zdůrazňování "vlastního já", což nenechává dostatek prostoru pro porozumění a naslouchání jiným, pro ocenění jejich předností a zkušeností, které by mohly obohatit i ono "naše já". Současný trend diktuje lidem, aby byli informováni. Přemíra informací však často brání jejich skutečnému pochopení a využití - je vlastně překážkou k dosažení opravdového vzdělání a především moudrosti - "méně je někdy více".
"Alternativní" věda ? 
Pod často používaným názvem "alternativní věda" se mohou skrývat dva zásadně odlišné přístupy:
¨ Různé (alternativní) způsoby vysvětlení a interpretace spolehlivě zjištěných jevů a skutečností, které jsou odlišné od obvyklé převládající intepretace v dané vědní disciplíně. Toto je naprosto legitimní snaha o možné lepší vysvětlení analyzovaných jevů a příp. předpověď nových jevů. Pokud se tato koncepce neosvědčí, jsou její autoři "bez mrknutí oka" ochotni ji opustit a připojit se k pravděpodobnější a osvědčené teorii.
¨ Alternativa k vědě - diametrálně odlišné názory laiků, založené často na neúplném a nedostatečném pochopení daného problému a snaze o jeho "úplně jiné" jakoby "originální" vysvětlení. Zde se většinou jedná o omyly, o pseudovědu, na které její zastánci často tvrdošínně lpějí navzdory nesouhlasu s experimentálními fakty ("Šarlatánství versus věda").
   Nedůvěra k oficiálnímu vědeckému stanovisku může být někdy docela poctivě motivována. Pro naše chápání přírody by jistě Newtonovská klasická fyzika byla srozumitelnější než teorie relativity a kvantová fyzika. Proč se příroda chová takto složitě? Bohužel, skutečná příroda se řídí složitějšími zákonitostmi teorie relativity a kvantové fyziky, s nimiž nemáme z běžného života žádné zkušenosti. Experimentální poznatky to ukazují naprosto nekompromisně! Fyzika nikdy nevymýšlí zbytečně složitý popis a vysvětlení objektivní reality, ale jen takový, který je nezbytně nutný pro správné vysvětlení experimentálních faktů. Pro intuitivní pochopení relativistických a kvantových zákonitostí byly vyvinuty názorné modely, které každému vzdělanému a přemýšlivému člověku pomohou aspoň rámcově pochopit specifické zákonitosti mikrosvěta a megasvěta, jakož i jejich úlohu ve fungování naší přírody, života a Vesmíru.
   Přesto se však někteří hloubavci (či spíše "rozumbradové") neřídí osvědčeným čínským příslovím "Přemýšlet bez studia je nebezpečné!", bez patřičného prostudování a pochopení neváhají zavrhnout veškeré poznatky dosažené usilovnou prací celých generací erudovaných odborníků a snaží se za každou cenu prosadit nějaké vlastní "geniální řešení"
(viz již zmíněná diskuse "Šarlatánství versus věda"). Ve fyzikálních vědách jsou tyto deformace méně časté, fyzikové okamžitě rozeznají bludné koncepce a širší veřejnost to zpravidla neosloví. Časté pseudovědecké deformace jsou v biologických a zejména v medicínských oborech, kde se tzv. alternativní medicíně dostává propagace a velké finanční podpory ze strany firem, které vydělávají na prodeji mnohdy neúčinných léčiv (např. homeopatických). V oblasti biologie a medicíny se vyskytují složité "zašmodrchané" a málo reprodukovatelné jevy a procesy, takže příp. omyly a podvody se zde obtížně prokazují.

Členění přírody
Rozdělit přírodu do kategorií lze pomocí různých kritérií. Nejstarší členění přírody, s nímž jsme se každý setkali v nejútlejším dětském věku při prvních krůčcích poznání, je rozdělení přírody na živou a neživou přírodu. Z lidského hlediska přistupujeme k živé přírodě s většími sympatiemi přináležitosti "živého k živému", než k přírodě neživé. Z fyzikálního hlediska je však rozdělení na živou a neživou přírodu bezpředmětné *): tytéž základní přírodní zákony platí jak pro neživou, tak pro živou přírodu.
*) Odhlížíme zde od toho, že je někdy nesnadné rozhodnout, zda některé jednoduché organické systémy zařadit mezi živé či neživé; to je užší problém molekulární biologie a organické biochemie.
  Rovněž další jednoduché dělení přírody na pozemskou a vesmírnou je překonané a fyzikálně neopodstatněné: nyní již víme, že přírodní děje probíhající zde na Zemi, i v nejvzdálenějších končinách vesmíru, se řídí stejnými univerzálními fyzikálními zákony.
  Skutečně opodstatněné a objektivní dělení přírody podle převládajících a určujících fyzikálních zákonitostí je následující (obr.1.0.1 dole) :

Uvedené tři kategorie přírody nemají zdaleka ostré hranice a často se prolínají. A to i tak vzdálené oblasti jako je megasvět a mikrosvět - např. termonukleární reakce v nitru Slunce či vzdálených hvězd ("Úloha gravitace při vzniku a evoluci hvězd"), a dokonce i procesy samotného vzniku vesmíru ("velký třesk" - Standardní kosmologický model. Velký třesk. Formování struktury vesmíru.), jsou řízeny kvantovými zákonitostmi jaderné fyziky a interakcí elementárních částic mikrosvěta.

Jak fyzika a přírodověda zkoumá náš svět ?
Obrovská různorodost velikostí, tvarů a složení objektů v přírodě, jakož i procesů v nich probíhajících, si vyžaduje i řadu velmi různých metod zkoumání a nástrojů - často velmi důmyslně zkonstruovaných přístrojů.V prostředním řádku obr.1.0.1 jsou symbolicky znázorněny typické objekty v přírodě - od částic, jader, atomů, molekul, přes buňky s jejich organelami a DNA, organismy, planety, hvězdy, galaxie, až po celý vesmír. V dolním řádku jsou znázorněny nástroje pomocí nichž příslušné objekty zkoumáme. V horní části obr.1.0.1 jsou uvedeny obory přírodovědy, které se zkoumáním příslušných objektů zabývají.


Obr.1.0.1. Široké spektrum velikostí objektů našeho světa, zkoumaných různými obory fyziky a přírodovědy pomocí různých nástrojů.

Začněme od makrosvěta v prostřední části obr.1.0.1 a budeme nejprve pokračovat směrem k menším měřítkům. Nejdůležitější pozorovací nástroj si nosíme s sebou: je to naše oko - optický systém promítající světlo pomocí čočky na sítnici, kde se vytváří obraz přenášený do neuronové sítě v mozku. Pomocí zrakového vidění pozorujeme a zkoumáme všechny běžné makroskopické předměty od velikosti zlomku milimetru (kde si můžeme pomoci lupou) až po desítky kilometrů (zde si pomáháme dalekohledem).
  Pro poznávání drobounkých předmětů a struktur o velikosti setin a tisícin milimetru, jako jsou buňky a organely uvnitř, používáme mikroskop - optickou soustavu objektivu a okuláru, který může dosáhnout zvětšení max. asi 3000-krát. Vynález mikroskopu sehrál obrovskou úlohu v biologii a medicíně, které se z původně "šarlatánských" oborů s řadou omylů a neopodstatněných doměnek staly exaktními vědami. Na poznání, že všechny živé organismy jsou složeny z buněk se složitou vnitřní strukturou, navázalo zkoumání složitých biochemických a molekulárně genetických procesů, které jsou podstatou života. Tento výzkum stále pokračuje.
  Pro zkoumání ještě menších struktur v oblasti molekul a atomů, ve sféře mikrosvěta, je sebedokonalejší optický mikroskop již bezmocný: vlnová délka viditelného světla je mnohonásobně větší než rozměry atomů a molekul *). Žádný člověk svým zrakem nikdy nemůže spatřit struktury molekul a atomů. K jejich zkoumání je třeba využít nepřímých metod atomové a jaderné fyziky. Nejdůležitější metodou je zde spektrometrie (především elektromagnetického záření): vhodným dodáním energie atomy či jádra excitujeme, při následné deexcitaci se vysílá záření, jehož energetické rozložení - spektrum - měříme. Z výsledků těchto měření usuzujeme na vnitřní strukturu molekuly, atomu nebo jádra. ........
*) V "mezistupni" mikrorozměrů se může uplatnit elektronový mikroskop, který je schopen dosáhnout zvětšení 100 000-krát i vyšší. Můžeme zobrazit drobné nitrobuněčné struktury, viry, větší makromolekuly.
  Další důležitou metodou zkoumání atomů, jader a částic jsou rozptylové experimenty. Zkoumané atomy či jejich jádra ostřelujeme vhodnými částicemi (elektrony, protony, alfa-částice, ...) o vhodných energiích a zkoumáme, pod jakým úhlem se "odrážejí" resp. rozptylují. Při nižších energiích probíhá většinou pružný rozptyl, při vysokých energiích nepružný či "hluboce nepružný rozptyl". Pomocí Ruthefordova rozptylového experimentu s částicemi alfa se podařilo odhalit vnitřní strukturu atomu - atomové jádro a elektronový obal (§1.2, část "Stavba atomů", obr.1.1.4).
  Pro poznání struktury elementárních částic a podstaty sil, které mezi nimi působí, je nutné realizovat srážky částic při co největších energiích na urychlovačích
(§1.5, část "Urychlovače nabitých částic") - dosáhnout hluboce nepružný rozptyl či "rozbití" částic; ve spektru "nástrojů zkoumání" na obr.1.0.1 leží na levém okraji. Při takových kolizích částice vzájemně proniknou "hluboko do svých niter" a výsledek interakce může leccos vypovědět o jejich stavbě. Vlivem kvantových procesů v polích silných, slabých a elektromagnetických interakcí vznikají při vysokoenergetických srážkách nové sekundární částice, které jsou jednak zajímavé samy o sobě, jednak nesou důležité informace o charakteru fundamentálních přírodních sil, včetně možností jejich jednotného chápání v rámci unitární teorie pole. Srážky částic při vysokých energiích jsou jakousi "sondou" do nejhlubšího nitra hmoty - a zároveň i do procesů vzniku vesmíru (viz §5.5 "Mikrofyzika a kosmologie. Inflační vesmír." knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu"). Lze říci, že velké urychlovače jsou nejvýkonnějšími "mikroskopy" do nitra hmoty a s trochou nadsázky zároveň i největšími "teleskopy", které umožňují "dohlédnout" až k velmi raným fázím vývoje vesmíru, kam již žádné obvyklé astronomické dalekohledy dohlédnout nemohou. Nejedná se samozřejmě o přímé fyzické pozorování jevů v počátku vesmíru, ale o jejich pokud možno věrnou experimentální simulaci.
  Pokud půjdeme nyní opačně od makrosvěta směrem k větším měřítkům do vesmíru, pro pozorování planet, hvězd a jejich systémů, mlhovin, galaxií, používáme velké astronomické dalekohledy
(§1.1, část "Elektromagnetické záření - základní zdroj informací o vesmíru" v knize Gravitace, černé díry...). Tyto dalekohledy mají často ve svém ohnisku instalovány i spektrometry, anylyzující vlnovou délku přicházejícího světla. Tato astronomická spektrometrie je mocným nástrojem poznání chemického složení, teploty, rychlostí pohybu objektů nacházejících se ve vzdálenostech i tisíců, miliónů či miliard světelných let, kam se nikdo nikdy nemá šanci fyzicky podívat! Astronomické dalekohledy (optické i infračervené) se někdy posílají i mimo zemskou atmosféru, na oběžné dráhy kolem Země. Vedle optických dalekohledů se používají i radioteleskopy, jejichž antény zachycují elektromagnetické záření větších vlnových délek (jednotky či desítky centimetrů). Důležité informace o formování vesmíru přináší meření reliktního mikrovlnného záření (§5.4, pasáž "Mikrovlnné reliktní záření - posel zpráv o raném vesmíru" v knize "Gravitace, černé díry ...").
  Důležitými "okny" do vesmíru se postupně stává detekce kosmického záření
(§1.6, část "Kosmické záření"), neutrin (§1.2, část "Neutrina - "duchové" mezi částicemi "), v budoucnu snad i gravitačních vln (§2.7 "Gravitační vlny" v monografii "Gravitace, černé díry ...").

Přírodní vědy
Ve vzdálené minulosti (starověku a středověku) byla jen jedna věda zvaná filosofie, která zahrnovala všechny oblasti tehdejšího lidského vědění - společnosti, přírody, medicíny, náboženství, historie atd. Skutečných poznatků bylo málo, převládaly spekulace a dohady, konvenční tradované názory a náboženská dogmata.

Stručný přehled vývoje poznatků o přírodě, zvláště pak o vesmíru, prostoru, času, elektřině a gravitaci, od starověku až po současnost, je podán v §1.1 "
Historický vývoj poznatků o přírodě, vesmíru, gravitaci" knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu").
  S rostoucím poznáním přírody již nebylo možné obsáhnout vše v rámci filosofie, z níž se proto postupně vyčleňovaly a oddělovaly přírodní vědy. Základní dělení přírodních věd je na základě hlavních okruhů přírodních jevů a objektů, kterými se zabývají:

  Zmíněný metodický postup, při němž se biologické děje vysvětlují chemickými reakcemi a chemické reakce zase fyzikálními elektrickými interakcemi atomů, se označuje jako redukcionismus - složitější jevy se snažíme redukovat a vysvětlit pomocí jevů jednodušších. Obecně je tento přístup v přírodověde velmi plodný a úspěšný. Permanentním předmětem diskusí přírodovědců a filosofů však je otázka, zda toto redukcionistické schéma bilogie Ü chemie Ü fyzika lze či nelze (aspoň v principu) aplikovat i na vyšší nervovou činnost - psychické a duševní pochody v lidské mysli ..?..
  V minulosti, zhruba do konce 19.stol., se jednotlivé vědní obory vyvíjely do značné míry samostatně a uzavřeně a pokrok poznání byl poměrně pomalý. Pozdější impozantní rozvoj poznání byl zapříčiněn především dvěma faktory:
¨ Technický pokrok v pozorovací a experimentální technice, který umožnil nahlédnout do dříve nepoznatelných měřítek mikrosvěta a megasvěta;
¨ Interdisciplinarita (mezioborovost) - přesah jednotlivých speciálních oborů do jiných oborů (sousedních i vzdálených), spolupráce různých vědních oborů při řešení otázek poznání složitých jevů. Např. aplikace poznatků jaderné fyziky na procesy ve hvězdách - jaderná astrofyzika (§4.1 "Úloha gravitace při vzniku a evoluci hvězd" knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu"), či chemie a fyziky na děje v buňkách - molekulární biologie a genetika, biochemie a biofyzika (§5.2, část "Buňky - základní jednotky živých organismů"), vedly k zásadnímu kvalitativnímu pokroku našeho poznání.

Metodické členění fyziky
Podle metody a stylu práce při zkoumání přírodních zákonitostí lze fyziku dělit do tří oblastí:

Oborové členění fyziky
Podle konkrétních skupin zkoumaných přírodních jevů se fyzika člení do velkého počtu oborů a specializací (je jich více než sto), z nichž zde vyjmenujeme jen několik nejzákladnějších (každý z nich má řadu podoborů a specializací, včetně mezioborových) :

  Vedle specializovaných fyzikálních oborů, zabývajících se konkrétními skupinami jevů, jsou součástí struktury fyziky i dvě významné teoretické koncepce moderní fyziky, které mají obecnější charakter a jdou "napříč obory" :

Významné přírodovědecké objevy - náhoda nebo metoda?
Kontinuita vědeckého poznávání přírody, jehož počátky můžeme sledovat zhruba od 16.století, byla čas od času narušena - v pozitivním smyslu - zásadními objevy, které podstatně urychlily poznání zkoumaných jevů, odhalily nové jevy či změnily metodiku a směr bádání. Zamysleme se krátce nad úlohou, jakou při těchto objevech sehrála náhoda a jakou systematický metodický postup. Všimneme si z tohoto hlediska třech případů:
¨ Objev magnetického účinku elektrického proudu učiněný H.Ch.Oerstedem v r.1820.
Nebýt náhodného položení magnetky na pracovním stole, dělal by Oersted dál řadu pokusů s elektrickými obvody, ale souvislost mezi elektrickým proudem a magnetismem by nezpozoroval.
¨ Objev rentgenového záření učiněný W.C.Röntgenem v r.1895.
Je stručně popsáno v §3.2 "
Rentgenová diagnostika". Nebýt zakrytí výbojové trubice černým papírem a náhodného stínu na světélkujícím stínítku, nebyl by možná Roentgen vkládal mezi trubici a stínítko různé předměty (včetně své ruky). Dělal by dál zajímavé pokusy s katodovými trubicemi stejně jako desítky dalších experimentátorů v té době, ale nové pronikavé záření by asi nenašel (ostatně, toto X-záření ve stejné době nezávisle objevili H.Jackson a A.A.Campbell-Swinton).
¨ Objev radioaktivity učiněný v r.1896 H.Becquerelem.
Je stručně popsáno v §1.2 "
Radioaktivita". Nebýt náhodného uložení minerálů, určených ke zkoumání (světelné) luminiscence, na světlotěsně zabalenou fotografickou desku a náhodného vyvolání této (doměle "čisté", neexponované) desky, zkoumal by Becquerel nadále luminiscenci vybuzenou slunečním světlem a o neviditelném radioaktivním záření, vycházejícím z nitra některých látek, by neměl tušení.
   Lze z historie těchto a řady jiných případů soudit, že významné objevy jsou snad dílem pouhé náhody? Rozhodně ne! Platí zde známé přísloví "náhoda přeje připraveným". Tito badatelé byli zkušenými experimentátory a své pokusy prováděli systematicky s dobře promyšleným metodickým postupem. Náhoda pouze nasměrovala tento metodický postup tak, že vyústil ve výsledný objev nového přírodního jevu. Nezkušený experimentátor by možná vyloučil některé pozorované jevy (pokud by si jich vůbec všiml), které nezapadají do rámce stávajících předpokladů, považoval by je za náhodné chyby. Např. by jako vadnou vyhodil fotografickou desku, která je zčernalá, ač by být neměla...
   Dále, i kdyby nenastaly zmíněné "náhody" a Oersted, Röntgen, Becquerel a další z učebnic známí badatelé by neučinili své objevy, zanedlouho by to učinil někdo jiný. Zkušených badatelů, usilovně provádějících na svou dobu špičkové pokusy, byla celá řada, neřešené problémy většinou již "nazrály" a bylo jen otázkou času provedení experimentů, které by vnesly nové "světlo" a směr. V současné době se základní přírodovědné (zvláště fyzikální) bádání dostalo již jednoznačně na úroveň systematického metodického postupu, na němž se podílí celé týmy složené z odborníků různých zaměření, s použitím většinou velmi složitých a nákladných (často i značně rozsáhlých) experimentálních zařízení. Ale ani opačné tvrzení, že "náhoda zde již nemá žádné místo" nemůžeme považovat za oprávněné...

"Nová" a "stará" fyzika - kontinuita vědeckého poznání
S pokrokem přírodovědného poznání se zákonitě stává, že dřívější představy a teorie již nevystačují pro vysvětlení nově objevovaných jevů a skutečností - jsou nahrazovány teoriemi novými. V laické veřejnosti a popularizační literatuře se často setkáváme s tvrzením, že "nová teorie vyvrátila či zbořila dosavadní teorii", nebo dokonce "nová fyzika vyvrátila starou fyziku". Tento názor je naprosto mylný! Toto částečně platilo při přechodu z předvědeckého období, kdy některé neověřené spekulace byby vyvráceny a nahrazeny teoriemi již skutečné přírodovědy, založenými na faktech. Nynější přírodověda - především fyzika - však již takovým způsobem nepostupuje.
  V přírodovědě (a ve fyzice zvlášť) platí kontinuita vědeckého poznání. Nové objevy a nová teorie nevyvrací experimentálně ověřené poznatky předchozí teorie, nýbrž doplňuje, upřesňuje a zobecňuje tuto teorii na jevy, které již není schopna vysvětlit; přitom obsahuje dřívější teorii jako limitní případ. Umožňuje hlubší chápání jevů v širší perspektivě - co je "za tím".
  Můžeme si to přiblížit na příkladu teorie relativity a kvantové fyziky. Einsteinova speciální teorie relativity nevyvrací klasickou Newtonovskou mechaniku, která je jejím limitním případem pro rychlosti malé ve srovnání s rychlostí světla. Upřesňuje však zákony pohybu tak, aby přesně platily i pro vysoké rychlosti. Podobně obecná teorie relativity nevyvrací klasický Newtonův gravitační zákon, který zůstává v platnosti jako limitní případ slabých gravitačních polí. Einsteinovy rovnice gravitačního pole jsou zobecněním, platným i pro extrémně silnou gravitaci. To zásadní a nové, co přináší teorie relativity, je nový pohled na vlastnosti prostoru a času (viz "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu") - avšak opět se to projevuje jen za "extrémních" podmínek, v běžném makrosvětě vystačíme s klasickým pojetím prostoru a času v duchu Eukleida a Newtona.
  Podobně vztah mezi klasickou a kvantovou fyzikou se formuluje jako tzv. princip korespondence: V limitě velkých kvantových čísel se stírá rozdíl mezi kvantovou a klasickou fyzikou, kvantová fyzika přechází v klasickou. Neboli pro velká kvantová čísla dává kvantová fyzika stejné výsledky jako fyzika klasická.
  Tento vztah kontinuity a korespondence bude nepochybně platit i u budoucích teorií. Podaří-li se úspěšně vybudovat unitární teorie pole, nijak to nenaruší fungování zákonitostí stávajících teorií jednotlivých oddělených "částečných" polí (elektromagnetického, gravitačního, jaderných sil) v podmínkách, kde jsou experimentálně ověřeny. Avšak předpoví a vysvětlí nové jevy při extrémně vysokých energiích interakcí, snad včetně jevů při vzniku vesmíru, na které dosavadní teorie nestačí.
Směr vědecké dedukce 
Vědecký výklad je založen na odvozování jednoho poznatku z druhého. Nespočívá to však jen v prosté dedukci. Pro skutečné poznání a pochopení souvislostí nestačí formální logika dedukce, ale z heuristického hlediska je důležitý i směr dedukce - od fundamentálnějších zákonitostí či teorií ke speciálnějším. Příkladem může být Newtonův gravitační zákon, odvozený jeho autorem z dřívějších Keplerových zákonů popisujících oběh planet ve sluneční soustavě. Z hlediska vědeckého poznání a vysvětlení podstaty je však gravitační zákon (spolu s třemi Newtonovými zákony mechaniky) nepochybně daleko fundamentálnějším zákonem, který vysvětluje Keplerovy zákony (a mnohem víc...) - a nikoli naopak! Nebo jiný příklad: Zákonitosti speciální teorie relativity (STR) byly odvozeny Lorentzem a Einsteinem na základě elektrodynamiky pohybujících se nabitých těles. Nyní je však STR obecnou koncepci jdoucí "napříč" fyzikálními obory, kterou již není logické vysvětlovat a odvozovat z elektrodynamiky, ale spíše naopak pohyby nábojů v elektrických a magnetických polích analyzovat za pomoci STR.
Jednoduchost a logická úspornost 
Dalším důležitým principem při budování fyzikálních (a obecně přírodovědeckých) teorií je jednoduchost a logická úspornost z hlediska zaváděného množství pojmů, důvodů, příčin; tyto entity se nemají zmnožovat více, než je nezbytné. Tento princip tzv. Occamovy břitvy*) - princip nejjednoduššího vysvětlení věcí - řeší problém nekonečného množství rozmanitých, v principu přípustných alternativních teorií, které vedou ke stejným výsledků při vysvětlování určitého přírodního jevu. Occamova břitva "odřezává" nadbytečné pojmy, předpoklady a teorie a ponechává jen ty věrohodné, logicky nutné a racionální; pokud pro nějaký jev existuje více vysvětlení, je rozumné dávat přednost tomu nejméně komplikovanému.
*) Nazývá se tak podle anglického středověkého filosofa Williama Occama (či Ockhama, 1287-1347), který se zabýval logickou stavbou vědění. Princip logicklé úspornosti ("je zbytečné dělat něco s větším počtem nástrojů, když to může být uděláno s menším") používal proti nadbytečnému množství scholastických principů, vlastností, podstat, forem a dalších vymyšlených východisek.
  V teoriích klasické a relativistické fyziky je tento princip důsledně dodržován. V některých novějších fyzikálních teoriích je však situace složitější. V kvantové teorii pole a unitárních teoriích se zavádějí pomocná tzv. kalibrační pole, jimž odpovídají nové hypotetické částice (viz "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny."). Nejsložitější situace je pak v teorii superstrun, kde podle názoru některých fyziků je princip Occamovy břitvy porušován..?..
Vyvratitelnost teorií 
Teorii nemůžeme nikdy s absolutní a konečnou platností dokázat, nýbrž ji můžeme pouze empiricky testovat. I když je teorie mnohokrát experimentálně potvrzena, nikdy si nemůžeme byt jisti, že při dalších pokusech či měřeních se neobjeví nesoulad - teorii může vyvrátit*) třebas jen jediný experiment či pozorování, jehož výsledky jsou v rozporu s jejími předpověděmi. Hodnotnou teorií je tedy taková, která nejen souhlasí se stávajícími poznatky, ale kterou je možné empiricky vyvrátit - falsifikovat. Dokud se tak nestane, považujeme teorii za správnou, či přesněji řečeno za adekvátní. "Nevyvratitelná" teorie je z přírodovědeckého hlediska prázdná, má metafyzický charakter. Toto kritérium hodnotnosti teorie se někdy označuje jako Popperovské (podle rakouského filosofa K.Popprera, který se teorií poznání zbýval z hlediska kritického a skeptického realismu), "Popperova břitva". Takto chápaná vyvratitelnost teorií umožňuje další pokrok poznání - vytváření nových dokonalejších teorií.
*) Slovo "vyvrátit" zde neznamená úplně negovat a zbořit, ale spíše vymezit oblasti, kde již neplatí - srov. s výše diskutovanou kontinuitou vědeckého poznání. Fyzikové toto chápou konstruktivně - je jim jasné, že když taková situace nastane, je to výzvou k hledání nové, dokonalejší teorie. Pro některé ne dostatečně erudované a předsudky zatížené lidi se však Popperovské kritérium vyvratitelnosti může stát záminkou k účelovým útokům na dobře ověřené, adekvátní přírodovědecké teorie; většinou za účelem propagace teorií neobjektivních a mylných...
  Některé další filosofické a gnoseologické aspekty odhalování přírodních zákonitostí, vytváření jejich modelů a formulování fyzikálních teorií jsou diskutovány v §1.1, pasáž "Přírodní zákony, modely a fyzikální teorie" monografie "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".

Racionalita - intuice - fantazie v přírodovědě
Základem přírodovědeckého poznání je nepochybně racionální analýza jevů v přírodě, vypozorovaných buď přímo, nebo prostřednictvím experimentů. Pomocí této analýzy usuzujeme na společné zákonitosti, kterými se přírodní děje řídí a nakonec formulujeme příslušné přírodní zákony. Vedle racionálního postupu se však v určitých etapách vědeckého bádání uplatňují další dva specifické aspekty lidského myšlení - intuice a fantazie.
  Intuice představuje schopnost poznávat přímo, aniž bychom vědomně zapojovali rozum a racionální usuzování. Je to jakýsi "okamžitý vhled", rychlé bezprostřední pochopení a poznání; intuice má charakter "náhlého osvícení", "šestého smyslu". Z hlediska neurologie centrálního nervového systému se ukazuje, že racionalita i intuice jsou projevem činnosti dvou odlišných, ale těsně spolupracujících rozsáhlých neuronových sítí v mozku. Neuronová síť, v níž se odehrává intuice, je vývojově starší, její zárodky se projevují již v instinktech u zvířat. Racionální síť je vývojově mladší, je specificky lidská. Spolupráci obou sítí lze v počítačové terminologii přirovnat ke koprocesoru, který rychle vyměňuje informace zapsané v neuronových mapách jednotlivých sítí. V určitém smyslu je intuice zkráceným a zrychleným podvědomým proběhnutím mnoha možností, které vyústí ve výběr "té pravé" varianty... Na rozdíl od obyčejného "hádání" se ve vědě jedná o podvědomé operace "trénovaného" rozumu, který takto může správné řešení "kvalifikovaně uhodnout". A fantazie představuje schopnost představit si věci a události jinak, než je běžně vidíme a známe - modifikovat některé mapy, zapsané v neuronových sítích.
  Intuice má velký význam v přelomových etapách přírodovědného poznání. Nové zobecňující a sjednocující přírodní zákony totiž mnohdy nelze objevit logickou cestou - nelze je čistě racionálně, třebas matematicky, odvodit ze zákonů stávajících, neboť v nich nejsou obsaženy (aspoň ne přímo). Zde pomáhá intuice, která poskytuje "cit" pro chápání implicitních zákonitostí, které se za určitými jevy skrývají. A odhaluje dříve nedoceňované podobnosti, někdy i mezi zdánlivě vzdálenými oblastmi. Racionálním rozvedením intuitivních představ pak vznikají přírodovědné teorie.
  Příkladem může být skvělá intuice A.Einsteina, který si za pomoci myšleného experimentu se zdviží všiml podobnosti dávno známých mechanických jevů: dynamiky pohybů těles v neinerciálních (zrychlených) soustavách a dynamiky pohybů těles v gravitačním poli. A když k tomu připojil zákonitosti své speciální teorie relativity, vyvodil z toho nový pohled na gravitaci a zakřivený prostoročas - obecnou teorii relativity (podrobně je rozebráno v §2.2 "Univerzálnost - základní vlastnost a klíč k pochopení podstaty gravitace" v knize "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu).
  Fantazie nám poskytuje množství různorodých možností "jak by to případně mohlo fungovat" - a ukazuje se, že některé z těchto možností (někdy i ty, které se původně jeví jako "šílené nápady") se skutečně v přírodě realizují..!.. - jiné ovšem ne, není dobré přeceňovat nepodložené inovace za každou cenu...
  Pro dosažení objektivního a pravdivého poznání musí intuice, stejně jako racionální metoda, vycházet z pozitivně zjištěných skutečností a ověřených údajů. Obvyklou chybou "amatérských myslitelů" bývá to, že vycházejí z nedostatečných, nespolehlivých či zkreslených údajů, navíc nedostatečně pochopených a nezařazených do kontextu ostatních poznatků. Intuitivně z toho pak vyvozují svérázné představy, jejichž rozvedením (třebas i racionálním a exaktním) dospívají k naprosto chybným závěrům a koncepcím, často již bez zpětné vazby a sebereflexe...
Chyby a omyly při vědeckém poznání
Při tak složité činnosti jako je vědecké poznávání, zákonitě dochází i k chybám a omylům. Tyto chyby mohou být několika druhů, z nichž základní jsou dva:
¨ Neúspěšné experimenty a pozorování, při nichž se nepodaří odhalit či potvrdit zkoumaný jev, nebo naměřit správné výsledky. Známé rčení "Negativní výsledek je taky výsledek" je ve vědeckém poznání hluboce pravdivý. Negativní výsledek může mít dvojí příčinu: 1. Buď je chybný výchozí předpoklad či hypotéza a zkoumaný jev neexistuje nebo neprobíhá za daných podmínek, příp. hodnoty fyzikálních veličin jsou mimo měřitelné rozmezí. 2. Při experimentu nebo statistickém sledování jsme se dopustili chyby či nepřesností, nepodařilo se eliminovat rušivé vlivy které "přehlušily" pozorovaný subtilní jev. Neúspěšný experiment či měření by neměl vést k rezignaci, ale k přehodnocení metodiky a zdokonalení experimentální techniky - snad se příště či v budoucnu podaří..?..
¨ Falešně pozitivní experimenty a pozorování, při nichž se zkoumaný jev (zdánlivě) podaří prokázat, či se naměří zdánlivě prokazatelné přesné hodnoty určitých veličin. Tyto výsledky však někdy mohou být důsledkem experimentálních chyb, rušivých vlivů, nesprávné interpretace. Abychom nějaký jev mohli považovat za prokázaný a hodnoty změřených veličin za přesné, je nutné nezávislé ověření v jiné laboratoři a jinou skupinou výzkumníků, nejlépe několikanásobné nezávislé ověření.
  Bohužel se někdy vyskytují (naštěstí ne příliš často) i záměrné manipulace, ba falšování, měřených výsledků. Motivy bývají různé, většinou prestižní či ekonomické - získání prostředků (z grantů a dotací) buď pro vlastní potřebu, nebo pro financování činnosti ústavu a daného projektu. Tyto nešvary jsou častější v biologických a medicínských vědách, kde se zkoumají složité "zašmodrchané" a málo reprodukovatelné jevy a procesy, takže příp. podvody se zde obtížně prokazují. Navíc jsou zde často "ve hře" velké finanční prostředky, zisky a partikulární zájmy soukromých firem (např. farmaceutických)...

Unitarizace ve fyzice
Základem vědeckého myšlení a poznání je sjednocování: v ohromné rozmanitosti jevů a událostí hledat obecné zákonitosti a společnou podstatu, snažit se vysvětlit různorodost jevů na základě co nejmenšího počtu základních zákonů. Přemýšliví lidé vždy toužili po koncepci či teorii, která by popsala a umožnila pochopit veškerou pozorovanou složitost a rozmanitost přírody. Konečným (monistickým) ideálem je vysvětlit všechny přírodní zákony pomocí jediného univerzálního principu - vytvořit definitivní finální teorii či jednotnou "teorii všeho" (TOE - Theory Of Everything). A právě fyzice, která zkoumá nejzákladnější zákonitosti přírody, náleží hlavní sjednocovací úloha mezi všemi přírodními vědami.
  Charakteristickým rysem fyzikálního pohledu na přírodu je již zmíněný redukcionistický přístup a snaha o jednotné pochopení co nejširší třídy jevů - unitarizace. Tato snaha se jako "červená nit" táhne celou historií fyziky - viz §B.1 "Proces sjednocování ve fyzice" knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu".
  První etapa unitarizace proběhla vlastně již v samotných začátcích fyziky jako vědy: jednalo se o sjednocení "pozemské" a "nebeské" mechaniky. Zásluhou Galileiho, Koperníka, Keplera a Newtona se stávalo jasné, že přírodní zákony pozorované zde na Zemi platí i jinde ve vesmíru. Newtonův zákon všeobecné gravitace ukázal, že síla zemské tíže způsobující padání těles je identická se silou udržující planety na oběžných dráhách kolem Slunce, tj. s vesmírnou gravitací.
  Do "klasického" období unitarizace fyziky lze rovněž zařadit sjednocení mechaniky a termiky v kinetické teorii tepla, podle níž podstatou tepelných jevů je kinetická energie neuspořádaného a kmitavého pohybu molekul a atomů v látkách.

  Důležitou etapou unitarizace ve fyzice bylo sjednocení elektrických a magnetických sil, které se předtím zdály být různými přírodními silami. Důsledkem jednoty elektřiny a magnetismu ve Faradayově-Maxwellově elektrodynamice je i existence elektromagnetického vlnění, které se vyzařuje při zrychleném pohybu elektrických nábojů. Vlastnosti těchto elektromagnetických vln se ukázaly být identické s vlastnostmi světla: došlo tak navíc ke sjednocení jevů optických a elektromagnetických. Radiovlny, tepelné záření, světlo, rentgenové i gamma záření, spolu s klasickými i relativistickými efekty elektřiny a magnetismu, jsou tedy jen různými projevy elektromagnetické interakce.
  Rozvoj atomistiky a kvantové mechaniky v první třetině 20. století ukázal, že veškerou rozmanitost chemických jevů lze vysvětlit pomocí elektromagnetických interakcí a kvantových zákonitostí v elektronových obalech atomů jednotlivých prvků; totéž platí o fyzikálních vlastnostech pevných těles (pružnost, pevnost, dislokace), kapalin i plynů. Chemie tak byla fakticky "pohlcena" fyzikou, aspoň co se týče základů.
  Další dvě etapy unitarizace souvisejí s teorií relativity. Ve své speciální teorii relativity Einstein sjednotil prostor a čas do jednotného prostoročasového kontinua, v obecné teorii relativity pak ukázal, že Newtonovská gravitace a setrvačnost jsou společným projevem geometrických vlastností (křivosti) prostoročasu, který má dynamický charakter - došlo ke sjednocení gravitace a prostoročasu.
  Poslední etapa unitarizace probíhá v oblasti "elementárních" částic. Obrovské množství experimentálních poznatků o vlastnostech a interakcích elementárních částic, získané v rozmezí 50.-80.let, zpracovaných a sjednocených v duchu řady kvantově-teoretických koncepcí, vyústilo v tzv. Standardní model elementárních částic a jejich interakcí
(podrobněji je rozebíráno v §1.5 "Elementární částice a urychlovače", pasáž "Standardní model - jednotné chápání elementárních částic"). Veškerá hmota v přírodě ve svém nejhlubším nitru je tvořena jen 2 "rodinami" základních (elementárních) částic - 6 leptony a 6 kvarky, mezi nimiž působí 4 fundamentální síly (interakce): silná, elektromagnetická, slabá a gravitační. První tři z těchto interakcí jsou popsány výměnami intermediálních bosonů se spinem 1: silná interakce je zprostředkovaná gluony, elektromagnetická interakce fotony, slabá interakce těžkými intermediálními bosony nabitými (W+,-) a neutrálními (Zo). Pro gravitační interakci zatím není dokončena kvantová teorie, avšak může být popsána intermediálními gravitony (se spinem 2).

Sjednocování fundamentálních interakcí - unitární teorie pole
Vyústěním zmíněných etap unitarizace bylo zjištění, že veškeré přírodní dění je řízeno jen čtyřmi typy interakcí: gravitační, elektromagnetickou, silnou a slabou interakcí. Každá interakce je ve fyzice vyjádřena pomocí příslušného fyzikálního pole *). Sjednocování interakcí tak spočívá ve vytváření tzv. unitární teorie pole. Průkopníkem unitární teorie pole byl A.Einstein, který
po vytvoření obecné teorie relativity pracoval (i když ne příliš úspěšně) až do posledních dní svého života na teoriích sjednocení elektromagnetického a gravitačního pole.
*) Koncepce fyzikálního pole ukazuje, že i když se dvě tělesa fyzicky nedotýkají, "dotýkají" se, ba vzájemně prolínají, jejich pole. A to způsobuje jejich vzájemné silové působení.
  Myšlenka unitární teorie pole
je nesmírně hluboká a krásná: podle ní by mělo existovat jediné, zcela základní a vše zahrnující fyzikální pole, jehož projevem by pak byla všechna pozorovaná pole v přírodě - gravitační, elektromagnetické, pole silných a slabých interakcí a příp. další pole třebas v subnukleární fyzice. Ve světě pak neexistuje nic než toto pole, z něhož je všechno složeno - i hmotné útvary (např. částice) jsou jakési místní "zhuštěniny" tohoto pole...
  Moderní
unitarizační snahy probíhají na půdě kvantové teorie polí a jejich cílem je sjednocování fundamentálních interakcí mezi elementárními částicemi - interakcí silných, slabých, elektromagnetických a gravitačních.
  
První výrazný úspěch na této cestě byl zaznamenán při sjednocování elektromagnetické interakce a slabé interakce v tzv. elektroslabou interakci - jedná se o Weinbergovu-Salamovu-Glashowovu teorii. Další etapa unitarizace se označuje jako velké sjednocení GUT - (Grand Unification Theory) - zde se pokoušíme sjednotit silnou interakci, popsanou kvarkovou chromodynamikou, s elektroslabou interakcí. Tyto etapy unitarizace dosáhly značných úspěchů, vedly k vytvoření standardního modelu elementárních částic (§1.3, část "Standardní model - jednotné chápání elementárních částic").
  Z
avršení unitarizace interakcí v kvantové teorii pole by spočívalo v zahrnutí gravitační interakce, v jejím sjednocení s ostatními třemi druhy interakcí. Tento ambiciózní unitarizační program se označuje jako supersjednocení nebo supergravitace; v současné době se v tomto směru neintenzívněji pracuje v oblasti tzv. teorie superstrun, zvláště v její nejnovější verzi, tzv. M-teorii.
Koncepce unitarizace a konkrétní unitární teorie pole jsou podrobněji popsány v Kapitole B "Unitární teorie pole a kvantová gravitace" knihy "Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu", především v §B.6 "Sjednocování fundamentálních interakcí. Supergravitace. Superstruny.". Otázka, odkud se vzaly konkrétní hodnoty základních přírodních konstant, je stručně diskutovaná v §5.5, pasáž "Původ přírodních konstant" zmíněné monografie.
  Naše současné fyzikální teorie mají nepochybně jen omezenou platnost, jsou "předběžné" a dočasné, dříve či později budou modifikované a zdokonalené. Avšak některé jejich aspekty již nyní v sobě skrývají zárodky budoucí dokonalejší teorie, možná již i finální "teorie všeho"..?..


Fyzika - krása a dobrodružství poznání
Nádherná a obdivuhodná stavba fyziky, která zde byla jen letmo nastíněna, s pokrokem poznání umožňuje čím dál lépe pochopit stavbu a fungování našeho světa - od mikroměřítek elementárních částic, přes stavbu atomových jader a atomů, fungování živých buněk, organismů, hvězd a planet, galaxií, až po stavbu a vývoj celého vesmíru. Odpovídá nám postupně na základní otázku:
        " Jak funguje svět kolem nás a v nás ? " .
  Vědecké poznání nových, často dříve netušených jevů a krása architektury jejich vzájemných vztahů vyjádřených v přírodních zákonech, poskytuje přemýšlivému člověku neskonalou radost z poznání - "jak funguje náš svět", jaká je podstata věcí a událostí. Tento vnitřní pocit je duchovního charakteru, ne nepodobný "náboženskému vytržení" či samádhi při meditaci. Vede nás to k hluboké úctě před velkolepostí skrytého řádu a "rozumu", který je imanentně vtělen v bytí. Prostřednictvím vnitřně pochopeného vědeckého poznání můžeme dosáhnout osvobození od pout malichernosti pýchy a sobectví, dosáhnout zduchovnění našeho chápání světa a zušlechtění vzájemných vztahů mezi sebou i k živé a neživé přírodě.
  Tělesně jsme my lidé jen nicotným práškem ve vesmíru. Duchovně ale tuto svou nicotnost vysoce přesahujeme: ten obrovský vesmír - jeho stavbu, fungování, vývoj - jsme schopni poznávat a rozumět mu.
  Je toho však stále mnoho, co zatím nevíme a možná ani netušíme. Další dobrodružství poznání nás ještě čekají!

Jaderná fyzika a
fyzika ionizujícího záření
  1.1. Atomy a atomová jádra

Zpět: Jaderná fyzika a fyzika ionizujícího záření
Jaderná a radiační fyzika Detekce a spektrometrie záření Aplikace záření
S c i n t i g r a f i e Počítačové vyhodnocování scintigrafie Radiační ochrana
Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu   |  Antropický princip aneb kosmický Bůh
AstroNuklFyzika ® Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie

Vojtěch Ullmann